Kocour

Můj plán se zdekovat jaksi nevyšel. Problémy sice budou, ale mně do nich nic není.

Zacouvám zpátky k baru vedle Marcuse. "Tohle se tady děje běžně?" zeptám se a teprve potom se podívám, koho jsem to vlastně oslovila. "Není tu ještě další východ?" zahrnu ho další otázkou a pousměju se. Uvidíme, co z toho bude, možná bych mohla vylézt oknem. Přinejhorším. Dlouze vydechnu.

Začínáme se kompletovat

Z přítomnosti Ligy nadšený nejsem, ale víc mě zajímá holka z Družiny. A jakoby to vše nestačilo, otevřou se dveře a do knajpy vlítne komando Družiny. A to má jasný cíl v podobě Hefronový.
„Ach jo. To je zase den.“
Zvednu se a namířím si to k místu konfliktu. Tak to jde celkem rychle. Patroláři nezklamou. Družina je bez kvérů a vypadá to jen na řádnou rvačku.
Kolem tý holky je pěkně horko. Už abychom byli pryč. Skoro to vypadá, že mimo pevnost bude bezpečněji, ale vím, že nebude. Jen bude jiné.

Situace je napjatá. Na jedný straně Hefronová a na druhý ocas z Družiny. U Družiníka jsou další čtyři a u Hefronový plus mínus půl hospody. Možná by se do rvačky přidal i zbytek, ale to už narážíme na možnosti prostoru.

„Zdá se, že se tu chystá boj proti členu výpravy na sever. Jeden na jednoho je fér. Pokud se do toho vloží ostatní, pak vás upozorňuju, že se toho hodlám aktivně zúčastnit. První, kdo jí ublíží, umře na místě. Těm dalším se budu věnovat hned potom.“
Říkám tvrdě.

Za tohle mě asi velení nepochválí, ale což. Kodex je přednější.

A už sa to melie
Kocúr

Prichádzam ceľkom ku kocúrovi k večeru, aby som sa trochu zahrial a niečo zjedol, prípadne vypil. Ako prichádzam, akosi nie je počuť nič odtiaľ. Ako otvorím dvere, v ten moment začne hrať hudba a prvé, čo vidím ako Kluzký vrazí vedúcemu skupiny družníkov.

Tu sa človek nemôže ani ísť najesť, bez toho, aby vznikla niekde bitka. Heh...

Vyhýbam sa ohnisku bitky a skúsim sa okolo stolíkov prešmyknúť ku kocúrovi.
Ak sa mi podarí k nemu prísť, tak si skúsim objednať, s tým, že občas prizriem ako sa bitka stupňuje.
"Niečo na zahriatie a pod zub poprosím."

Kocour:

Nadějné vyhlídky…

„Dobře, tedy.“
Pronesu vážně.
„Až se vrátím, domluvíme se.
… a co se toho ojebání týká… dostanete přesně to, co dodáte sám.“
Pokrčím rameny. Tohle je férová nabídka.

„Oba víme, že to nebylo štěstí.“
Mrknu o poznání veseleji. Sama nemůžu uvěřit tomu, že to vyšlo. Svět je najednou o poznání hezčí místo. Za ty peníze se vybavím na cestu přesně podle svého gusta. Vyzvednu si mince a začnu se rozhlížet po vhodném dealerovi, … když mi uspěv ztuhne. Rozrazí se dveře a objeví se Jean. Podle všeho přesně na tuhle chvíli čekal. Podle všeho přesně tohle plánoval.

…a strmé pády

Očima přejedu nejbližší okolí, zkusím se schovat za hloučkem lidí. Jenže Jean ví, co chce a rozhodně mě nenechá jen tak splynout s davem. Napřímím záda. Zadívám se mu do očí. Jedna věc je zkusit zmizet, druhá krčit se ve strachu. Druhou možnost nepřipustím. Ne před tímhle chlapem.

Pozornost Družiníků však upoutá Kluzký. Rychle se rozhlédnu. Potřebuji nějakou zbraň. Nůž. Cokoliv.

Kluzký nezklame. Ostatně člověk, který toho tolik přežil musí přesně vědět, kdy stáhnout ocas. Nadechnu se, když se pozornost skupiny znovu zaměří na mě. Popadnu nejbližší láhev a rozbiju ji o hranu stolu tak, aby mi v ruce zůstala jen polovina s ostrými hroty.
Brokovnicí tu střílet nebudou.
To by neprošlo ani jemu.
Pravděpodobně ani samopalem…
Uvažuji v duchu.
Největší riziko je pistole…a ta svině.
Kdybych zabila alespoň jeho.
Co to zahrát na jeho ego?
„Tak pojď šmejde – jeden na jednoho.
Nebo se bojíš?“
Roztáhnu ruce, abych upozornila, kolik lidí se právě dívá a jak bude vypadat, když se Jean zaštítí svými muži.

Odpovědi už se nedočkám, vrátí se Kluzký a nutno říct, že tentokrát překvapí. Já se však nezdržím ani tolik, abych uznale pokývala hlavou. Vyrazím k sedícímu zrádci. Mám v plánu mu vpadnout do zad. Ve chvíli, kdy položí ruku na zem, aby se zvedl, ho čapnout za vlasy a podříznout jako prase.

Problémy na obzoru



Kocour si obě ženy prohlédne a řekne
"Ta u Karloviče je Gabriela Hefronová, dělá pro Družinu. Občas sem vezme své vězně do zápasů. Našla skulinku jak si "ve jménu zákona" vydělat slušné peníze. "

"Tu druhou jsem tady ještě neviděl, nevím kam ji zařadit. Napadá mě jedině Liga, ale co ta by tady pohledávala. Nemám z ní ale dobrý pocit. Rozhodně sem nezapadá "


Karlovič si tě přeměří pohledem a na chvíli se zapřemýšlí.
"Tam venku mě nic nezajímá, ale člověk jako vy by se mi tady uvnitř hodil. Umíte v Pevnosti chodit, a vypadá to že máte zkušenosti. Jestli se vrátíte tak bych pro vás nějakou prácičku našel abych si otestoval vaše dovednosti. Pokud se osvědčíte, o peníze by jste neměla nouzi." po krátké pomlce vážně dodá "Ale pamatujte si jednu věc...nesnažte se mě ojebat."

"Teď když dovolíte, musím si jít promluvit s Benjim. Měla by jste si jít vyzvednout své peníze za sázku, myslím že se na vás usmálo štěstí. " usměje se a odchází

Patroláři šílí. I když většina z nich přišla o peníze, tohle za to stálo. Helmut leží na zemi a má tmu před očima. Jermolov vstupuje do ringu a začne řvát
"Tak tohle asi nikdo nečekal! Na tohle Helmut asi nikdy nezapomene! Král je mrtev, ať žije král! Novým šampionem se stává ostřílený Patrolář Benji! "
Začínáš se probírat z bojového transu. Místa kam tě Helmut trefil se začínají ozývat. Není to ale nic co by nezpravila láhev vodky...nebo dvě. Jeromolov začíná vyplácet sázky. Jakmile všechny vyplatí tak přijde za tebou a říká
"Tady máš pět zlatých za tvou sázku, a dvacet zlatých za titul šampiona! Tohle by se mělo zapít!"
Jak od tebe odejde přijde za tebou Karlovič.

"Jak jsem už dneska říkal...s tebou je radost obchodovat Benji. Tvůj dluh je splacen a navíc si mi ještě něco vydělal. Já mám na tyhle věci prostě čuch, a až se vrátíš ze Severu, probereme spolu tu malou prohlídku. No nic, nechám tě užívat. Děkuji za dobrý obchod." řekne a natáhne ti ruku na potřesení. Je ti jasné že si na tobě nahrabal slušný balík, a že Jermolov bude na nějakou chvilku na suchu. Každý si ale přišel na své. Otázka zní, co by se stalo kdyby si prohrál.


"Nás který mají s Ligou špatné zkušenosti, a mají ještě hlavu na krku je pomálu." řekne Kluzký a usměje se. Ani tvůj pesimismus ho nevyvedl z míry "Stejně nás to jednou čeká všechny a nikdo se tomu nevyhne. Zubatá si přijde pro každého z nás, ale je jenom na nás s jakou podobou ji přijmeme."

Patrolář je z tvé reakce poměrně zaskočený. Nakonec z něj za tvými zády vypadne jenom "Já mám pořádný koule! "
Zápas končí, ještě nějakou chvíli se v hospodě zdržíš, ale pak se chystáš k odchodu, když v tom do hospody vpadne hlídka Družiny.

Celá hospoda utichne, slyšet je pouze hudba z Jukeboxu. Družijníků je celkem pět. Dva muži jsou vybaveni brokovnicemi, jeden z nich který vypadá jako kapitán je vybavený samopalem a poslední má pouze pistoli. Před nimi velitelským krokem kráčí pátý. Gabriela je hnedka poznává. Je to Jean a ti kteří ti dneska dělali eskortu, plus jeden kterého neznáš. Poznává je i Benji který je dneska spatřil....a poznává i Jeana. Francouzská svině kvůli které skončil Kluzký v Pracovním táboře. Tenkrát to byl cucák který se snažil být až moc důležitý a svou náplň práce Družijníka bral až moc vážně. Teď si slyšel že celkem dost povýšil.

"A kurva!" řekne Will který sedí u stolu. Jean s eskortou hrdě kráčí vpřed, nesou se jako by jim to tady patřilo. Rozhlédne se po okolí a usměje se. Jeho oči nalezly to co chtěl.
Kluzký do sebe kopne dalšího panáka "Omluvte mě na moment." zvedne se od stolu a jde přímo k Družině

Jen co ho Jean zmerčí usměje se a spustí
"Vida vida vida, není to sám Kluzký? Jak je to dlouho? Sedm, osm let? Nebo možná i déle? Jak bylo na táboře?"

"Taky tě rád vidím. Bylo tam přímo úžasně, skvělé místo na přemýšlení. Měl by ses tam taky zajít podívat. Jo počkej, ty vlastně nemůžeš. Kdo by pak za tebe lízal Žukovovi prdel když by si tady nebyl?"

"Drž ten svůj ostrý jazyk za zuby Kluzký! Máš jediný štěstí že tady nejsem kvůli tobě. Vezmu si Hefronovou a odejdu."

"Hefronová jde se mnou zítra na Sever."

"Máš pravdu, jde zítra na Sever....ale rozhodně ne s tebou. Ta půjde rovnou do Pracovního tábora, a tady ten kretén taky!" a ukáže na Willa

"Hefronová spadá pod mé velení, teď už je součástí mé skupiny... takže s tebou nikam nepůjde!"

"Neser mě Kluzký....stačí jedno jediný slovo, a ty víš co se stane. Celá tahle hospoda může jít do prdele. Zařaď radši zpátečku a nech mě pracovat."

Kluzký si zapaluje cigaretu. Párkrát potáhne, a pak sklopí oči a rezignovaně řekne "Máš pravdu." a na první pohled jako zpráskaný pes odchází k Jukeboxu. Chvilku mačká tlačítko a pokuřuje, pak se usměje.

Jean s eskortou se vydávají směrem k Gabriele.
"Půjdeš s náma dobrovolně? " ušklíbne se tím jeho slizkým úsměvem a dodá "A nebo budeš dělat problémy? Upřímně, doufám v to druhé."

Písnička už pomalu končí, a Kluzký do fronty cvaká další.
"Hej Jeane! Ještě jedna věc." ozývá se od Jukeboxu a Kluzký se vydává přímo k veliteli Družiny.

"Co je zase?!" odpovídá podrážděný Jean

Kluzký už stojí u něj a říká
"Já ti vlastně něco dlužím."

odkaz ♬ ♬ ♬ ♬ ♬ ♬

Písnička kterou Kluzký nacvakal do Jukeboxu se rozehrála na celou hospodu. Tvrdá rána z pravé zadní přímo na nos posadila Jeana na prdel a spustila mu krev.
Vsytřelenou ránu ihned proměnil na loket který trefuje obličej kapitána Družiny a z loktu letí druhá rána dalšímu Družijníkovi. Čtvrtý už ale stíhá zareagovat a udeří pažbou brokovnice Kluzkého do žeber.

V ten moment se zvedají první Patroláři a poměrně rychle Družijníky odzbrojují.
Kouzlo Patroly spočívá v jedné věci....je jedno jaké mezi sebou máte spory, je jedno jak moc se spolu mlátite a za jakých důvodů...v momentě kdy se do Patroly někdo nasere tak drží pohromadě jako jeden muž.

Netrvá dlouho a proti Kluzkému stojí čtyři Družijníci okolo kterých se tvoří kruh Patroly.

"Tak jak to bude pánové? Půjdete jeden po druhém a nebo všichni najednou?" usměje se Kluzký.

Jean který sedí na zemi a drží si nos zařve "Na něj KURVA!!" a snaží se zvednout ze země.
Poslední den v Pevnosti. Dokonalý moment pro rvačku.

Benji sice na jednu stranu ještě před pár desítek minutama přežil srážku s tankem...ale na stranu druhou by si ten tank všech pět namazal na chleba. Nic horšího už se ti dneska stát nemůže.

Konečně trocha uznání

K baru si cestu nerazím. Zůstávám v klidu stejně jako Patroláři. Problémy okatě nechce nikdo z nás. Až na nějaké mladíka. Možná je opilý, možná sjetý a nebo obojí. Nebo nezkušený. Je to ten typ, co se tváří tak nenápadně, až je to nápadné. Co chce nevím a vědět nechci. Shlédnu na něj ze svých bezmála dvou metrů.
„Ale no tak.“
Pravím mírně.
„Najdi si jinou oběť. Je tady velký výběr.“
Nechci se s ním rvát. No, rvát. Nejistý krok, zakalený pohled, na výšku s bídou metr šedesát a padesát kilo i s postelí. Vůbec netuším jak bych ho měl praštit, aby to přežil.

Kývnu na Kocoura.
„Díky.“
Pozvednu sklenku v přípitku a půlku do sebe hodím. Hrdlo pohladí čistý chlast.
„No k ďasu!“
Řeknu obdivně. Je fakt dobrá. Jasně. Karibskej rum to není, ale ochutnal jsem ruskou vodku a tohle je balzám.
„Vědět co tady nalejváš, tak pozvednu tvou hospodu mnohem dřív a často. Je fakt výborná.“
Řeknu uznale.
„Je fajn, že si aspoň tam venku vobčas krejeme záda.“
Dopiju a položím na bar mince. Vím, že mě zval.
„Ještě jednu.“
Zadívám se ke stolu, kde sedí roztodivná společnost. Počkám až mi nalije a sebere sklenku z baru.
„Musím…“
Začnu, ale nedokončím. Pohled upoutá dívka, která sem nezapadne. Vzpomenu si na Cecháče.
„Ta asi netušíš co jsou zač ty dvě holky. Ta u stolu a druhá u Karloviče.“
Přimhouřím oči. Kouř cigaret a trávy mě v nich štípe.
„Od vás nejsou, hádám.“

Kocour:

Některé výhry jsou téměř jisté…

Po očku sleduji probíhající zápas. Jednu chvíli se mi na tváři objeví překvapení, které vystřídá opravdový zájem. Zvednu obočí. Uznale kývnu hlavou… Rychle však tuhle slabou chvíli překonám. Zkontroluji, zda Will sedí u stolu. Později se ho zeptám, co se tam řeší.

Konečně se zadívám na Karloviče.
„Jistě – v tomhle ohledu nabízí pevnost… dostatek prostoru pro seberealizaci.
Pro ty, co se nebojí riskovat… nebo trochu zašpinit.“
Pokrčím rameny a přidám rychlý úsměv.

„Najít správnou osobu pro správnou službu, je umění.
Jestli jsem si však něčím jistá tak tím, že vy tohle umění ovládáte.“
Pokračuji konverzačním tónem.
„Byla by chyba si včas nevsadit, že?“
Usměji se. V očích mi při tom zajiskří uznání, a ještě něco dalšího – zpráva, která není vyslovena nahlas a není určena všem: „já vím, že je to váš chlap a vím, co jste zač – takže mám vsazeno. Protože informace jsou síla. A já jsem dobrá ve sbírání informací…“ Vlastně ani moc nelžu, jsem dobrá ve sbírání informací… stejně jako v předstírání, že ty informace mám. Fakt je ten, že jsem netušila nic… ale když už mám vsazeno, proč se netvářit, že vím naprosto přesně, co dělám a že tuším, jak zápas skončí.

…některé možná čekají.

„Možná i teď hledáte… správnou osob
Nebo třeba víte, kdo by ji potřeboval.“
Zvážním. Pohledem zalétnu ke stolu, kde sedí Kluzký.
„Prodlouženou ruku… tam venku?“
Nadhodím. Vařím z vody... ale co kdyby...

Kocour

Poslouchám dál bez hnutí Kluzkého hlas a v hlavě si zhruba črtám plán cesty. Oči přitom upírám směrem k zápasu. Zdá se, že se minimálně jednomu idiotovi dneska nevyhnu.

Nemám zdání, jestli to má být balící hláška nebo výhružka, od který si slibuje, že mu ho ze strachu přeblafnu v zadní uličce, ale...nakonec usoudím, že má kluk už celkem upito a stačilo by do něj strčit špičkou boty a složil by se.

"To je od tebe velmi milé." sladce se na něj usměju. "Ale mě spíš přitahují chlapi s pořádnýma koulema." kývnu směrem ke kleci a myslím tím Bejiho. Otázka, zda mu je ten hromotluk v další chvíli nerozdrtí. "Takže mě, omluv. Jdu fandit. Tohle je na mě." přišoupnu k němu skoro netknutý pití a seskočím ze židle. Jenom se podívám, jestli to vousáč vyhraje a pak asi vypadnu.

U Kocoura

Co jsem chtěl, tak se povedlo. Neříkám, že to bylo nejrozumnější co jsem kdy udělal, ale povedlo se. Helmuth byl naštvaný a vyhozený z koncentrace což bylo skvělé. To méně skvělé bylo to, že zahájil svým uspávákem. Naštěstí jsem se mu vyhnul, že jsem se přikrčil a pak mu pravým zvedákem dal ránu do brady. Mám pocit, že jsem slyšel jak mu cvakly zuby, ale v tom hlaholu kolem to mohl být i jenom to, že si nejbližší Patrolář víc nahlas uprdnul. Je skvělé se soustředit na prdy Patrolářů okolo a už míň se soustředit na nasranýho Helmutha. Do hrudi mi narazil buchar a já jsem se odporoučel od něj, když mě nakopl do hrudi a tak od sebe odsunul. Ještě, že jsem moc nejedl...

"Skvěle ty kreténe? Chceš se nechat zabít? Tak mysli na ty okolo a toho Němce se vůůůbec nevšímej. DEBILE!"

Můj vnitřní hlas je ke mě občas moc kritický, ale v jednom měl pravdu. Musím si všímat víc Helmutha, protože on si mě všímá rozhodně. V hlavě mi tepe přívalem adrenalinu a pokračujeme dál. Ten bastard má delší ruce a dost dobře toho využívá. Trošku jsme se ošmátrávali, když udělal rychlý krok a zase zkusil levý hák. Tentokrát jsem nebyl tak rychlý, abych uhnul, takže jsem mu nastavil kryt, ale část stejně prošla. Jedno vím jistě. Kdyby to byla plná rána, tak jdu spát a nevím o světě. Já kontruju, ale pravým hákem, který neomylně trefuje hubu našeho milého Helmutha. Jelikož ho to zjevně rozhodí, tak se mi povede mu dát ještě levý zvedák. Každý z úderů jemu do obličeje je jak bych mlátil do betonu. Ten chlap je tak omlácený, že to ani nemůže cítit, ale krvácet může pořád. Aspoň podle toho, že teď z něj trošku krve teče. Jsem asi první komu se to povedlo, čemuž odpovídá i ten údiv zaznívající okolo.

No a bylo to tu zase. Soustředil jsem se na okolí a ne na Helmutha. Jsem prostě idiot. Co bych víc říkal. Najednou mám v hubě krev a na žebrech cizí koleno. Oboje bolí jako prase a nevím proč vidím tu mlhu? To bych asi neměl vidět ne? Nebo je to normální, že z ničeho nic cítíte v hubě kovou pachuť a prostě jste rádi, že jste rádi? Dál reaguju tak nějak podvědomě a možná asi díky tomu přežiju. Díky nějakému asi pudu sebe záchovy nastavím levou ruku a vykryju levý hák. No vykryl. Dal jsem tam ruku a to bylo všechno, takže to nebyla přímá rána, ale ta mlha co jsem viděl byla mnohem hustší. Asi se ve mě zapl mód myši zahnané do kouta nebo nevím co to bylo. Zpětně si určitě nevzpomenu, ale asi za to mohl i adrenalin.

Vymrštil jsem koleno a zasáhl Helmutha do břicha. Asi vydal nějaký přidušený zvuk, ale to jsem neslyšel. Zvoněnl v uších bylo silnější. Další kop ho dostal ode mě a já jsem měl trošku prostoru. Takže jsem se na něj mohl vrhnout a zbytek sil zkoncentrovat do poslední rány, která kdyby nevyšla, tak mě zabije. Vsadil jsem zase na zvedák a .... stačilo to. Náraz to byl jako do betoju, ale cvakly zuby a Helmuth se kácel na zem. Já tam jen omámeně stál a ještě mi nic nedošlo...