Andor.cz - Dračí doupě online

Koupel

Je mi jasné, že dívka, která je tu semnou je ze služby zde poněkud vyjuchaná. Laska+ se na ní pousměju, ač je znát má velká únava. Ano.. nejraději bych již dáno byla na své loži. Jenže vše musí být pěkně popořadě. První koupel, občerstvení a pak postele.

" Děkuji ti. Prosím pokud bys byla tak hodná a přichystala mi ještě něco k jídlu, byla bych ti vděčná..."

Pousmála jsem se na ní a postupně jsem se svlékla. Vlezla jsem do vany a potopila jsem se skoro po nos.

" A ještě čisté šaty. Ty mé už nejsou v zrovna použitelné. Po tom až si odpočinu budou se mi hodit... Takže to nespěchá."

Dodala jsem než odešla chystat to oč jsem ji požádala. Jakmile jsem zůstala v koupelně sama, uvelebila jsem se ve vaně a zavřela jsem oči. Postupně jsem uvolnila ztuhlé bolavé tělo a začala jsem rozjímat. Málem jsem usnula v objetí vody, naštěstí jsem se ale nepotopila a neutopila.

Po poměrně dlouhé chvíli, kdy už voda začala chládnout jsem se začala postupně umývat a drhnout. Nešlo tozrovna snadno, ale po čase jsem vylezla z vody čistá. Voda byla už téměř studená. Tiše jsem se usušila a zabalená do čistého plátna jsem se vrátila do svího pokoje.

V obětí smrti
Lenora, Alasseon a Salenie

Salenie zakolísala na pár momentů ztuhla a vše jen sledovala, kdo ví jestli přemýšlí, či jí ochromilo něco jiného, ale prostě nedělá na chvíli vůbec nic.
Al mezitím řve na elfy a pak na Lenoru instrukce. Lenora však ledem už nepřítele nezasypala. Buď nechtěla, nebo je na to příliš unavená.
"Sjednotit! Bijte se přátelé! Jako jeden!"
Volá Irila, která vysílá jeden šíp za druhým, aby odrážela dorážející vlky. Přítomnost člena královské rodiny utužuje odhodlání elfů, kteří bojují o své životy v zataraseném náměstíčku.
Lenora má naštěstí se Salenie chvíli klid, protože vlci jsou příliš zaměstnaní bojem s vlky. Bohužel Lenoře nepřichází žádná odezva na její prosbu. Nepříznivé sekundy odbíjejí až......zavrže dřevo nedaleko ní a větev se zkroutí a polapí jednoho z vlků přičemž ho to rozdrtí na kaši.
Všichni si všímáte, že okolním stromům se hýbou větve a kořeny a ovíjejí nepřátele. Chrání vás a zahánějí vlky nazpět.
"My služebníci Matky tě slyšíme a odpovídáme na volání!"
Ozve se sborová hlasitá odezva, kterou slyší všichni a rozléhá se po širokém okolí, jako dunivá ozvěna. Když pak vaše oči padnou na vaše levé křídlo vidíte přicházet asi 10 postav, povětšinou s holemi, které svými kouzly ovládají stromy.
"Druidové! Jsme zachráněni! To jsou druidové!"
Jásají přes sebe elfové a s novým elánem zahánějí nepřítele.

Koupel
Nalaya

"Omlouvám se paní já....pokusím se."
Skloní uctivě služka hlavu a pak odcupitá připravit koupel. Je vidět, že je nesvá a hodně nervozní, možná není ve službách paláce ani moc dlouho.
Každopádně když přijdeš aby ses naložila do vany, tak je již dřevěná vana napuštěná horkou vodou a je cítit sladké bylinné aroma z ní. Vana je pak úžasný unikát protože doslova vyrůstá z podlahy a jedná se takové půlvajíčko s dokonale hladkým povrchem z vnitřní strany. Je to až neuvěřitelné, ale není znát, že by bylo jakkoli opracováno. Zdá se, že vše vyrostlo tak jak to je samo.
Samozřejmě pro elfy to neuvěřitelné není, je to docela přirozené.
"Ještě něco si budete přát paní? Chcete umýt? Něco k jídlu? K pití nebo tak?"
Stojí s rukama spojenýma a svěšenýma před sebou a z pod sklopených řas se na tebe dívá.

Božský soud
Araoth

"Hmmm hmmm tak tak snad máš pravdu a jak se těším?"
Zabručí trpaslík a protáhne se až zapraští klouby v jeho zádech.
"Inu bude to zajímavá zkušenost."
Zašklebí se a o chvíli později na to vás již vedou stráže chodbami ven z vězení a nakonec i ven z budovy za dozoru kapitána stráží až na samý okraj města, kde se zastaví před zvenku zavřenými dveřmi do tunelu. Dveře mají asi tři metry na výšku a dva na šířku a jejich zdobení je....inu trošku hrůzostrašné z nepochopitelného důvodu vám z toho běhá mráz po zádech.
"Dle zákonů města jste oba odsouzeni k božímu soudu v našem dolu za krádež nám svatých věcí. Jako zločinci se zodpovíte bohům ze svých hříchů. Spravedlnosti bude učiněno za dost."
Čtyři trpaslíci otevřou dolové dveře, které postupně odemkli a další čtyři se postaví vám do zad, kdyby jste chtěli pláchnout. Dva k vám přistoupí ze stran a kapitán se nadechne.
"Jakožto dva odsouzenci máte nárok na minimální šanci proto dostanete jednu zapálenou louč a jednoruční sekerku, co si kdo z vás vezme je na vás, jakmile vejdete dveře za vámi budou zavřeny a váš osud již není v našich rukách."
Trpaslíci každý drží jednu z nabízených věcí a kapitán čeká až si je vezmete a vyrazíte.

Noční výzvědy
Lirtiel

Odešel jsi z tábora a zanechal všechny v něm. Sám jsi se ukryl do bezpečí lesa, kde je příjemněji, kde vůně stromů uklidňuje a šumění listí je příjemný zvuk.
Nakonec se však plížíš kolem řeky a snažíš se zjistit něco více o táboře nemrtvých. Daří se ti jít docela tiše a nejspíše i nepozorovaně protože jsi černý, jako noc.
Od řeky je cítit pach smrti a jsou tam rozeznatelné pozůstatky nemrtvých těl, které se snažily překročit řeku. Když trošku zaostříš zrak vidíš na druhý břeh řeky, kde je kus od něj tábor nemrtvých. Ten však vidíš jen matně. Jsou v bezpečné vzdálenosti, ale zdá se ti, že občasně zahlédneš na druhém břehu nějaký pohyb. Možná hlídky nemrtvých, kdo ví.

Útok
Brzy tak nějak zjistím, že běh asi nebyl zrovna tím nejlepším nápadem, co mě momentálně napadl, ale Ala evidentně napadlo něco lepšího.
"Už teď vidím prakticky nic! Skrz koruny stromů neuvidím už naprosto nic!" odvětím Alovi. I když jsem věděla, že to myslel dobře, že se mi snažil jenom pomoci, ale možná jsem drak, ale nejsem všemocná. Jenže pak mě napadlo něco jinýho, něco co se týkalo okolí.
Zastavím se, ale davám stále pozor na to aby na mě nikdo/nic neskočil. Skloním hlavu až k zemi, tak, že se jí můj spodek tlamy dotkne. Vždycky jsem se cítila tak nějak spojená vnitřně s touto zemí, možná, že to bylo díky mému jezdci, ale teď asi nebyla zrovna dvakrát vhodná doba na to o tomhle přemýšlet. Přesto jsem doufala, že se k ní moje slova dostanou.
"Já vím, že nejsem ani zemní drak, ani neovládám žádnou zemskou magii... přesto, bezpečí a ochranna této země byla vždy na mé mysli jako první... proto tě teď prosím, v hodině nouze, kde naše síly nestačí, pomoz nám. Pomoz nám bránit tvé kořeny, tvou půdu, tvé děti."

Průzkum

Nedozvěděl jsem se vlastně nic jiného, než že jsem mladý a ničmeu nerozumím... ale oni říkají, že chápu! Jsem z toho zmatený... Už teď se mi tento svět nelíbí a to jsem tady jen sedm cyklů. Postěžuji si v duchu a poslouchám, jak se cítí oba dva unaveně. Ach, ti Denní chodci...
Mírně sklopím hlavu na znamení úcty a otočím se k odchodu. Chvliku nedůvěřivě hledím na konené útvary s divným vroubkování, které vedou dolů, ale nakonec se po nich vydám. Nutno podotknout, že jsem se na nich málem přerazil, ale nakonec jsem zvládl dosáhnout povrchu bez úhony. Rozhlížel jsem se po kameném... velkém obydlí?

Když jsem se dostatečně vynadíval, rozešel jsem se tím velkým průchodem ven do toho velkého shluku jeskyní Denních chodců. Snažil jsem se splynou, aby si mě ti Denní chodci nevšímali. Což se mi ale moc dobře nedaří, jelikož na mě všichni obdivně koukají. Opětuji jejich pohledy a trochu zrychlým. Je jich na mě moc...
Jakmile se dostanu zpátky do lesa, úlevně si oddychnu. Vím, kde je ležení mrtvých a tak pomalu, pozvolna a opatrně šmejdím kolem řeky.

Poslední snídaně

Když mě ráno probudí bušení na mříže, tak si oddechnu.
Konečně se dostanu odsud pryč.
Když vidím snídani, tak se znechuceně zasšklebím.
"Teda... ani poslední jídlo si koukám neužijeme pořádně. To vypadá, že i v tunelech dostaneme najíst líp než tady!"
Hlad je však silnější, tak se po chvíli pustím do snídaně. Pak se obrátím na svého spoluvězně.
"Tak jak se těšíš na to, že konečně po těch letech uvidíš i něco jiného? Já se těším na změnu prostředí a to jsem tu teprve jeden den." vyzvídám.
"Jinak musím říct, že jsem rád, že do toho se mnou jdeš. Bůh je spravedlivý a tak určitě bude bdít nad náma a pomůže nám dostat se z tunelů ven."
"A taky pryč z tohohle proklatýho města...

Domov

„ Doufám, že se o tom brzy dozvíme více. Je to velmi špatná situace. A nevědět, co se vlastně všechno děje je ještě horší. Hlavně ať si vojáci a zvědové dávají pozor. Ti, co nás přepadli, byla naše vlastní jednotka, mrtvá. Proto jsme jim tak snadno naletěli.“

Ohlédnu se unaveně po matce. Mám toho taky už dost. Opravdu dost. Jsem unavené a jsem mimo. Nemyslí mi to zrovna dvakrát dobře, ale informace se snažím dát, tak jak jsou.

Jakmile nás vyzve k tomu, abychom si odpočinuli, jen lehce kývnu, za pomoci služebné se zvednu a vydám se ke svému pokoji, který je chvíli postejné cestě, jako pokoj, který je připravený pro Arwina.

„ Ty též, Arwine. Kdybys cokoliv potřeboval, můžeš se na ně spolehnout. Já nevím, jak dlouho budu mimo.“

Pověděla jsem mu ještě než jsme se rozdělili. Pak už mé kroky jasně mířili rovnou k mému pokoji. Můj pokoj se vlastně vůbec nezměnil. Někdo jen vyměnil květiny a udržoval pokoj čistý, ale jinak vše bylo tam, kde jsem to měla uklizené.

„ Ano… koupel. Jen nevím jestli neusnu dříve než se jí podaří připravit.“

Vydechnu potichu.

„ A ještě jednu věc. Nemusíš mít tolik uctivosti. Už dávno nejsem taková, že bych vyžadovala, abys stydlivě klopila zrak k zemi a téměř se chvěla jako list, jen když promluvím. Prosím.. uvolni se trochu.“

Dodala jsem tiše. Postupně jsem začala svlékat jednu věc po druhé. Popravdě nechávala jsem je ležet na jedné hromadě. Jen nůž jsem si strčila pod polštář. Nemůžu už věřit ani vlastnímu domovu?

Byla jsem unavená. Moc unavená na to, aby mi to myslelo. Ale vím, že teď už není bezpečno nikde, když se objevili i v našem lese. Není. Tiše jsem vydechla a zahalila jsem se do jemného pláštíku, ve kterém jsem přešla rovnou k připravené vodě. Tedy doufám, že je připravená. Při nejhorším tam prostě tiše někde počkám.

Obrana pokračuje



Rozhlížím se, když Salenie vyřeší mlhu po svém. Jakmile najdu cíl, tak začnu pálit.
,,Poslouchejte!!! Dávejte pozor!!! Nechceme se pozabíjet navzájem!!! Nechtějte mě nasrat!!!!"
Zařvu, když slyším, jak Irila křičí. Pálím na cíle, pálím s rozvahou -.> šípy neplýtvám také se rozhlížím jestli někde řady moc neprořídly, abych se stihl když tak přesunout a pomoci tam, kde je třeba. My vydržíme, ale nemrtvé potvory zdá se, že mají také hodně síly, které jim... Bohužel neubývají... Ale jich ubývá...
,,Soustřeďte se! Lenoro?!? Můžeš vzlétnout a ze shora zmrazit ty, co nestojí na zátarasech, ale co jsou dál?!? Hlavně pozor ať nepřestřelíš i na nás!!!"i
Zvolám opět svůj nápad, protože doufám, že ho drak mého otce pochopí a i když tím les značně utrpí, tak se na mě nebudou zlobit... A když jo, tak mě otec po smrti zabije znovu... Pro dnešek už les trpěl a myslím, že ještě trocha utrpení neuškodí....

Arwin a Nalaya - Odpočinek

"To ještě nevím drahoušku. Nemáme o tom zatím moc zpráv."
Vzdychne si Nalayina matka, než její dcera odejde se služebnými.
"Odpočiňte si cesta byla dlouhá."
Pokusí se na vás ještě vlídně usmát, než jí zmizíte z dohledu. Arwin se s jednou služebnou po chvíli odpojí z hlavní chodby a ona jej zavede na jeho pokoj. Ten sice nebyl ta krásný, jako ten od Nalay ale stejně byl moc hezky zařízený.
Nalayu zavedly službné do jejího starého pokoje, ve kterém to vypadá, že se od jejího odjezdu nic nezměnilo. Stále je krásný, přepychový a překypuje přírodou, která je tu cítit ve všem. Je to tolik jiné, než v lidském světě, kde je vše z neživého kamene. Zato tady je vše z živoucího dřeva. Symbioza něco co elfové znají až příliš dobře.
"Budete si něco přát princezno? Třeba koupel?"
Optá se uctivě jedna mladičká služebná, kouká do země a čeká.

Malari a Lirtiel - Rozprava z Jezdcem

Jezdec se na vás unaveným pohledem podívá. Je na něm znatelné, že stáří, bitva a nejspíše i užívání kouzel, když už nemá svého draka jej o to více vyčerpává.
"Jdi tedy, ale buď opatrný mladý draku. Zde v pevnosti jsi vždy vítán. Nyní mne omluvte, půjdu si odpočinout."
Cítíte, jak jeho mysl odejde z vašich vědomí a pak starý jezdech odchází někam zpátky k pevnosti, aby se prospal a nabral síly. Dnes toho na něj bylo již dost a není čemu se divit. Zvláště, když je pozdě.
Mezitím se již uklidnil i táborp od pevností a vše nabírá obvyklého nočního klidu.

Araoth - Vězení

Budí tě až třískání něčeho kovového na mříž.
"Vstávejte vy dva pacholci snídaně!"
Řve nepříjemně nakřáple trpaslík ve zbroji a mlátí hlavicí kopí o mříže, pak vám tam strčí kousek chleba a džbán vody.
"A ty mladej to do sebe hoď rychle za chvíli jdeš do tunelu hehe...asi tvý pohlední jídlo."
Ušklíbne se trpaslík.
"Půjdu s ním chci být také již konečně rozsouzen."
Ozve se se zívnutím druhý trpaslík. Strážný na něj jen na chvíli nevěřícně hledí ale pak nad tím mávne rukou.
"Už ti tu hrabě tak chceš zhebnout? No fajn pro mňa za mňa."
Pokrčí rameny a jde si po svých.

Lenora, Alasseon a Salenie - Bitva o ves

Alasseon přišel se svým smrdutým nápadem, který by asi nebyl až tak špatný, ač situace je hodně nepřehledná, nicméně Salenie mlhu vyřešila poryvem větru svých křídel, takže jí zahnala kus nazpět a poskytla výhled elfům na vlčí potvory, kteří se vrhli s novou vervou do boje.
"Támhle jsou!.....Palte!.....Držte ty kopí pořádně!.....Pro všechny šišky koukej kam střílíš!"
Ozývají se hlasy elfů mezi sebou, kteří nyní brání úspěšněji obě strany vesnice. Ač na obou jsou vlci už zatraceně blízko a snaží se prorazit přes provizorní zátaras. Stále elfové umírají a jejich řad ubývá, ale nyní má i nepřítel větší ztráty.
Pak je slyšet taky hromotný dusot, když "probíhá" Lenora mezi stromy a bourá cestou ty, které se jí tam připletly. Jakýkoli milovník lesa musí dnes vidět dvě dračice, jako místní pohromu, která pálí, ledovatí a bourá les okolo sebe. Každopádně na okraji vesnice se musí Lenora zastavit, protože jinak by musela proběhnout zátarasem a ušlapat všechny na něm. (Zátaras, který není obležen vlky, ten ze směru ledové zdi.
Vlci však ve svém útoku ani za mák nepolevují a snaží se probít do malého náměstíčka, kde by vás pozabíjeli. Každopádně ubývá jich a zdá se, že pokud ještě chvíli vydržíte, odrazíte je. Odhodlání elfů je až neuvěřitelné.

Ubikace

"Děkuji Veličenstvo je to čest od Vás něco takového slyšet."
Usměju se a ukloním se na znamení úcty v elegantním purklé. Pak nás již další elfové odvádějí na pokoje. S úsměvem se podívám na Nalayu, která se se mnou loučí, když miří do svého pokoje.
"Pořádně si odpočiň."
Kývnu na ní s úsměvem a mířím dál za služebnou, která mne zavade do mého pokoje. Musím říci, že zdejší architektura mne nepřestává udivovat. Zvláště, když zde vše vypadá tak hrozně živě.
Pokoj sice není přepychový ale působí až moc příjemným dojmem. Je to tu, jako.....nevím k čemu to přirovnat možná zahrada, nebo příroda. Vše vypadá, jako z jediného kusu dřeva a má neobvyklé tvary, jako by každý kousek nábytku byl součástí celku místnosti.
"Elfové jsou opravdu zvláštní a pozoruhodní."
Usmívám se, když se jdu opláchnout v dřevěné míse s vodou a pojist nějaké ovoce na stole, abych si mohl následně odpočinout. Nemohu říci, že by mne cesta nezmohla, zvláště, když připočteme ony potíže při ní.

Vesnice
Můj plán s mlhou nevyjde úplně tak jak jsem původně zamýšlela.
Příště používej mozek, předtím než otevřeš tlamu.
Pokárám sama sebe v myšlenkách, ale nevím jestli to bude mít nějaký význam, pokud tohle nepřežijem. Trochu podrážděně zavrčím a jsem tak nějak naštvaná na sebe. Nicméně se otočím a rozeběhnu se za ostatními, teď jsem nezmohla nic a pokud je budu chtít v tomhle ochránit, budu muset vsadit na bezprostřední blízkost.
Kdybych tak o těhlech tvorech vědělo více...
"Jsme jedno ucho." opáčím k tomu dráčeti, které prohlásí, že má nápad.