| |||
|
| |||
Velká síň Caylus, Alec Konverzaci o zvířatech mezi těma dvěma jsem nevěnovala nijakou speciální pozornost. Nezajímalo mne to. Zvířata mi nejvíce říkala, co se týče našeho obchodu s psacími brky. Většinou jsme je získávali z pastelníčků. Ty jsme však museli nejdříve umlčet kouzlem a musí se to obnovovat celkem často. Nejraději bych jím teď umlčela i toho spratka šmoulového. Nejdříve jsem nevěděla o kom je řeč a tak jsem se trochu pootočila a viděla jsem ty dva. Dva kluci.. alespoň že tak. Po stránce mého původu bych je měla zavrhnout, ale vlastně mi nikdy na původu moc nezáleželo. Co se týče postavení, to jistě. Ale krev? Čert ji vem. Moji zatím nemám v plánu nikam předávat. Jak bych mohla. Ani nevím, jestli o tom někdy budu s otcem mluvit. Asi by se hodně naštval. Nebo snad ne? Povzdechla jsem si. Záviděla jsem těm dvěma. Na Caylovu odpověď jsem nijak nereagovala. Proč taky. Po další poznámce od toho blba jsem zvedla hlavu. "To by jsi nepochopil," odfrkla jsem si. "To by sis měl dát něco na způsob toho nechutného jídla ostatních," řekla jsem mu jízlivě a poukázala jsem na všudypřítomné fláky masa. Věděla jsem, že by to nejedl, ale bylo mi to jedno. Podívala jsem se Caylovi do talíře. Snědl toho opravdu málo. "Jsi snad z něčeho nervózní?" zeptala jsem se s pohrdavým úsměvem. Už aby začalo to představení s naší modrou hvězdičkou. Začínám se tu nudit. Chtěla bych i mrknout do těch knih. |
doba vygenerování stránky: 0.70361709594727 sekund