Andor.cz - Dračí doupě online

Nové přidělení
Dojdu do určené místnost a čekám na nějakého uřvaneho důstojníka který nám nejspíš řekne že jsme prošli základním výcvikem.Pak budou následovat další řeči a nakonec to proč jsme sem přišli jistě to bude nebezpečné proto si vybrali nás.Ne proto že jsme nejlepší,ale jiní jim s tím sekli.Zavrtím hlavou a rozhodnu se to dál nerozebírat a počkat co po nás vlastně budou chtít.Jistě pokud půjde o vojenský soud tak nevím potřebují snad každého,ale už je to tu.To poznám podle křiku důstojníka který mně probere z mých myšlenek.
Jistě teď k nám příjde a řekne něco o tom že ... ksakru přežili jsme to nestačí?
Ikdyž ten hlas je mi nějaký povědomý a když dojde až k nám zjistím odkud.Seržant poněkud se mi uleví a trochu se usměju.
Jasně i tak se to dá říct.Zní to lépe než že jsme měli velké šteští.
S dalšími seržantovými slovy souhlasím zde nejde o politiku,ale o to přežít.A důvod proč nám to všechno říká je že my jsme jeho nová jednotka.Alexander byl povýšen na desátníka a vypadá že je z toho docela překvapený.
Jasně to nemá v plánu nikdo zde,jinak bychom tu nebyli.
Nad jeho řeči v duchu protočím očima,ale pak zaslechnu své jméno a zarazím se.Technické nadání?Jo je to možné vlastně je to docela pravda.Když je pak zavelen rozchod počkám a pak spolu s ostatními se vydám do našeho nového působiště.

Dostal jsem to!

Klečím před transportérem a motory mi řvou do uší, že skoro nic neslyším. Snažím se sestřelovat další brouky. Všichni už naskakují do transportéru a já a Gi kryjeme své spolubojovníky. Jen co Rico nasedne tak se na nás řítí další brouk. Namířím mu přímo na hlavu, zazoomuji a …cvak.
„Kurva ,nemam náboje!“ Křiknu ale to už se jeho ostrý pařát zaráží do mého pravého stehna a poté zase ladně vyjede poté co ho srazí kulka Giocomova. Křiknu bolestí a svalím se k zemi. Stále ale držím zbraň, i když bez nábojů. Gi mne vytahuje a háže do lodi a sám dostane ránu přes záda a jde k zemi.
Jen mlhavě vidím jak ho vytahují dovnitř a transportér se zvedá a rampa se zavírá. Slyším tlukot svého srdce a dech. Sklánějí se nade mnou a cosi říkájí. Neslyším je. Pouštím pušku a zavírám oči. Pak nastala tma…

Jak to vypadá, jsem desátník

Spolu s ostatními dojdu do místnosti, kam nás důstojník poslal. Riley tam už stojí, takže se postavím vedle ní, stejně jako ostatní vedle mě. Nějakou dobu čekáme, co se bude dít a když přijde seržant, tak trochu si oddechnu.
"Soud se nekoná," zašeptám tiše a trošku se pousměju. Pak začne serža mluvit. Teda po tom, co řekne pozor a následně na to pohov. Pak začne proslov. Nejdříve pochvala, u které zachovávám takzvaný poker face, pak zmínka o soudu. Trošku mi zatrne, ale hned na to se uvolním, když řekne, že to hodí za hlavu. Následně na to nás uvítá ve své jednotce. Jenže ani potom se nezdá, že skončil. Chvilku mi trvá, než mi dojde, co právě řekl a hned na to mám co dělat, aby mi napadla držka až na zem.
"Pane, děkuji pane!" předpisově zasalutuji, třímajíc v druhé ruce nové frčky. Při ukončení mého povýšení se lehce pousměju.
"Nezklamu vás, pane. A nemám v plánu umírat," řeknu spíše pro sebe, ale i tak dost hlasitě, aby to i ostatní slyšeli. Pak začne rozzařování ostatních členů jednotky.
Kurva, já a desátník. A tak brzo... no, budu si muset dávat pozor na prdel. A nejen na mojí, pomyslím si a pohledem přejedu po ostatních. Pak je zavelen rozchod. Nejsem žádnej parchant, abych běžel napřed se ubytovat, takže počkám na ostatní a až s nimi se vydám do našich nových ubikací.

Plameny nikdy nehasnou

Konečně odlétáme. Dva hoši jsou ještě čerstvě ranění a tak je pomohu provizorně ošetřit. Brzo už jsme však na křižníku, kde odnášejí raněné. Důstojníci odcházejí a nováčky odvádějí. Sám jdu úplně na opačnou stranu k pokoji své jednotky, které jsem nyní jediným členem. Unaveně odložím výstroj a lehnu si na postel.
"Zítra je čas."
Zavřu oči a usínám. Budím se až brzo ráno, kdy důstojníkovi odevzdám seznam jmen některých rekrutů. Pak se obléknu do vycházkové uniformy. Po chvíli už kráčím chodbou. Všichni žádaní už určitě jsou v místnosti a já jsem vzápětí ve dveřích.
"Vojáci pozor!"
Křiknu ode dveří a projdu kolem nich. Pak se zastavím na dva metry od nich a založím ruce za záda.
"Pohov."
Dodám a přelétnu pohledem každého z nich.
"Včera jste všichni prokázali sílu, oddanost, schopnost přežít, loajalitu, ale také to, že nejste slepé ovce vedené na porážku."
Začnu a zhluboka se nadechnu.
"Někteří z vás by měli být postaveni před vojenský soud za nekázeň a neuposlechnutí rozkazů včetně mě. Ale tohle je válka a né politika."
Mírně se pousměju.
"Má jednotka padla v bitvě. Jsem její poslední člen. A vás jsem na základě vašich schopností vybral jako svou novou jednotku. Ještě včera večer jsem pročítal vaše spisy před spaním a pečlivě se rozhodl, že právě vy tu máte být."
Spokojeným pohledem je sleduji.
"Takže vítejte u Bílých vlků."
Ještě jsem neskončil a vzápětí pokračuji.
"Vojíne Alexandre Messi potřebuji nového zástupce. Takže jste povýšen za zásluhy na desátníka a mého zástupce než najdu lepšího nebo než vás zabijou."
Podám mu frčky.

Pak se podívám na ostatní.
"Vojíne Riley Baxtor vím jaká byla vaše minulost, ale je mi totálně ukradená. Včera jste prokázala, že jste schopný voják a dokážete myslet vlastní hlavou a stát za ostatními. Prozatím z vás bude náš nový radista, zaškolení dostanete. Vojín Zoe Castillová dle všeho máte nadání na technické věci takže budete technikem týmu. Vojín Amanda Trixi bude mít post medika. Zbytek zatím funkce nemá. Všichni přítomní se přestěhují do pokoje pro Bílé vlky a tam dotanou potřebné osobní věci. Jednotko rozchod."
Dokončím a s tím s úsměvem odcházím pokud nikdo nebude mít žádné dotazy.

Vypadá to že jsme prošli základním výcvikem
Někteří kterým zbylo ještě nějaké náboje a tak se mohou ještě zapojit do boje no já si myslím že mi to už docela jde.Jo to jak sebou brouci vždy trhnou když se jím trefím do nervového centra a pak padnou na ... jasně trochu pokory pokárám se,ale to není nutné.Pokoře mně naučí cvaknutí které se za chvíli ozve a to mi naznačí že mi znovu došly náboje tentokrát definitivně.
"Jsem suchej."zaslechnu za sebou brzy.
Kruci chápu že je situace vážnám,ale musí tak řvát?Nebo je to tím jeho hlasem,ale to se už můj pohled stočí na Wadeho kterému se nevím jak podařilo ušetřit ještě jeden granát.Nakonec jsem uvnitř jen Steve a Giacomo to poněkud odnesou.Následkem jejich zranění je zde ještě méně místa,ale brzy opouštíme planetu kde začal i skončil náš základní výcvik a necháváme za sebou spoustu naštvaných brouků.
tak tomuhle se říká křest ohněm nebo škola života či jiné další klišé.Ale zvládli jsme to,sice s pomocí a velkou dávkou štěstí,ale zvládli jsme to.
Když doletíme na křižník chvíli sleduju jak odnášejí Steva a Giacoma s dalšími raněnými,pak si nechám odnest výstroj(která je stejně totálně a naprosto bez munice)a vydám se do pokoje kde se sválím na postel aniž bych se obtěžovala se svlékáním.Na to jsem moc utahaná,vyčerpaná a celkově unavená.Ráno se nám o budíček postará důstojník s pronikavým hlasem přičemž se v duchu omluvím Alexadrovi za včerejší poznámku.Když zaslechnu své jméno dopřeju si ještě pár vteřin než se rozhodnu vstát.
"Jo já už jdu při tom řevu se tu nedá spát.Tady lidi spí."pronesu svou poznámku a pak Wademu odpovím."To ani nemusím on už sem naštvaný přišel asi to souvísí s tím že je důtojník."
Pak se posadím a dodám.
"Jinak ohledně toho vojenského soudu napřimte se a rázným hlasem řekněte Alvum semel a die a uvidíte že to zabere."
Doufám však že se mne nezeptají co to znamená protože to nevím.Jinak na sbalení nic nemám a tak když vyrazíme tak jsem taky zvědavá co po nás chtějí.Asi nám neřeknou jen že jsme prošli záKladním výcvikem.

Odlet

Jeden výstřel za druhým opouští mou hlavně a téměř vždy neomylně trefí svůj cíl. Po krátké době, která však mě v bojové vřavě připadá jako věčnost přistane transportér.
"Paráda! Vypadneme odsud!" Zvolám a stáhnu se blíže k transportéru. Většina lidí již je uvnitř, když přijdu na řadu já. Ačkoli jsem již bez munice, zbraň nezahazuji, neb si vzpomenu, na poslední granát. Ihned ho vložím do zbraně a pohotově vypálím na nejbližší houf brouků, čímž nám získám pár drahocených vteřin. Vzápětí již jsem v transportéru a čekám na další spád událostí. Když jsme konečně všichni uvnitř, ačkoli někteří značně pohmožděni, transportér se odlepí od země a začne se vzdalovat od brouků.
"Tak jsme to přežili, uf," pronesu do davu, "takže, co je v plánu na večer? Doufám, že něco méně akčního, pro dnešek už toho bylo dost ne?"


Ráno

Budíček je super. Zase řev nějakýho idiota co si myslí, že když má o hvězdičku víc, tak je pán světa. Bomba.
"Vždyť už lezu," zamručím na něj, seskočím z postele a natáhnu na sebe kalhoty. Obuji si kanady a pevně zavážu tkaničky.
"Zoe, polez," vzkážu pobaveně jejím směrem "nechceš přece toho důstojníka naštvat ne?"
O pár desítek vteřin později, když už jsme všichni připravení společně vyrazíme do stanovené místnosti.
"Myslíte, že jsme udělali nějakej velkej průser? Co když nás chtěj vyznamenat za to, jak jsme to tam zvládli? Třeba budeme slavný!" Zasměju se. O pár vteřin později vstoupíme do určené místnosti.

Sbohem a šáteček

Když mi došla munice mohl jsem jen sedět a dívat se ven. Serža naskočil na naší straně a dveře se pomalu zavírali s posledními náboji, kteří měli střelci na naší straně, když mě z druhé strany probralo zařvání když Steve a Giacomo ,,nastupovali" do transportéru. Podle toho jak se povedlo broukům je zranit už bylo sakra na čase vypadnout z téhle blbé planety pryč.
Tak už kurva leť!
Zařvu na pilota, když už jsou Ti dva na palubě a dveře se pomalu zavírají. Byla to celkem mačkanda, když to začalo v atmosféře házet každému asi přibyl jeden nebo dva škrábance. Za nějakou dobu jsme vylezli a mě bylo dobře, že jsme konečně byli na bezpečném území. Vrátili jsme zbraně a konečně si odpočinuli. Nebylo to tak dlouho co jsme bojovali, ale mě to přišlo jako několik dní.

Ráno a už jsme ve problémech?

Já Ti dám Bažanta ty kreténe.
Zamručím si pod vousy když se snažím vyhrabat z postele. Netušil jsem proč vybrali jenom nás, takovej výkvět, ale ať to bylo cokoliv, takto zavánělo nějakým problémem.
Nevím, ale jestli tady bude ještě chvilku vyřvávat, tak ten soud budu potřebovat.
Já si vlastně neměl co balit, protože jsem nic neměl. Ono včera jsme toho moc nestihli pobrat.
Jdu. Počkej ještě než se vzbudí Castillová a půjdeme.

Odlet

Klečel jsem ve dveřích transportéru, střílel po broucích a čekal na zbytek, co ještě nenasedl. Byl jsem na straně, do které měli nasedat i Steve a Giacomo. Taky zamířím na brouka, který kousne Steva, ale když ho chci pokosit, cvakne mi zbraň, čímž mi oznámí, že není munice.
"Jsem suchej," zařvu, hodím bouchačku za sebe a hrábnu po Stevovi a následně i po Giacomovi, které oba vytáhnu na palubu.
"Odlet," zařvu celkem naléhavě a stěží dovřu dveře. V tu chvíli oba dva omdlí.
"Aspoň, že tak," vydechnu a pokusím se pomoci s tím málem první pomoci, co znám.

Konečně se dostaneme na křížník, kde nám seberou veškerou výbavu a já se najednou začnu cítit nahý. Přeci jen, držet v rukou zbraň, to je pocit, který se nezapomíná. Zvláště v boji. Rezignovaně vydechnu, natáhnu se na pryčnu v naší kajutě a po chvilce i usnu.


Druhý den

Ráno mne probudí nějaké rachtání, a když otevřu oči, všimnu si, že Baxtorová je už oblečená. Já ještě ležím v posteli a užívám si zaslouženého odpočinku. Pak ale přijde nějaký důstojník a začne vyjmenovávat naše příjmení. Pak nám řekne, kam jít a odejde.
"Že by slíbený soud?" podívám se na probouzejícího se Patricka a uchechtnu se. Pak slezu z pryčny, nahážu na sebe nějaké to oblečení a připravím se ke dveřím.
"Jdeš?" podívám se na Patricka.

Odlet

Nakonec jsme to stihli, i když těsně. Zraněným jsem byla k ruce jen zběžně, kurzy za sebou prakticky žádné nemám a těch pár znalostí, které jsem nastřádala obyčejným životem a později při výcviku, neberu jako něco, čím bych mohla pomoci víc, než že vím, jak silně stisknout krvácející ránu.
Od chvíle, kdy jsme vzlétli jsem toho už moc nevnímala. Jednak za to mohla únava, jednak převážně hlad (už dřív jsem si špatně zvykala na příděly) a taky totální nechuť cokoliv dělat. Armáda je fungující celek, tak proč myslet na základně jednotlivě, když vás navedou.

Druhý den

Byla jsem vzhůru o něco dřív, než přišel ten maník, aby nás vzbudil. Když zaznělo moje jméno, zpozorněla jsem o kapku víc, ale nic, co bych nemohla očekávat.
Podívala jsem se krátce po ostatních, protáhla se a bez řečí vyšla na chodbu, abych došla do zmíněné místnosti. Osobní věci nemám a oblečená jsem už byla, takže nebylo co balit a zároveň jsem dvakrát nestála o to táhnout se spolu s ostatními jako někde na škole.

Konečně odlet!

Většina z vás je už v transportu a brouci se drží dál jen díky teplu, které šíří běžící motory. Rico naskakuje na jedné straně jako poslední a jedny dveře se zavřou. Málem ho sejmul jeden brouk. Druhá strana je otevřená a stahují se poslední dva vojáci něco se posralo je to Giacomo a Steve. Střílejí poslední náboje, které mají a už jsou u dveří. Tu se ozve cvaknutí a Stevovi dojdou náboje. Zarazí se a trochu zpanikaří a jeden brouk mu zaryje kusadlo do nohy až vystříkne krev. Steve vykřikne, ale to už Giocomo podledními náboji sestřelí brouka a pomůže příteli do transportu. Pak ho vytahují už ze zvedající se lodi jeho spolubojovníci, ale jeden brouk ho stihne seknout pařátem přes záda a to dost ošklivě. Když se za nim zavřou dveře a jste všichni přeživší vevnitř. Nejvíce místa potřebují ranění, o které se provizorně starají ti co umějí. Pilot to zvedá a odlétá pryč z téhle nyní brouky zamořené planety, ale vám se první zkušenost vryla do paměti i to o kolik lidí, některých co jste i znali jste tam přišli. Ale přežili jste. Brzo přistáváte na vesmírném křižníku, kde ihned odnášejí raněné. Samozřejmě i Giacoma a Steva, kteří jsou už v bezvědomí. Snad je zachrání, jsou to tak vážná zranění. Ostatní jsou odvádění každý jinam. Výcvikoví důstojníci a dozorci co vyvázli bez zranění odcházejí kamsi lodí asi za dalšími rozkazy a všechny rekruty co ve zdraví přežili nechají odevzdat výstroje a odvedou vás do ubikací pro pěchotu. Zatím nechali vaši četu pospolu. Tedy to co z ní zbylo. S máte jeden velký pokoj. Nyní máte šanci si odpočinout.

Další den ráno

Jakš takš jste se po těžkém začátku prospali v bezpečí křižníku a ráno vstoupí nějaký důstojník.
"Takže vstávat a poslouchejte bažanti! Vojíni Castillová, Pawn, Mess, Baxtor, ….“
Vyjmenuje ještě pár dalších jmen mezi nimiž však nejsou zranění Giacomo a Steve, ani Wilson, který se stihl nalodit sice nezraněn, ale jen tak tak. Je tam ještě pár dalších jmen, které vyjmenuje důstojník než skončí a pak na vás pohlédne.
“Ti, které jsem jmenoval se do deseti minut sbalí to co jim zbylo pokud vůbec něco a přesunou se o 2 chodby dál co velké otevřené místnosti, kde se již dozví více.“
Nemáte moc co balit povětšinou zvláště, když veškerou výzbroj z planety jste krom osobních věcí museli odevzdat. Otázkou spíše je co po vás, chtějí v té místnosti.