Andor.cz - Dračí doupě online

Rozhovor

Poslouchám rozhovor těch dvou a sleduji místo odkud nemrtví chodí.
Je ještě mladý, potrvá mu, než vše pochopí.
uvažuji nad mladým drakem. Do rozhovoru se nemíchám, není zdvořilé skákat do řeči. Když nakonec oba domluví tak se podívám na Lirtiela.
"Všechno časem pochopíš, čím víc budeš dospívat tím víc věcí budeš chápat."
řeknu k němu.
"Jinak můžeš si sehnat něco k jídlu, pokud se ti zadaří, ale dávej si pozor."
varuji ho.
"Mrtví nemají slitovaní...zabijí každého bez milosti..."
dodám ještě. Protáhnu se a zívnu si.
"Nyní mne omluvte. Jsem unavená, půjdu si ještě odpočinout dokud to jde."
omluvím se jim a přeletím na místo, kde jsem předtím spala. Tam se schoulím do klubíčka a zkouším usnout. Než se mi to zadaří tak semi hlavou stihne prohnat spousta myšlenek.

Pokárán a poučen

Chvíli trvalo, než se Denní chodec s bílou srstí zase ozval a když jsem se k němu obrátil, něco mi říkalo, že se celkem hněvá, přesněji, hněvá se na mě. Proč? To mi unikalo. Já sám jsem na svém myšlení a názorech neviděl nic špatného.
Ta moc je přece stejná, jako zuby, nebo drápy. Můžu jí použít k tomu, abych ulovil čtyřnohého Denního chodce s parohy (jelen), nebo je také mohu využít k tomu, abych ulovil čtyřnohého Denního chodce, který volá na zářivou tvář Matky noci (vlk). Můžu své zbraně tedy využít k tomu, abych zničil ty, kdož páchají zlo, nebo ty, kdož zlo nepáchají. Zbraně jsou tady od toho, aby se využívali a to, k čemu jsou využívány přece ukazují až záměry a Vnitřní já (duše) těch, kteří je používají.
Navíc, říkali mi, že je tento můj způsob uvažování správný. Chválí mě. Říkají, že bych měl udělat vše pro to, abych získal to co chci a jít si za svými cíli a šťestím. Ano, určitě jsou moudří. Musí být, když mi radí.

Mezi tím, co tento Denní chodec s kožichem mluví, začne mi docházet, jak dokáží být někteří Denní chodci šlechetní. Dokáží cítit lítost a mnohé jiné emoce. Nejsou tedy, jako ostatní Denní chodci. Tito dvounozí jsou... jedineční.
Lidé... Zajímaví Denní chodci. Říkal jsem si, ale mezi tím Denní chodec myslel dál.

"Tvůj druh je zdá se velice šlechetný a většinou je jejich Vnitřní já, nebo-li vaše duše, čisté, jako čerstvě napadlý sníh. Tvá slova se mi sice zdají nerozumná a paličatá, navíc Oni s tebou také nesouhlasí... Ale já tento svět světla neznám a proto tě nemůžu soudit, ani poučovat. Avšak, jestli jsou vaši nepřátelé skutečně tak hrozivý a zabíjejí i draky, pokusím se vám pomoci, jak jen budu moci. Nejspíš si teď ale půjdu něco sehnat k živení a mohu to spojit i s průzkumem okolí, zda mrtví nechystají nějakou nekalost." Hlavu mám mírně sklopenou k zemi a vypadám po jeho kárání celkem zahambeně. Po podání svého návrhu jsem se rozhlédl a pak se zase podíval na Denního chodce a dračici, jako bych žádal o svolení.

Zpackaná pomoc

Všimnu si, že elfové stihnou uzavřít hradbu na náměstí vesnice a že Al tam stihl proklouznout. Svými střelami jsem zapálila skoro celou východní část lesa, což nebyl úmysl...
Sakra, sakra, sakra... zakleju a ihned přemýšlím, co dělat dál. Mezitím se zapojí i Lenora se svou mlhou a přidělá tak další potíže.... Zakleju znovu, ale pak mě náhle trkne nápad, a já se otočím směrem k vesnici a letím tam...
Zavolám na Ala: "Ale, nestřílejte, to jsme já, něco mě napadlo!" Doletím nad vesnici a klesnu těsně nad hranici mlhy, zůstanu se držet ve vzduchu a začnu silně máchat křídly, poryvy větru se snažím mlhu aspoň trochu rozehnat, aspoň tak, aby elfové pode mnou viděli, zda na ně něco bezprostředně útočí....

Doma

„ Co se děje matko? Co tu ten muž dělal? A proč šel zrovna po mě?“

Zeptám se jí, v elfském jazyce, stejně tak jak ona mluví semnou. Cítím se strašně slabá a unavená. Když se však obrátí k Arwinovi, unaveně se usměju. Jsem ráda, že není nazlobená na něj i ona.

Jakmile se zmíní o odpočinku, vděčně se na ní podívám a pomalu se začnu zvedat z křesla. V takhle zuboženém stavu jsem nebyla ještě asi nikdy.

„ Děkuji, matko.“

Vydechnu potichu, tentokrát v obecné řeči a počkám na svou chůvu, která mě tu doprovází, aby mne odvedla do mých komnat, stejně jako Arwina do těch, které budou určené jemu. Jen se k němu naposledy ještě otočím.

„ Uvidíme se pozdě, Arwine.“

Povím tiše než se nechám odvést k sobě do pokoje. Sotva vnímám, když mi pomáhají svléknout se a berou mne do koupele. Už ve vodě ztrácím několikrát vědomí, protože si uvědomuju, že mě několikrát služky budí a polekaně semnou třesou. Snažím se udržet při vědomí, ale je to těžké. Nakonec mne oblékají jen do jemné košilky, když mě usuší a vlasy mi sváží do dlouhého copu. Pak mne uloží a já okamžitě usínám…

Poslední šlofík?

"Však oni se na nás ještě usmějou a dopřejou nám ještě pár dalších spánků... toho bych se nebál." odpovím a ulehnu taky.

"No a pokud ne... tak si to pak vyřídím s nima." s tou myšlenkou usínám s úsměvem na rtech.

Kruci



,,Irilo, podzemní chodba, je tu někde! Musí tu být!"
Zadívám sen a ní a přemýšlím. Jak zmást čich... Nějakým odporným smradem... Odporný smrad? Bahno a rašelina?
,,Namažte se nějakým smrdutým bahnem nebo rašelinou, to je zmate! Nebo čímkoliv, co máte po ruce. Jen ti, co jsou v mlze!!! Koňský hnůj Cokoliv!"
Křiknu a rozhlédnu se. A pokud najdu ve své blízkosti hnůj, tak ano i já, následník trůnu vletím do hnoje...
,,Lenoro!!! Salenie!!! Přestaňte!!!"
Zařvu, pro teď je to výhoda, ale později to bude spíše ještě víc o hubu, tedy... Než se všichni napatlají nějakým smradem, tak pak Lenora bude moci s mlhou pokračovat, ale teď ne...
,,Ti, co ty zrůdy vidí střílejte dál!!! Ti co nevidí napatlejte se hned!!!!! Postupně! ne najednou a dávejte bacha!!!"

Arwin a Nalaya - Královna

Královna pomalu spočině pohledem na své dceři. Její oči jsou ustarané a kdyby to nebyla elfka, určitě by jí je lemovaly mnohočerné vrásky. Chvíli mlčí a chmurně se dívá na Nalayu, než mírně kývne hlavou.
"Ano je to zlé dceruško i v naší zemi se rozléhá zlo, tak jako ostatně asi všude. Jsem ráda, že jsi v pořádku, musíš v těchto časech dávat velký pozor."
Podotkne a pak stočí pohled k Arwinovi, kterého si bedlivě prohlédne a na chvíli se zamyslí.
"I já ráda poznávám tebe mladíku. Inu nyní, když si tě lépe prohlížím není pochyb o tom, kým jsi. Podobu ve svého otce nezapřeš a věřím, že tvé kroky budou stejně veliké, jako ty jeho, a také ti děkuji za záchranu mé dcery. Je hezké vidět, že jsou takoví, kteří ctí staré závazky."
Pokývne mírně hlavou a obdaruje jej skoro neznatelným úsměvem.
"Inu nyní si odpočiňte oba dva, služebné vás zavedou do pokojů. Máte za sebou dlouhou cestu."
Mluví plynule v obecné řeči. Zdá se, že jí to nedělá sebemenší problém.

Malari a Lirtiel - Rozprava s Jezdcem

Starý jezdec je po celý čas rozpravy draků potichu a bedlivě jejich myšlenkový rozhovor poslouchá. Chvílemi se na jeho tváři zdá, že mu dělá docela problémy udržet od vás některé své divoké myšlenky, kterými by vás nejraději počastoval. Tedy nejspíše hlavně Lirtiela, ale jeho vůle a sebeovládání jsou ohromné a on vyčká, až když rozprava ustane a očima na vás spočine.
"Budeš-li chtít zůstat zůstaň, budeš-li chtít odletět odleť. Jsi svobodný nemůžeme ti přikázat, abys za nás bojoval. My však bojovat budeme, protože chceme zlo zahnat o to víc, pokud jsou draci stále mezi námi. Vrátíme jim jejich zašlou slávu. Jsi mladý Lirtieli a ještě nechápeš všechny souvislosti a utekla ti část historie, kterou já celou zažil. Říkáš, že jsme zklamali ve vaší ochraně. Ano je to možné nepopírám to. Nebyl jsem dost silný, abych ochránil svou dračici a její smrt mne pronásleduje dodnes. Jiní za své draky zemřeli, mnozí zemřeli při ochraně draků, které ani neznali. Vždy budou takoví, kteří vám budou chtít ublížit ale vždy i takoví, kteří budou chránit."
Jeho myšlenky se na chvíli utiší.
"Nemrtví rozšiřují svou armádu z našich mrtvých to je pravda, ale jdou za nějakým cílem, který neznáme. Pravděpodobně část z nich vytvářejí nekromanti, jiní vzešli jinými způsoby, které nyní vysvětlovat nebudu. A proč nebojovat proti nim stejnou zbraní? Nejsme barbaři a máme úctu k svým padlým. Víš co je to duše Lirtieli? To je něco tady uvnitř, co přežije i po tvé smrti."
Přitiskne si dlaň na hrudník.
"Něco co nikdy neumírá a jde dál. Ale právě takoví, kteří vytváření nemrtvé znemožňují duším jít dál. Zotročí ji a svážou s mrtvým tělem, nad kterým již nemají kontrolu a ony trpí a nenaleznou klid. Chtěl bys snad, abychom tak nakládali pro naši záchranu s našimi mrtvými spolubojovníky, nebo tvými druhy? Včera jsem takové draky viděl a byl to žalostný pohled.Proto takto bojovat opravdu nebudeme i kdybychom kvůli tomu měli zemřít."
Objasní jezdec poklidně.

Araoth - Vězení

Trpaslík se na tebe s úšklebkem dívá a mírně pokývne hlavou.
"To je zajímavý příběh věru tak....hmmm inu bohové asi chtějů ináč, jak vídíš."
Rozpřáhne rukama aby obsáhl celu.
"Ako sa zdá, tak nám bylo súzeno stanut v božím menu v těch dolech."
Zatlemí se a pak se natáhne do slámy.
"Mňal bys odpočívať zajtra to bude fuška a možná to bude poslední chrup, který stihneš."
Zívne zeširoka.

Alasseon, Lenora a Salenie - Boj ve vesnici

Al na nic nečekal a vyběhl kupředu zpátky za svými krajany, aby posílil obranu. Za běhu střílí šípy, ale jsou to nepřesné střely zasáhne jich tak 50% a ještě většinou to nebudou smrtelné rány. Hold rychlá běžecká střelba v lese na pohybující se zatraceně rychlé cíle není zrovna to pravé. Nicméně i tak se mu podaří proběhnou bokem mezi zrovna přitlačujícími se vozy, které uzavřou další cestičku na náměstí, kde Irila organizuje obranu.
To už letí Salenie. Inu letí při vzletu porazila několik stromů, které naštěstí nikoho nezranily jen potloukly jí a, když anbrala výšku nad stromy, tak vystřelila ohnivé koule spíše na slepo odhadem dle toho, kde viděla něco se šustnout. Pravděpodobně nějaké vlčí potvory zasáhla, nicméně větší problém je v tom, že její oheň krásně podpálil část lese na východní straně vesnice, stoupá z něj dým a kouř a bude se určitě šířit. Druid by se jí zajisté moc nepoděkoval.
Pak už se zapojuje i Lenora, která vypustí ze své tlamy hustou bílou mlhu, která jde rovněž na východ. Inu jde. Zpravdu jde a docela rychle a rozprostře se do prostoru a k vaší úlevě nejspíše udusí nějaké ohně na stromech. K vašemu strachu se však začíná rozprostírat zase i docela rychle zpátky směrem k vesnici a pomalu jí pohlcuje a znemožňuje dobré vidění všem přítomným ať jsou na kterékoli straně.
"K čertu teď nevidíme cíle nemůžeme střílet!"
Zakleje Irila, která zrovna napínala luk k výstřelu, ale mlha jí to zhatila.
"Soustředit palbu na západní stranu! Kopí a štíty na východní hradbu rychle!"
Komanduje a rozděluje chaotické místní elfy, kteří se snaží tvářit nebojácně, ač více jak půlka z nich je určitě posraná strachy. Střely dopadají na vlky ze západní strany a snaží se je udržet z dosahu, ale je jasné, že nebude trvat dlouho, než dosáhnout provizorní hradby a vrhnout se na vás. Ti na východu jsou o poznání větší problém, protože mlha dále pokračuje a zanedlouho zalije i náměstíčko na kterém pak budete rádi, když uvidíte jeden druhého a navíc v tuhle chvíli jsou útoky vlků dost nepředvídatelné, takže když z nějaké části mlhy najednou vyletí odporná tlapa strhne do mlhy některého z křičích elfů není to nic divného. Lenora si neuvědomila jednu zásadní věc. Vlci nepotřebují oči, aby našli kořist, mlha nezapáchá tedy jste jim poskytli spíše výhodu, než nevýhodu a nyní jsou na vás částečně oslepené po čichu a jednoho po druhém si vás budou hezky sápat na kusy. Pokaždé když někdo najednou vyletí z pozice, vycákne krev a ozve se zakřičení, když je jeho život ukončen v mlze zbytek sebou vystrašeně trhne a svírá těsněji a těsněji své pozice.

Vesnice po útokem

Dost si odfrknu, když vidím, že můj pokus o to udržet ty bestie od vesnice zafunguje. Jenže se pak ukáže, že né tak úplně dobře, jak jsem si původně myslela.
Příště musíš myslet líp...
Pomyslím si, když vidím, že někteří se sice nachytali a ledoví bodce je dál nepustily, doslova, ale ostatní se snažily najít nějakou jinou cestu okolo. Od nozder trochu odfrknu hustou mlhu.
Mno jasně...
Došlo mi co můžu ještě použít a setřít si tím prozatím ještě svůj dech. Zabořím proto svoje pařáky do měkké zeminy pod sebou, drápy se do ní trochu zaryji, abych získala trochu potřebné oporu. Trochu natáhnu krk a rozevřu tlamu, ze které se potom začne valit hustá, mlha, která se pak valí směrem k útočníkům.
"Tohle by nám mělo získat více času." řeknu poté. Chtěla jsem přímí střed oddalovat na tak dlouho jak to jenom bude možné.

Před královnou a princeznou

Když jsme v paláci jdu mlčky. Netřeba nic říkat. Nalayy se ujmula služebná a tedy se mé dilema vyřešilo a já mohu očima pozorovat krásy místní architektury.
"Elfové mají vskutku úchvatné stavby, to se jim musí nechat."
Běží mi hlavou uznale, zatímco vcházíme, do trůního sálu, kde se přivítá Nalaya se svou matkou. Když na ní pohlédnu sklopím zrak ve znamení úcty a hluboce se ukloním.
"Těší mne, že vás poznávám královno."
Pomalu se narovnám z purklé a udržuji si zdvořilý odstup od obou elfských dam.
"Již se nedivím po kom je Nalaya tak krásná. Její matka musí být již velmi stará a přesto čiší zdravím, silou, moudrostí i krásou."
Hodnotím pro sebe a vyčkávám.

Nečekaný zvrat událostí


Po Lenořině ledové bariéře nás bezprostřední útok minul, ale vlci se brzy vzpamatovali a s pomocí posil nás začali obkličovat. Ta elfí dívka rychle organizovala evakuaci vesnice, ta se naštěstí povedla.
Al na mě zavolá ať zůstanu a hlídám, což mě nakrkne a tak na něj slušně zařvu: Tak na to zapomeň, nejsem žádnej hlídací pes, co poslouchá rozkazy!
Ihned poté se vznesu do vzduchu a zamířím ke skupině vlků běžících k východnímu konci Lenořiny bariéry, když doletím nad ně, srovnám let s nimi a zhluboka se nadechnu....během pár sekund mi z tlamy vyletí tři ohnivé koule a zasáhnou vlky v čele skupiny...
Zařvu až se to rozlehne jako ozvěna a co nejrychleji se připravuji na další salvu, bohužel tato schopnost je omezená na určitý počet střel...