Andor.cz - Dračí doupě online

Nic

Do háje, z takovéhle výšky nic nenajdu.
pomyslím si když vidím jen jednu velkou hromadu nemrtvých a nic jiného. Sletím tedy níž abych viděla jednotlivé postavy aspoň aby se dali rozeznat od sebe. Nyní hledám někoho podezřelého, někoho kdo vyvolal ty draky a ko je jejich vůdce.
Kdepak si ty co jsi zneuctil naše předky.
napadne mě a dál hledám.
// Omlouvám se za délku příspěvku, ale nic víc mě nenapadlo.

Rozloučení s chrámem

Tak majitel svitku by mě teď už asi radši neviděl, tam by vlezl znovu jen blázen... Jsem dostatečně veliký blázen nebo radši půjdu do hospody hledat dobrodruhy. Zamyslím se a usměju se. Přeci jen... v hospodě bude určitě i pivo! I když nejdřív asi navštívím kasárna.

Zvednu se a podám kněžímu ruku. "Mockrát Vám děkuji za pohostinnost. Ale cesta mě holt velí pokračovat dál. Doufám, že teď už bude u Vás vše v pořádku." posbírám své věci a vyrazím ven z chrámu.

Tak nejprve kasárna. pomyslím si a vyrazím směrem ke kasárnám, doufaje, že od nich seženu své vytoužené informace.

Rozhodnutí - za vojáky

Do města se mi podařilo dostat až nebezpečně lehce. Nikde žádní vojáci, jen obyčejní civilisté. Nelíbilo se mi to. Až když se ke mně dostala zpráva, že se většina z nich vydala chránit nějakou jejich pevnost. Neměla jsem důvod tady déle zůstávat, jen jsem si koupila něco k snědku a pak jsem se vydala směrem, kudy pochodovala vojska. Nechtěla jsem se té bitvy nějak účastnit, chtěla jsem jen tiše sledovat.
Nechtěla jsem jet na koni. S lidskými zvířaty jsem si příliš nerozuměla, neměla jsem k nim takové pouto jako ke zvířatům lesním. Takže jsem šla pěšky jen s krátkými zastávkami na spánek.
To bude ještě dlouhá a náročná cesta...

Doma

Nějakým způsobem se mi na chvíli uleví, když nás ukryjí stromy ve svém bezpečí, tedy dokud nezačnu mít pocit, že nás někdo sleduje. Podívám se na Arvina a potichu vydechnu, přesto tiše pokračuji dál.

Opravdu mě překvapí, když nás najednou obklíčí postavy s nataženými luky. Poposednu na sedle a zadívám se na toho co promluvil. Lehce se zamračím, přemýšlím kdo zrovna on může být, že mě nepoznal a co tedy dělá v mém lese, ale nakonec v duchu nad tím potřesu hlavou .

„ Jsem princezna Nalaya, dcera Tei´kin Bluespirit, vládkyně království kvetoucí růže.“

Pohlédnu mu do očí.

„ Byla bych vám velice vděčná, kdyby jste sklonili ty luky.“

Nalaya - Království Kvetoucí růže

Ač mlčky konečně dojedeme k hranicím království Kvetoucí růže. Začínající hvozd je toho znamením. Zde již je cítit vůně stromů a bezpečí, které vždy hvozd poskytoval. Jakmile však vjedeme je zde nepříjemné ticho jako před bouří. Zdá se, jako by tu snad nikdo nebyl a přesto jsme byli sledování.

Pak se začnou objevovat postavy, které nás doslova obklíčí a je jich asi něco kolo 10. Všichni mají napnuté luky.
"Kdo jste, že se odvažujete vstoupit na naše území?!"
Ozve se jeden hlas v elfštině.

Alasseon a Lenora - Tvrdé přistání

Lenoře se podařilo zachránit Alasseona a po smrti Noemi jej i kus odnést dál. Pak však začne klesat a docela tvrdě dopadne k zemi mezi stromy a změní se do své elfí podoby. Má nějaké šrámy a modřiny, stejně jako Alasseon po dopadu. Když se oba rozhlédnou vidí, že jsou někde v hvozdu, jedinou otázkou je kde. Pak uslyšíte v dálce křik a dusot jde ze směru, kterým jste přiletěli a docela rychle se blíží.

Araoth - Zvěsti chrámu

Kněz se zamyslí a promne si svůj vous. Pak s hlubokým odfouknutím pohlédne na tebe.
"To bohužel nevím bratře, žádné takové zvěsti jsem neslyšel, avšak....jsem si jist, že by to mohl vědět právě ten, kdo předtím ukradl náš svitek. Mmmm....a kdo další by to mohl vědět...? Možná nějací dobrodruzi ve městě nebo snad někteří vojáci zde. Těžko říci, ale přeju ti hodně štěstí."
Pokyne hlavou, jako že ti žehná.

Lopicia - V časech války

Právě před nedávnem jsi docestovala až do Království Trionu do hlavního města Trion. Zde jsi však shledala, že bude třeba pokračovat dál, jelikož většina místních bojeschopných vojáků se už před nějakou dobou dala na pochod směrem k nějaké pevnosti, kterou království vlastní a prý je pod útokem. Nyní je město slabě chráněno a vojsko na pochodu na pomoc svým lidem, kteří jdou do války. Na tobě je není důležité rozhodnutí, zdali zůstat ve městě, jít pomoci armádě a zkusit jí dohnat což bude obtížné pěšky, nebo se vydat někam úplně jinam.

Záchrana a možná i problém.


Padám dolů, Noemi dopadla a já očekávám i svůj náraz, když v tom? svým pohledem se podívám nad sebe.
,,Lenoro?"
Jsem velmi rád, že je to ona, ale na druhou stranu jsme větší cíl.
,,Musíme pryč, nemohu dovolit, aby se stalo něco i tobě."
Visím hlavou dolu a koukám se Lenoře na břicho. Jsem rád, že mě chytla i když se mi už v celku prokrvuje mozek a já začínám rudnout.
Chtělo by to někde přistát, doufám, že mě nepustí z výšky přímo na hlavu. To by bolelo.
Sleduji kam letí a jsem připraven se v rámci možností vyhnout třeba šípu, stylem sklapovačky vzhůru nebo úhybu do trany. ono se toho moc v této situaci vymyslet nedá.

Chrám

Hmm, tak alespoň je ten svitek teď ve správných rukách. I když bych rád zjistil k čemu slouží, co už, asi nic nenadělám. Nebudu přeci okrádat církev.

Potom se mi však vrátí opět vrátí roky staré vzpomínky a vzpomenu si proč jsem vlastně původně na tohle putování světem vyrazil. Teď s plným břichem a pár zlatými v kapse můžu zas nějakou dobu ve výpravě pokračovat.

Teď mě ještě napadlo otče, upusťme už od svitku a necháme ho v pokoji, jestli nevíte o něco o nájezdnících, kteří ničí trapsličí osady v pohraničních horách. Už nějakou dobu se je snažím dostihnout, ale nedaří se mi najít stopu. Nebo... nevíte o někom, kdo by takové informace měl? Nebo kdo by je mohl zjistit?

V takhle velkém městě to přeci nemůže být problém, najít informace pomyslím si. Přeci jen intriky, informace, zákulisní politika... Ve městech se o to snad musí zakopávat.

Nad hvozdem

Nechtěla jsem vidět to, jak moje pracka promáchne naprázdno a tak jsem zavřela oči. Ovšem, když jsem ucítila, že v ní něco držím, rychle jsem je otevřela a srdce mi poskočilo radostí, když jsem zjistila, že jej nakonec držím. Sice jen za nohu, ale držím.
Samou radostí jsem ale nepřehlédla strom, protože jsem kvůli němu musela sletět hodně nízko, který mě poté švihnul do obličeje. Trochu jsem zpanikařila, protože jsem na pár okamžiků přestala vidět a když se mi podařilo znovu aspoň trochu se rozkoukat, bylo už pozdě to vyrovnat.
Vytáhla jsem si Ala k sobě, chytla ho obouma předníma tlama a přitiskla si ho k sobě, aby během pádu utrpěl co možná nejmenší poranění. Pak už se ozvalo jen praskání stromů a poté jen tupá rána a lehké zadunění.
Byla jsem mimo jen pár okamžiků, řádově několik sekund, rychle jsem se scháněla po Alovy. Zároveň jsem zjistila, že jsem se proměnila, zřejmě instinktivně, do své elfí podoby.
"Ale?!"

Arvin

Když zmíní padnutí mého lidu v takovém kontextu, zatnu zuby a potřesu hlavou. V tomhle mi to přišlo jako by to dělal z vlastního profitu, jen pro svůj lid. Nejspíš je to tím, že se zlobím a nemám dobrou náladu, ale ještě víc mě to rozzlobilo.

Přesto se udržím a neřeknu k tomu ani ťuk, nechci se s nikým hádat, jen by nás to zdrželo. Jakmile se před námi rozprostře můj milovaný domov, ještě víc pobídnu koně, nikdo si teď nedokáže představit, jak moc bych chtěla být už po boku mé matky.

Mlčím, nedokážu mu teď nic říct, nevím proč. Teď je toho na mě hodně a v první řadě musím zajistit, aby byl můj lid v bezpečí. O víc se teď starat nemůžu.