Patová situace
Na saních

Co bylo špatného na mé poznámce?
Jenom jsem se ujišťovala o faktech, které se třeba můžou hodit.. lepší o tom mluvit předem než pak v zápalu boje, kdy bude chlupáč někomu ožírat nohu, se ptát ostatních, čím tu potvoru ze sebe vlastně dostane... necítím se dotčená za to, že jsem jen chtěla znát věci tak jak byly..

Nicméně, co už víceméně špatného poměrně bylo.. bylo počasí, které nám rozhodně nepřálo.
A jestli doteď to nebylo nic moc.. během chvíle se z toho stal více než slušný maras. Kdy měla jsem pochyby o tom, zdali vůbec něco takového bylo normálně možné, bez pomoci cizí ruky a magie.. jenže kolikrát příroda dokázala být horší než ona magická ruka.
Pokračovat v tohle dál je poměrně jasná sebevražda, nehledě na to jak moc blízko jste vlastně byly. Jenže, ani vyhlídky toho kam jsme se mohli uchýlit nebyly nic moc.. zjištění, že buďto umrzneme v bouři, nebo můžeme skončit jako žrádlo nějaké potvory.. žádná tahle vyhlídka není příjemná. Když Ari sebou cukne, jako první jej chytnu za ruku. Jako jistou pomoc při návratu z jeho kouzla.. jistá kotva v realitě. To jak reagoval se mi ani zamák nelíbilo. Možná jsem o nedokázala cítit tak jak on, přímo, ale i tady jsem již pobírala střípky, ze kterých mi vstávali chloupky krku.
Nejsem moc nadšená z toho, že bychom měli jít dovnitř alá kamikadze.. střílet na vše co se hne v našem dohledu.. ale jaké východisko vlastně máme? A úplně.. nechce se mi nechat svůj zadek umrznout v téhle vánici.
"Nic z toho nepomůže.. není kouzlo, co by zastavilo tuhle bouři.." odvětila jsem Gabi skrz těsně u obličeje držící kapuce, hlasitě, jak jen se dalo. Ne, na tohle byla magie krátká. Tedy alespoň ta moje rozhodně.. a Ari je lehce mimo tohle zaměření..

Plán útoku

(Všichni)

Tohle mě fascinuje. V každý osadě se rozlezeme a nikdo o nikoho nejeví příliš zájmu. Rozdělíme se na několik skupinek a vůbec nevypadáme jako tým. Ale jakmile je v dohledu boj, nebo i jeho možnost, to se hned tahají esa z rukávu a vypadá to, že jsme x měsíců trénovali zrovinka na tuhle akce. Jen se doladí drobné detaily…

Přesně jak říkal náš expert na taktiku. Uděláme složitý a detailní plán útoku a pak tam prostě na hulváta vlítnem.

Uhlík kouzlem zjistí, že tam je něco silně magicky aktivního. Ne že by mě to nechalo úplně chladným, ale stejně s tím nic nenadělám. A dokud nezaútočíme nebudeme vědět kdo je silnější.

Sestřičky na to mají svůj, na víře založený, názor. Spokojeně na ně kývnu.
Otče náš jenž jsi na nebesích...a tak dále. Však ty víš.

„Souhlasím s Banjem. Navrhuju plný frontální útok. První lajna Patrola ve stylu granát a dovnitř. Pak variace na Jacka Churchilla. A pak zbytek.“

A Gabriela by mohla zůstat tady a hlídat sáně. Nebo pařez. To je fuk.

Iluze volby

Nakráčíme přímo do pasti

Všichni

Za chvíli už nepomáhá ani teplo ostatních. Sněhové vločky divoce tančí a hledají cestu do záhybů oblečení. Až fyzicky bolí, jak vítr pleská do promrzlých tvářích. Je to k posrání!

A aby toho nebylo málo, směřujeme do pasti. Jeden po druhém se ochotně hlásíme pod gilotinu – jen proto, že bude rychlejší než pomalé umrznutí. Jinou možnost však nevidím ani já.

Prohlášení mága mě ovšem znejistí. Jak silné je to něco tam? Jak bychom tomu mohli vzdorovat? Pokud dokáže tohle, když se skrývá, co bude pak? Prudce zavrtím hlavou – zemřít jako hrdina se přeceňuje. Na hlavu vám to stejně nikdo nevytetuje a vaše okousané kosti laskavě skryjí každou známku slabosti. Protočím oči. Silná prohlášení bez plánu nám jdou výborně.
„Hej!“
Dotknu se Aricova kolena, abych se sebe upozornila.
„Jde vaše moc nějak posílit?
Pomoc zvenčí?
Nějaké bylinky?“
Zakřičím, co to jde.
„Dokázal bys pak utišit tu bouři?“
Zkusím to.

Vánice

Všichni víme, že to co se děje není přirozené. Nikomu z nás se to nelíbí, ale ze saní a v téhle situaci s tím nemáme co dělat. Byl jsem zabalený do tuleně a možná, že Ti co seděli o dvě místa vedle mě přestávali ve vánici vidět. Miloval jsem ten kabát. Teď se mi hodil, ale ten sníh jsem měl úplně všude. Pevně jsem svíral AKčko a doufal, že se brzy dostaneme někam, kde tohle skončí, ale věděl jsem že ne. Byli jsem ještě daleko a tohle se prostě nedalo. Brzo nám zakopne kůň a budeme v prdeli. Nakonec se dostavíme k rozestavěné osadě a věci vezmou svůj spád. Hlasování je hezká věc, ale vlastně nevím o čem tu hlasujeme. Jsme v prdeli a jediná cesta je tam zalézt ještě hlouběji. Díky tomu, že víme že jsme v prdeli si můžeme vzít lubrikant a zajet ještě hloubš než to netrhne prdel nám.

"Není o čem. Pěšky dál chcípneme a tady aspoň víme s čím máme tu čest. Prostě tam vtrhneme a budeme zlí hoši a holky. Možná na nás čekají a možná nečekají, že jim prostě přijdeme rozkopat prdel."

Vím co dokážou vampýři, takže to celé bylo dost odvážné řečení, ale v kapse jsem měl nějaký ten granát a můžete být sebelepší a mít sebevětší péro, ale pokud Vám pod ním bouchne ananas, tak jste akorát tak kastrát.

Bouře

Sněhová bouře zesílí. Sice jsem chráněná před mrazem, ale zrak nemám o nic lepší, než ostatní. Nejde vidět nic, než jen mihotající se bílo. Ani na sluch se příliš nedá v tom vichru spolehnout. Pouze šestý smysl, intuici chcete-li. A ta mi neříká nic dobrého. Čeká nás peklo. A kéž by pouze bílé.

Začíná být jasné, že postup vpřed se zarazí. S tím musím souhlasit. Jet naslepo v tomhle, by nebylo vůbec moudré. Ne v tolika lidech a na saních. Na druhou stranu podivná osada jistě také nebude skýtat bezpečí. Tak jakápak volba. Tohle je naprosto jasné.

"Raději zemřít v boji jako hrdina , než ve vánici jako zbabělec." řeknu, nebo spíš křiknu, aby mě bylo slyšet. Jdeme do osady. Zkusíme štěstí tím, že to tam vybijeme, když budeme muset. Bohové chtějí krev a ženou nás do pasti. Ale je to stále past, když o ní víme?

Volba

Všichni

Počasí se během několika desítek minut doslova zblázní. Relativní komfort saní se stejnou rychlostí změní opět v ledové peklo. Stejné, jako když jsme museli šlapat sněhem. Co hůř, sněhová bouře je tak silná, že pokračovat dál naslepo by se rovnalo skoro bláznovství. Jenže nakráčet někomu v tomhle počasí do osady si říkalo o náboj na přivítanou.
Pak se vedle mě ozve rytířův hlas a jeho vize byla ještě o chlup temnější. Těžko říct na čem svojí teorii založil, ale byl jsem rozhodnutý si ji ověřit.
Jakmile se dostaneme dostatečně blízko vyslovím tiše slovo "Insajt" a moje oči se lehce rozzáří v zlatém podtónu. Závoj sněhu lusknutím prstu vystřídá šedočerná krajina ve které aktuálně zlatou barvou svítí pouze tři věci. Yuli, Freya a v osadě ukrytá bytost. Její aura byla daleko silnější než moje a Yuli dohromady, než ji však stihnu prozkoumat blíž, udeří mě do mysli rána, která doslova vypne můj pohled.
Cuknu bolestí až vrazím loket do Betchana sedícího vedle.
"Nevím jestli jsou to vampýři, ale je tam něco magicky daleko silnějšího než jsme my a snaží se to skrývat svojí přítomnost." zakřičím místo omluvy nazpátek, abych ostatním poskytl další informace před definitivním rozhodnutím. Nemyslím si, že by se vampýři stavěli s osadou. Bylo pro ně snažší si něco obsadit. Tady mohlo jít skutečně o nějaký podivný kult, klidně vedený zmíněným lykanem. Tak či onak, pokud půjdeme dovnitř měli bychom být první, co budou střílet a nečekat až na vyzvání.

Na saních

Mhouřím oči a hlavou mi letí myšlenky. Teď se stejně nedá dělat nic jiného než přemýšlet. Vracím se na počátek výpravy a hledám detaily, které mi před tím unikly. A nacházím.
Krátce se zadívám na Alexe. Vědoucí úsměv ale skrývá šála.
„V tý osadě budou ti vampýři!“
Zařvu co to jde.
„Bouře na to sedí!“

Jenže vím, že na výběr nemáme. Budeme to muset risknout s vampýry, lykany a čert ví čím dalším. Protože v tomhle saigonu nejde dělat vůbec nic. Střílet ani bojovat. A na těhle saních ani pořádně sedět. Kvůli mě je tady dost těsno, ale aspoň tepleji.
Sáně poskočí na dalším pařezu a představa boje začíná být celkem dost lákavá. I proti vampýrům.

Ticho před bouří

Miša moc dobře věděl že se něco žene, a tak se nenechal moc dlouho pobízet. Jen co ho Benji požádal tak odpověděl

"Popofenu je ! To se neboj." a silně zatahal za opratě aby koně popohnal. Všichni čtyři zabrali a sáně se rozjely troChu větší rychlostí.

Vítr začíná nabírat na síle, a přes padající sníh přestává jít pomalu ale jistě vidět.

"Kurva, to je zase pofasí" prohlásí vozka a snaží se popohánět koně.

Patrole i vozkovi pomalu začíná docházet že to do Vřekotočí pravděpodobně nestihnete dřív než přijde bouře. I přes to se Miša snaží ze všech sil.

Dokud je ještě vidět na cestu tak žene koně co to jde. Sáně nadskakují nad přejetými pařezy, které se skrývají pod vrstvou sněhu. V zadním prostoru to začalo být poněkud nepohodlné. Všichni se snažíte držet se uvnitř saní. Při jednom přejezdu i Kluzký div nespadl z kozlíku.

Jenže s příchodem tmy je to horší a horší.

Vánice

odkaz (Bouře)

Netrvá to dlouho a vítr začne fučet na plné oprátky. Sníh padal jako splašený a pomalu přes něj přestávalo být vidět. Benji který seděl na kraji ve svém kabátu z tulení kožešiny se pomalu začal stávat neviditelným. Vánice byla tak velká že jste byli rádi že na sebe vidíte, i když sedíte naproti sobě. Někteří z vás začínají vypadat jako sněhuláci.

Setmělo se a bouře stále zuřila. Miša rozsvítil velkou svítilnu s nadějí že něco uvidí, ale jediné co bylo ve světle vidět byl sníh který poletoval ve větru.

Do Vřekotočí už moc nezbývalo, snad jen pár kilometrů. Jenže nebylo vidět ani na krok. Bylo by šílené v bouři pokračovat dál. Stačila by jedna jediná špatná odbočka, a mohli by jste skončit na úplně jiném místě.
Jenže zůstávat na místě by bylo ještě šílenější. S takovou by vás bouře zavála a vy by jste umrzli pod obrovskou vrstvou sněhu.

Vozka koně zpomalil aby jste byli stále v pohybu a nestáli na místě. Ale všem bylo jasné že je potřeba se někde schovat.
Jenže v okolí nebylo nic co by se dalo použít jako vhodný úkryt.

Až na jednu malou osadu...

Snad zázrakem jste si mohli všimnout že se po pravém boku zamihotalo nějaké světélko. Mohlo být pár desítek metrů od vás.
Nažloutlé světlo mizí v bouři, ale na pár vteřin opět rozkrojí padající sníh.

"To musí být ta rozestavěná osada! Třeba by nás pustili dovnitř." prohlásí Kluzký když světlo uvidí.

"Jednou jsem okolo projífděl. Jsou to divní lidi, vypadají jako nějací sektáfi. Ale asi nemáme na výběr, v té boufi se snadno ztratíme. Zkusím tam zajet, v téhle zkurvené vánici uf nikam nepojedu. To je sebevrafda." odpoví mu Miša.

Rozhodování

Stojíte na tenké hraně ledu. Miša je rozhodnutý že se pokusí v osadě schovat, pokud by jste se rozhodli jinak tak to znamená pokračovat pěšky přes bouři.

Kluzký si je moc dobře vědom hrozby kterou může osada skrývat. To že tam před pár týdny byli lidi ještě neznamená že tomu tak je pořád.
Pokračovat v bouři pěšky je jistá smrt...zde máte aspoň nějaké procento na život.

Kluzký se na vás otočí a začne volat. Vítr je už tak hlasitý že je přes něj špatně slyšet.

"Všichni víme co se může stát. Ale pokračovat v bouři pěšky je jistá sebevražda. Proto chci slyšet váš názor a hlasování. Zkusit štěstí v osadě a nebo pokračovat pěšky."

Možnost je i odstranit Mišu a sáně ukrást...ale tohle by někteří členové nemuseli brát dobře.