Jdeme dál!! Aúúú Aúúú

"Myslel jsem si to. Netrpíš klasickým syndromem posraných trenek. Spousta lidí, kteří jsou poprvé venku, tak se složí při prvním průseru a my jsme jich už pár potkali. Ty jsi to neudělal, tak jsem odhadoval. Rozhodně se ho zeptám."

Ta myšlenka na nějakou honičku a balamutění nepřátel se mi líbila. To je přesně styl, který se mi líbí. Chytat idioty do pastí a nejlépe ještě jejich a prostě to bylo jistě krásné. Samozřejmě, že šlo o život, ale to jde tady každý den a pokaždé. Padne rozkaz k odchodu a tak se zase v klidu obleču do tuleně a přehodím přes krk popruh s AKčkem. Hned se cítím víc jako člověk. Jeden by neřekl, kolik jistoty dodá ten kus kovu na popruhu.

"No tak prdele jsme si zahřála někdo i něco jiného a můžeme jít."

Jak mě se do té klendry nechtělo. Rychle si zvyknete na teplo a když se potom do Vás opře vítr, tak to je něco co nechcete zažívat pravidelně. Zařadil jsem se na své místo v naší koloně a šel tiše a bez řečí. Teď už jsme v divočině a já musel sledovat okolí. I když Sirka už venku byl a Freya možná taky, tak jim nevěřím. Nejsou to Patroláři, takže musíme hlídat my. Ta cesta po které jdeme nám je známá, ale to co se nám děje ne. Tady rozhodně ne.

"Lede? Tohle tady nemá být."

Zavrčím dopředu, ale Led to určitě ví. Určitě ví, že to tady nemá být a na tomhle místě to nikdy nebylo. To co se děje mému tělu je peklo. Snažím se ho ovládat a nemít ten pocit gumovitosti, ale je to opravdu silné. Potřeboval bych nějaký silnější amulet nebo něco lepšího na odstínění myšlenkových vlivů. Tyhle sračky opravdu nesnáším. Většinou se nedají zastřelit nebo jinak zničit a to je něco co mi trošku vadí. Já svým způsobem magii nesnáším a tak se spoléhám jen na sebe. Když se kolem začne ozývat vlčí vytí, tak si skoro povyskočím. Tomu rozumím! Podle rozkazu jsem zaujal své místo v obraně a vytáhl revolver, odkud jsem vysypal klasické náboje a nabil stříbrné střely.

"Tak pojď ty zmrde!"

Vrčím si zase pro sebe, ale mířím na svůj sektor, ale ta psí čubka je rychlejší a já jen cítím úder tlapou. Ještě, že jsem si koupil ten amulet.

"Bůh Ti žehnej Helmuthe!"

Zvedám se a snažím se mířit na vlkodlaka. Je to sice náročné, vzhledem k působení vlivů, ale nemožné to není. Zamířím a jednou stisknu spoušť. (5) Právě jsem jenom zbytečně vyhodil peníze...Zhluboka dýchám a snažím se uklidnit, musím počkat, až se zase zastaví...

Nic není jak se zdá I

Chvíle klidu která vás od doby co jste opustili Pevnost trochu zblížila se pomalu krátí. Dopijíte čaj, dojídáte jídlo a dokončujete rozhovory mezi váma, když Kluzký pomalu začíná velet k odchodu.

"Tak jo, pět minut na sbalení a vyrážíme. Vřídla už jsou jen několik hodin cesty."

Než se pobalíte, Kluzký ještě nanosí pár polínek dřeva ke krbu z prostoru pod schody. Od minulé návštěvy ho tady zůstalo ještě spoustu.
Sbalíte si svoje věci a pomalu opouštíte teplo srubu.



Po příjemném teple vyhřáté místnosti na vás venku ihned zaútočí protivný mráz.
Zhruba dvacet minut jdete zasněženým lesem a vše se zdá v pořádku. Když najednou jakoby se kůra stromů začínala lehce vlnět. Zatím to nevypadá jako nic podezřelého, možná nějaký odraz světla který si hraje s vaší paranoií.

Jenže vlnění nepřestává. I když ujdete několik metrů stále máte ten samý pocit. Všimnete si že i Kluzký si chvílemi prstami mne oči. Podobné vidění má člověk když je hodně unavený, ale na vás únava zatím nepadá.

"Dávejte si pozor. Něco mi tu nehraje." řekne Kluzký a připravuje svůj Vintorez k okamžité palbě.

I když je venku zima, a teplota může sahat zhruba k -20ti stupním. Začíná vás přepadat pocit horkosti. Cítíte jak se vám začíná zvyšovat tep, a mírně se zhoršuje dýchání.

Stromy na kterých se zatím vlněla jenom kůra, začínají tančit celé. Pomalu se začínají kroutit, a máte pocit že chvílemi vidíte i jinými barvami.
Začínáte si připadat gumoví. Musíte hodně přemlouvat své ruce aby nezačaly jen tak volně viset. Každý krok začíná být těžší a těžší. Nevíte co se to s vámi děje.

Slyšeli jste o podobných místech. O tak zvaných Fata Morgánách.Místa kde bez ochrany mysli můžete vidět různé věci které nejsou skutečné a nevnímat ty které skutečné jsou.
Ale tahle cesta byla vdycky čistá. Něco takového tady vůbec nemá být.



Všímáte si jak cesta pod vámi a celé okolí začíná měnit barvy. Vidíte všechny možné odstíny a slunce začíná oslňovat jako by bylo hned vedle vás.

"Stát! Zaujmout obranné pozice! Co se to tu kurva děje?!" vykřikne Kluzký a zaklekává. Očividně se to děje všem, a byla by kravina v tomhle pokračovat dokud nezjistíte o co se vlastně jedná. Slyšíte ho v hlubší tónině hlasu. A jeho hlas jakoby se ozíval.

odkaz (Vytí)


Okolím se rozeznělo mohutné zavytí. Slyšíte ho ze všech stran a agresivně útočí na vaše ušní bubínky. Je to bez pochyby vlkodlak. Tohle vám ještě scházelo.

"Nabít Stříbrnou munici!!" zařve Kluzký a mění si zásobník.

Připraveni na boj ještě stále slyšíte rezonovat zavytí. Jakoby zvuk nechtěl zmizet. Adrenalin který vám nabíhá vám trochu pomáhá s přemlouváním vláčných končetin, ale les už nevidíte jinak než barevně. Někteří dokonce mají pocit jakoby viděli zvuk.



Jako duch před Kluzkého najednou vyskočil z lesa obrovský vlkodlak. Huba se mu roztahuje nepřirozeným způsobem, a srst se mu vlní jakoby mu jí čepýřil vítr...který ovšem nefouká.


"PALTE!!" rozezní se Vintorez a vlkodlaka trefuje první kulka. Detailně vidíte jak kulka letí a zavrtává se bestii do srsti. Ta zakňučí a začne kličkovat a skákat okolo vás.

Proskočí okolo Benjiho a mohutnou tlapou mu dá ránu do hrudi. Rána byla natolik silná že tě srazila k zemi, ale na sobě nemáš ani škrábanec. Tvůj amulet zjevně funguje, což je dobré znamení.

Bestie si jako další oběť vybere Alexe. Vlkodlak se s rozběhem odrazí a skočí na tebe. Končíš přišpendlený zády k zemi, ale svým AKčkem si držíš cvakající zuby od obličeje.

Zazní rána z Kluzkého brokovnice a vlkodlak se se zakňučení dává zase do pohybu. Tohle ho dost bolelo.

(Chtěl jsem ten kostkový souboj vyzkoušet později, ale zkusíme ho rovnou. Každému z vás přidělím obranné číslo které budu muset přehodit, a počet životů (Na nule padnete a budete se muset oživovat) . Máte momentálně pouze dvě akce (2d20 kostka) jelikož jste z části stále malátní. Vlkodlak má 8 životů a jeho obranné číslo je 10 (Musíte hodit na kostce minimálně desítku), stříbrná munice mu ubere jeden život, ale s klasickou ho musíte trefit třikrát aby se mu stáhl život. )

Vykecávání

Vytáhnu záložní zbraň. Obouruční jílec, ale kratší čepel. Nemá špičku a vypadá tak nějak okousaně. Otřu čepel do hadru, který pro tyto účely nosím u pasu. Vím, že jsem to měl udělat dřív a že to je porušení kodexu. Ale to se prostě stává.

Gabriela požádá Freyu o pomoc při ošetření. A začne se tu rovnou svlékat. Zachovám kamennou tvář a tvářím, se, že se plně soustředím na čištění zbraně. Ale opak je pravdou a málem se kvůli tomu říznu.
A najednou je konec. Holky jdou nahoru a je po divadle. V duchu zanadávám, že jsem se nepřihlásil k asistenci. Ale je pozdě.


Osloví mě Banjo. Přezdívky, které tu tak rychle vznikají, mě baví. Svědčí to i o tom, jak si lidi sedli.
Přijala by Gabriela přezdívku LaHef?
Prolétne mi hlavou.

„Ne. Nejsem venku poprvé. Mít starou zbroj viděl by jsi na ní šrámy od všeho možného. Jestli to přežijeme, zeptej se Solomona. Byl se mnou na několika akcích. Asi tak na polovině. Pořádný poděs. A skvělý stopař.“
Sklopím na okamžik hlavu a hned se usměju, když si vzpomenu na jednu ze jeho taktických šílenství.
„Byli jsme venku. Poslali nás na nějaký bandity, jak tomu říkali. Pár lidí z Patroly, jeden mág a já. Prachsprostě jsme napadli jejich tábor a ustoupili. Zdrhali jsme před nima a Solomon líčil pasti. A když dostatečně prořídli, utkali jsme se s nima na férovku. Nebo na férovku jak si to vyložil Solomon, takže opět pasti a překvápka. Byl to obrovský lup. Moc si to chválili.“

Kdyby nic jiného…

Někdo tu mrzne…

Brzy mám husí kůži. Tady je vážně příšerná zima.
„V tomhle se neshodneme.
Hrdinský komplex je výhoda, … pokud hrdina koupí kulku místo nás.“
Vysvětlím
„Neměla jsem pocit, že by se některý z nich pletl.“
Dodám.

„Chápu.“
Přikývnu, když mi žena vysvětluje svoje schopnosti.
„A mimo boj?“
Zeptám se, než začnu hodnotit svoje přednosti.
„Dokážeš… já nevím… najít podle pachu viníka? Poznal, co ostatní skrývají… třeba karty v rukávech? Umíš… nechat věci zmizet?“
Zajímám se. Dokonce se lehce usmívám.

„Moji slabou stránkou je očividně zvládání chladu… to nedávám.“
Ušklíbnu se a začnu se oblékat.
„A silné?
... Asi od každého trochu...
V Družině nejsou specializace… jen snaha dosáhnout průměru.
Ale zase jsem si zkusila kde co – chladné i střelně zbraně, výbušniny, padělky, …“

Mezi námi děvčaty

Když se Gabriela zeptá, čí život bych obětovala raději, ihned odpovím: "Jejich." nad tím jsem nemusela vůbec přemýšlet. Kromě přežití mám na téhle misi vlastní úkol, který nikdo kromě mě nesplní. Takže tady není vůbec o čem.

"Pletou se. My ego mít můžeme taky, nepopírám, ale málo ženských trpí hrdinským komplexem." malinko se poušklíbnu.

V momentě, kdy projeví zájem o naše vědění, pohled mi na okamžik ztvrdne, ale Gabriela sama z té otázky vycouvá. Chvilku ji pozoruji a pak kývnu. "Jsem platná hlavně v boji, kde je potřeba magie. Když na to dojde, bude lepší, když se mi nebudeš motat do rány." řeknu velmi zjednodušeně. Samozřejmě jsem cvičená i na klasický boj, ale jsem zkrátka vědma. Silná stránka leží v magii. "Ale stejně jako když vystřílíš zásobník, i já ztrácím sílu. Může se stát, že budu potřebovat chvíli krýt, když vše půjde do háje." to je dost na hovno situace, ale pravděpodobně nastane. Dávám si pozor, abych nebyla moc konkrétní. Stačí, že už existuje problém aka Kluzký.

"A co ty? Jaké jsou tvé silné stránky a kde to drhne?" zeptám se na oplátku. "A promiň, občas mi nedojde, jaká druhým asi musí být zima..." omluvně se pousměju za to, že jsem ji vytáhla do zimy.

Kdyby nic jiného…

Výš, jen výš!

Začnu si sundávat oblečení. U krbu je teplo, takže mě ani nenapadlo, že by ošetření mohlo proběhnout jinde… jenže Freya mě překvapí. Vezme si své věci a oznámí, že půjdeme nahoru. Pokrčím rameny. V Družině se člověk rychle odnaučí studu a nahoře bude příšerná zima, která mě okrade o ty střípky tepla, které jsem tu nasbírala, rozhodnu se však neprotestovat

Zatínám zuby a snažím se nadávat najevo bolest. Nechci zbytečně ukazovat svou slabost.
„Souhlasím… měly bychom držet spolu.“
Přikývnu, abych přišla na jiné myšlenky.

„Já ti nevím… nevidím důvod proč jim tu možnost nedat.
Obětovala bys raději svůj život nebo ten jejich?“
Zeptám se přímo.
„Jde opravdu o to, že se při tom zbytečně pletou… nebo se ozývá naše ego, když pomoc odmítáme?“
Dodám. Nesnažím se být kousavá – jen pragmatická. Možná s tím mám sama problém. Nebo mám třeba tyhle věci srovnané a posílám svoje poznání dá.

„Poslyš…“
Kousnu do tématu, které mě skutečně zajímá.
„Jak vlastně funguje ta vaše magie?“
Zeptám se. Rychle však zavrtím hlavou.
„Ne, tohle vědět nechci. Beztak je to vaše tajemství.“
Pokrčím rameny.
„Ale pokud si máme pomáhat… a já se ti nemám jen plést pod nohy – potřebovala bych vědět, co všechno umíš.“
Změním svou otázku.

Srub

"Dobře. Příště budu krýt primárně já. Mám více munice, tak ať Ti něco zbude."

Celé to bylo k vzteku. Dvě více méně stejné útočné pušky, ale musíme mít jak na potvoru rozdílnou munici. Jeden jí má, že by mohl cpát skřítkům čípky do prdele a druhý sotva na jednu přestřelku. Je to prostě k posrání, ale to je taky Příhraničí. Vyndal jsem z batohu poloprázdný zásobník a vzal si k ruce náboje, které jsem dostal od Freyi. Každý jsem pečlivě prohlédnul a potom jsem je začal ládovat do zásobníku. Neměl jsem úplně důvěru v munici od těch ksichtů, takže vše se musí překontrolovat. Zvednu oči, když se holky přesouvají nahoru. Bylo dobře, že Gabrielu někdo prohlédne. Přece jenom mohla mít něco naštíplého a to není dobré při pohybu.

"Ty Sirko už jsi byl mimo Pevnost? Vy Bratani furt někam couráte. Rozhodně mi nepřijdeš tak zmatenej jako někteří, kteří jsou prvně venku."

Nemám rád ticho, takže otvírám téma zatím nezávazné a otevřené. Navíc fakt nevypadá jako vyjukaný kretén. S tím se vrhnu do svého AKčka a jeho kontroly. Už jsem toho nastřílel více než bych takhle kousek od Pevnosti chtěl.

Mezi náma holkama

Kývnu Gabriele na její prosbu a vezmu si své věci. "Pojďme nahoru." vyzvu ji a bez toho, aniž bych se podívala na ostatní, se vydám ke schodům nahoru, kde budeme mít na všechno větší klid.

"Máš něco, čím bych ti to mohla stáhnout?" zeptám se jí. Nechci plýtvat svými věcmi, ale pokud nebude, vytáhnu ho z baťohu.

Počkám až si Gabriela odloží a potom si k ní přikleknu. "Teď to bude trochu bolet, tak se omlouvám." alespoň zběžně chci zkontrolovat, jestli je to opravdu jen naražené. Samozřejmě nemám šanci objevit drobnější zlomeniny, ale pokud může dýchat a nekašle krev...brzo se dá dohromady. "Měly bychom držet spolu." řeknu polohlasně, když sáhnu pro omšelý kalíšek s mastí. "Muži mají neustále pocit, že nás musí chránit a pečovat o nás, což je někdy dost otravný a taky na škodu. Navíc je jejich ego žene k rychlýmu vstupu do Valhally." namažu místo, kde už se tvoří nehezké podlitiny. "Jenže náš svět je tak moc v háji, že my si nemůžeme dovolit umřít tak brzo. Kdo by ho pak držel pohromadě, hm?" pousměju se na Gabrielu a začnu jí omotávat a stahovat žebra. Neverbuju ji k Sestrám. Prostě jsem vyrostla v prostředí, kde se mužům příliš nevěří. Vlastně vůbec.

" Hotovo. " stoupnu si a ještě rychlým pohledem zhodnotím svou práci. Pak se dám do úklidu.

K odchodu se nikdo nemá…

Bolesti a bolístky

Dotek prstů mě překvapí. Na zátylku se mi zježí chloupky. Pomalu se nadechnu. A i když mám hlavu skloněnou, očividně mi přes tvář přeběhl rychlý úsměv. Tohle vypadá na zajímavý vývoj událostí.

Opatrně si vezmu hrneček zpět. Prsty se znovu dotknou.
1… 2… 3… 4… 5…
Počítám v duchu. Pohled nezvednu a úsměv už se neobjeví.
„Možná by se někdo podívat měl… bolí to jak čert.“
Připustím tiše. Zatím to však nevypadá, že na vyšetření dojde, protože zmizím v kuchyňce.

Vrátím se až po chvíli. Odložím batoh. Nějakou dobu zvažuji, co dál. Kam si sednou.
Co takhle něco sníst?
Napadne mě. Tok mých myšlenek přeruší Alex. Zase. Zadívám se na zbraň. Váhám. Přemýšlím. Zkousnu ret.
Až odsud vyjdeme, mohla by se hodit.
„Děkuji.“
Pronesu znovu tím „bolí mě zuby“ tónem a pistoli si vezmu. Úkosem se podívám na Betchana – pohled nevyšplhá výš než do půlky jeho hrudi. Jemu neřeknu nic. Nejspíš mám své limity… limity a hrdost. Jenže rytíř má zřejmě potřebu moje limity testovat. Přinese náboje. Tentokrát se „děkuji“ neozve. To ne, tak jednoduché to mít nemůžeš.
Přitáhnu si k sobě munici. Přikývnu ale mlčím.

Nějakou dobu váhám ale nakonec vyrazím k Freye.
„Podíváš se mi na ta žebra?“
Požádám.

Srub

Poslouchám Alexe, jak mluví o pistolích. Ví o nich dost. Na rozdíl ode mě. Ale to je v pořádku. Každý má to své.
„Hlavně jí to vysvětli. Ať ví, kdy má co použít.“
Řeknu tiše a pohledem zabrousím k dívce.
„Jo. Nevypadá že by byla přístupná. Ale podle mě se jen strašně bojí. Je k smrti vyděšená z toho, co se za poslední dny stalo. A my jsme jí taky moc nepomohli.“
Povzdechnu si mrzutě. Její setkání se mnou neproběhlo úplně ideálně. Pak mi ji dal Kluzký na hlídání a já ji sice ochránil, ale jejího kamaráda ne. A pak to rytí do ní. Začalo to jako vtip, ale klasicky jsem se neuhlídal a přehnal to.

Nabídka deky nevyšla. Zavrtím nevěřícně hlavou.
Ty jsi tele! To nebylo pro mě. Kvůli odpuštění. Ani se ti nechci dostat do kalhotek. Chtěl jsem jen, aby ses zahřála. Nic víc.
Letí mi hlavou když cpu deku zpět do batohu. Po ostatních moc nekoukám, je mi celkem fuk, jak se na to tváří.

Usrkávám horký čaj a z boční kapsy batohu vytáhnu část sušenek. Jsou lehce nasládlé, tvrdé a vysoce výživné. Vezmu si jeden a zbytek nabídnu ostatním. Chroupu sušenku a čekám až se vrátí Gabriela. Pak před ní položím poloprázdnou krabičku s náboji do 1911.
„Moc toho není. Třináct obyčejných nábojů a dva lepší. Víc toho u sebe neměl.“
Řeknu tiše.