Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Příhraničí 
Družina
| |||
 | SrubS Kluzkým si to budeme muset vyříkat, pokud nastane vhodná příležitost. Jinak nás ta paranoia bude oba stát krk. Vím, že zná naše tajemství a také vím, co mi velí povinnost. Ale na to kašlu. Nejprve chci znát odpovědi a až pak se rozhodnu, jak s tím naložím. Cítím na sobě Benjiho pohled, ale nedávám to nijak najevo. Ať se podívá, když chce. Zatím ho to nebolí. A jestli příště bude, to záleží na něm. Pokud se dostaneme do Vřídel, mohl by to být zajímavý večer. Přinejmenším. Sama se té myšlence pousměju, ale taky to může být jen úšklebek nad pachutí čaje. Krátce se při tom na patroláře podívám, ale pak už si hledím svého. Gabriele se dostává péče. Taky to z nás schytala nejvíc. Je to nejslabší článek? Nebo jenom měla víc smůly? Úplně si nejsem jistá, jestli se na ni dá tam venku spolehnout. Ale budu to muset risknout. Máme už teď jenom sebe a je úplně jedno k jaké frakci patříme. | ||
| |||
 | "Jo, to je fakt. Nezaslouží si zreznout. Víc...." komentuju vzhled zachráněné pistole "To záleží co od toho chce... Tahle .45 má vyšší zastavovací efekt a ten její Tokarev zas průbojnost. Provalí zblízka i slabší vestu..." osvětlím Betchanovi rozdíly mezi rážemi. Záleží, co by od toho Gabriela chtěla. Zasměju se jeho upřesňujícímu komentáři. Vypadá to, že rytíř nebude suchar - i když... Když to vezmu kolem a kolem, asi bude ten jejich spolek v jádru podobný Patrole. "Neboj, myslím, že mě by maximálně tak urvala koule." zhodnotím můj a Gabrielin vztah. Pistoli si vezmu, vyhodím zásobník a pokusně natáhnu závěr. Sice ten krám dost drhne, ale nemá vůle, takže to asi nebude nic nezachránitelného. Pistoli hodím do batohu a ve srubu se na to vrhnu až skončím se svým AKM. Aspoň se zabavím. | ||
| |||
 | Čas se tu na chvíli zastavil… Konečně trocha medu Celá se napnu, když se vedle objeví Alex. Ta blízkost mě zaskočí. Nevím, co čekat. Muž však vytáhne… med. Dívám se na sklenici a znovu to vypadá, že nad něčím uvažuji. „Počkej.“ Chytím ho jemně za paži, kdy se chystá odejít. Otevřu med a zamíchám ho do čaje. Rychle dopiju svůj hrneček a znovu ho naplním. „Taky děkuji.“ Hlesnu sotva slyšitelně a podám nápoj Patrolářovi. Skoro to vypadá, že mi ta dvě slova způsobují příšernou bolest zubů. Pohledů do očí se raději vyhýbám. Do probíhající debaty se nezapojím. Neznám žádné z těch jmen a nemám ani romantické představy o tom, kam putují nebo neputují duše. Mám svoje starosti a svoje plány. „Možná máme stejného kuchaře. Nebo dodavatele.“ Ušklíbnu se na Kluzkého. Není v tom vztek. Teď už se ovládám a ovládat budu. „Ty víš, jak chutná standartní výluh z ponožek? To dost vysvětluje.“ Oplatím i Benjimu. Ale zase v tom nejsou emoce. Na nikoho se přímo nepodívám. A aby té nepříjemné blízkosti nebylo málo, objeví se ještě rytíř s dekou. Na krku se mi vyrýsují šlachy, když zatnu zuby. Moc dobře vím, co řekl v garážích a opravdu nemám nejmenší chuť balit se do jeho deky… Uklidni se. Ještě to vydrž. Teď není ta správná doba. Prostě ... to nějak zahraj. Buď milá. Zvednu se na nohy. „To je v pořádku. Stejně jsem chtěla jít… vypláchnout ten kotlík.“ Zvolím únikovou strategii. Vezmu, teď už téměř prázdnou nádobu, a zmizím v kuchyňce. Vrátím se až po chvíli – dost možná nechci riskovat žádnou další zahřívací nabídku. Přinesu si všechny věci, kdybychom chtěli odejít. Před Alexe položím zbytek medu. „Na příště.“ Pronesu tiše. Neusměji se, ale očividně se pokouším být milá. A dost možná věřím, že přežijeme. Vlastně je to takový závazek… pro nás pro oba. | ||
| |||
 | Srub Hrneme se dál. Ztratili jsme jednoho. To je víc než dost. S výčitkami svědomí se podívám na Gábi. Měl jsem ji ochránit, ale neochránil. Aspoň že žije. „Jo. Kultovní kousek. Byla by škoda ho tam nechat.“ Prohodím k Alexovi. „To bys byl hodnej. Já se v tom nevyznám. Bral jsem ji pro Gabrielu. Ta její výzbroj není žádná sláva. Ale jestli jí nebude chtít, bude volně k mání.“ Vysvětluji, proč jsem vzal tenhle, pro mě nepoužitelný, kousek. „Teda ta pistole, bude volně k mání. Aby tady nedošlo k nějaké chybě v komunikaci.“ Dodám s úsměvem a podám mu pistoli. „Nějakou munici brala Freya. Asi do kalacha, ale bez záruky.“ Pokrčím rameny. Les. Krásný čistý les. Jako doma. Tam jsem chodil na dlouhé procházky. I tam bylo nebezpečno, ale zdaleka ne jako tady. Doma měla zvěř rozum a zbytečně se k člověku nepřibližovala. Doma byla lovec lovil zvěř. Tady je to jinak. Zvěř se stala z lovce. Pod nahama mi křupe sníh. Asi jako jedinýmu. Patrola se v tom umí pohybovat, Freya, no o ní ani nemluvě a LaHef je štíhlá holka co má padesát kilo i s postelí. Pokrčím rameny. Sebe v lese neutajím. Třeba kvůli tomu nic nepřijde. Třeba nebude chtít nic zjišťovat co za potvoru dělá takovej rachot. Srub. Když ho poprvé zahlédnu mezi stromy nemůžu uvěřit vlastním očím. Nečekal jsem tady něco takového. Pár lidí jde na průzkum a zbytek hlídáme venku. Ale je klid, takže za okamžik jsme uvnitř. Rozesadíme se po židlích a je klid a pohoda. Zima je tedy pořád, ale nefouká tu. A i zima vezme za své, když Kluzký rozdělá oheň. A je to, k mému překvapení, právě Gabriela, která se přihlásí, že udělá čaj. Spokojeně se usměju. Ne proto, že zrovna ona jde dělat čaj, ale že to znamená její krok k nám. Musíme se spojit. Aspoň na bázi spolubojovníků. Když ne jako přátelé. Kluzkého poslouchám jen tak okrajově. Co kérka, to mrtvý. Má jich dost. Ale to je prostě Patrola. Smrt je v jejich životě častá. Sáhnu po batohu, který jsem předtím opřel o stěnu a vytáhnu z něj deku. Tenká, lehká, ale skvěle hřeje. Poslouchám Freyu. To co říká dává smysl. Aspoň mě. Vrací se Gabriela s čajem. Vezmu si od ní jeden hrnek. „Díky.“ Řeknu tiše a usměju se. Není žádný škleb. Ale čistý a upřímný úsměv. Počkám, až budou mít všichni čaj a usadí se. Pak podám Gabriele deku. „Hoď to přes sebe. Zabal se do ní. Zahřeje tě.“ Řeknu tiše. Je to možná i trochu omluva za předešlé urážky a narážky. Pozvednu hrneček v přípitku. | ||
| |||
 | Srub "Díky, to se určitě bude hodit." Poděkuju Freye, když dostanu náboje do AKčka. Je to nečekaný dar, ale nejsem debil, abych ho odmítl. Pro mě to bylo jediné vyrušení a pak už tu byl on. Srub. Zcela ideální místo na to, aby jsme si odpočinuli a dali se dohromady potom co jsme zažili. Já jsem se teda dohromady dávat nepotřeboval, ale máme tady nováčky. Viděl jsem za svou kariéru smrti už více než dost. Jediný, kdo jí viděl více jak já je asi Kluzký, o čemž se později přesvědčím. "Jasný, jdeme." Přepnu si AKčko na plnou automatiku, protože pokud je uvnitř něco nebo někdo nebezpečné, tak tomu radši rozstřílím držku rovnou a nebudu se ptát po jednotlivých střelách. Vpadneme dovnitř, kdy já jdu první a Kluzký za mnou, ale nic tu není. Nic a nikdo. Což je dobře. Tohle je srub Patroly a nějaké hajzly tady trpět nebudeme. Takže když přijde pokyn ať jdu pro zbytek tak jen přikývnu. Vystrčím hlavu ze dveří, abych na ně mohl houknout. "Pojďte dovnitř, ať Vám tu neumrznou prdele." Nováčkům mimo Pevnost musí být sakra zima a nepříjemno. Než sem dorazí zbytek, tak si vyberu své místo a sednu si na gauč. Přeci si nebudu odírat zadek na židli, když můžu mít pohodlí měkkého gauče. Opřel jsem AKčko vedle sebe a sundal si taky aspoň kabát a svrchní bundu tepla je tady dost, ale zase to nebudu přehánět. Trošku jsem se děsil, že Družinářka jde dělat čaj, ale zase kdyby nás chtěla zabít, tak nám nemusela v boji pomáhat. Rád bych tuhle myšlenku dál rozvíjel, ale Kluzký začal povídat a já jsem se utopil v tom příběhu, stejně jako ve zkušených tazích při tetování. Pochopil jsem celkem rychle co jednotlivá tetování znamenají a ten příběh k nim...ten mi jen ukázal kolik si toho tenhle člověk nese na zádech. "Ale hovno Lede. Tohle je Příhraničí, Ti lidi jsou dospělí a nemůžou čekat, že jim někdo bude měnit plínky. Marcus taky věděl do čeho jde. Je to zasraná smůla nic víc. Jo Komandos byl vůl. To se na mě nezlob, ale přes bažiny si zkracuje cestu jenom vůl..." Vezmu si plecháček s čajem a uvažuju o dalším jménu o kterém mluví. Pamatuju si jak vypadal po tom jeho bersekr módu a taky si pamatuju jí. Souhlasím, že ona anděl byla. Viděl jsem její tvář když jsem se probral ve špitále a dávali mě tam dohromady. Mile na mě mluvila a u toho mi zašívala rány. Bolelo to jako hajzl, ale já se držel abych ze sebe neudělal vola. "Ona anděl byla. To sakra jo. Tak na všechny, které už Příhraničí sežralo." Dostane se ke mě placatka a tak si zhluboka přihnu. Patrolářův přítel pomáhá. Vnitřnosti mi zahřeje příjemné teplo. Freya mluví o něčem, čemu moc nerozumím teda asi rozumím. Je to spíše nadpozemno a to jde mimo mě, ale při tom si jí aspoň můžu nepokrytě prohlížet. Ona se na mě dívala, když mi dávala náboje, ale to bylo krátké. Já teď mám jedinečnou příležitost se vynadívat víc. Je opravd uhezká, ale proč je sakra ze Sesterstva. To je nebezpečné řezivo... "Jo. Je to standartní výluh z ponožek nočního strážného u Ghetta, ale hřeje to, takže mi to je fuk." Okomentuju čaj a zjevnou narážku, kterou Kluzký má. "Alexi kolik máš nábojů do toho AKMka?" Odtrhnu se od debaty a zaměřím se na dalšího a jediného člověka, který má stejnou munici. | ||
| |||
 | Kluzký Když Freya promluví, zaposlouchám se do její řeči. Takhle jsem nad tím nikdy nepřemýšlel. Stále z ní mám ale nepříjemný pocit. Vzhledem k mé minulosti s Ligou, nikdy nevím kdy můžu čekat nůž do zad. Zajímá mě jestli si stihla všimnout kompasu který jsem nakreslil... jestli ví o mém tajemství tak pochybuji o tom že se do Pevnosti vrátíme oba dva živí. "Máš pravdu...dokud dýchám tak jejich památka nezmizí. To oni mě ženou stále kupředu." Gabriela během mého povídání připravila všem čaj. Nevím co si o ní myslet, znám ji jenom od vidění od Kocoura. Ale na to že je z Družiny si zatím nevedla špatně...přežila až sem, což se bere jako velký úspěch....tedy na Družinu. Až se venku trochu otrká tak by nemusela být špatná...stačí když si z téhle ledové pustiny udělá vlastní Pevnost. V té se naučila přežít dost dobře. Naleji si čaj do svého plechového hrníčku a napiji se. "Trochu mi to připomíná Patrolářskou jídelnu...co myslíte ? Nepřipomíná vám ta chuť něco? " s úsměvem přejedu zrakem přes Alexe, Benjiho a Katrin. Musím si trochu rýpnout do Družiny...to bych si jinak nemohl říkat Patrolář. Nakonec ale dodám "Ale ten med tomu dodává nasládlý dozvuk...vlastně si už ani nepamatuji kdy naposledy jsem pil ochucený čaj." | ||
| |||
| SrubCestou ke srubu jsem ticho. Soustředím se na okolí, jestli na nás něco opět nečíhá. Mám takový vlezlý pocit, že jsme si už štěstí pro začátek vybrali dost. Ano, o jednoho člena jsme přišli, ale kromě toho...jsme všichni relativně v pořádku. Postřehnu, že Alex šel jenom za Betchanem a vzhledem k jeho včerejším poznámkám je asi jasné, že se nehrnu k tomu, abych mu doplnila zásobu munice. Přidám do kroku, abych zpomalila Benjiho. "Hej." upozorním na sebe. "Tohle by se ti mohlo hodit." řeknu prostě a předám mu náboje, co jsem stihla zabavit. Je to jen okamžik, ale pořádně si prohlédnu jeho oči. Potom se už beze slova zařadím zpátky. Možná je to až s podivem, ale nic se už nesemele a dokonce ani ve srubu se nic nemilého neusídlilo. Zaberu si automaticky jedno místo u okna. Ne přímo před ním, ale abych z boku měla výhled ven, když budu chtít. Klasicky nemluvím, jen poslouchám Kluzkého a dívám se ven z okna. Když Gabriela donese čaj, jeden plecháček si vezmu. Zase se nemusím stranit příliš striktně. Upiju a stočím pohled na Kluzkého. "Andělé s tím nemají nic společného. Chrání tě oni." kývnu směrem k jeho tetování. "Smrt je jen cesta, ne konec. Dokud je budeš mít v kůži, svět na ně nezapomene. Oni ti naoplátku můžou propůjčit kousek své síly. Šestý smysl. Ale nic není všemocné...lidi budou dál umírat." odmlčím se a podívám se do svého batohu, abych si vytáhla kousek sušeného ovoce. | ||
| |||
| Cesta a srub Cesta od městských ruin k lesu už je klidná i když nikomu není nijak zvlášť do řeči. Ještě aby jo když jsme byli takhle načechraní jen pár metrů od hradeb Pevnosti. Zamířím během chůze akorát za Betchanem vyptat se na kořist z té budovy. „Pěkná pistole.“ okomentuju jeho přinesenou 1911. Nijak už se nestarám o to k čemu mu bude. Neviděl jsem nikoho z Bratrstva nosit zbraň, ale vlastně je mi to jedno. „Kdybys chtěl, mrknu na ni jestli je v cajku...“ nabídnu se. Přece jen, zbraně banditů bývají ve všelijaké kondici a Betchan určitě nechce, aby mu závěr proletěl kolem ksichtu. „Našli jste tam nějaké náboje do toho AK?“ zajímám se. Nikdo jiný ze skupiny pokud vím nemá nic, co by 7,62x39 střílelo, tak bych si rád doplnil zásob ještě během cesty. | ||
| |||
| Pryč, Pryč, PRYČ Kam nás cesty a myšlenky zavedou? Konečně se dáme do pohybu. Na nic nečekám a vyrazím. Celý můj plán s dramatickou pomstou se otřásl v základech. Sleduji okolí a až bolestně si uvědomuji, že vůbec netuším, co všechno může přijít. Hrozba tu číhá všude… pod zemí, ve vzduchu, …. Existuje vůbec nějaké bezpečí? Měla bych to zjistit! Měla bych se vrátit? Proplížit se. Prosit. Vydírat. Žadonit. Blbost! Nevrátím se tam. Ne takhle. Zamračeným pohledem přejedu ostatní. Ať už se to vezme odkudkoliv, ta hádka byla zbytečná. Jenže někteří z nich mě vytáčí. Tak strašně mě vytáčí! Mlčím. Nebo se o to alespoň snažím. Rozhodně nemám v plánu promluvit jako první. Občas si bezděky promáčknu místo, kde mě zasáhla kulka – zkouším, jak jsou na tom žebra. V hlavě projíždím všechny možnosti, které mám. Přehrávám si hádku i večer v hospodě. Znovu a znovu se propadám do nemilosrdného vzteku. Jenže pak je tu boj. Záchrana mého života. Ne, jen jednou. Ty, kteří mě nejvíc vadí mi nejvíc pomohli. Paráda! Dává se do mě zima. Zuby nedrkotám ale příjemné to není. Nejsem zvyklá. Ruce mám ledové. Srub je díky tomu jako domek z pohádky. Bezpečí… nebo minimálně jeho iluze. Sleduji, jak v něm mizí dva z nás. Vážně doufám, že tam nic nebude. Že se schováme a chvíli se odpočineme. Konečně můžeme dovnitř! Po tom všem je to splněný sen. Když Kluzký zmíní čaj, zaváhám. Rychle si rovnám vše, co mi běželo hlavou. Očividně mě stojí dost přemáhání říct: „Já čaj udělám.“ Moc se nerozhlížím. Nesnesla bych, kdybych teď viděla něčí povýšený výraz. Jen se trochu snažím obrousit hrany. Rozhodně nepodlézám! Zmizím v kuchyňce. Netrvá to tak dlouho, vyprávění ještě neskončí, a jsem zpět. I s čajem. Položím ho a usadím se někam poblíž ohně. Sama už mám nalito, pomalu upíjím. Zkřehlými prsty se zahřívám o svůj plechový hrnek. | ||
| |||
| Srub Cesta lesem je až nepřirozeně klidná. Téměř žádné zvuky ze zasněženého lesa nejsou slyšet, jakoby spal zimním spánkem. Je to ale takové...nepříjemné ticho před bouří. Cestu vám tvoří stará dřevorubecká stezka vyježděná lesními stroji, která leží pod vrstvou sněhu. Můžete jít zhruba dvě nebo tři hodiny když dorazíte ke starému srubu.  Patroláři ho zde objevili, a začali ho používat jako zastávku na trase Pevnost až Dolejší. I když ho ale používala hlavně Patrola, srub byl pořád otevřený a v jeho stěnách si mohl najít své bydlení kdokoliv nebo cokoliv. Kluzký sundává svou brokovnici kterou si vzal zpět od Gabriely, a staví se ke dveřím srubu. "Benji pojď za mnou. Já a Benji to prohlédneme, zbytek čekejte venku a hlídejte okolí." pronese a pak na tebe kývne hlavou že je připravený aby si mu otevřel dveře. Procházíš spodní místnost a malou kuchyňku za stěnou. Krom plynového vařiče zde nenacházíš nic podezřelého. Kluzký mezitím kontroluje horní patro, a za chvilku schází dolů. "Běž říct ostatním že je to v pořádku, já mezitím rozdělám oheň." prohlásí a pouští se do štípání dříví které leží u krbu. Vždy když Patrola tohle místo opouštěla, nanosila dovnitř nějaké dřevo pro další skupinku a nebo na to, až se budou vracet do Pevnosti. Spodní patro srubu tvoří velká společenská místnost s krbem. Je zde několik starých židlí, jídelní stůl a dokonce i něco co dříve byla asi pohovka. Nyní je na několika místech zašitá všemožnýma látkama. Na levé straně od dveří se nachází dřevěná zeď a za ní malá kuchyňka s linkou a plynovým vařičem a na pravé straně se nachází schody do druhého patra kde jsou jenom tři matrace na zemi a noční stolky. odkaz (Praskání v krbu ) Oheň který Kluzký rozdělal se začíná rozhořívat. Netrvá dlouho a místností projede příjemné teplo. "Čtyřicet pět minut pauza na jídlo, pak vyrážíme ať to do Vřídel stihneme ještě než padne úplná tma." řekne Kluzký a začne se hrabat v batohu. "Kurva...nemáte někdo čaj? Chtěl jsem uvařit pro všechny na zahřátí ale nechal jsem ho na pokoji..." Konečně máte chvíli klidu od doby co jste opustili Pevnost. Konečně můžete na chvíli vydechnout. Dřevěné stěny srubu vám dávají aspoň malý pocit bezpečí, a i ten malý kousek může v Příhraničí hodně znamenat. Kluzký využívá toho že jste v teple a sundává si horní část oblečení. Jeho tělo je pokryto obrovským množství malých tetování. Většina z nich jsou nějaká písmena a u nich různé věci. Takhle od oka jich může být zhruba třicet. I přes tetování je vidět že toho hodně přežil. Lehce vyrýsovaná ale zato tvrdá postava je poseta několika jízvama. Některé jsou jasně po kulkách...ty další od všemožné havěti. Sedá si na židli, vytahuje si z batohu tetovací jehlu zasazenou do dřevěné rukojeti a černou barvu. Vezme si jí do pravé ruky a na volné místo levého bicepsu si začne tetovat. Po chvilce vidíte písmena M.R a kolem nich se začíná rýsovat krysí zadek s ocasem a nad každým písmenem jedna packa s drápama. Marcus Ranger... až teď to všechno vidíte. Písmena značí jména a ten zbytek jejich smrt. Co se mu musí nechat je to, že na to jak vypadá tak dokonale maluje. Nikdo vlastně neví kdo byl Kluzký před tím než se dostal do Příhraničí, ani jak se sem dostal. Jediné co se o něm vlastně ví je to, že je tady déle jak Benji. Ten si ho pamatuje ještě za dob kdy byl mladík s holou tváří. Když Kluzký dokončuje své tetování, z ničeho nic se rozpovídá. Jakoby ho to vnitřně tížilo, a on to potřeboval dostat ven. "Většina lidí mi přezdívá Strážný Anděl Patroly, i když nevím proč. Prý je to požehnání...se mnou je nízká pravděpodobnost že se někomu něco stane....ale já v tom vidím spíše prokletí. Tolik lidí na mě spoléhalo...a tolik lidí jsem zklamal. Viděl jsem umřít už tolik dobrých mužů a žen, že mě to v noci budí ze spánku. Každého z nich si pamatuji, a každého nosím stále sebou. I ty které jsem znal, a zemřeli se mnou na akci která nebyla pod mým vedením. " podívá se na tetování na pravém předloktí. Jsou tam vyobrazená ústa svírající v zubech nůž, nad nimi KOM. a celou pusu svírají vychrtlé ruce s dlouhými prsty. Pousměje se "Komandos...Prcek který ke své přezdívce přišel v severní zóně. Stopovali jsme v ruinách továrny jakousi bandu která otravovala osadníky. Celej den jsme trčeli venku kde byl čtyřiceti stupňový mráz. Nakonec jsme bandu obklíčili, ale bylo potřeba do budovy vlézt oknem v prvním patře a otevřít pak ostatním. Padlo to na toho nejmenšího. Ten blbec aby mohl rychleji tasit nůž, tak ho stiskl mezi zubama. Pusu otevřel, ale ještě třicet minut potom běhal s nožem v hubě dokud neodmrzl. Od té doby mu už nikdo neřekl jinak. Už se pomalu zapomnělo i jeho pravé jméno." rozesměje se Kluzký a s utlumením smíchu dodá "Stáhl ho vodník když si krátil cestu přes bažiny." Alex s Benjim si Komandose ještě pamatují, i když Alex jenom krátce. Znáte i historku jak ke své přezdívce přišel. Je to jedna z těch vtipných historek které se v Patrole vyprávějí. Poté se ale úsměv promění v kamennou tvář a zrak sjede k levému rameni. Jízva od lidského kousnutí je přetetovaná černou barvou a uvnitř zubů se nachází písmena J.F "Joan Fergussová...Než se dostala do Příhraničí tak byla doktorkou. I tak se ale přidala k Patrole. Prý sloužila na frontě, a Patrola jí to připomínala. To ona byla pravý Anděl Patroly. Nespočtu lidí zachránila život, a zvládla nemožné věci. Dostali ji Plenitelé když jsme se vraceli z akce. Křičela, brečela a prosila aby jí nechali. Nešlo jí už pomoc. Bylo už pozdě. Jeden z nich se jí zakousl do krku. Dostala kulku z milosti. Nezasloužila si takovou hnusnou smrt. Ona ne...a tak jsem si pro její tělo osobně došel. Byla to jistá smrt, ale já měl zatemnělou mysl, nemohl jsem dopustit aby skončila v žaludku těch hnusáků. Vrhl jsem se hned za nimi. Bezcitně jsem zabil každýho zasranýho kanibala který se mi postavil do cesty. Ten poslední mě svalil na zem, a šel mi zubama po krku. Kryl jsem se ale jemu se povedlo prokousat mi bundu a zakousnout se mi do ramene. Vrazil jsem mu nůž do břicha a začal jsem škubat nahoru. Cítil jsem že ho to bolí, a já jsem pokračoval, až jsem toho sráča vykuchal jako rybu. Joan jsem našel ležet s několika kousanci. Má skupina mě už dávno odepsala, byla to sebevražda. O to víc pak byli překvapení když jsem se společně s tělem objevil u hradeb Pevnosti. Fergussovou jsme spálili a uložili mezi další urny." "V ten den se ve mě něco zlomilo. Řekl jsem si že takhle už ne. A tak jsem začal dělat všechno pro to, aby se mnou na výpravě už nikdo neumřel. Jenže tohle není pohádka. Tohle je Příhraničí, a to nikoho nešetří. Nikdy nezachráníš všechny. Marcus je po dlouhé době první člověk kterého jsem ztratil....a bohužel, nemohu říct že byl poslední." povzdechne si nakonec, potře tetování kořalkou, obleče se a zapálí si cigáro. Nabídne i ostatním. Jsou to balené cigarety. Nějaké s filtrem a nějaké pouze se smotaným papírem namísto něj. Benji si Fergussovou pamatuje. Nebylo jí moc přes třicet. Brunetka s vlasy po ramena. Milý obličej. Pečovala o tebe když si na své první akci málem umřel. Dala tě zase do kupy. A víš také jaký osud jí potkal, a jak tenkrát Kluzký řádil. To proto tenkrát zmlátil Jeana a skončil v Pracovním Táboře. Nyní vám Kluzký prozradil malou část svého příběhu. Znovu otevře placatku se kterou si před chvílí polil tetování. "Tak...na Marcuse, a na ostatní padlý které si Příhraničí vzalo." napije se a pošle placatku dál. Je to nějaká domácí pálenka, silná ale zahřeje. | ||