Andor.cz - Dračí doupě online

Znovu si tak trochu odfrknu, ale spíše jemu přímo do tváře.
"Nezapírám..." odvětím.
"...ale kdo by se chtěl na zádech vláčet s uřvaným dítětem, kterému ještě teklo mlíko po bradě a při každém škobrtnutí pak brečel pod máminou sukní?" poznamenám a tak trochu mu znovu zafrkám do tváře, jenže tentokrát mu na ní ulplí i malá sprška mých slin.
Trochu se přitom i hrdelně zasměji.

Minulost a Lenora.


Lenoře se moje vyprávění nelíbí... Vůbec nechápu proč, byly to nejkrásnější roky... I když... Když vypustí dým, tak se na ní zadívám a nesouhlasně pokynu hlavou.
,,Nezapřeš, že se to nestalo. A abys věděla, já si to docela užíval."
Pak ale pronese něco o ztrapňování.
,,Neztrapňuji oba, ale pouze sebe."
Když mě olízne, lehce se zašklebím. Znám jí a vím, že jí ta uraženost nevydrží dlouho. Vlasně ani ne pět minut to mám vyzkoušené.

Když zpochybní moje slova, trochu, vlastně dosti uraženě si odfrknu a s mých nozder odejde trochu více bílého hustého dýmu, který připomínal spíše mlhu, než typický kouř.
Pak ale on začne vyprávět o minulosti... zadívám se raději do mraků nad námi.
Byl bys na něj hrdý...
Když se moje emoce uvnitř trochu ustálí, sehnu se zpátky dolů k němu. Strčím do něj lehce čumákem a tlumeně zasyčím, ukážu přitom i nepatrně zuby.
"Ztrapňuješ nás tu oba." pronesu přitom dosti dotčeným tónem.
Jenže ten mi nevydrží dlouho a tak jeho tvář nakonec olíznu svým jazykem.

Rozhodnutí

Alasseon se mi snaží dodat odvahu a vypráví mi, jak se učil létat s Lenorou a jak jim trvalo než si na sebe zvykli. Zhluboka se nadechnu, otevřu oči a rozhlédnu se okolo sebe. Vidím urychlenou evakuaci vesničanů a přípravy k obraně.
Pohlédnu na majestátní Lenoru apak se zadívám na Alasseona...vidím mladého elfského krále nesoucího obrovské břemeno.
Lehnu si a umožním mu přístup k mému hřbetu. ,,Pomohu ti, jak jen budu moci, králi.''

Vesnice




,,Já vím, že to zvládnete. Věřím vám a vašim křídlům."
Dívám se jí do očí a pak se zadívám na Lenoru.
,,Jako malý, když jsem si na ní poprvé sám sedl, tak mě shodila tak, že jsem týden nemohl chodit a syčela na mě, než si na mou přítomnost zvykla. Pozoroval jsem otce, jak drakovi pomáhal v letu a také jsem párkrát zkusil let i s ní. "
Zadívám se na Lenoru a pak zpět.
,,A nebo jestli si nevěříte, tak mě můžete vzít do spárů, v tom už mám také praxi."

Neobvyklá žádost

Všimnu si jak si Alasseon Lenoru pečlivě prohlíží a brzy dojde ke stejnému názoru jako já, ale on ho dokáže vyslovit nahlas. Dodám si trochu odvahy a podívám se na Lenoru: „Alasseon má pravdu, s jezdcem na hřbetě by ti brzy došla vzácně nabitá síla, měla bys ještě trochu odpočívat.“
Pak se ale Alasseon zaměří na mě a mě přeběhne mráz po zádech, až se musím zavrtět. A pak vyřkne ta osudná slova a já ztuhnu nadobro. „Králi, ehm chápu, že musíš za každou cenu bránit svou zemi, ale ehm já….já jsem v životě nenesla na hřbetě žádnou ehm bytost….“ Snažím se ze sebe vysoukat, ale neznít u toho úplně bezradně. „Ale není-li jiná možnost, tak se ti pokusím pomoci….“ Zavřu oči a zhluboka se nadechnu.

Vesnice


Zadívám se na Lenoru a prohlédnu si jí.
,,Ty teď letět nemůžeš... Ne s jezdcem."
Podívám se na druhého draka a prohlédnu si jeho velikost.
,,Ale..."
Rozejdu se k němu.
,,Myslíte Salenie, že vy by jste mohla? I s jezdcem? Musím se tam dostat, musím zachránit les a poslední vesnice co zbývají. Za každou cenu."
Zhluboka dýchám.
,,Musíme se připravit, Musíme to tu připravit. Pasti, všechno... musíme být připraveni."

Cesta lesem

Za klidné chůze stočím pohled ke kapitánovi elfích stráží a jdu klidným krokem vedle Nalayy.
"Vaši úctu nežádám kapitáne. Ale važte svá slova před těmi, kteří jim rozumí."
Promluvím docela plynulou elfštinou a probodnu zaskočeného kapitána pohledem a pak stočím oči zpět ke své společnici.
"Dobře....nikdy jsem tu nebyl, ale i tak cítím, že se temné mraky stahují nad tímto královstvím."
Řeknu polohlasně a rozhlédnu se přes koruny stromů k obloze, která není skoro vidět.

Nový drak, tedy dráče

Přistanu naproti tomu mláděti a posadím se. Jsem velká jako kůň. (+-165 cm v kohoutku), ale i přesto, že jsem takhle malá tak jsem dospělý drak. I když je on mládě tak by to měl poznat, čistě teoreticky. Zkoumavě si ho prohlížím, nebojím se ho. Snaží se vypadat větší, ale moc se mu to nedaří.
Snad...to přežije, a vyroste v silného draka. On je jednou z nadějí na to, že draci budou opět létat po obloze.
přemýšlím. Pomalu k němu natáhnu hlavu a jemně do něj drcnu abych ho uklidnila. Určtě má pořád strach, že mu lidé ublíží, pravděpodobně je ani nezná. Nedokáži odhadnout jak je starý, ani jak moc ještě vyroste.

Volání

V letu jsem se zastavil a začal se rozhlížet kolem. Co to bylo za pocit? Jako by... Se mě někdo dotýkal, ale necítil jsem to na svém těle... Cítil jsem to na svém vědomí. Málem jsem i zapomenul mávat křídli...
Chvíli na to jsem uslyšel slova. Nevím, jak jsem jim rozumněl, ale přes to, že mě to nikdo neučil, rozumněl jsem jim. Tedy, alespoň myslím... Ohlédl jsem se po původci těch slov a spatřil jsem onoho Denního letce. Draka barvy mladého listí. Chvíli jsem se rozmýšlel. Nikdy jsem jiného draka neviděl. Vyrostl jsem sám, opuštěný v temnotách. Nakonec jsem ale přeletěl kolem Listového draka a letěl jsem k hradbám, ze kterých před tím Listový odletěl.

Přistál jsem vedle Denního chodce s srstí, jako měsíc a přikrčený jsem vrčel na vše okolo. Oči mi létaly ze strany na stranu a hledaly jakýkoliv náznak nebezpečí. Švihal jsem ocasem a křídla jsem měl stále roztažená, abych vypadal větší. Na Vyjící Denní čtyřnožce a Denní čtyřnožce, co jedli opojnou Zlatou vodu, to fungovalo...
Nebyl jsem moc velký, patrně ještě mládě. Nemohl jsem mít v kohoutku více jak metr a dlouhý jsem byl asi čtyři metry. Měl jsem štíhlé tělo, více než štíhlé by se dalo říci až pohublé. Celé tělo mi pokrývají černé šupiny a od rohů až k ocasu se mi táhla řada ostnů, které jsou zatím, stejně jako rohy zakrnělé.