Tichá rozprava

"Nebylo bezpečné tě brát sebou. Promiň."
Vzdychl jsem Nalaye v mysli zkroušeně. Neměl jsem rád, když se na mě zlobila, ale i přes pocit viny jsem byl připravený kdykoli čumákem svou maličkou podepřít, aby z koně nespadla. Víc, než kdokoli jiný jsem cítil její únavu a to, jak na ní vše doléhalo. To její doprovod vnímat nemohl. Ne tak, jako já.
"Nejsem si jist jestli jsme to zničili, nebo to jen zmizelo."
Zapochyboval jsem, protože jsem si sám nebyl jistý, co se vlastně přesně stalo.
"Hlavně si musíš odpočinout Maličká. Sotva se držíš v sedle. A spadnout z mého hřbetu by mohlo být velice nepříjemné."
Pohlédl jsem na ní se starostmi v mysli. Naštěstí jsem nikde necítil žádné větší nebezpečí a naši ochránci byli také ve střehu.

Trnín
Zumishi

Koně zděšeně řehtaly a hnaly se tmou kupředu. Kolem svištěly šípy. Farmář zůstal daleko za vámi, nejspíše s poslední myšlenkou, aby se alespoň zbytek jeho rodiny dostal do bezpečí. Hnal jsi koně s povozem, co to šlo. V jeden moment jsi musel strhnout otěže do strany, aby koně stočily běh, protože ti do cesty vjel jeden z černých jezdců a málem jste se srazili. Vůz se zakymácel a zadrncal. Ženy vzadu vyjekly, ale držely se dole, jako klíšťata.
Naštěstí většina jezdců, které jsi při letmém pohledu identifikoval, jako černé stíny, jakési rytíře v uhlových zbrojích se starala o dobývání a likvidování vesnice. Vůz se hnal houštinami borůvčí dál mimo cestu, protože po té to prostě nešlo.
"Jedou za námi!"
Vykřikla Majka přes skučení větru a když ses letmo ohlédl viděl jsi alespoň tři jezdce, kteří se hnali za vámi. Bylo ti už nyní jasné, že pokud se jim nějak neztratíš, tak vás doženou, protože na rozdíl od nich vás zpomaloval vůz.

Kovářka Neya
Alasseon

"Ne vadí mi, že se chováš, jako arogantní ublížený princátkovský idiot!"
Křikla na tebe Neya a zatnula zlostně čelist, až jí vyběhly žíly na krku.
"Já od svých povinností neutekla! Celou dobu jsem je svědomitě plnila! A nezapomněla jsem na tebe ani, když ses bez rozloučení vypařil!"
Když ses s posledními slovy otočil a rozešel pryč během následujícího okamžiku jsi uslyšel svistot a nehorázně naštvaný výkřik Neyy.
"To se stává?! Děláš si ze mě srandu?! Ty seš takovej pitomec! A zase utíkáš, jako srab!"
Kolem hlavy tak, že ti málem praskl ušní bubínek ti prosvištělo kovářské kladivo, které se zaduněním narazilo do zdi domu naproti. Téměř jsi nestihl uhnout a docela bys věřil tomu, že kdyby chtěla tak by to fakt bolelo.
"Jestli teď odejdeš už tady nebudu až mě příště budeš hledat!"
Zněla poslední výhružka, která nakonec utichla, s tím, jak ses vzdaloval.

Poslové jsou připraveni ve velké síni a na tvůj rozkaz poslal rádce ještě pro další. Měli připravené rychlé koně a na tvůj pokyn ihned vyrazili z poselstvím. Než přijde nějaká odezva bude však trvat. Musíš jen doufat, že ještě v té době nebude pro vás pozdě.
"Nějaké další požadavky výsosti?"
Optal se rádce trpělivě.

Starší přátelé
Lenora

Klučina se na tebe skoro až zářivě usmál a mírně přikývl.
"Taky tě rádi vidíme."
Pokračoval v elfštině, dívka se znovu narovnala a i ona ti věnovala přátelský pohled.
"To, co pro tebe byl jen okamžik byly pro nás dlouhá léta."
Její bratr se rozhlédl kolem a promnul si zamyšleně bradu.
"Měli bychom vyrazit. Přece jen teď není úplně nejvhodnější doba na to zůstávat dlouho na jednom místě."
Objasnil a zkoumavě tě přelétl pohledem, nejspíše aby se ujistil, že další cestu zvládneš. Tobě mezitím ve spáncích na okamžik zatepala bolest, jakoby ti do lebky někdo vrazil jehlu, ale stejně náhle, jako se to objevilo to také zase zmizelo.

Okolí hlavního města

Pobídla jsem koně zprvu naprosto mlčky. Poslouchala jsem Laeronovy myšlenky a tak nějak nevěděla, co mám odpovědět. Příroda umírá, já to vím. A pokud opravdu zemře, pak zemřeme všichni.
„ Nesmíš mě takhle bezhlavě opouštět. Už to nedělej.“
Dívala jsem se vpřed, potřebovala jsem se soustředit na to, abych se nesvezla z koně, a abych ho vůbec vedla správným směrem.
„Je dobře, že jsme zlikvidovali tu věc. Kdyby se tomu povedlo dostat do města, udělalo by to neuvěřitelná jatka, než bychom to zastavili.“
Promluvila jsem ke všem kolem sebe.
„ Příště poletím s tebou, Laerone.“

Divní a divnější..

Chůze pro mě byla sice maličko vrtkavá, ale nebylo to tak, že by mi museli pomáhat.
Byť byla tak nějak stále při mě, připravena mi pomoci, kdybychom potřebovala, ale snažila jsem se držet, nevyužít té pomoci. Ostatně, už tak mi pomohli více než dosti a taky, moje vlastní dračí hrdost mi to nedovolila.
Přitom, jak jsme kráčeli, okrajově jsem pochytila něco o čem se mezi sebou tak nějak bavily, nebo jsem se snažila alespoň poslouchat, ale.. nějak mi to nedávalo vůbec smysl. Ostatně co vlastně teď ten smysl dávalo..? V poslední době naprosto nic.
"Možná... to ani nechci vědět.." řeknu nakonec jen.
"Jsem.. ráda, že vás dva vidím."

Hořící Trnín

Pomáhám, jak je jen v mých silách, když nakládáme vůz. Ta pomoc spíše spočívá v tom, že držím koně, aby se příliš neplašili a nenapadlo je vyběhnout svévolně do tmy.
,,Jistě." přikývnu, nekomentujíc fakt, že takovou větu obvykle říká někdo, kdo má v úmyslu vykonat něco hloupého. Z pohledu běžných lidí možná statečného a obětavého, nic méně hloupého. Upozorňovat na něco takového, na to teď není čas ani vhodný prostor.
Když vidím, že se jezdci už dostali do vesnice, dojde mi, že tak ujdeme snad zásahu šípů. Střílet do míst, kde jsou jejich vlastní lidé nebývá zrovna moudrým rozhodnutím, takže v tomto směru snad můžeme být klidní. Z tohoto omylu jsem vyveden o pár vteřin později, když se farmář zapotácí ve vratech a taktak, že se vůbec odbelhá stranou, aby vůz mohl projet.

Jakoby koně čekali právě na ten jednoduchý pokyn, vystřelili dopředu bez nějakého zaváhání, že za sebou táhnout naložený vůz. Adrenalin a instinkt zachránit vlastní houně je nyní jejich hlavní pohybovou silou. Jen nevím, co s farmářem, ale zastavovat nemohu a i tak mám problémy ukočírovat koně jednoruč.
,,Zůstaňte s hlavami dole!" křiknu na ostatní na voze. Není potřeba vystavovat více volných cílů, než je nezbytně nutné. A budu doufat, že koně znají místní cesty a zvládnout jet i ve tmě, která nás snad pohltí a poskytne toliko potřebný úkryt před zraky plenitelů. Farmářův osud je zpečetěný a i kdybychom ho dostali do vozu, jeho šance na přežití by nebyly příliš vysoké.

Neya


Na jednu stranu jsem byl rád, že jsem za ní šel... Na druhou stranu... Asi by bylo lepší, kdyby mě zabila...
,,Jestli ti to udělá radost, tak můžeme jít za rádcem aby se princezna a vůdkyně stala z tebe... Očividně už jen moje existence ti vadí, tak proč bych se teď neměl sebrat a zase nezmizet. Bylo by to mnohem snazší!!!"
Dívám se na ní a vře mi krev.
,,Stejně jako já nevím co jsi dělala ty, tak ty nemáš ani tušení co jsem dělal já, takže si vyprošuji tyhle řeči o tom, že jsem utekl od svých povinností! Zvládla bys to líp? Fajn, tak se ukaž, když mě tu chceš moralizovat... Věř mi jednu věc... Asi jsem měl jiné starosti, když jsem na tebe zapomněl... To se prostě stává. Zapomněl jsem víc věcí... A očividně moje největší chyba byla, když sem se sem vrátil... Protože jak je vidět, tak tu o mě nikdo nestojí..."
Otočím se a odejdu, nemám jí co víc říct... Ona neví, co jsem dělal. Nikdo neví co jsem dělal a co se mi na cestě stalo, nebo co se dělo... A rozhodně mi tu nebude říkat, co jsem měl udělat líp. Vždy jde všechno udělat líp...
Rozeběhnu se do hradu, kde by už měli být připravení poslové... Nechám si zavolat ještě další, aby se vydali za hranice, do krajů, která jsem mapoval. Nepadla žádná rozhodnutí o spojenectví. Ale... Vzhledem k tomu, že mohou být klidně další, tak by se zapojit měli. Když doběhnu do hradu, tak si sednu za stůl a následně napíšu dopisy našim dávným spojencům. Doufám, že mám připravený výčet, o některých spojenectví vím, ale o některých nemám ani tušení. Jak říkal otec je lepší mít nějaké eso v rukávu... Jistě, on měl draka... A já mám jeho lid...

Trnín
Zumishi

Střecha chytala více a více a koně se nervózně ošívali. Naštěstí jste však už upevnili postroje a připravili vůz k odjezdu. Majka i její matka vylezly na korbu vozu a a naházely tam to něco málo, co sebou měly, nebo se zde zdálo užitečné. To, že na samotném vozu byly nějaké bedny a jiné harampádí bylo už vedlejší.
"Připraveni? Fajn otevřu vám vrata a naskočím, až budete projíždět. Až se děje cokoli nezastavujte vůz! Žeňte koně až do města! Do toho chlapče!"
Křikl farmář a se zafuněním otevřel dveře stodoly, abys mohl pobídnout koně a vyrazit kupředu. Jezdci se míhali mezitím kolem a drancovali ves. Majka i její matka se skrčily na voze, aby nebyly tak snadný cíl.
Koně se na pobídnutí daly do zběsilého běhu, kouř je plašil a hluk také. Sdílely s vámi touhu být odtud, co nejdříve pryč. Slyšel jsi svištět šípy a křičet lidi. Ve chvíli, kdy farmář otevřel vrata dostatečně zapotácel se a opřel o zárubeň dveří. Viděl jsi, jak mu ze zad trčí dva šípy.
"Ughh.....jeďte!"
Vybízel vás, u když jsi vyjížděl ven ze stodoly věděl jsi, že farmář nebude mít dost sil, aby se dostal na vůz, který ho bude míjet.

Trnín - útěk

Pospíchám za farmářem směrem ke stodole, ve které by se měli, dle něj, nacházet koně. Bude to lepší, než putovat pěšky, ačkoliv ani na koních nebudeme moci v noční temnotě jet nějak rychle. Což, jak si ke svojí vlastní nelibosti uvědomím, kvituji. Rychlou jízdu na koni pouze s jednou zdravou rukou bych mohl odnést pádem z koně či vozu. A dostat se z toho všeho, abych skončil s hlavou rozmačkanou kopyty, to by bylo už jenom směšné.
Zatímco Majčin otec zamíří shánět svého souseda, pomáhám s přípravou koně a vozu, jak je jen v mých silách. Není teď čas trpět nějakou sebelítostí, že je moje hybnost omezená. Pořád můžu chodit a používat jednu ruku a tak se snažím podávat, přidržovat a upevňovat postroje tak rychle, jak je mi dovoleno.
,,Nejsem sice vozka, ale zvládnu to."
Přitakám farmáři na jeho dotaz, ohledně ovládání vozu. Vadí mi, že není poznat, o koho se jedná a nájezdníci nejsou nijak označení. To je.....dost nebezpečné pro všechny. Ale to už je otázka pro osoby, které rozumí válčení, taktikám a politice.
Když přichystáme vůz k odjezdu, vyčkám, až dá Janek pokyn k odjezdu a s lehkou pobídkou zamířím s vozem určeným směrem. Doufám, že aspoň v okolí se kůň na cestě dokáže vyznat sám a nebude potřeba jej moc koordinovat.

Zvláštní pocit

Byl jsem Nalaye nablízku. Kdyby jí zradily nohy podepřel bych jí čumákem, nebo tlapou. Starost o padlého válečníka jsem nechal na elfech. Můj úkol bylo dohlédnout na mou maličkou.
"To není tebou. Ale tím, co tě poznamenalo a taky tímto místem. Příroda slábne. Cítím to. Nákaza jí sžírá. Proto jsou místa, kde se nám nedaří udržet spojení."
Promluvil jsem do její mysli konejšivě.
"Promiň maličká...."
Sklopil jsme omluvně hlavu. Měla pravdu, ohrozil jsem její život tím, že jsem se vzdálil a to nebylo moudré. Nebylo mne to hodno. Zahlédl jsme jen přikývnutí elfů, když se Nalaya rozhodla vrátit. Kráčel jsem vedle ní a jejího koně. Kůň se stále ošíval. Nedivil jsem se mu, mě se taky sbíhaly na něj sliny, ale vydržel jsem to.....zatím.
"Našel. Cítil jsem závan magie....divné. Jiné magie, než ta, kterou vládneš, nebo ta kterou používali ty chcíplotiny. Tohle bylo jiné. A myslel jsem, že jsem cítil tvého lidského krále a tvou matku. Když jsem tam ale doletěl, nikdo nikde nebyl a já se na chvíli ztratil v temnotě. Bylo to....divné..."
Zabručel jsem zamyšleně. Hlavu jsem měl nebezpečně blízko koně, ale spíše kvůli Nalaye aby nespadla z koně, než kvůli tomu, abych sežral koně.
"Ale kdybych ho sežral, mohl bych jí vést na zádech."
Zauvažoval jsem na krátký moment i o této "dvojité" výhře, ale nakonec jsem myšlenku zaplašil s tím, že to by se asi nikomu z přítomných včetně mé malé Nalayy nelíbilo.

Kovářka Neya
Alasseon

Když zazněl tvůj hlas kladivo se zazvoněním prorazilo zboku helmici na panákovi a zabořilo se do slámy a dřeva. Neya po tobě vrhl soptící pohled. Násadu kladiva nepustila a vytrhla ho ze panáka.
"Konečně špetka sebereflexe, nebo jen plané řeči a sypání si popele na hlavu?"
Její pohled byl přísný a ostrý, skoro aby měl jeden strach, že se o něj řízne, když se pohne. Možná vypadala i na okamžik snad klidnější, než před chvílí, kdy deformovala panáka, pod kterým si nejspíše představovala tebe. Pak jsi ale vypustil z pusy další osudné věty.
"Nevykašlal?! Zapomněl?!"
Rozkřikla se zostra a třískla kladivem o kovadlinu až odlétly jiskry a tys málem nadskočil. Zazvonění kovu o kov se ti ještě chvíli rozléhalo v uších.
"Zapomněl! Tak ty sis zapomněl a já a tvůj lid jsme ti byli kdo ví, jak dlouho u prdele! Hlavně, že ses mohl toulat kdo ví kde!"
Pohrozila ti kladivem. Jsi si docela jistej, že kdyby to kladivo neměla tak ráda, nejspíše by ho po tobě mrskla a dost možná by se i trefila.
"A cos tam tak důležitého dělal princátko co?! Kde se náš velectěný stávající král celou tu dobu schovával hmm?!"
Vrčela na tebe, jako lítý vlk a gestikulovala nebezpečně kladivem.
"Když tě království potřebovalo nebyl jsi tu! Když tě lid potřeboval nebyl jsi tu! Když jsem ztratila rodinu a potřebovala přítele NEBYL JSI TU!"
S každou výtkou opět zazvonilo kladivo o kovadlinu, jak Neya upouštěla páru.
"A pak si tu jen tak nakráčíš, děláš že mě neznáš a myslíš si, že ti padnu zbožně k nohám?! Ty jeden rorrholeurro!
Poslední slovo jsi ani nezachytil, co vlastně mělo znamenat, zdálo se, že se jedná o jiný jazyk. Možná nějaký trpasličí dialekt, nebo tak něco.
"A největší chutí bych tě tu umlátila do bezvědomí a pak probrala ranou kladivem do koulí! Naneštěstí okolo teď nepanuje atmosféra, která by si mohla dovolit ztratit našeho rádoby krále exilanta."
Zamračila se a odtrhla od tebe pohled směrem k panákovi.
"Rodinu mi už nevrátíš. Přišel jsi pozdě VÝSOSTI, roky pozdě. Doba, kdy jsem tě potřebovala dávno minula."
Na slovo výsosti dala zvláštní sarkastický důraz. Pak se od tebe odvrátila a položila kladivo na kovadlinu.
"Jdi pryč, musím se připravovat na boj."
Odtušila aniž by se k tobě zpátky obrátila.