| |||
Na ošetřovnu "Jen trochu? V tom případě je iluze dokonalá." Nikdy jsem o sobě netvrdil, že jsem normální, ani to říct nešlo, ale upřímně, kdo je? Jen někdy jsem chtěl být... průměrný, prostě se nemuset o nic starat, jenže takhle to nefunguje, obzvlášť ne v mém životě. |
| |||
|
| |||
G82 -> Toalety -> Knihovna Profesor, Sinestra, Erika, nepřímo Alec, může mne slyšet Cass Hodina mne moc nezajímala a tak jsem většinu věcí přeslechla a raději jsem přemýšlela nad tím, jak se asi otci dařil jeho business, kvůli kterému musel odjet již v půlce prázdnin zase pryč a já zůstala napospas zbytku hraběcí společnosti. Většinu času jsem strávila se svou mladší sestřičkou. Je tak malá a nevinná. Mám ji ráda. Kromě okázalých návštěv se u nás také často objevovala moje sestřenice, s kterou si vcelku rozumím. Sáhodlouhé rozhovory s otcovými spolupracovníky a obchodními partnery, či prostými rodinnými známými jsem si užívala. Ráda jsem vyjadřovala svůj názor mezi těmi z vyšší vrstvy. Muži takového postavení mají sklony k manýrismu a rodinné i společenské despocii, takže jim velice ráda vyjevuji, jaké o nich mám smýšlení. Musím si však vždy dávat pozor na ústa, protože bussines není hra. Je to vážná věc a své zodpovědnosti jsem si byla vždy dost vědoma. Ani profesorova hra mne nijak zvlášť nezaujala. Omezil naše vidění jeho mysli, takže to nebylo nijak poutavé. Pochopitelné, ale nudné. tak jsem se postavila bokem k příslušníkům své koleje. Někam vedle Sinestry. Mám k ní poněkud poklidný a tolerantní vztah. Je to milá holka a nenechá si jen tak něco líbit. Je si vědoma svých kvalit. Alespoň tedy některých. Do její pěkné hlavy jí nevidím. Po hodině jsem si sbalila svůj pergamen a brk do tašky. Naštěstí šly vyčistit.. jinak bych toho neschopného skrčka roztrhla. Vrazila jsem do zad dotyčného před jeho odchodem z učebny jízlivý pohled a chvilku jsem rozvíjela představu o tom, co by se stalo, kdybych nebyla odtažena na chodbu a řádně očištěna. Tak moc jsem před ostatními ponížila. Ještě jednou něco provede a měl by si začít hlídat záda.. Když už ve třídě téměř nikdo nebyl, tak jsem se zvedla a chtěla jsem vydat na kolej. Místo toho mne však ještě napadlo se stavit u nástěnky a zapsat se na případné kroužky. Dlouho jsem se rozmýšlela, protože jsem se někam chtěla zapsat, ale žádná nabídka kroužku mne moc nelákala. Proč tady v nabídce není třeba něco, co se týče kouzelnické politologie? To by mne bavilo.. Zamyslela jsem se a nakonec jsem se rázným písmem napsala na Kroužek mentální přípravy. Zarazila jsem se u zápisu na famfrpál. Potom jsem se sama pro sebe pousmála. Ne.. famfrpál opravdu hrát neumím. A co kdybych spadla a byla celá od trávy a hlíny? Byla bych pro smích.. Dala jsem sama sobě dostatek důvodů, proč se tím déle nezabývat a odkráčela jsem na dívčí toalety. Odložila jsem si a prohlížela jsem si svůj obličej v zrcadle. Prohmatala jsem si místo, kde mi Erika dala facku. Žádná modřina, je to v pořádku. Oddechla jsem si. Opravila jsem si rychlé líčení a chtěla jsi jít na kolej. Uvědomila jsem si však, že bych si mohla najít v knihovně něco na téma, které jsem mezi kroužky postrádala. Vešla jsem pomalu a tiše do knihovny. Ještě jsem si prohrábla vlasy a chystala jsem se ihned vydat do oddělení s politologickou tématikou, ale místo toho jsem vykulila oči na to, čeho jsem byla svědkem. Bylo to.. tyrkysově zelené šílenství. A hýbalo se to! Chvilku jsem jen nevěřícně zírala a klepala se. Najednou však prapodivná hmota udělala rozmáchlejší a dynamičtější pohyb. Ani jsem si nevšimla, že jí ubývá. Zalekla jsem se a ucukla jsem směrem k jedné z bočních skříní. Nadechla jsem se jednou. Podruhé. Potřetí. Vyjekla jsem strachem a zároveň jsem byla hodně zmatená. "C.. co to je?! K.. kdo to sem dal?! Proč?!" Křičela jsem sekaně a tázala jsem se nepřítomné osoby. Nehledě na to, že tu nikdo nemusel být, tak jsem se nehýbala a jen jsem zadýchaně sledovala tu divnou věc a tlačila jsem se u skříně. |
| |||
Odchod na ošetřovnuGabriel, Dylan "Snad nebude tak zle," povzbudivě jsem se usmála, ale na jeho zranění jsem se nepodívala. Zdravotnice bych rozhodně nemohla být. Jak to můj otec zvládá... Nebo zvládal... Ale třeba není všem dnům konec. Na chvíli jsem zvrátila hlavu a nechala svůj obličej důkladně skropit deštěm, než jsem pomohla Gabrielovi na nohy, opět klidná a usměvavá. "Neboj se, jen trochu narušený," šibalsky jsem se zaculila. Pokud to Gabriel potřeboval, podepřela jsem ho, ale zdál se příliš soběstačný, než aby vyžadoval příliš fyzických dotyků. Společně jsme došli k Dylanovi. Jeho zranění se mi zdála menší, i když nyní se zdál otřesenější. "To je má práce, ne?" pousmála jsem se, když se na pomáhání vrhl Gabriel. A opravdu jsem druhému Nebelvířanovi podala pomocnou ruku. Podle jejich stavu budu jednoho nebo druhého podpírat a s tím jsem se vydala k hradu. "Takže.. Byla to náhoda, nebo padáš z koštěte často?" pokusila jsem se navázat rozhovor, protože zrovna mlčky se mi jít nechtělo. |
doba vygenerování stránky: 0.60373401641846 sekund