Andor.cz - Dračí doupě online

Vesnice

Pořád jsem v sobě cítila účinky toho druidova lektvaru a ležela jsem, dokázala jsem usnout jen na chvíli. Možná to bylo tím, že i když jsem se snažila odpočívat, tělu to zřejmě stačilo, i když jsem se pořád cítila trochu slabě.
Pocit toho že jsem zpátky doma, po tolika letech, byl silnější než nějaká únava. A tak jsem se vypravila z postele. Na nohách jsem nedříve stála dosti vrtkavě, ale za chvíly jsem to trochu vyrovnala. Lehce vrtkavím krokem jsem si namířila k východu.
Chtěla jsem vidět zase známe tváře a místa, která pro mě byla domovem. U východu jsem se ale zarazila, protože tam byl ten druhý drak...

S Arvinem

Jen nerada se posadím a narovnám se. Jsem strašně unavená, ale teď není chvíle, kdy bych měla usnout. Ne když na tom Arvin není dobře a já jsem k němu ještě vyčítavá.

„ Omlouvám se Arvine.“

Povím potichu. Podívám se mu do očí a jemně ho chytím za ruku.

„ Neublížil si mi a zastavil si toho nekromanta. To je důležité.“

Usměju se, laskavě ho pohladím po tváři a dívám se mu do očí. . Pak se na krátko odvrátím a zívnu. Jsem unavená. Bohužel to tak je. A jestli se teď budu muset zvednout a jít, asi moc daleko nedojdu.

„ Promiň… Potřebuju si odpočinout Arvine, byla jsem celou dobu vzhůru, zatím co si spal. Koně jsou neznámo kde, takže že bych se vyspala třeba po cestě, to nehrozí. Musíme ale vyrazit brzy. Jak si na tom ty?“

Rozhovor ve vězení

"Padesát let? No jestli si po patnácti letech nepamatuješ vlastního jména, to by mě zajímalo, co všechno o sobě budeš... nebo spíš nebudeš vědět, až ti to tady skončí." povím šokovaně.
"Padesát let..."

"No já se budu radši spoléhat na to, že mi bůh dopřeje štěstí a dovede mě z tunelů do bezpečí, protože mi to přijde jako lepší osud než se tady pomalu ale jistě zbláznit."

Padesát let tady zavřenej, už jen ta představa mi nahání husí kůži. Jediní s kým si tu člověk popovídá jsou vězni co jdou na smrt nebo snad nějaká krysa, co běží kolem... ufff...

"Očividně jsem ve své opilecké šílenosti měl tak chytrý nápad, že jsem se rozhodl vloupat do chrámu a cosi tam ukrást. Vůbec nevím, jak jsem byl schopen vůbec chodit, natož odtamtud něco ukrást, ale očividně se i to povedlo a za odměnu mě teď čeká výlet do dolů a budu hledat nějakou relikvii, kterou vyměním za svůj život. Teda pokud se k nějaké propracuju." odpovím, na otázku o zločinu.

A nebo budu mít štěstí a najdu nějakou cestu ven a pryč odsud... Ale to je asi jen zoufalá touha....

"A za co tady jsi ty? Jestli ti teda ještě paměť slouží dost na to, aby sis na to vzpomněl."

Druid


Jsem unavený, ale ještě ne tak, abych nedokázal přemýšlet.
,,Poslal jste toho posla do hlavního města?"
Zeptám se ho.
,,Potřebujeme rozluštit otcovy zápisky, jen tak mohu zachránit ještě to, co tu zbylo z jeho nádherné říše, kterou tak dlouho ochraňoval."
Zadívám se na něj.
,,Vy byste mi neporadil?"

Pod křídly noci a nových objevů

Když jsem se vzbudil ze svého polospánku, byla už noc. Byla krásná, i když jí kazilo vzdálené světlo z pevnosti a hlasité skřeky z truhé rtrany řeky. Vstal jsem, protáhl se, jako líná kočka a nasál chladný večerní vzduch. Rozhlédl jsem se, abych se ujistil, že jsem stále nespatřen a pomalu jsem se vydal na okraj lesa. Plížil jsem se přikrčený k zemi s křídly těsně staženými k tělu. Také mi pomáhaly mé černočerné šupiny, které dokonale splývaly s tmou. Možná budu svého rozhodnutí litovat, ale první prozkoumám tu "světlou" stranu bojiště. Ty skřeky z druhé strany jsou... děsivé, a navíc... je tady ten drak. Řekl jsem si a plížil se blíž a blíž.
Už jsem byl na okraji lesa a sledoval dvojci dvounohých stvoření v lesklých skořápkách, jak stojí a vyhlížejí na druhý konec řeky, nebo přechází sem a tam. Mnozí další z nich měli v rukou dlouhé tyče s něčím blištivím na konci, další měli u pasu připoutané podlouhlé, jak to říct... věci a v rukou dřímali velké kusy dřeva, občas zabarvené s různými motivy, nebo z podobného materiálu, jako byli jejich skořápky. Co se pod nimi asi ukrývá? Přemýšlel jsem, když jsem se potichu plížil kolem tábora. Pak jsem uviděl další takové stvoření sedící u velkého ohně. Tihle byli ale něčím jiní, měli na sobě jen nějaké kusy... něčeho, které jim zakrývali kůži, ale i tak jsem jim mohl dobře vidět do tváří, protože neměli, jako ti v těch skořápkách, ty další kusy skořápek na svých hlavách. Naklonil jsem hlavu doprava a se zájmem si je prohlížel... byli tak různorodí. Jeden měl na hlavě dlouhou srst černé barvy, další jí měl zase krátkou v barvách suché trávy a jeden zase v barvě kmenů stromů. Někteří z nich měli na tváři nějakou další krátkou srst, ale ti ostatní jí neměli.
Vypadá to že si tu srst na svých hlavách dokáží upravovat, dokáží jí měnit délku, nebo její umístění. Ale ještě jsem neviděl že by na hlavě neměli srst žádnou... asi jim roste jen na určitých místech. Kolem úst a nahoře na hlavě... taky jí občas mívají po obvodu tváře, ale na těchto místech jí mívají jen krátkou. Stanovil jsem svou předběžnou diagnózu a připadal si jako významný objevitel, který právě identifikoval zcela neznámou a zřejmě vyspělou civilizaci.

Pokračoval jsem dál sídlem těch dvounožců a odvážil se i mezi ty velké kusy... něčeho, které drželi napnuté pomocí lan a dlouhých kusů dřeva. Když jsem kolem jednoho procházel, opatrně jsem se podíval co ukrývá. Bylo to přesně tak jak jsem si myslel... Ti tvorové tam bez hnutí leží a pravidelně oddychují- spí. Těch jejich brlohů je tady spoustu a jen pár z těch tvorů hlídá, kdyby se náhodou blížilo nějaké nebezpečí, aby varovali ty co spí. Jsou chytří... A asi jsou to denní chodci. Tvorové co ve dne chodí a v noci leží... přesně naopak, jako to mám já. Když jsem poprvé spatřil to světlo, bylo nepříjemné si na něj zvyknout... i když příjemně hřálo, svit toho velkého ohnivého kruhu na obloze, mě oslepoval. Nechápu, jak to nekonečné světlo můžou vydržet... Tlumeně jsem si odfrkl a plížil se dál. Našlapoval jsem tiše a obezřetně.
Když jsem udělal pár dalších krůčků všiml jsem si jedné fascinující věci- Ohně na tyči. Vypadá to že dokáží s ohněm manipulovat a přenášet ho z místa na místo. Asi se jim líbí... Ale nic mě v mém objevování nemohlo připravit na to, co jsem měl teprve objevit. Uslyšel jsem kroky a rychle zalezl mezi dvě chýše a bezhnutí jsem zůstal přikrčelný k zemi. Teď jsem byl šťastný za svou ne moc ohromující velikost. Opravdu nevím, jak bych se mohl nepozorovaně plížit, kdybych byl veliký jako ty kosti v mé líhnoucí jeskyni. Zatajil jsem i dech a doufal že mě neuslyší ani neuvidí.
Naštěstí si mě nevšimli, když procházely, byli dost zabraní do své... no jak to popsat... Každý z nich ze sebe vydával jisté zvuky. Nebylo to vrčení ani chrčení, ale byli to různé tóny, které se navzájem kombinovali. Ty tóny byli uspořádané do meších úseků ve větších úsecích... a ty potom do těch největších. Myslím ale že jích může být podle potřeby neomezené množství. Každý úsek byl oddělen krátkou odmlkou, až na ten největší úsek... Tam následovala odmlka větší, nebo na něj navázal další Denní chodec se svými vlastními úseky, jako reakcí.
Až po krátké chvíli jsem si všiml rozdílu v jejich hlasech. Navíc jsem si je letmě prohlédl. Hrubý a hluboký hlas patřil většímu dvounožci s srstí na tváři. Jeho tvář taky nebyla zrovna jemná... Byla tvrdá a u oka se mu táhla jizva. Byl úplně jiný než ten druhý Denní chodec. Jeho hlas byl taky hluboký, ale ne tolik, jako u druhého... také byl ve svém slova smyslu jemný, stejně jako jeho tvář. Zpod kusu té blištivé skořápky, která mu chránila hlavu mu čouhala středně dlouhá srst v barvě kmenů stromů, nebo bláta a hlíny, ale kmeny stromů zní lépe. Na jeho tváři nebyl žádný šrám a ani žádná další srst, tedy až na úsek nad očima, ale to měli stejně jako na hlavách, všichni ti Denní chodci. Zapamatoval jsem si kousek ze zvuků, které v jednom dlouhém úseku vydával ten hrubý dvounožec, znělo to nějak takto: "Je to tam jiné než na cvičišti, tady ti jde totiž o kejhák."
Všiml jsem si že se tento dlouhý úsek skládá z dvou kratších úseků. Když jsem se do těch nejkratších úseků, kterých jsem napočítal asi přes deset, zaposlouchal, nemohl jsem neobdivovat jejich složitost a propracovanost. Když se vzdalovali a hrubý Denní chodec zase něco říkal tomu jemnějšímu, vyhlédl jsem ještě za nimi. I když si byli rozdílní, oba dva to byli ti, co v noci střeží a mají celé tělo pokryté tou skořápkou. Oba dva jsou tedy Noční lesklí hlídači. Jeden název už mám, ale jak pojmenovat ty co byli u toho ohně, ty co neměli skořápku... To je přeci jednoduché, Noční nelesklí hlídači bez skořápky! Ne, to je moc dlouhé... Budou to Noční nelesklí hlídači a obecně se všichni z této skupiny různých spolupracujících druhů budou nazývat... Dvojnozí denní chodci, nebo jen Denní chodci.

Tak dva jsou z kola venku, ale jak nazvat to, v čem ostatní Denní chodci spí. Bude to... bude to... Chvíly jsem přemýšlel a pak jedním drápem přejel po povrchu jednoho z jejich příbytků. K mému údivu se začal párat a vydával nehezký zvuk. Denní chodec uvnitř něco nespokojeně zabručel a překulil se na druhou stranu. Rychle jsem toho nechal, abych toho Denního chodce nevzbudil a pokračoval ve své identifikaci tohoto zajímavého předmětu.
Povrch tohoto příbytku je křehký, skoro jako u povrchu těch Čtyřnohých hopsajících denních chodců s rohy. Také při kontaktu vydávají nehezké zvuky, ale na rozdíl od těch čtyřnohých jsou mnohem tišší... Čtyřnozí se také při kontaktu snaží uniknout, a nebo jiným stylem bránit, ale tato věc jen vydává zvuky.
Je to živé, nebo ne? Z místa styku nic nevytékalo, takže to asi živé není. Shrnul jsem své předběžné postřehy ohledně tohoto předmětu a blíž si prohlédl jeho interiér. Při tom jsem pokračoval se svou diagnózou... Vnitřek tohoto předmětu je zakrytý, takže musí být ve dne tmaví a neosvětlený. Asi Denním chodcům napodobuje noc, když se jim chce spát. Čili, Denní chodci, nemůžou spát bez tmy. Vcelku to uvnitř vypadá jako malá jeskyně... Bude to tedy Malá křehká jeskyně. Bohužel tento název úplně neodpovídá jejím vlastnostem, ale delší název by nebyl praktický. Povzdechl jsem si, což navenek bylo slyšet, jako tiché a tlumené zamručení. Když se ten spící Denní chodec zase zavrtěl, rozhodl jsem, že ho už nebudu rušit a vydám se zase objevovat další věci. A pak přišla ta věc... Ta úžasná a uchvacující věc, která nadobro změnila můj názor na Denní chodce a především na jejich lesklé skořápky.

Rozhodl jsem se pokračovat dál v prozkoumávání jejich sídla a tentokrát jsem se zaměřil na tu vekou kamennou stavbu, před kterou to velké uskupení Malých křehkých jeskyní stálo. Čekalo mě ale zklamání. Stavba vyla vysoká a přelézat jí by bylo moc hlučné, stejně jako se vznést do vzduchu a pozorovat jí z výšky. Navíc po celém obvodu toho vysokého ohraničení, byli Ohně na tyčkách, které absolutně zpečetili mojí šanci se dovnitř kamenného kruhu dostat nepozorovaný.
Zamručel jsem a obrátil se k odchodu, když tu jsem ale zaslechl vzdálené cinkání. Zaposlouchal jsem se do toho zvuku a vydal se za jeho původem. Kličkoval jsem mezi Malými křehkými jeskyněmi a vyhýbal se Nočním hlídačům, jak jen to šlo. Jednou se mi podařilo shodit jeden dřevěný dutý předmět s odkrytým víkem. Jeden z Nelesklých nočních hlídačů, který seděl opodál něco zamumlal svému druhovi a vydal se k původu hluku. Rychle jsem se schoval za nejbližší Malou křehkou jeskyni a prohlížel si jeho reakci. Druhý Denní chodec vstal a šáhl ke svému pasu a z té dlouhé věci vytáhl dlouhou blištivou věc. S ní v ruce se blížil k druhému Dennímu chodci, co šel po zdroji hluku. Ten si mezitím klek k tomu dřevěnému spadlému předmětu a zamračeně se rozhlédl. Po chvilce ale vstal a vrátil ten předmět na své původní místo a vrátil se ke svému druhovi, na kterého jen něco zamumlal a on vrátil dlouhou blištivou věc do dlouhé věci u svého pasu. Oddychl jsem si úlevou a pokračoval ke zdroji cinkání.
Po dalších asi deseti Malých křehkých jeskyní zvuk zesílil a já spatřil jeho původce. Nějaký velký hrubý Denní chodec stál u divného žhnoucího předmětu. V ruce měl další rozžhavený předmět a narážel do něj nějakou divnou tyčkou. Při každém nárazu odlétla z místa skupina jisker a ozval se onen cinkaví zvuk. Tato aktivita mě doslova fascinovala. Ten velký Ohniví denní chodec pak vzal ten rozžhavený předmět a vložil ho do dřevěné věci, nápadně podobné té co jsem předtím shodil. Jakmile ho tam vložil ozvalo se prudké zasycení a Ohniví denní chodec ho tam chvíli podržel. Když předmět vytáhl, už nebyl rozžhavený, byl tmaví a špinaví.
Ohniví denní chodec pak vzal nějaký kus něčeho, co se nápadně podobalo tomu, z čeho byl povrch Malých křehkých jeskyní a Skořápek Nelesklých nočních hlídačů. Přiložil ho k tomu tmavému předmětu a začal jím třít. Po chvilce dalšího pozorování si prohlédl ohromující plody své práce. Tmaví předmět v jeho ruce už nebyl tmaví, byl lesklí a já v něm rozeznával primitivní tvary Dlouhé lesklé věci, která patří do Dlouhé věci. On je takto vyrábí? Původně jsem si myslel že je to nějaký další živí tvor, kterému ubližují, ale ty zvuky zněly tak... uměle. Nebyl to zvuk který vydávají při kontaktu Čtyřnozí denní hopsaví chodci s rohy. Ne, tento zvuk byl jiný...
Užasle jsem ho pozoroval a ztratil pozornost. Nechtěně jsem zavadil o jeden Oheň na tyči a ten s žuchnutím a přívalem zářivých jisker spadl na zem. Zděšeně jsem se přikrčil a chtěl se vydat pryč, ale v tom se stalo ještě něco horšího. Oheň na tyči se začal pomalu rozšiřovat na tu Malou křehkou jeskyni u které jsem stál. Ohniví denní chodec vzhlédl od své práce a popadl ten syčiví předmět a spěchal k ohni. Mezi tím jsem vzal nohy na ramena a odskákal dál. Letmě jsem zahlédl jak Ohniví denní chodec vylévá vodu z té syčivé věci na oheň a zaznělo očekávané zasyčení. Mezitím něco zakřičel a z té Malé křehké jeskyně vylezli Denní chodci co v ní spali a také začali křičet a utíkat sem a tam. Zděšeně jsem poslouchal jak se k nim přidávají další a další hlasy a další Denní chodci přispěchávají na místo požáru, který se mezi tím rozšířil na další jeskyni. Najednou kolem mě zavládla panika a já začal zděšeně utíkat.
Celé sídlo pro mě bylo najednou nepřítelem a všude se ozývaly hlasy Denní chodců a já před mini zběsile utíkal. Každý oheň, každé světlo, bylo pro mě nepřítelem jehož přítomnost jsem už zanedbával a opatrnost jsem vyměnil za rychlost. Běžel jsem uličkou Malých křehkých jeskyní, když mi ale cestu zastoupily dva Noční lesklí hlídači, vypadali tak zděšeně a zmateně jako já a když mě spatřili jak se řítím proti nim, něco zakřičely. Rychle jsem změnil směr a prudce zabočil doprava, až jsem málem zakopl a zděšeně jsem utíkal dál táborem.

S Nalayou

Konečně jsem přišel více k sobě. Pohled se mi zaostřil a věci se mi začaly vybavovat. Pomalu jsem se posadil a rukou si promnul obličej. Zadíval jsem se před sebe do prázdna.
"O své proměně vím Nalayo, ale je to složitější, než si myslíš."
Mírně si povzdechnu, protože se mi o tom moc mluvit nechce.
"Neřekl jsem ti o tom, protože o tom neříkám nikomu....nevím proč tohle umím, nebo jak je to prostě fakt....a vím, že když jsem v té podobě je horší myslet jasně. Více převládají instinkty zvířete a prostě....co se událo si pak vybavuju až zpětně."
Podotknu a stále hledím někam do šera.

Araoth - Trpasličí vězení
Trpaslík se zeširoka rozesměje.
"Tunely říkáš? Na popravu se ještě nechystám. Dostal jsem 50 let a jsem tu zatím 15."
Zašklebí se. Kdo ví, jestli se po takové době v téhle cele ještě nezcvokl. Při zmínce o jménu se podrbe trpaslík na hlavě a chvíli zapřemýšlí.
"Nějaké jsem kdysi míval to jo...."
Zabručí a nasadí soustředěný výraz.
"Asi ho už vzal čas, jako všechno tady.....hmmm a cos provedl, že jdeš do tunelů?"
Povytáhne obočí trpaslík.

Malari a Lirtiel - Pevnost Trionu a okolí
Malari
"Ano pravda některé rány bolí stále, ale je třeba se s nimi naučit žít."
Pokývne hlavou, jakoby věděl dobře o čem mluví. Nakonec odchází a nechává tě si odpočinout.

Lirtiel
Tvůj spánek nebyl ničím a nikým rušen mohl jsi v poklidu odpočívat.

Oba
Vzbudili jste se na svých místech až pozdě v noci, když již vládla tma a okolí ozařovaly pouze ohně a louče lidí na hradbách a v táboře před nimi. Také se k vám nesly skřeky nemrtvých zpoza řeky. Nejspíše ještě není všemu trápení konec. Nicméně noc je krásná a plná hvězdiček. Vypadá tak nevinně, jakoby se ty hrůzy přes den vůbec nestaly.

Lenora, Alasseon a Salenie - Elfí vesnice
Salenie přemohl spánek a Lenoru opět také. Den plynul dál a obě přicházejí do bdění opět někdy v noci, když už je tma a mezi stromy svítí měsíc.
Alasseon si měl možnost mezitím užít trošku zdejší vesnice, posilnit se ovocem a k večeru se setkat s druidem. Dříve to nešlo, protože byl druid pryč někde v lese.
"Prý jste se mnou chtěl mluvit, takže čím mohu být nápomocen?"
Optá se druid klidným vlídným hlasem Ala a sleduje jeho tvář.

Briss a Temari - Rozhovor
Hezky se spolu seznamujete, nicméně začíná se vás dotýkat také fakt, že čas běží a pomalu se smráká, šera přibývá a slunce ubývá. Brzo budou vidět i hvězdičky a nastane noc.

Nalaya a Arwin - Spolu v lese
Arwin již přichází k sobě a nebude trvat dlouho, než bude při vědomí úplně, takže si můžete oba všimnout že les pomalu potemnívá a venku se smráká. Brzy uvidíte mezi stromy hvězdy a svět zahalí opět noc.

Elfí vesnice

Rozplácnu se před domkem, kde jsou ubytovaní Alasseon s Lenorou. O chvíli později mi předloží mísu toho jejich ovoce. Kriticky se na to zadívám a přidušeně zamručím. Tak to jsem čekala něco víc, zkusím to ochutnat a uvidím. Pomyslím si v duchu a něco málo ochutnám. Hmmm, není to špatné, takové sladké. Rychle spořádám celou mísu, což mě trošíčku zasytí.
Uvelebím se do pohodlnější pozice, položím si hlavy na přední tlapy a líně sleduju elfí hemžení ve svém okolí. Je vidět, že obyvatelé vesnice se mi vyhýbají a pokukují po mně, ale to spíše z vrozené opatrnosti asi.
Při sledování jejich každodenních činností mi pomalu klesají víčka a zpomaluje se mi dech. Z tohoto polospánku mě vytrhne Alasseon, který vyšel z domku a promluvil na mě.
Tiše mu zafuním odpověď: ,,Neboj se, dohlédnu na to, aby si odpočinula. O mě se neboj, ale ty by ses také měl trochu prospat, králi.''
Poté co odejde, se převalím těsně ke vchodu do domku a usnu.

S Arvinem v lese

„ Klid. To jsem jenom já.“

Zašeptám k němu. Lehce jej pohladím po tváři, když si promne oči. Pak se utahaně opřu o strom a na kratičko zavřu oči. Jsem unavená. Strašně moc.

„ Bojovali jsme… S nekromantem. A ty si se pak proměnil. Proč si mi nic neřekl?“

Zeptám se. Ano, zní to dotčeně. A dotčená jsem. Ale abych to dala nějak víc najevo, tak na to jsem moc unavená.

„ Tedy jestli o tom něco vůbec víš. Víš, že se měníš ve lva? A bohužel nepoznáváš mě.“

Šeptnu potichu.

Pevnost

Ležím na zemi a odpočívám. Smutním nad ztrátou dalšího draka a také přemýšlím nad dnešním dnem. Přemýšlím, jestli se nemrtví vrátí nebo ne, i když na 99,9 % se opět vrátí a bude další boj. Hlasitě si povzdechnu, i když to pro lidi spíše znělo jako jakési zavrčení.
Otočím se na starého jezde.
"Máte pravdu, ale jistě chápete, že to teď pro všechno vypadá černější než to doopravdy je."
odpovím starci a zvednu hlavu k nebi.
"Některé rány nebudou zahojeny nikdy, nebo alespoň ne úplně."
promluvím tichým a smutným tónem. Zívnu si a složím si hlavu na přední nohy. Zavřu oči a pokouším se usnout. Musím využít čas ticha a klidu k odpočinku, nikdo neví, kdy se ti hnusáci vrátí.