Andor.cz - Dračí doupě online

Kapitán, Arwin a náš les

„ Zachránil mi život. Dvakrát. Jestli ti nestačí tohle k tomu, abys vyjádřil králi trochu úcty, pak si nevážíš ani mého života.“

Zastavila jsem se a zadívala jsem se na kapitána. Vážně. Přísně. Pak jsem se znovu rozešla. Pomalu, vyčerpaně. Přestávám mít sílu na to dávat jednu nohu před druhou. Všímám si, že se blížíme k městu. Již brzy budeme doma, v bezpečí.

„ Už tam budeme Arwine.“

Šeptnu potichu.

Briss

Dráčka jsi očividně nakonec přestala zajímat protože se vznesl do vzduchu a bleskově zmizel. Kdo ví, proč si to vlastně rozmyslel, nicméně opět jsi zůstala na oné pusté cestě naprosto sama. Jak se zdá na společnost moc štěstí nemáš. Hold si s tím budeš muset nějak poradit.

Araoth

Trpaslík na chvíli mlčí a zdá se, že přemýšlí.
"Hmmm nejspíše ten místní lordík. Moc se mu nelíbilo, když jsem se mu vysmíval jojo....a den na to jsem skončil tady."
zasměje se a uhladí si vousy.
"Nedivil, bych se kdyby měl prsty i ve tvém zločinu."
Pokrčí poklidně rameny, je jasné, že s tím moc nenaděláte i kdyby to byla pravda, protože nemáte žádné důkazy.

Nalaya a Arwin

Kapitán stráže úsečmo pohlédna na Arwina. Zdá se, že k němu žádnou vřelostí nehoří.
"Úctu chovám k těm, kteří si to zaslouží princezno. On si tu mou ničím nezískal."
Odpoví poklidně kapitán, když pokračujete v cestě lesem. Zdá se, že ač se na vás nedívá poslouchá vás až moc dobře i z čela skupiny.
"Královna bude hlavně ráda, že jste v pořádku. A s problémy jsme se potýkali v minulosti zvládneme to znovu."
Potřese hlavou. Nalaya také okolní přírodu pozvolna poznává a ví, že brzy budete ve městě.

Malari a Lirtiel

Čeká se na interakci Lirtiela

Salenie, Alasseon a Lenora

Elfka mírně pokývne hlavou a začne organizovat obranu a evakuaci vesnice. Všude pobíhají elfové a je tu v tom docela organizovaný zmatek a co teprve až k vám budou zatlačeny síly, které šel porpořit onen druid.
Navíc myšlenky Salenie jsou pravdivé. Je otázkou zdali let Lenora zvládne. Stále není úplně v pořádku a to co bylo zhojeno může být znovu otevřeno, když nebude mít moc klidu. Může to risknout ale sama cítí, že to bude opravdu risk.
Každopádně čas se vám krátí.
"Z nepřátelské armády byly vidět jen příšery z nočních můr a záhrobí. Takové jaké ještě náš lid neviděl."
Podotkne elfka mezi koordinací obyvatel.

Vesnice

Alasseon s druidem a tou dívenkou řeší nějakou armádu nemrtvých. Mlčím, protože nemám nejmenší tušení o čem to mluví. Že by to nějak souviselo s tím temným hvozdem a těmi třemi vlčími zrůdami? Bleskne mi hlavou. Otvírám tlamu, že to povím nahlas, když tu se vedle mě Lenora najednou změní ve velkého ladného bílého draka. Zarazím se a obdivně na ni hledím se zatajeným dechem.
Periferně si všímám, že jí se vesničané nebojí tak jako prve mě. Pak se opět soustředím na rozhovor. No, nejsem si jistá jestli ten let zvládneš holka... proletí mi hlavou, ale nahlas nic nepovím a jen tam tak stojím.

Vesnice

Přikývnu útlou hlavou.
"Když jsem s nimi bojovali s lidmi, byla tak taková divná postava. Byla naprosto odlišná od ostatních nemrtvích i když sama zřejmě nemrtvá byla, přesto vykazovala něco co ostatní ne."
"Myslím, že vypadala trochu jako nějaký mág nebo něco tomu příbuznému."dodám ještě k tomu.
Zadívám se pak dál do vesnice. Někteří elfové mi věnovali letmí pohled, který zakončili nepatrným náznakem pokývnutí hlavy.
Jsem ráda zpět... doma...
"Zvládnu let..." ubezpečím jej poté ještě nakonec.
Musím...

Vesnice


,,Někdo je kontroluje říkáš?"
Zadívám se na Lenoru a kývnu jí.
,,Budeš schopna letu?"
Pak se ohlédnu na druhého draka.
,,Můžeme mít výhodu. Díky době a dalšímu drakovi, který je tu s námi, pokud přijdeme na to, kdo je ovládá, boj pak bude mnohem lepší, když budeme vědět na koho se hlavně zaměřit."

Vesnice

Mnohem lepší...
Být ve své přirozené podobě bylo mnohem pohodlnější i když jsem si už dost zvykla vlastně na oboje. Pomalu jsem došla k Alovi, pečlivě poslouchajíc, co on, druid i ostatní říkali.
Mé tělo je majestátní leč elegantní. Bílé šupiny, jako je lehce třpytili, jakoby byly pokryty nepatrnou vrstvou ledu. Nejprve jsem si blanitá křídla protáhla a pak je pečlivě složila a srovnala podél svého úzkého těla. Ala pak jenom lehce šťouchnu špičkou čumáku do ramene, jenom aby věděl o mé přítomnosti.
"Já už s nimi bojovala..." řeknu pak.
"Nejsou to jen hloupá chodící těla. Někdo uvnitř té tlupy, je vždy kontroluje. Pokud se nám podaří vždy toho dotyčného nějak zničit, ona armáda je potom už neschopná čehokoliv."

Chaos

Ten chaos, dokáže uklidnit až starý jezdec. Muži odpoví, že nevědí, že to může být vetřelec. Začnu si prohlížet tábor a hledat případného nemrtvého, ovšem pochybuji o tom, že by byl nemrtvý tak chytrej aby šel špehovat, ale kdo ví?
Při jezdcových dalších slovech strnu. V mém srdci se znovu rozhořel plamen naděje...pomyšlení na to, že se objevil další drak mě dělá šťastnou.
Ihned zapomenu na mrzutost, způsobenou brzkým probuzením.
Vyletím na noční oblohu a z mého hrdla se vydere, pro lidské uši řev, ovšem pro draka jsou to slova, kterým rozumí jen drak..
Vrať se na zem, oni ti neublíží, nedovolím jim to!
zní má "slova". Doufám, že se drak vrátí a budu si ho moci prohlédnout na světle, přeci jen, já nejsem tak dobře uzpůsobená nočnímu životu, takže v té tmě ho zas tolik nevidím, spíše se snažím zahlédnout siluetu.

Doma v lesích

A Arwin pro jistotu ani nereagoval. Vlastně mi ani nepomohl. Možná měl strach, aby situaci ještě nezhoršil, ale kdo ví. Třeba měl strach jen o sebe. A co když má kapitán pravdu? Zradil by mě? Ne… Arwin určitě ne.

„ Arwin je členem Zářící jednotky. Měl by jste k němu chovat úctu, kapitáne.“

Promluvím lehce sípavě. Hlas se mi chvěje. Jakmile mi jeden z elfů začne pomáhat na nohy, vděčně se o něj opřu.

„ Děkuji.“

Šeptnu vyčerpaně. Víc než že mě podpírá, mě spíše nese, sama jsem schopná udělat jen pár kroků. Včerejší boj byl vyčerpávající, pak celá probdělá noc a teď ještě cesta domů. Potřebuju si nutně odpočinout, vyspat se.

„ Chápu, že měla starosti. A já jí jen další přidělám. Děje se něco velmi zlého.“

Vydechnu ke kapitánovi. Zjevně se situace tady zhoršuje stejně jako všude jinde. Nevěstí to nic dobrého. Vůbec nic. Bohužel, kdo ví co teď vlastně bude, když se to sotva zvládá.

Ve vězení

'Což o to... Koho jsem naštval vím až moc dobře.' pomyslím si, když si vzpomenu na včerejší "záchranu" svitku. 'Ale kdyby chtěl, abych tu... kouli ukradl pro něj, proč by mě s ní nechal napochodovat zpátky ke strážným. A i na to, aby se mě zbavil se daly určitě vymyslet jednodušší způsoby. Nějaký zlodějíček mi mohl snadno proříznout hrdlo, zatímco jsem vypíjel kocovinu a pochybuju, že by kvůli nějakému cizinci kdovíjak plašili...

"A ty víš, kdo na tebe mohl mít zlost? Kdo si s tebou chtěl vyspořádat nějaké účty?" otočím se zpět k spoluvězni. "Nebo aspoň co se tou dobou dělo? Třeba bychom společně dali dohromady, kdo za tím mohl stát."

Po chvíli však přesunu svoje myšlenky jinam. "A co jsi vlastně dělal před tím, než ses do tohohle problému dostal? Myslím, že než si pro nás přijdou, tak máme dost času. A asi by stálo za to ho vyplnit aspoň tím, abych poznal toho, kdo chce umřít po mém boku." řeknu a přátelsky se na trpaslíka usměju.

Vesnice


Zamrkám na druida a jen poslouchám, nakonec souhlasně kývnu.
,,Co mi můžeš říci o řadách nemrtvých? Viděl někdo alespoň něco víc než horu zobmbie?"
Lehce zavrčím a zadívám se na draky.
,,Potřebuji se konečně dostat až za linii nepřítel, nepozorovaně a hlavně rychle, abych viděl celou armádu až do konce."
zamumlám si.
,,Otče... Kdybys tu byl, bylo by vše mnohem jednodušší!"
Podívám se k nebi a marně doufám, že se ozve nějaká odpověď nebo rada, ať už z lesa nebo z nebe.
,,Připravte armádu, Sem je nepustíme, ženy, děti a staří, moudří elfové ať se připraví na přesun do hlavního města, ještě teď.
Začínám dávat rozkazy a modlím se k věčné, aby mě vyslyšela a pomohla nám.