| |||
Směr kolejeDaniel, Ryan, Gabriel Již tradičně mi začne Dan po cestě dohazovat holky. Když si odmyslím, že by mi je měl dohazovat on, tak to nezní zas tak špatně. „Abys věděl, pozval jsem Rebeccu do Prasinek.“ Pyšně se nafouknu, protože vím, že tohle určitě nečeká a překvapí ho to. Je to sice jen přátelské popovídání u oběda a šálku kávy, ale to Dáda neví a ani vědět nebude. Jen ať mu trochu pracuje představivost. Alespoň na chvilku zmlkne a nebude si mě tak dobírat, i když je fakt, že já jsem úplně stejný a s oblibou si z něj utahuju taky. „Jistě, že ta myš má rodinu. Manžela i děti. Nebo spíš měla. Dokud s nima Caylus netřískl o zem. Nebo to byl šnek?“ Vystoupáme po schodech, na které si Dan nezapomene postěžovat. Kysele se zašklebím. Se mnou ty schody jednou jezdily celou noc. Nutno dodat, že to vůbec nebyla moje chyba. Bylo to minulý rok po plese, kdy jsem se značně připitý potácel zpátky na kolej. Nemohu si vzpomenout, kdo mi dělal doprovod, ale musel být stejně na sračky jako já, protože mě zaparkoval na schodech a odešel. Vlastně jsem se s tím Danielovi nikdy nesvěřil. Beztak to byl on, kdo mě tam nechal. A co teprve ta šílená kocovina ráno… „Doma?“ zopakuji překvapeně, když mě jeho hlas vytrhne ze vzpomínek na mé alkoholové dobrodružství. „Nevím. Asi dobrý.“ „Chybí mi mámin rámen.“ Povzdechnu si. Ne, že by mi jídlo od skřítků nechutnalo, ale máma uměla vařit ty nejlepší polévky. Dan se začne vybavovat s Buclatou dámou. Nikdy jsem nepochopil, proč jí tak říkali. Věci by se přeci měli nazývat pravými jmény. I když je fakt, že „Tlustá jako prase dáma.“ by se vyslovovalo hůř. „Jste tak krásná, až to přetéká, mademoiselle.“ Neodpustím si rýpnutí a se smíchem zapluji dovnitř. Jakmile dojdeme do pokoje, zrak mi spočine na Ryanovi a Gabrielovi. „Shimatta! Uplně sem se tě lekl. Seš živej?“ Starostlivě se na kamaráda povídám. Vypadal, jako by tohle byla jeho poslední hodinka. „Co je ti kámo? Není to jen zápal švindlu?“ Prohlédnu si ho. Byl celý zpocený a měl nezdravou barvu. Asi to nehrál. „Zase ti přeběhla přes cestu kočka? Říkal sem ti, že až nějakou uvidíš, máš mi to říct. Pošlu jí domů mámě ať z ní udělá polívku.“ Nejím kočky, pochopitelně. Jen ho chci trochu rozveselit, aby mu bylo líp. |
| |||
Pozemky Henry, Etty, Rosalie "To si piš, že vrátím," nebezpečně se ušklíbnu na sestřičku, zatímco profesor jí říká, aby se neomlouvala. Pak se mi představil a já se na něj pozorně podívám. "Henry... Henry... to mi něco říká," zamyslím se, snažíc si vzpomenout. Jenže má hlava děravá, která je ještě ke všemu naplněná jinými kravinami, mi to moc neumožňuje. "Za to tys přibrala," vypláznu na sestru jazyk a naznačím, nutno dodati, že lehce závistivým pohledem, místo, kde přibrala. Pak se otočím na Ettý a zaculím se. "No jo, to já vždycky byla rychlík, když se jednalo o pozvánky na party," zazubím se a zpět se otočím na Henryho. "Je, děkuji," zaculím se, pro některé až roztomile a přijmu nabízenou ruku. "Vidíte, já dorazila teprve včera," zasměji se a pak se zarazím. On mi tyká, že jo? A já jemu taky, že jo? Brrr, zamyšleně se podívám na Henryho. "Henry... můžu vás... tě o něco poprosit? Nevykej mi, tak stará nejsem," požádám ho s úsměvem a vrhnu škodolibej pohled na sestru. Určitě pozná, co tím pohledem myslím. "No, chci za chvilku skočit do kuchyně, zajistit nějaké to jídlo a pak do Prasinek nakoupit nějaké pití," vysvětlím Etty mé další plány. Poznámku o zapomenutém času jaksi... okatě přejdu. |
| |||
Nebelvírská kolej kluci ,,Vůbec nic." Odevzdaně před sebe natáhnu ruce ve smířlivém gestu, když se zeptá, co mám proti šermu. ,,A s panictvím se moc nepřipomínej, vietnamče." Dloubnu do něj. ,,Musím ti sehnat nějakou fešandu." Uchechtnu se. Byl jsem celkem zvědavej, jak funguje Kenji, když je zamilovaný nebo se někomu dvoří. |
| |||
Učebna G82, společenská místnost, trénink famfrpálu Nad Dylanovou poznámku se malinko poušklíbnu. „Myslím, že on se rozhodně nebude mít čeho bát. Určitě je natolik výborný v tom, co dělá, že mu v mysli stejně nic nevyčteme, pokud by sám nechtěl. A kdyby nám chtěl něco ukázat, určitě ne tak, aby se bál. Takže on bude asi ten poslední, kdo by se měl bát…“ pak se otočím na Daniela a ušklíbnu se. “No nemysli si, já bych ten tvůj chaos v hlavě taky nechtěla rozmotávat,“ šťouchnu si do něj přátelsky a provokativně. Chvíli vnímám, jaké zástupce si volí ostatní koleje, ale ve výsledku mi to je asi jedno. Já jsem jen ráda, že u nás se zvolila Angela a ne já. Já bych tomu dala. Předpokládám, že bych nedokázala ani rozsvítit to světlo. No… a pak se vrhneme na vymýšlení taktiky. A jelikož tak kouzla prostě fungují, jak to tak vypadá, navrhnu zvolit pomalý a promyšlený postup, nic zbrklého. Jo, ještě, že to nemusím dělat já… Neunikne mi ani ten polibek, co dala Kayla Wolframovi. Trochu protočím oči v sloup. Bože na nebesích… co si tě mudlové vymysleli… ty to vidíš. Jednou se líbá s jedním, o chvíli později s jiným… ještě, že mě takové informace nechávají zcela chladnou. Zahlédla jsem to úplnou náhodou a rozhodně jsem to vidět nechtěla. Lidé jsou hrozně přelétaví, tohle mi to jen potvrzuje. Aran by mi tohle nikdy neudělal… Raději se vrátím ke sledování okolí. Hlavně pokusů ostatních kolejí projít s bludičkou ke vzpomínce. Pak přijde řada na nás. Vlastně Angele dost věřím, mohla by to zvládnout. Je to klidná tichá dívka, jistě má uspořádané myšlenky, není pohrkaná, umí uvažovat,… a stejně neuspěla. “To nevadí, dopadlas lépe, než bych dopadla já,“ usměju se na ni povzbudivě. No a jak se zdá, dopadli tak úplně všichni. A dopadli by tak, i kdyby šli jinou cestou, jak se následně dozvídáme. Rozsápala by nás profesorova zvěromágská podoba medvěda. Medvědi taky nejsou špatní. Jsou divocí, volní, nezávazní… vlastně je mám taky ráda. Ale já mám ráda asi všechny šelmy a dravce. Ale past s medvědem mi přijde jako podraz. Tak my se tu snažíme jak blbci, nikdo pořádně netušíme, co máme dělat, a on na nás takhle. Pche… Naštěstí je konec hodiny. Rozdané body mě velmi potěší. Tím spíš, že je konec dlouhého dne a následují dva dny volna. A před nimi ještě famfrpál! Celá se s koncem hodiny rozzářím, naházím věci do tašky a vydám se do své ložnice. Hodím knihy na postel, podrbu Galaina a rychle se převléknu. Svléknuté oblečení hodím na postel… no co, jednou se uklidí… a vezmu si své oblečení na famfrpál. Pak popadnu koště a vydám se vesele a usměvavě na hřiště. Cestou si všimnu hloučku studentů kolem nástěnky. Aha, mohla bych se zapsat na nějaké kroužky. Tak copak nám letos nabízejí? Hm… tak famfrpál je jistota. Jsem v týmu už několikátý rok a můj post odražeče mi naprosto vyhovuje. Tak krásně se u hry vždycky uvolním. A miluji ten vítr ve vlasech, když jsem ve vzduchu na koštěti. No… tak copak tu máme dál? Divadelní kroužek? Od mala mi naši říkají, že jsem pěknej komediant, tak proč to nezkusit? A tak tak si od někoho půjčím brk a dopíšu tam svoje jméno. Co tam máme dál? Léčitelství? Eh… ale to zní celkem prakticky. Když mě to nebude bavit, prostě skončím, že jo. S mojí úrazovostí a šikovností se mi to bude jistě hodit. A pak můj pohled pane na šerm. Týjo, to jsem si toho nikdy nevšimla, nebo je to novinka? Ale to mi je úplně jedno! Celá se rozzářím a bez sebemenšího váhání se na šerm zapíšu. Zbraně jsou můj koníček, miluju je! Jsem sice spíš na dýky než na kordy či meče, ale to nevadí! Cvičím doma s obojím. A takhle budu moct i ve škole, to je skvělé! Už se těším, až budeme mít první hodinu. Ještě přejedu pohledem další nabídky, ale už mě nic moc nezaujme. Taky bych měla mít nějaký čas pro sebe a na vylomeniny, že jo. To mi připomíná, že mi Wolfram slíbil nějaké to dobrodružství. Ale tak snad to počká až po tréninku. Vrátím zapůjčený brk a vydám se na hřiště. Ráznost profesorky Hoochové mi přes prázdniny chyběla. Stejně tak její tréninky a opravdová hra. Ne, že bych doma na koštěti nelétala a necvičila, ale tady je to lepší. Hlavně v tom, že mi naši doma zakázali mít opravdový potlouk. Nechápu… Odložím dle pokynů koště do stojanu a pak se začnu protahovat. Doufám, že se dostaneme do vzduchu, i když je nábor nováčků. Jsem celkem zvědavá, kdo najde odvahu to zkusit. Po protažení se zvolna rozeběhnu a cestou se začnu rozhlížet po nějaké oběti na pokec. |
| |||
Faraonova kletba Společenská místnost, chodba u kuchyně Emily Někdy se divím, jaké mám štěstí. Třeba dnes – zaspala jsem, ale zase to zachránilo mou důstojnost, kdybych vylezla z koleje, tak bych se už nedoklepala... Stejně jsem snad nikdy tak rychle neběžela. Na záchodech jsem dokonce potkala Emily, ale proběhla jsem kolem ní tak rychle, že jsem ani nestačila pozdravit. „Ty fíky nebyly dobrý nápad… Proč jsem je jen vozila?! Proč jsem ji jen překecávala ať si je dá se mnou?!“ Honí se mi hlavou, zatímco proklínám faraony, fíky i rodiče. „Snad ani nechci vědět, kde je máti sehnala…“ „Brý tro,“ usměji se na Emily, když se konečně doštrachám zpátky na pokoj. Taky nevypadá zrovna zdravě, takže viník je jasný. „Promiň za ty fíky…“ Svěsím ramena a zalezu zpátky do postele. Dát si ještě sprchu a cítila bych se snad i příjemně. „Asi bysme měly sehnat omluvenku… Skočíš pak na ošetřovnu?“ Houknu ještě na ni, než se znova zachumlám do peřin. Nikdo mne s hnačkou do školy nedostane. Nía (černá kočka s očima mezi modrou a zelenou) mi vyskočí na peřinu a zahrabe se mi do náruče. Během chvíle usnu (pokud na mne nebude Emily mluvit). Znova se vzbudím až někdy po poledni a to se ozve i žaludek. Kouknu co dělá Emily a případně se jí zeptám, jestli má hlad. Sama se vydám ke kuchyni vyžebrat čaj a suchary. Ani se neobtěžuji s převlíkáním a jdu v plandavém pyžámku. S čajem a suchary zakempím ve společenské místnosti. |
| |||
Před famfrpálovým hřištěmStudenti Jakmile mi skončí hodina se studenty 7. ročníku, všechny je se spokojeným úsměvem propustím. Tohle je zrovna dobrá třída. Nikdo z nich není žádný průšvihář ani mi nijak neleze na nervy. Skoro bych řekla, že se na jejich hodiny i těším. Jsou snaživí. Sotva si stihnu oddechnout - všimnu si, jak se po cestě blíží skupinky studentů. Dnes je nábor do družstev. To jsem zvědavá, co v nich je. Postavím se před vstup do famfrpálového hřiště a založím ruce v bok. V klidu čekám, až ke mně všichni dojdou a pak je přejedu pohledem. ,,Vítám vás, studenti. Jak je vidno, přišli jste včas. Nábor do družstev začíná dnes. Předpokládám, že jste se aspoň trochu připravovali. A předpokládám, že také všichni vědí, co famfrpál obnáší. Nicméně pro pořádek věci vám to shrnu." Upravím si píšťalku na krku a spustím: ,,Famfrpál se hraje zde." Otočím se ke hřišti a ukážu na něj prstem. To, kdyby tu byl snad někdo nový, nebo se na famfrpál nikdy nepřišel podívat. Existuje ale někdo, kdo ani neví, kde se hraje? ,,Famfrpál je především hra ve vzduchu, kdy je důležité umět bravurně létat a ovládat své koště. Každý tým má sedm hráčů. Tři střelce, dva odrážeče, jednoho chytače a jednoho brankáře. Jako vždy, jsou důležití i záložní hráči, kteří v případě potřeby někoho zastoupí." Ukážu na stojan na košťata vedle sebe. ,,Sem si prozatím odložte svá košťata." Pokynu jim. ,,Hraje se se čtyři míči." Sehnu se k velké bedně, kterou otevřu, abych jim všechny míče podrobně představila. ,,Dva potlouky," ukážu na černou kouli ,,ti se snaží shodit co nejvíc hráčů z košťat, na ty pozor. Odrážeči je odráží od svých spoluhráčů a většinou je posílají proti soupeřům. Dále camrál - " položím prst na červený míč, ,,ten střílí střelci do kovových obručí, které jsou na každé straně tři. A nehlídá je nikdo jiný než - brankář." Přesunu se ke zlatonce - ,,A jako poslední - zlatonka. Na tu soustředí pouze a jedině chytači. Je velice rychlá a takřka neviditelná. Zápas nekončí, dokud není chycena zlatonka, takže ano. Zápas může trvat i několik týdnů. Pokud zlatonku chytíte - váš tým získá 150 bodů." S tím truhlu zavřu. ,,Každý jste sem určitě přišel už s nějakou představou o pozici, kterou chcete hrát. Nu uvidíme, zda na ni stačíte. Už s tělocviku, který spolu máme víte, že bez řádné rozcvičky nikoho na koště a do hry nepustím, takže prosím." Pokynu jim, aby se pořádně rozcvičili. ,,Další, pro někoho možná úsměvné - je fyzička. Někomu to možná nepříjde, ale i famfrpál umí být vyčerpávající, zejména pro odrážeče a střelce. Takže si oběhněte dvě kolečka kolem hřiště. Až kolečko dokončíte, vezměte si své koště a přijďte za mnou na hřiště." |
| |||
Chodba, pak směr kolejDaniel Nad Danielovou radou jen ledabyle mávnu rukou. Kdybych mohl, tak si dávno odsednu, ale všechna místa byla zabraná. Tak či tak to nemá cenu řešit. Hodina je u konce a máme volno. Nehodlám se po zbytek dne zaobírat nějakým podivínským šprtem. „Jasně, proč ne? Něco proti šermu, mořský panici?“ Povytáhnu obočí, když začne pochybovat o mých dovednostech. V mé zemi byl velmi žádaný japonský šerm, ale nedělám si naděje, že by nás zrovna v Bradavicích učili s bokkenem a shinaiem. Všimnu si, kam se Dan zapisuje. Divadelní kroužek vlastně ani jeden z nás nepotřebuje. Každý náš den byl jedno velké divadlo. „Jsem snad nějaká Šípková Růženka nebo co?“ Zamračím se, když padne zmínka o hraní ženských rolí. „Líbání nech na Alecovi a Thomasovi. Ty už to maj prej nacvičený ze včerejší snídaně. Ještě, že sme tu nebyli.“ Neodpustím si úšklebek. Pozdní příjezd měl nakonec své výhody. Tohohle jsem vážně nechtěl být svědkem. „Čum, on je tu fakt napsanej.“ Rozchechtám se, když uvidím na papíře divadelního kroužku Alecovo jméno. Tak to je teda gól. „Ach Thomasi, prosím, líbej mě něžně.“ Chytnu se s hranou vážností za srdce a pokusím se napodobit Alecův hlas. Jenže vážná tvář mi vydrží sotva pár sekund. Možná ani to ne. Jen co to dořeknu, chodbou se rozezní můj výbuch smíchu. „Budem nejlepší herci z celýho kroužku, Daniel-san.“ Vysoukám ze sebe namáhavě, protože se pořád nemůžu přestat smát. Nakonec se mi podaří alespoň částečně uklidnit, takže jsem schopný vnímat to, že se Daniel zeptal na Ryana. „No jo, kde zas je? Asi potkal na chodbě paní Norrisovou, schoval se v úklidový místnosti a ještě nevylezl.“ Ryan měl panickou hrůzu z koček. Kdykoliv nějakou viděl, vyváděl víc jak holky z pavouků. Ale jinak to byl v pohodě kámoš. „U snídaně byl bílej jak duch. Asi zas sežral na co přišel. Podělím se s ním o ten čajík od Reeceho, to mu udělá dobře.“ Zasměju se a rozejdu se za Danem. Dobrou náladu bych mohl rozdávat. |
| |||
G82 - Konec hodiny --> Odchod do společenkystudenti kolem Nakonec jsem se nějak dostala na místo. Ani jsem nevěděla jak. Nehodlala jsem se nikomu z naší koleje omlouvat, kdokoliv mě sám dobře mohl nahradit, ale pocit zklamání a šoku jsem silně prožívala. Ovšem od spolužáků hněv nepřicházel, dokonce jsem zahlédla Gabrielův úsměv a vztyčený palec. Trochu nechápavě jsem na něj pohlédla. Sotva jsem pozorovala, jak počínal Aviv, až když jeho cesta byla ukončena, znovu jsem začala trochu vnímat. Dopadli jsme všichni velmi podobně... Profesorovu pochvalu jsem rozhodně nedocenila. Není zač chválit. Navíc když sám říká, že tohle není reálné... Nabídka kroužku mě však zaujala. Musím se jít hned po vyučování zapsat. Rozdělování bodů už jsem příliš nevnímala. Jakmile jsme skončili, rychle jsem se vrátila ke svým věcem, naházela je do tašky a zamířila pryč z učebny. Na Jackie jsem jen kývla (pokud vnímala): "Zatím." Tušila jsem, že se během dne ještě uvidíme, ale doprovod jsem rozhodně nežádala. Osamocena jsem zamířila k nástěnce s nabídkou kroužků, kde už se to hemžilo dalšími studenty. Přibyli i někteří z mého ročníku, ale k nikomu jsem se nehlásila. Chvíli jsem s lehkým odstupem projížděla očima nabídku. Nesledovala jsem, kdo je kde zapsaný, takové malichernosti mě nezatěžovaly. Nakonec jsem si vybrala kroužek léčení a kroužek mentální přípravy. Šerm a runy mě rozhodně nelákaly. A divadlo? To by byla má smrt... Škoda ale, že profesor Kwang nemá v rámci svého oboru nějaký kroužek. Péče o kouzelné tvory a o zvířata obecně mě bavila, což mi připomnělo, že bych měla na kolej pospíšit. Přidala jsem tedy do kroku a pospíchala jsem do naší společenky. Už tam pár studentů po skončení vyučování bylo. Především mezi kluky jsem si všimla určitého ruchu. V rukách měly košťata. Už zase ta blbost... Trénink na famfrpál mě rozhodně nedojal a zamířila jsem do dívčí ložnice. Jakmile jsem vešla, ozvalo se lehké mňouknutí. "Už jsem tu," promluvila jsem o poznání vřejelším hlasem. Saša, mainská mývalí kočka, ladně seskočila z mé postele, kterou doposud hlídala a ihned se mi propletla kolem nohou. "Co ty, drobku...," usmála jsem se na ni lehce a pomazlila se s ní. Saša spokojeně zavrněla. Učení jsem hodila k nočnímu stolku a na chvíli padla na záda do postele. Saša vyskočila a stulila se ke mně. Byla nesmírně mazlivá. Já sama jsem si chtěla na moment dopřát pauzu, a tak jsem jen zírala do stropu a drbala Sašu. |
doba vygenerování stránky: 0.65969800949097 sekund