Andor.cz - Dračí doupě online

Moje vědomí se po celou cestu pohybovalo na hranici vědomí a nevědomí z důvodů všech nadešlích událostí, které se staly během posledních hodin. Nebyla jsem na něj zvyklá a navíc jsem měla i svoje léta i svoje už za sebou...
Ničemu jsem se nepokoušela případně bránit, jenom jsem se pokoušela soustředit na to, abych posbírala dostatek sil na to, abych aspoň byla schopná vnímat. Naneštěstí dračí podstata mě v tomhle aspoň podržela a dovolila mi tak naschromáždit energii.
Sice jsem měla pořád zavřené oči, ale vnímala jsem aspoň okolí kolem sebe. A tak i hlas, který ke mě promlouval. Byl něžný, jemný a sladký a mohl patřit jedinému muži na světě...
"Ale..." zašeptala jsem, snad možná pro to, abych se ujistila, jestli to je skutečně on. Načež jsem pomalu pootevřela oči. Ano, byl tak. Ta samá líbezná a vlídná tvář, kterou měl i jeho otec.
"Ale..." zašeptala jsem znovu a pomalu se pokusila nadzvednout, abych se jej mohla aspoň přidržet, načež jsem jej poté objala a tak nějak se i u něj posléze schovala, v jeho náručí.
"Chyběl jsi mi...." zašeptala jsem posléze jeho rodnou řečí.

Hlad a lov

Nespoojeně zavrčím. Vůbec se mi tam nechce, obzvláště, když tam mám letět sama, přeci jen nejsem zrovna veliká. Rozthánu křídla a párkrát s nimi máchnu abych se dostala do vzduchu, pak vyletím vstříc lesu, abych si našla něco k jídlu, ovšem...pokud tam bude co jíst. Mám trochu strach, že tu nic poživatelného nezůstalo.
Jakmile jsem u lesa, tak sletím nad špičky stromů a koukám se dolů, zdali tam nenajdu něco na zub, co bych zvládla i ulovit.
Ach jo, doufám, že něco najdu, jestli ne, asi se budu muset pustit do koster, ovšem, z té představy je mi zle...
nadne mě nechutná myšlenka, ale tak co už, nezbývá než se modlit, že se mi tu podaří ulovit, alespo pár ušáků, či najít nějaké slabé a zraněné zvíře, které se z lesa nezvládlo dostat.

Šílenství?


,,Proč? Protože je to dlouho, co tu by drak."
Pousměji se a pak začnu šílet. Salenie mě vcelku rychle probere a já si uvědomím, že jsou i jiné věci na práci, které mám. Zadívám se na Lenoru. Nevím, co se jí stalo nebo nestalo, ale... Přijdu k ní a pokleknu nakloním se a začnu potichu...
,,Lenoro? Lenoro... Prober se..."
Lehce jí hladím ve vlasech a šeptám k ní, jak elfsky, tak normálně.

Vstup do elfí vesnice


Tiše kráčím vedle Alasseona a prohlížím si okolí. Po entově poznámce o ošetření druidem se po něm ohlédnu a úlevně vydechnu: ,,Dobrá.''
Brzy se mi v zorném poli začnou objevovat první obydlí a též elfové. Ale když mě spatří, tak bohužel nereagují tak jak bych čekala. Vyděšeně přede mnou prchají. Zmateně se podívám po Alasseonovi a smutně zamručím: ,,Proč se mě bojí? Proč přede mnou utíkají?''
Obyvatelé vesnice se uklidní až když spatří Vládce lesa. Po chvilce chůze elfí vesnicí se zastavíme a vstříc nám vyjde nějaký muž. Chvilku mi trvá než si uvědomím, že je to ten druid o kterém mluvil ent.
Když druid osloví Alasseona, tak se ukloním: ,,Ráda vás poznávám, pane.'' Oslovím ho a on pak odejde pro bylinky a mastičky na léčení. Se zamručením se svalím do trávy a po očku sleduji obyvatele vesnice.
Když Alasseon začne šílet zavrčím na něj: ,,Uklidni se, tímhle nikomu nepomůžeš. Raději zkus vzbudit Lenoru.'' Z nozder se mi vyvalí oblak teplého kouře, který ho ovane.

Střemhlavý let

Proč tady nikde nic není. V lese najdeš jídlo, vždy když máš hlad, přeleť si nad lesem, parafrázuji v duchu, své dračí, zděděné vzpomínky. Létám nad tím pitomým lesem křížem krážem, ale kromě spousty dřeva, které se vážně nenažeru, nikde nic.

Letím už poměrně dlouho, a nevím jestli je to tím, že ještě nejsem v letu, tak silná a musím ještě o něco povyrůst, nebo tím, jaký mám hlad, ale křídla už mě nepříjemně pálí. Proto vyletím o trošku výš a nechám se chvíli unášet větrem, který odlehčí od práce mým křídlům. Tenhle vzdušný proud mě zanese, o kus dál než jsem původně zamýšlela, ale nakonec mě zanese.. k jídlu!

Hluboko pod sebou, zaregistruji pohyb. Je mi jedno co to je, jestli říčka s rybami, veverka na stromě, nebo snad zajíc krčící se pod pařezem. Hned jak se k tomu dostanu, sežeru to, rozhodnu se bleskurychle a bez dalšího dumání, sklopím křídla, stáhnu si je k trupu a střemhlav se vrhnu dolů, do prostoru nad lesem. Kolem mě sviští vzduch, kterým se propadám stále níž a níž, ale já přesto slyším, jen to jak hlasitě mi kručí v žaludku. Těsně nad špičkami stromů, se zatočím a křídly zbrzdím svůj pád. Pak v mírně nepovedené otočce, přistanu na mé mýtině, u jednoho vyvráceného stromu. Aniž bych se rozhlížela, zastrčím hlavu, pod kořeny polomu, pod kterými slyším králíka, nebo krysu. Hladově do ní chrlím plameny, aniž bych si všímala, dalších zvířat a bytostí, které jsou na mýtině, kterou jsem svým nešikovným přistáním, právě o dost rozšířila.

Plameny mi moc dlouho nevydrží. Chrlím je co mi plíce stačí, ale brzy mi dojde, ze naprosto zbytečně. Ať pod polomem bylo cokoliv, teď už to tam není.
"Arrrghrr.."
Zabrumlám vztekle, jak v sobě dusím nesouhlasné zavrčení. Něco jsem tu viděla a bylo to dost velký, na to se najíst! Kam se to podělo?! Se vzteklým syčením, a funěním se, za zapojení všech drápů a sil, vymaním zpod polomu, pod který jsem se dokonale zasekla. Když se konečně vyhrabu ven, zmerčím to co mě sem přitáhlo. Ale rozhodně, to není co jsem čekala. Není to ani zajíc, ani myš. Je to vysoké, vyšší než já, nemá to křídla a má to jen dvě nohy. Tak tohle, jsem ještě nikdy nejedla, pomyslím si. Ale co, zkusit se má všechno, snad to nebude jedovatý, pomyslím si a preventivně, před sebe švihnu rozeklaným jazykem, jako bych ochutnávala vzduch, před tvorem, jehož přítomnost mě sem nalákala.

Obvinění

"Ummm... netuším, co bych mohl říct, co by mi pomohlo." pronesu, když spatřím zvláštní kouli. "Pravděpodobně jsem v jakémsi opileckém poblouzení mysli vyrazil do chrámu a tu věc jakýmsi nedopatřením odnesl. Věřte mi však, že to opravdu nebyl úmysl, protože kdybych chtěl něco tak cenného ukrást, tak bych dávno zmizel z města a určitě jen tak v klidu nepospával v hostinci. Pokud v chrámu vznikly nějaké škody rád je nahradím nebo nějak odpracuju. Doufám, že se na mě bohové za tento ohavný čin nebudou zlobit."

Poté co toto dopovím pronesu krátkou modlitbu, ve které prosím bohy o odpuštění.

Lev – Arvin???

Stál tam před mnou v celé své kráse. Konečně přestal přecházet z místa na místo a zadíval se na mě. Nechěla jsem, aby mě sežral, to rozhodně ne, ale něco mě nutilo k tomu, abych s ním zůstala. Byl to on. Poznám ty jeho oči, i když jsou změněné. Byl to Arvin a nikdo jiný. Zabil toho elfa a zachránil mi život. Znovu. Nevím co bych si bez něj počala. Jenže teď jsem ho zahnala do kouta. Možná jsem naivně věřila tomu, že mi prozradí své tajemství, jenže teď jsem ho k tomu přinutila a to nebylo moc správné. Možná jsem ho měla nechat. Jenže já ho už opustit znovu nemůžu. Možná by se vrátil, ale... co když ne. Zaběhli jsme strašně daleko do lesů. Opatrně, pomalinku jsem položila svou hůl na zem a přála si, aby mi lev před mnou neukousl hlavu. Jasně, les mě chránil, ale já přece nechtěla, aby se někomu z nás něco stalo. Teď to byl prostě jeden velký průšvih. A můžu si za to sama.

„ A-arvine. Vím, že si to ty.“

Zašeptám potichu a zadívám se lvovi do očí. Je to vážně moc zvláštní pocit sledovat takové zvíře před sebou a vědět při tom, že je to člověk. Podivná směsice strachu, radosti a hlavně úlevy, která plyne z toho, že to přežil.

„ Neublížím ti.“

Se vší opatrností k němu náhnu trošku rozechvělou ruku. Tak abych se dostala pomalinku d jeho blízkosti, ale ještě se ho nedotkla, musí se rozhodnout sám jestli mi to dovolí nebo ne. Jestli se sám dotkne mojí ruky a neukousne mi jí. To druhé vážně není zrovna příjemná vidina...

Elfí vesnice


Druidovi se ukloním a přikývnu na jeho slova.
,,Mohl bych tu od vás poslat posla do hlavního města?"
Zeptám se a rozhlédnu. Potřebuji zjistit, jak jsou na tom ostatní a také jestli už někdo rozluštil ty otcovy zápisky. Rozhlížím se s nadějí, že se někdo přihlásí mezitím se otočím na enta.
,,Vy asi za hranice nemrtvých nevidíte, aby jste mi mohl říci, jestli je tam někdo nebo něco co je oživuje, že?"
Zadívám se na něj a je vidět, že jsem už opravdu zoufalý. Lenora na tom není dobře, Salenie taky ne a já nemůžu dělat nic. To je to nejhorší. Můžu jen sedět a čekat. Než se ty dvě dají do pořádku, jinak nic nezmůžu.
,,Sakra!"
Zakleju a začnu chodit sem a tam.
,,Musí být způsob. Musí být způsob!"
Vrčím si pro sebe a vypadá spíše jako blázen než jako král.

Toulky k vesnici - Lenora, Salenie a Alasseon
Ent nese v jedné dlani dál Lenoru, která je snad i možná v bezvědomí, protože na své okolí vůbec nereaguje, mezitím kousek před ním kráčí dračice Salenie a také Alasseon, který si s ní povídá. Salenie sice krvácí, ale nemělo by to být nic, co by nepřežila.
"Brum...drum ve vsi se na tebe podívá druid a pomůže zhojit tvá zranění."
Podotkne ent táhle ale to už máte vesnici na dohled a brzo vcházíte do ní. První reakce elfích obyvatel jsou výkřiky a úprk, když vidí Salenie coby draka. Hold už nejsou na tyto tvory zvyklí určitě ne zde v odlehlých vesnicích. Mírná úleva nastane, když vchází i pastýř stromů, který se zastaví mezi stromovými obydlími. Mezi obydlími pak vyjde muž, ve kterém jasně poznáte druida.

"Tak jste se konečně navrátil výsosti. V těžkých časech, ale o to víc jste vítán. A jak vidím vedete sebou vzácné hosty."
Kývne druid rozvážně a ent položí na zem Lenoru.
"Přinesu si byliny ať se ty dvě moc nehýbou."
Podotkne a odchází.

Obviněn - Araoth
Trpaslíci tě odvedou až na stanici, kde staneš před velitelem místní stráže. Na tvé otázky jen mírně pokývne hlavou a jeden z trpaslíků sáhne do tvého batohu a vytáhne předmět, který jsi nikdy neviděl.

"Toto je magická koule nesmírné hodnoty, kterou jsi ukradl z jednoho z našich chrámů trpaslíku. Kněží, který tě tuto noc viděl tě dobře popsal a řekl nám, že jsi s tím vrávoravě prchl do hostince. Co nám k tomuto svému zločinu řekneš?"
Měří si tě přísným pohledem.

Hra se lvem - Nalaya
Bílý lev stále vrčí a mírně cení zuby. Možná je nyní klidnější a už nepřechází, ale ostražitě tě sleduje. Zdá se, že vyčkává, co hodláš dále dělat. Jeho oči jsou tak známé a přitom tolik jiné a divoké. Čiší z něj síla a odvaha. Stále je docela nervozní to je jasně poznat.

Hlad - Malari
Starý jezdec zavrtí hlavou, bohužel jak se zdá ani zdejší posádka nemá na delší dobu dostatek zásob, v případě bojů a nemožnosti dopravy zásobování. Takže zdá se, že jediná možnost jídla bude v onom lese, tedy pokud tam ještě něco vlastně vůbec zůstalo, toď docela otázkou že.

Náhodné setkání - Eleanor a Temari

Eleanor již delší dobu putuje, aby si někde odpočala ale zatím jí čekaly jen stále další a další úmorné cesty. A kdo ví kde až je nějaké město, nebo místo, kde by dostala najíst a pohodlně se možnost vyspat. Nicméně dnes bude zvláštní den.
Temari je na tom podobně, také již letí nějakou dobu a snaží se najít něco k jídlu ze své ptačí perspektivu. A právě ona si všimne té druhé první. Vidí Eleanor, jak si to dole mašíruje, určitě vypadá tento človíček chutně. Eleanor si naproti tomu všimne Temari až díky jejímu stínu, když vzhlédne a vidí menšího dráčka, jak letí vysoko nad ní. Samozřejmě, že by se mohla stát večeří. Ale jak se která z vás zachová? To se pozná už za chvíli.

Rozhovor



Pousměji se.
,,Takhle vypadá, jako dívka, ale když se promění, tak je to nádherná bílá dračice."
Při slovech o mém otci se opět zhluboka nadechnu a zaklepu hlavou, abych odehnal vzpomínky, teď se musím soustředit na něco jiného.
,,To je v pořádku."
Opět se usměji a pak už jen mlčky jdu.