Andor.cz - Dračí doupě online

Na zemi

V hlavě mi třeštilo, jako kdyby mě někdo vzal přes ní pohrabáčem, ale nějak se mi povedlo pokusit se postavit. Trochu jsem vrávorala, ale pevně jsem se na nohách aspoň udržela.
Uviděla jsem Ala a dost si oddychla, že mu nakonec nic není.
"Myslím... že chodit... zvládnu..." řeknu trhavě.
Pokouším se trochu zorientovat v tom, co se tady vlastně děje.

Hlad

Až když mi zakručelo v břiše, jsem si uvědomila, že mám vlastně hlad. Byla jsem tak soustředěna na stopování a chůzi, že jsem pocit hladu zahnala někam hluboko do své mysli. Podívala jsem se do vaku u pasu, v němž jsem nosila nejzákladnější věci. Moc jídla mi nezbývalo, vody také ne. Povzdechla jsem si. Musím teď najít nějaký les s nějakým pramenem. Armáda se stejně zastaví na bojišti, tam bych měla dojít taky. Díky tomu, že pouze kráčím po svých, se stejně jejich náskok příliš nesnižuje, tudíž asi nebude vadit, když si odskočím pro potravu.
Teď jen najít les... Bobule, zvířata, která lze ulovit, cokoli, co se dá sníst (a že toho je). Netušila jsem, kolik divočiny si tu lidé zanechali.
Sedla jsem se vedle cesty, rozhodla jsem se pro další pauzu. Nikde nikdo, lidí se zeptat nemůžu. Takže budu muset opět jednat sama. Po několika minutách jsem se zvedla a začala jsem hledat stromy, hodně stromů. Místo, kde mohu najít něco stravitelného.

Kasárna

Trochu mě zarazí klid s jakým trpaslík pronese výčet zločinů, jako by to probíhaly na denním pořádku, ale přenesu se přes to a začnu vyprávět, co se mi stalo.

"Víte, je to už nějakou dobu co se stalo. V mé rodné vesnici, v Roztavené Hůrce, víte kde to je, ne? Není to zas až tak daleko." začnu gestikulovat jako když ukazuju cestu, ale pak pokračuju. "No to je jedno... Prostě Roztavenou hůrku napadli jakýsi barbarští nájezdníci. Pokud je mi známo, tak jediní, kdo jsme přežili jsem já a moje sestra. Ta na cestu se mnou nezůstala, ale zůstala v nějakém klášteře..." začínám se trochu zas odvracet od toho, co chci, tak se zastavím. "To taky není důležité. Jednoduše jsem vyrazil za pomstou, ale nejsem zrovna nejlepší stopař a jelikož mě nějaká souhra osudu dostala sem, tak bych se chtěl zeptat, jestli o těch nájezdnících něco netušíte? Však víte, abych si je mohl najít a ve jménu boha provést soud nad těmi vrahy."

Nic, nic, naprosto nic

Nikoho nenajdu, což mě trochu trápí.
Někdo je přece musí držet živé...nějaký nekromant...není možné aby tu nikdo nebyl!
pomyslím si. Je to dost nepříjemný pocit, ale musím chránit pevnost. Rozletím se k pevnosti a těsně před kostry začnu chrlit oheň, abych utvořila ohnivou zeď, přes, kterou jen tak neprojdou, nebo by je alespoň zdržela. Pak se snažím smažit přímo ty hnusné nemrtvé bestie. Ať je to kostra nebo zombie...(Předpokládám, že jsem si měla hodit procenty tak tedy 39%)

Arvin – hvozd

„ Ten koho tu tak urážíš, je král Trionu, Arvin II.“
Syknu na něj a zadívám se na Arvina. Zamračím se. Něco se děje a vůbec se mi to nelíbí.
„ Co ale jak? Byla jsem vyslána na misi. Čemu se tak divíš?“
Otážu se. Nelíbí se mi jak s námi jedná. Podívám se na Arvina a nakonec znovu na elfa.
„ Jedeme za mou matkou. Doufám, že nás k ní pustíte.“

Útěk?


Elfové?
Rozhlédnu se a snažím se určit, kde jsme a jak jsme daleko od hradu.
,,Lenoro? Můžeš se pohybovat? Nebo tě mám nést? Musíme co nejdříve pryč, teď zde nejsme moc platní."
Znovu se rozhlédnu a čekám na její odpověď. Snažím se přitom zastavit nějakého elfa, abych zjistil co přesně se stalo.

Nalaya - Rozpravy ve hvozdu

"Princezna?"
Nedůvěřivě na tebe hledí a luk nesklání. Pak slétne pohledem i na mne.
"Pokud jsi princezna tak kdo je ten ubožák se kterým se taháš?"
Optá se. Mé rysy jsou pevné. Ze sedla koně pohlédnu na elfa.
"Ten ubožák jak ty říkáš ti rozumí v celku dobře a je králem ze sousedství."
Odvětím naprosto klidně. Elf chvíli zaváhá.
"A-le....jak?"
Vydechne trošku nevěřícně.

Lopica - Za armádou

Rozhodla ses spěšně opustit město a vydat se sledovat lidskou armádu. Sledovat je není nikterak těžké, jelikož zanechávají v celku dobrou a hustou stopu po cestě i jiném terénu. Dohnat je jen však větší problém, jelikož mají v celku náskok takže ač odpočíváš jen desítky minut a sleduješ je neúprosně rozsah mezi vámi se snižuje jen pomalu.
Čas se pomalu blíží k odpoledni a sledování je v celku únavné i tak ale doufáš, že to přinese své ovoce. Horší však bude to, že začínáš mít hlad a žízeň a tvé zásoby jsou již značně omezené.

Araoth - Kasárna

"Bohové tě provázej."
Kývne trpaslík, když se loučíte a nechá tě jít. Ty zamíříš mezitím venku ke kasárnám. Kdyby tohle město nebylo tak zbožné aby se hledaly hůř, ale takhle je to jedna z mála hrůzostrašněji vyhlížejících budov. Když vejdeš do kanceláře vidíš tam sedět nějaké trpaslíka, který si pročítá pergameny.
"Tak co chcete? Loupež, ošizení, vražda...? Co se stalo?"
Ptá se jako by to byla každodenní rutina.

Malari a Tiamat - Bitevní vřava

Tiamat se vrhnul do boje s kostěnými draky, ale jejich přesila se brzy potvrdila několika ne zrovna malými kousnutími na jeho těle, které začaly hezky krvácet. To však zatím jen dmýchá jeho hněv.

Co se týče Malari tak ta sletěla níže a snaží se najít někoho, kdo by přivolal ony mrvé draky, avšak k její smůle nikoho příhodného nenachází. Je rychlá a proto má šanci nějak reagovat než se nemrtví dostanou k pevnosti, ke které už nemají zrovna daleko.

Lenora a Alasseon - Tvrdé přistání

Oba jste se dokázali naštěstí najít. Nebyli jste tak daleko od sebe. Nicméně vše vás bolelo po nepříjemném pádu, ale i tak můžete být rádi, že nemáte nic zlomeného. Tedy můžete v to doufat. Pak uvidíte jak z křoví a mezi stromy vybíhají elfové. Jsou to Alovi krajané, vesničané, domobranci i bojovníci všichni prchají a jejich počet není moc vysoký. Když zalovíte v paměti uvědomíte se že o pár kilometrů dál ze směru odkud prchají bývala menší elfí vesnice kdysi.

Dopad

Dopadli jsme. Zabolelo to, a já se ztěžka zvedám. Slyším Lenoru a jdu tím směrem.
,,Jsem... Tady."
Podívám se na ní, ale hned se dívám okolo sebe, abych našel něco, kam by jsme se mohli schovat. Protože ten dusot se mi ani v nejmenším nelíbí.

Tvrdé přistání

Trochu zanadávám jak v elfském, tak i dračím jazyce když se pokusím nějak vstát. Bolelo mě celé tělo, ale díky bohům jsem neměla nic zlomeného.
"Ale?! Ale!!" pokusím se znovu zavolat svého přítele trochu víc chraplavým hlasem, protože nevím kam dopadl on.
Vzepřela jsem se na rukách a pokusila se aspoň posadit. Šlo mi ztěžka ale nakonec jsem se ale nějak posadila. Srdce se mi ale rozbušilo, když jsem zaslechla jak se něco blíží mým směrem.