Andor.cz - Dračí doupě online

Únava

Je to již dlouho co jsem opustila svou rodinu. Od té doby se toulám krajinami a učím se mnoha novým věcem a poznávám svůj druh i když spíše jen z legend a pověstí. Nikoho sobě podobného kromě své rodiny jsem nikdy již nepoznala, ale nyní mám zvláštní pocit, jakoby mi má dračí duše našeptávala, že se mění časy a má rasa se znovu objevuje ve světě. Draci přicházejí, cítím to.

Bohužel také pociťuji to, že jsem velice dlouhou dobu neustala v ledu a neodpočala si. Prolétám na nějakým starým královstvím, jehož sláva již vybledla a ztratila se v zapomění. Pode mnou ubýhá rozsáhlý hvozd, ale to co mě na něm zaujalo nejvíce je jeho okraj, který se propadá v temnotě a hemží se to tam divnými tvory. Z té části hvozdu vyzařuje temnota a přesto mě to tam vábí a láká.

Začíná na mě doléhat únava a tak se rozhoduji, že se jí poddám. Začnu klesat mezi stromy hvozdu nedaleko onoho temného okraje, najdu si malou mýtinku na kterou se tak akorát vejdu, stočím se do klubíčka a během chvilky mi klesnou víčka. Jsem opravdu hrozně unavená, zafuním a usnu...

Cesta lesem

Pohlédnu na elfa, když nás upozorní na agresi a na to co by se nám mohlo potom stát. Jen potřesu hlavou a rozhlédnu se kolem, než se na něj znovu zadívám.

„ Víš… Kdybych ti chtěla ublížit… už bych to udělala… Ale já nemám proč ubližovat svým poddaným.“

Nakloním hlavu na stranu a zamračím se. Ten jeho hlas mi přijde povědomí, jen nevím odkud. A nedá mi to, abych nad tím nepřemýšlela. Vyplyne mi na mysli vzpomínka na setkání s tím co mě i Arvina poslal do limbu. O trochu víc se zamračím a dávám hodně dobrý pozor na to co se děje kolem a kam jdeme. Hlavně kam jdeme. A taky jestli se na mě nechce někdo vrhnout.

Temnota lesa

Vidím, jak se nás Al pokouší bránit. Sáhla jsem si na záda, ale až teď jsem si uvědomila, že vlastně všechny moje věci, včetně toho magického meče zůstali v té lidské pevnosti, jelikož jsem jako drak neměla pro ně využití. Tak trochu jsem proklela sama sebe kvůli tomu. Měla jsem chuť si jednu i vrazit, kdybych nebyla tak unavená.
,,Zkus se přeměnit! Slyšíš?"
Jeho hlas mě trochu probere.
"Promiň.... já se sotva držím na nohou..." pronesu tak aby mě slyšel. Ostatně nebyla jsem daleko od pravdy, jenže co vlastně teď zmůžu? Jedině doufat z zázrak...

Boj? Dost možná smrt


,,LENORO!!!"
Zařvu a sáhnu po falanze jež mám stále na zádech. Mé tělo se hnulo vpřed a já udělal parádu se sekem tak, abych prvního vlka zranil, popřípadě zabil ještě při letu. Mířím do hrudi a dávám do toho všechnu sílu. Adrenalin, který mě plní odvahou se zdá být velmi dobrý na zvládnutí této situace, ale musím být ostražitý.
,,Zkus se přeměnit! Slyšíš?"
Křiknu na ní znovu a snažím se, aby se k ní nedostali.

Nalaya - Cesta lesem

Ty i Arvin jste odevzdali své zbraně a pokračujete dál vedle kloní za doprovodu elfů, kteří ač sklonili luky, tak je mají stále v pohotovosti.
"Jestli se ale pokusíte o agresi zemřete."
Podotkne elf klidným rozvážným hlasem a pokračujete hodnou chvíli dál. Zdá se, že Arvin bedlivě sleduje okolí, aby měl o něm co největší přehled. Naopak tobě se zdá, že hlas onoho elfa, je ti povědomý nicméně, nejspíše je to jen doměnka.

Araoth - Hospoda

Přisedneš tedy k jedněm trpaslíkům, tedy jmenovitě jsou dva a už mají asi vypito. Hostinský se za chvíli přivalí s korbelem, který ti postaví na stůl. Trpaslíci se na tebe vysmátě podívají.
"Tož já sem Grumik a tohle je můj brácha Hulga!"
Rozpřáhne rukama trpaslík ve veselé gestikulaci.

Malari a Lopicia - Krásy oblohy

Malari se svým dočasným jezdcem se vrhla do boje a začala chrlit oheň ten zasáhl draka do hlavy a ten se stočil ožehnutý v letu jinam. Oheň nemá tak dokonalý účinek protože drak ej jen kostra, ale i tak udělal své. Zubama už pak kostěného draka nezasáhne. Ten se mezitím stočí a vrací se zpátky směremk vám, aby vás sundal z oblohy.
Pokud je Malari pozorná může zahlédnout množství postav, které se blíží z opačného směru než nemrtví a už jsou skoro u hradu. Pak zaduje mocně roh a z hradu mu příjde jiný v odpověd, nejspíše přicházejí posily.

Alasseon a Lenora - Temnota lesa

Bohužel na odlet asi nebude čas, jednak Lenora by tu neměla prostor k přeměně a jednat ti podivní vlci jsou už dost blízko. čtyři z nich vás obkličují a výhružně vrčí. Jakmile jsou si jistí svou výhodou zaútočí. Dva z nich se po vás vrhají vpřed s vyceněnými tesáky.

Salenie - Vzdušné proudy

Letíš už dlouho slunce je vysoko na obloze a ani nevíš kolika času si takto ztrávila. Už je to věčnost cos viděla nějakého dalšího člena svého rodu. Od dob, kdy Zářivá jednota upadla a vaše ochrana tak zeslábla jste vymizeli, každý se někde schoval a přežíval dle svého. Nyní však cítíš ve vzduchu změnu a také své druhy. Jsi si jistá, že ač je nevidíš nějací žijí a nebudou zase tak daleko. Nyní prolétáš nad královstvím Starého Dubu, tedy kdysi to bylo království, ale kdo ví zdali z něj ještě něco existuje. Nicméně z jedné strany rozlehlého hvozdu se táhne temnota, mrtvé stromy a podivné stvůry, které se tam pohybují jsou cítit dost nebezpečně. Asi by nebylo moudré je zkoumat blíže. Nicméně už nějakou dobu sis neodpočala.

píp...


Vyrážíme, ale přes to... Když se ohlédnu, tak spatřím nepřirozené vlky, kteří běží za námi.
,,Lenoro..."
Zhluboka se nadechnu a vydechnu.
,,Zvládneš odletět?"
Zeptám se jí a vymýšlím co s nimi.

Zběsilý útěk

Můj zvířecí dračí instinkt mi říkat, že je tu něco špatného, něco zlého.
Asi to nejrozumnější co jsme mohli v tuhle chvíly udělat, bylo prostě vzít nohy na ramena, stejně jako ti elfové před námi. Ovšem, daleko jsme se nedostali, když jsem zacítila a poté i uviděla podivnou mlhu, která rozhodně nebyla přirozená.
"Ale..." řeknu polohlasně a trochu jej zatahám za rukáv.
To vrčení, které se ozívalo za mými zády se mi nelíbilo. Pomalu jsem se otočila do zadu.
Fajn, teď se mi nelíbilo ani to co jsem viděla.

Boj

Když mi stařec řekne ať zaútočím na křídla, tak jen kývnu a nic neříkám.
Ten stařík, vůbec není stařík...
pomyslím si. Na staříka je až přespříliš čiperný. Teď si toho, ale nevšímám, děsím se té obludy, se kterou mám bojovat. Dávám si bacha na zuby té potvůrky. Ohněm té potvoře zaútočím na hlavu a pak se snažím útočit na křídla, stačilo by přelomit hlavni kost, která drží zbytek.
Útok na hlavu ohněm: 76 %
Útok na křídlo zubama: 19 %

Trpasličí hospoda

Jakmile vejdu do hospody, tak mám hned daleko lepší náladu. Pivo, muzika a veselí, to je něco, pro každého znaveného cestovatele. Porozhlédnu se po volném místě a přisednu si ke stolu k nějakým veselým trpaslíkům.

"Zdravím, smím si tu s Váma sednout na škopek?" optám se, zatímco už dosedám. Po očku také sleduji hostinského, protože, když před sebou to pivo vidím, tak jsem dostal obrovskou žízeň...

"Pane hostinský přineste mi pivo na stůl, ať tu nejsem na suchu!" zavolám jeho směrem, když se mihne poblíž. Poté se opět přesunu ke společníkům u stolu.

"Zdravím, jsem Araoth. Jak se jmenujete vy, ať vím jak na Vás volat, až Vás budu chtít pozvat taky na jedno?"

Domov, kde nejsem vítána?

Podívám se na elfa a následně i na Arvina. Nakonec potřesu hlavou, kdyby o mě elf věděl všechno, věděl by že jejich princezna ovládá živly. A že by neměli šanci, kdyby se na nás rozhodli zaútočit. Hlavně v rovném boji. Podívám se kolem a skousnu si ret. Vždyť jsem tu nebyla jenom pár dní. Jen pár dní. Nechápu, proč se toho tolik změnilo. A hlavně tak rychle.

Odevzdám své zbraně a zadívám se na Arvina, jestli jim dá své zbraně. Vezmu koně za uzdu a podívám se kolem.

„ Doufám, že skloníte ty luky, když už my sami nemáme zbraně.“