Andor.cz - Dračí doupě online

Ač byla dračice kultivovaná, můj dar nepříjala a co víc, nevypadala že by mě moc ráda viděla, či si se mnou povídala. Potichu jsem zakňučel, jak jsem ztratil iluze o tom, že jsem komunikativní, přátelský a všem se tady rychle zavděčím dárečky. Denním chodcům se holt jeden nezavděčí.

Zanechal jsem tedy dračici v jejím spánku, vzal nohu zase do tlamy a odšoural se najít Denního chodce s kožichem na tváři. Toho jsem ale nikde nenašel.
To už vyprchal můj chtíč se zavděčit a místo toho, abych začal svou delikátní krmi nabízet Denním chodcům, kteří ještě bděli, odebral jsem se do kouta, kde jsem nohu rozkošnicky pozřel. Pak ale přišlo něco strašného... Začal jsem být unavený.
Ne, to ne! Vždyť je ještě tma! To musí být nějaký zrádný vliv Denních chodců! Říkal jsem si a sedl si na ochoz kde jsem zíral k obloze ve snaze se udržet vzhůru. Upíral jsem pohled k bledé záři měsíce, až všechno začalo tmavnout a klimbat. Pomaličku a polehounku je se mi únava začala vkrádat do mysli a zmocňovat se mého vědomí.
Zavrtěl jsem hlaovu a na sílu otevřel oči dokořán. Divné... kdy jsem si lehl? Koukám se na své tělo, které bylo schoulené do klubíčka, aniž bych si pamatoval, že jsem se do takové polohy dostal. I tak jsem si ale zase položil hlavu do prostřed klubíčka a zavřel oči.

Boží soud

Pokrčím krk a odfrknu si, jak mě nasládlý pach mrtvol a rozkladu dráždí v chřípí, ale nakonec se mi alespoň trochu podaří uvyknout a nahlédnout za druhý břeh. Vidím tam domov Mrtvých-živých Denních chodců.
Navíc, vypadá to, že se tam něco pohybuje. To že Mrtvý-živý chodí je logické, ale asi bych předpokládal větší pohyb, když Mrtvý-živý nespí. Jak vlastně vypadají? Zapřemýšlím a podívám se na mrtvolu jednoho z Denních chodců vedle sebe, který měl ukousnutou půlku obličeje, přičemž kůže z něj stále visí jedné nedaleké, o dost starší mrtvole, z tlamy.
Představa, že by něco takového mohlo zase vstát a... chodit... a... zabíjet, byla více než děsivá, ale zároveň mi přišla hříšně fascinující.

Radši jsem ale po chvilce musel odtrhnout pohled někam jinam, nebo bych vyvrhl i ten zbytek jídla co jsem v sobě měl. Ne že by mi vadilo jíst mrtvoly, to vůbec ne, žral jsem spoustu věcí, když byla nouze, ale některá z těchto těl byla mrtvá už celé roky a přenášela sebou rozklad, který přeskakoval na novější mrtvoly a kazil je.
Chvilku jsem přemýšlel, jestli se nepodívat blíž k domovu Mrtvých-živých, ale nakonec jsem se rozhodl, že se s nimi setkat radši nehodlám. Vybral jsem si tedy podle pachu nějakou novější mrtvolu Denního chodce, kterého ještě nestihl úplně zasáhnout rozklad a zakousl se mu do ramene, abych ho mohl odtáhnou stranou.
Když jsem do něj ale kousl, zjistil jsem, že jsem zapomněl na dost podstatnou věc... A sice krunýř, který měl tento schovaný pod látkou. Potichu jsem zasyčel bolestí a jal jsem se Denního chodce jeho schránky zbavovat za pomocí drápů. Nakonec se mi to povedlo ale nebohý Denní chodec byl bohužel o něco děravější, než předtím a na mnoha místech z něj vytékala Červené voda, která byla poměrně čerstvá. To bylo dobré znamení. Pustil jsem se tedy vesele do jídla.

Začal jsem s trupem a zahryzával se do zad mrtvoly, odkud jsem tahal velké kusy masa a celé je polykal. Byl jsem kolem chodce omotaný a držel jsem si ho předními tlapami při zemi, aby sebou moc necukal.
Ale jak se říká, to nejlepší naposled. Nohy a ruce byly plné masa a když je jeden dokázal správně obrat od kosti, byla to jedna báseň. Trhal jsem jednotlivé svalové celky a celkem dlouho je v tlamě převaloval, žužlal a přežvykoval, než jsem je nadobro spolknul, abych si je mohl dobře vychutnat. Na rukou jsem jsem ale některým kostem nevyhnul, takže mi Denní chodec občas křupal v tlamě.
Po chvíli křoupání mě ale napadl báječný nápad a já se rozhodl k jeho realizaci. Zakousl jsem se do nohy mrtvoly a přidržel si ho u pasu, abych mohl drápy narušit svalstvo i kloub a nohu krásně a relativně čistě utrhnout.

Když bylo téměř všechno spořádáno a z mrtvoly denního chodce zbyla jen kaluž Červené vody a něco, co zdánlivě připomínalo hromadu ohlodaných, zakrvavených kostí s pár kusy masa, olízl jsem si tlamu a zakousl jsem se do nohy, kterou jsem si nesl zpátky k táboru.

Kráčel jsem si to přímo k dřímající dračici a vše dokazovalo, že přímo překypuji spokojeností.
Vyplivl jsem nohu až u ní a ještě jí trošku přistrčil, aby jí měla přímo u čumáku. Následně jsem šťouchl čumákem i do dračice, aby se probrala a posadil jsem se. Sledoval jsem její reakce až s psí natěšeností, jak mě odmění za mou solidaritu a dobrou duši, když jsem se s ní o jídlo rozdělil. Konec konců, musím navazovat dobré vztahy a bohužel mě napadlo až teď, že bych mohl kousek donést i tomu Dennímu chodci s kožichem na tváři.

Jedna věc mi ale trochu vrtala hlavou...
Proč Denní chodci nechali u řeky hnít tak výborné jídlo?