Andor.cz - Dračí doupě online

S Nalayou v lese

Probírám se konečně po docela delší době. Ani nevím, jak dlouho jsem byl mimo. Poslední co si pamatuji je zápas s tím nekromancerem, nebo to vlastně bylo. Tak nějak ostatní je víceméně mlhavé. Rozmlženým pohledem vidím, že mě někdo drží a je u mě. Nějak si toho člověka nejprve nedokážu chvilku zařadit.
"Co....kde to...."
Jsem docela zmatený a bezděky zvednu ruku a promnu si jí unavené oči.
"Nalayo.....ymmch.....co se dělo?"
Konečně mi to začíná myslet a já jí mohu věnovat tázavý pohled z leže. Nějak si nejsem vědom toho, proč jsem přesně takhle skončil.

Dům - Lenora - spánek


Neposlouchám její omluvy, ale když se ne mě přitiskne, tak sebou trhnu.
,,Měla bys spát. Musím jít a začít pracovat."
Odtáhnu jí od sebe a zadívám se jí do očí. Je v nich skryta bolest nad ztrátou otce. I když je to už nějaký čas, tak je to pořád ještě živé.
,,Musím ochránit ten zbytek z toho, co mi tu otec zanechal."
S těmito slovy se zvednu a pomalu odcházím. Před domem se ještě zadívám na novou dračici, která přišla s námi.
,,Nepouštěj jí z domu prosím, musí si odpočinout a ty také."
Lehce se jí ukloním a vyrazím za druidem.

Na mýtině s drakem
Takže tento drak pochází odsud i když to neřekla zrovna jistě.
Ona to neví?
"Ano dalo by se říct že jsem zdaleka."odpovím jí taky poněkud méně určitě.Jistě pocházím zdaleka,ale i kdybych jí řekla místo odkud pochází nevím zda ho bude znát.
Vzhledem k tomu že jsem první člověk kterého viděla jí to nejspíš nic neřekne.
Další otázka mně však zaskočí protože nemám pevný cíl.
"No to nevím zatím jsem si řekla že projdu tímto lesem a co bude za ním se uvidí."
A co bude za ním nejspíš neví ani ona když nikdy neopustila tento les.
"Ano můžeš."odpovím jí pak.

Elfí vesnice

"Ale...?" překvapěně zamrkám, když tak nějak pomalu začnu rozeznávat něco víc než jen pouhé siluety.
"Ale... " potichu vydechnu když ho tak nějak konečně poznám a spíše si uvědomím, že tamto byl jen sen nebo možná ještě zbytky toho lektvaru, který mi dal ten druid.
Chtělo se mi brečet.
"Promiň Ale..." řeknu omluvně a vrhnu se k němu a tak nějak se k němu přitisknu. Skreju svůj obličej na jeho hrudi.
"Měla.... mě-la... jsem udělat víc..."

Elfí vesnice


Zaposlouchám se do Lenořiných slov, ale... Asi blouzní.
Proč volá otce... Já... Jsem tu já...
Bolestná vzpomínka mě zasáhla, jako dobře mířený šíp a mě se zkřivil obličej... Bolest, která mě zasáhla poprvé, když jsem se dozvěděl o otcově smrti. Nikdy si to nepřestanu vyčítat, že jsem odešel.
,,Lenoro... To jsem... Nejsi tu s Ven'tasem... Jsi tu se mnou s Alasseonem."
Lehce jí vysvětlím, pravda, že jsem od otce v celku k nerozeznání, ano jsme si podobní, ale on byl moudřejší a chytřejší. Já měl svou hlavu, tak jako každé dítě svých rodičů.

"ty jsi odsud?"
Zaslechnu dívčinu otázku.
"No...jo..asi jo."
Odsyčím v souhlas, s letmým rozhlédnutím se kolem. Jedna z prvních věcí, kterých jsem si všimla po vyklubání se byly stromy, a tak jsem mezi stromy strávila i valnou část svého času, no a tady jsou taky stromy, takže nejspíš budu odsud.
"Odkud si ty?Nikdy jsem te tu předtím nepotkala, takže jsi asi z daleka?"
Začnu se pak Briss vyptávat. Řeč mi začíná jít přes jazyk, a líbí se mi ta melodie zvuků, kterou zní můj i Brissin hlas. Doplňujeme zvuky lesa, tak nějak s nimi ladíme, a je příjemné to poslouchat.
"Kam jdeš?"
Vypálím po krátkém zamyšlení další dotaz.
"A můžu tam s tebou?"
Zeptám se na konec, protože si náhle uvědomím, že mě baví si s někým povídat, a nechci v tomhle pitomém lese dál být sama.

S Arwinem v lesích

Jsem hodně unavená, cítím to. Aby taky ne po tom všem. Jenže Arwin je mimo a obávám se, že kdybych tvrdě usnula, mohlo by se nám něco stát, proto se držím zuby nehty.

Už téměř nejsem schopná vydržet, když se začne probouzet. Skousnu si ret a pohladím ho po vlasech a po tváři.

„ J-jak… jak ti je?“

Zeptám se unaveně. Úplně zničeně. Zachvěju se, ale nejsem schopná se už ani pohnout. Ne víc než je nutné.

Přistání

Další drak! Zaraduju se a zvědavě si ho prohlížím. Pak pohledem sjedu na armádu ve které se nachází. Zdá se že jsou to obránci... ale kdo jsou ti druzí. Vypadají... zle. Já mám co říkat. Pohlédnu na své čistě černé šupiny, které se na slunečním světle leskly. Měl bych se schovat... jsem tady nahoře moc na očích a má černá barva je na modrém pozadí až moc zřetelná... vypadá to že o mě zatím neví. Doufám, že to tak i nadále zůstane... kdybych jen lépe viděl... zatracené slunce. Mé oči si ještě moc nezvikly, ale zlepšuje se to. Zachvěl jse se když jsem si vzpoměl na své první dojmy ze světa na povrchu... Sluneční světlo nepříjemně bodalo do očí... svět byl na mě až příliš barevný... doslova mě oslepil.
Rozhlížím se po okolí a hledám vhodné místo k přistání... mítina. Skvěle. Ani né blízko, ani né daleko od obou armád. Až bude noc, půjdu na bližší průzkum... ve tmě se cítím tak nějak jistější... A navíc... nejdu vidět. Potichu si přitáhnu křídla k sobě a snesu se k zemi. Vítr kolem mě svištěl a já si užíval rychlí let. Když přišla vhodná chvíle roztáhnou jsem křídla a jednou obkroužil mítinu, abych snížil svou rychlost. Naštěstí jsem byl už na úrovni špiček stromů, které částečně můj manévr skryly.
Ladně jsem dopadl na jehličnatou půdu lesa a složil křídla k sobě. Rozhlédl jsem se po lese... žádné zvuky zvěře... ani spěv ptáků. To musel způsobyt boj těch armád. Ta černá armáda... byla jako ta z mích snů, ale co to znamená? Otřepu hlavou abych zahnal zlé myšlenky a ochutnám vzduch jazykem. Pomalím a lehkým krokem přejdu k pár stromům a schoulím se pod ně. Zavřu oči, ale pořád jsem připravený rychle se bránit... nebo spíš utéct.
Ten drak... je sám jako já. Narodil se sám jako já? Nevím vůbec co od něj můžu čekat... až bude noc všechno a všechny si pořádně prohlédnu a pokusím se zjistit víc.

Vězení

"V tvém království povídáš? No... čekal bych tu nějaké poddané, krásný trůn a nějakou fešnou královnu, ale něco mi říká, že to asi nebude tohle království..." pokusím se odlehčit situaci.

"Hmmm... dlouho... Když podíváš dlouho, na jak dlouho tě sem poslali? A proč jsi radši nezvolil cestu do tunelů. Přeci jenom tohle království by šlo určitě vyměnit za nějaké hezčí někde jinde."

Zatímco si s ním povídám procházím se po místnosti a prohlížím každý koutek. Co kdyby náhodou můj spoluvězeň přehlédl nějakou šancičku se odsud vypařit.

"Mimochodem, já jsem Araoth. Nějak jsem se zapomněl představit. Jak říkají tobě?"

Elfí vesnice

Druidův lektvar chutnal fakt hnusně. Nevím jestli to byl nějaký účel nebo se třeba něco pokazilo, každopádně, jakmile jsem jej vypila, začala jsem pociťovat notnou únavu, která stále nabívala na intenzitě až to nakonec moje tělo nevydrželo a já částečně ztratila vědomí.
Pořád jsem ale tak nějak cítila, že se mnou někdo je což mě i tak trochu uklidňovalo.
Nevěděla jsem, kolik, jak moc času uteklo, zatímco jsem sbírala nové síly, ale postupně jsem cítila, že může aspoň pootevřít oči. Chvíly to trvalo, ale nakonec se mi to povedlo. Matně jsem u sebe rozeznávala postavu...
"Ven´tas... V.... Ven´tasi?" zašeptala jsem nevěřícně. Byl to snad přelud nebo nějaká forma magie.
"J-ak? Vždyť si mrtví..." zašeptala jsem dál. Chtělo se mi brečet, když jsem jej viděla. Něco jakoby začalo znovu otvírat a trhat staré rány. Všechno co jsem se pokoušela zapomenout se mi začalo pomalu vracet... všechna ta bolest a smrt...
Neudržela jsem svoje slzy a ty začali pomalu stékat po mých tvářích.