Útočiště ve slumech

Kaedor strávila zbytek dne sháněním informací a zjišťováním, kde by asi tak mohla získat trochu místa pro sebe… a léčením své zmrzačené ruky, neboť takové popáleniny nezmizí jen tak, obzvlášť s její omezenou energií. A pokoušet se využít magii Hlasů… to neznělo jako příliš dobrý nápad, obzvlášť potom co viděla tu věc stvořenou s jejich pomocí.
Po dlouhém zvažování se rozhodla pro snahu o splynutí s davem – vyhnout se všemu, kde by jí někdo mohl hledat a uschovat se v jedné z mnoha chatrčí… ať už se to místním líbit bude nebo ne.
Brzy nalezla to správné místo. Byl to velký shluk dřevěných skrýší uprostřed nejhorších slumů. Blátivé ulice, či spíš pěšiny, ho obcházely ze dvou stran. Působilo to jako takový osamělý ostrov provázaných místností.
Chudáci posedávali ve špíně kolem – většina měla na práci jen svou vlastní bolest, hlad a mizérii. Jejich tváře bývaly většinou prázdné a bezvýrazné… ale to nebyli všichni.
Však se také rozhodla najít pro sebe něco trochu lepšího.
Viděla tu i pár uprchlíků, kteří nejspíš dřív měli nějaký majetek. Kdysi slušné oblečení bylo sice zašpiněné a roztrhané – ale stále měli alespoň nůž na ochranu a občas dokonce skývu chleba nebo jiné jídlo – a většinou s ním spěchali tak, aby si ti nejchudší nevšimli a nevrhli se za nimi.

Kaedor stanula před jednou z největších chatrčí. Nějaký muž v zaprášeném šatu měšťana a s dlouhou jizvou na obličeji právě odháněl skupinu žebráků od svého prahu. Nejspíš přežil nějaký inkviziční proces a prchl sem…
Zdálo se, že z toho mála vytěžil, co mohl. Jeho domov vypadal prostorný a měl dokonce stlučené dveře z dřevěných planěk, které nejspíš zevnitř mohla přes noc držet primitivní závora… vypadalo to, že uvnitř by mohla být nějaká místnost navíc, kterou by mohla zabrat pro sebe.
Tohle bylo útočiště i mnoha jiných – zvlášť těch „bohatších“ a nejspíš jich tu žilo víc. Tenhle mezi nimi musel mít nějaký status, protože mu v tom odhánění pomáhali dva hromotluci. Ti vypadali, že mají z čeho ty svaly živit a že tady nehladoví.
Měli velké dřevěné obušky a ten měšťan, který jim rozkazoval, měl dokonce za pasem krátkou, avšak dobře opracovanou dýku.
Právě chtěli vejít zpátky dovnitř, když si jí všimli.
„Táhni!“ zahučí jeden z hromotluků a udělá krok proti ní. Ten, který je vedl, se za ní ohlédne: „Nemám zájem o žádný žebráky – zmizte, pokud si vážíte toho mrzkýho života.“
Bylo na ní, zdali mu nabídne své schopnosti… nebo zdali ho donutí spolupracovat jejich názornou ukázkou… mohla se zachovat, jak sama uznala za vhodné.

Snaha najít útočiště

Nikdy jsem nepřemýšlela nad tím, že bych se sebepoškozovala… do doby, dokud jsem nepotkala Inkvizici. Kdykoliv jsem měla spalování své many v rukách… dalo se to vydržet, ale jakmile se to dostalo mimo mou kontrolu? Vždy jsem měla pocit, že jakákoliv část je nyní postižena prokletím by byla mnou radši odseknuta, než abych dalších pár vteřin cítila tu nesnesitelnou bolest.
A i nyní to bylo stejně… výkřik a kroky zpět, dokud se mé záda neopřela o dřevěnou zeď a já svou levou rukou svírala zápěstí té druhé. Nezastavitelný přes, snaha zastavit bolestivé sténání a i bez očí představa, jak moje prsty požírá ten oheň. Konečky prstů… maso z nich pomalu padající na zem a než dopadlo na zem, změněno na magický prach. Kosti jednotlivě rozpadající se na prach rychleji, než kdyby byl kdokoliv hozen do lávy. Křeč doprovázející bolest a mé sténání do momentu, kdy jsem byla schopna zastavit tento tělesný rozpad, kdy má ruka připomínala spíše ruku kostlivce, kde ohýbám jednotlivé prsty samotnou magií, která se snaží tyto části živit.
Rozdýchávajíc tuto snahu až do momentu, kdy jsem se mi začalo zranění pomalu hojit, a já byla schopna většinu bolesti potlačit. Přesto… jsem stále držela křečovitě ruku na úrovni zápěstí, téměř tak silně, že do toho pahýlu co jsem měla, nemohla téct krev.

To, co jsem stvořila, bylo brzo fuč, jediné co zůstalo, byl ten puch a kruh okolo automatonu, který vypadal podobně jako místo, odkud jsem se teleportovala. Věděla jsem, že toto by bylo nejlépe zamaskovat, ale… neměla jsem sílu na to zde něco zakopávat nebo magicky něco ničit, abych zakryla toto umění… a katastrofu v jednom.

Netrvalo ale dlouho a já si obalila ruku částí oblečení, které jsem měla a vydala se zjistit něco o této části města. Mnozí mi nic nechtěli říci, druzí chtěli, ale zase za to něco požadovali. Na konci dne tu ale bylo pár dobráků, kteří chtěli pomoci, a já se dostala k pár informacím.
Statek…. Ve kterém se skrývalo více ubožáků, než bych chtěla. Znamenalo to dost magické energie, ale i tak mi stále tato přeměna energie od Thar’A’Kara připadala dost nehumální v prezentaci magii Hlasů.
Druhá varianta… pobořené nebo dřevem spráskané domy plné chudáků. Čím lépe vypadali, tím více lidí tam bylo, nebo tím movitější a významnější lidé tam byli. Tedy… v rámci těchto slumů… stačilo asi to, že někdo byl schopen jíst něco poživatelného a každý chudák mu dělal ochranku za zbytky, jak to tak vypadalo.
Třetí varianta... ruiny, kde potkala poprvé Cizince a stany, mezi těmito zdmi. Něco mi ale říkalo… že pokud někdo bude hledat pozůstatky magie hlasů… tak i tam to bude cítit a jestli tam budu? Nebude nejlepší, když se tam budu schovávat.

Proto jsem si usmyslela, že si najdu nějakou chýši, kde je někdo… řekněme významnější. A dám mu jednoduše na výběr. Buď mi ponechá jednu místnost pro mne, což zde ve Slumech bylo asi jako žádat krále o místnost hned vedle jeho ložnice… nebo jsem byla ochotná použít navzdory prokletí trochu magie a vystrašit je. Vypadalo to, že mezi chudáky magie byla něco jako oheň na noční stvoření. Báli se jí… ale čím déle ji budou vystaveni, tím více je to bude lákat. A toho… jsem se trochu bála.

Nepatří do našeho světa…

Ta věc nebyla stvořená pro tuhle realitu. Držet to tady bylo jako tahat ryby z vody a nechat je plácat se na suchu a umírat pomalou, bolestivou smrtí.
Na druhou stranu, základ toho monstra byl technologický… s trochou štěstí to nic necítilo. Byl to zločin proti přírodě, to bylo jisté… ale zároveň věděla, že vše, co pokořuje matku přírodu, v sobě většinou schovává neskutečnou moc.
Pokusila se automatona zničit výbojem magie, přetížit ten kámen a odstranit to, co tu nechtěně stvořila – a magický žár, který by při uvolnění té energie vznikl, by měl odstranit všechny důkazy po téhle neskutečné věci.
Bohužel, její energie nebyla tak docela pod její kontrolou – ucítila něco jako zpětnou vazbu, něco jako ozvěnu, když se zakřičí do velké prázdné místnosti. Část energie, která skrz ni projížděla do krystalu, se najednou zvětšila – ucítila, jak se kletba v ní probrala.
Nikdo nevěděl, jak fungovala, ale jejím cílem bylo zabránit jejímu nositeli v manipulaci s magií – Kaedor téměř vyjekla, když ucítila, jak jí prsty na rukou spaluje oheň. Proud magie utnula a odklopýtala pár kroků zpět…

Naštěstí pro ni, tahle věc neměla, podobně jako všechna magie Hlasů, v tomhle světě co dělat. Viděla, že ten krystal byl v podstatě pryč, jak ho požíral ten pokažený experiment života.
Sledovala před svýma očima, jak maso začíná zas rosolovatět, když mu došla energie. Nebyla si tak úplně jistá, zdali to skutečně byly části toho mrzáka, ze kterého sebrala životní sílu… ale neměla žádný způsob, jak si to ověřit.
Ta mrtvá, nehybná tvář bez nosu… ty dvě vypoulené lesklé oči… ta úzká škvíra místo pusy – v tom nešlo poznat žádnou lidskou bytost. Ne, to pocházelo leda tak ze sféry nočních můr.
Sledovala, jak se ten pekelný výraz rozpouští a ve velkých kusech rozpadá na zem, kde se mění v kaluže slizu, které se vypařují s tím nepříjemným zápachem – a rychle mizí beze stopy.
Než si vyléčila svá zranění, ta věc byla pryč a na jejím místě jen zrezlá kostra automatona. Kdyby neviděla kyselinové obrazce na tom kovu od korozivního slizu, téměř by věřila, že to byl jen nějaký příšerný přelud.
Zvedla se zabraná do představ a idejí o využití té nesmírné síly a jala se hledat útočiště – měla vcelku velký výběr…
Viděla například pobořený statek, který nyní přetékal zbídačenými chudáky a ve kterém by si mohla pro sebe jistě ubojovat prázdnou místnost. Celé slumy pak byly plné shluků propojených chýší, kde jen skuhrali žebráci a mrzáci… a v neposlední řadě si vzpomněla na prastaré ruiny, kde potkala Cizince a kde si uprchlíci dělali improvizované stany mezi zapomenutými kameny a polorozpadlými zdmi…
Místo tedy stačilo vybrat – a poté se musela rozhodnout, jak si v něm vybojuje své místo – zapadne mezi chudáky nebo je všechny vyžene? Skryje se v osamění nebo v davu? Ruku měla volnou, tyhle slumy byly obrovské, a pokud neměla vysoké nároky na pohodlí, mohla volit, jak uznala za vhodné.

Čas se schovat

Nejenom, že jsem měla štěstí, ale ještě jsem neviděla žádné strážné. Ale zase je pravda… nejspíše budou prohledávat vyšší úrovně a pak půjdou sem, do těch nejnižších úrovní. Proč? Bude těžší najít někoho, jako jsem já zde, než někde v úrovni královské zahrady.

Dokonce se mi podařilo najít jeden šrot, automaton, který byl poháněn magií. Věděla jsem princip magie a to, jak je možné, že něco je poháněno magií… ale technologie byla trochu mimo mojí specializaci. Proto nebylo ani překvapení, že jsem musela použít sílu na to, abych vůbec krystal dostala do míst, kde jsem čekala, že by mohl být. Neodpustila jsem si několik usyknutí a pár elfských nadávek, protože tento krystal nebyl zpracovaný, a tak nebyl zrovna dvakrát ideální… ale… hlasité klapnutí mi řeklo, že moje práce je tady hotova.

Odstoupení a tok energie je více než viditelný. I lajk v magii by cítil, jak tento šrot nyní má něco jiného… ale též by viděl, že je něco špatně. Stačilo málo a já měla rukáv přes svoje ústa a nos, snažící zabránit tomu pronikavému puchu dostat se dále, než bych chtěla. Navíc jsem neměla daleko od toho, abych ukázala mému výtvoru to, co jsem před pár hodinami jedla, a tak bylo nezbytné, abych ukročila několik kroků zpět.
„Proboha,“ řekla jsem, dívající se na něco, co byla abominace, která… za A byla neskutečně odporná a za B… zajímavá, že leckteří mý bývalí kolegové dali cokoliv, aby ji mohli zkoumat byť jen pár minut. Vytvořila jsem život… nebo mi to tak aspoň připadalo…
Vzala jsem jeden z krystalů, který jsem získala původně a přejela přes něj prsty… „Zajímavá magie… něco mi říká, že jste mi nepomohli vytáhnout energii z těch chudáků, ale střepy jejich samotných,“ zasmála jsem se a přemýšlela, jestli se mám vrátit na místo činu. Na místo, kde jsem někomu vzala energii a nejspíše jej dala do tohoto stroje…
„Tyto experimenty ale nemohu provádět zde… na toto by se brzo přišlo…“ řekla jsem si a popošla trochu blíže vůči tomu, co jsem stvořila. Bylo mi jasné, že čím déle budu u tohoto automatonu, tím blíže budu mít ke zvracení, ale… nyní jsem darovala život něčemu mrtvému.

Chvíli jsem to ještě pozorovala do momentu, kdy mi žaludek připomenul ten smrad navzdory oblečení a já udělala jediné, co jsem mohla udělat. Odstoupila několik kroků dozadu a začala mířit svou magii do krystalu, který tohoto tvora živil a snažil se udržet v této realitě (44). Většinou tyto krystaly explodovaly, ale… u magie Hlasů bylo slovo „předpokládané“ a „většinou“ ve velkých uvozovkách. Musela jsem získat místo, kde toto můžu prozkoumat… ulice se brzo začne hemžit vojáky a pokud si najdu nějaké klidné místo? Nikdo mne nenajde a já budu vědět o trochu více, čemu vlastně čelím...
Jakmile abominace byla pryč, tak jsem se vydala hlouběji do města ve snaze najít nějaké místo plné mrzáků, ze kterých si udělám více krystalů a já si ten dům vezmu pro sebe. Nikdy bych netušila, že si budu zahrávat tak blízko neznámé a nejspíše zakázané magie… ale jak to vypadá? Je to moje jediná šance jak přežít…

Z jiného světa

Je to ponurá práce hledat mezi chudáky ty, kterým trocha síly a vůle k životu přebývá, a brát jí za svou vlastní… ale Kaedor je odhodlaná se zbavit kletby a je přesvědčená, že není jiný způsob.
Scénář se pokaždé opakuje se stejným účinkem… a stále neví, co si za to hlasy žádají. Stále neví, co se stane s těmi, které takto pro Hlasy označí…
Vezmou si jejich životy, až vykoná své kouzlo? Nebo je promění ve své nevědomé služebníky? Nebo jen budou navždy vysávat s každým dnem trochu energie, aby museli ti chudáci splatit dluh, který ona tvoří? Začnou k nim mluvit jako k ní?
Ona se může jen dohadovat.
Práce jí ale jde snadno od ruky – zvlášť vzhledem k tomu, že už se přestala zamýšlet nad tím, jaké důsledky by to mohlo mít. Musí riskovat, pokud se té kletby chtěla zbavit… a bylo to pořád lepší než riskovat své vlastní tělo… nebo jeho znetvoření.
Brzy má všechny krystaly, které chtěla… a dokonce najde i jednoduchý plátěný vak, který si může hodit přes rameno a svou novou sílu v něm schovat.

Začne pomýšlet na to, jak by jí využila… lámání kleteb není nic snadného. A navíc, tuší, že je s ní stále nějakým způsobem spjat inkvizitor, který jí to způsobil. Nemá žádnou představu, jak by se jemu mohli jevit ty Hlasy… pokud je vůbec slyší někdo jiný než ona a ten podivný Cizinec…
Možná, že ani žádné neexistují a jedná se jen o všemožné vedlejší důsledky té kletby… však nic není známo o těch, kteří přežijí, aniž by uhořeli.
Nejprve se rozhodne své nově nabité zdroje vyzkoušet… a začne se poohlížet po místě, kde by našla nějaké porouchané automatony…
To je práce těžší, než by se dalo čekat. Však každý schopný technolog je uvnitř města… a ví se, že ani už nepoužitelně rozbitý automaton by se neměl nechat válet jen tak na ulici. Není to příliš bezpečné.
Naštěstí pro ni, slumy jsou opravdu hodně divoké místo. Musí projít několik smetišť a zaneřáděných koutů, než nalezne jednu zrezlou kostru umělého stroje… všechno cenné nebo použitelné už z ní bylo dávno strháno.
Ale to by nemělo vadit… některé části vnitřní mechaniky jsou stále na místě… a energie z krystalu by ho měla alespoň probudit. Nebude se schopný hýbat kvůli té rzi, ale o to snad lépe. Alespoň do slumů nevypustí funkčního robota s naprosto neznámými úmysly…
S trochou surové síly dostane krystal na místo pro něj určené v zádech stroje. Jeho hlavová část vzdáleně připomíná lidskou tvář, ale krystalické oči už někdo dávno vyrval a prodal. Jeho nohy chybí docela a ruce jsou jen spletenec drátů a rezavých podpěr. Torzo se alespoň zdá být zachovalé.
Sleduje s napětím, zdali se tenhle šrot vůbec začne hýbat.
Energie začne proudit, toho si všimne rychle… ale místo toho, aby se snažil uvést do pohybu… začne se měnit. Kaedor sleduje, jak na robotické kostře začnou rašet nafialové kusy slizu, které začnou rychle doplňovat ztracené části... jen v oblasti nohou se začíná tvořit beztvará louže rychle se vypařujícího rosolu.
To, co jí ale vyvede z míry nejvíc, je, že na hlavě robota začne rašit… tvář. Pokroucená, nelidská a odpudivá. Ztuhlé vrstvy rosolu začnou tvořit odporně páchnoucí kůži… jen prázdná, útlá škvíra místo úst a žádný nos…
Dvě upřené, mrtvé oči, které nehybně zírají před sebe. Do tváře Kaedor. Žádné emoce. Žádné myšlenky. Žádný život – jen tichý pohled… pohled z jiného světa.
Ta… ta věc, ta zrůdnost… je docela a naprosto tichá. Ani skřípnutí není slyšet… ale kolem ní se šíří odporný zápach hniloby a zkaženosti, ze kterého se elfce zvedá žaludek.
Tohle je stěží pokus o parodii člověka, ty mrtvé ztuhlé oči, beztvará tvář. Něco na pomezí člověka – odporný pokus.

A přeci… v těch fialových panenkách je vidět inteligenci. Podivnou, pokroucenou inteligenci v tom pohledu. Není to jen manifestace magie… ta věc žije.
Nějakým způsobem.
Avšak nehýbe se to.
Jen to leží ve slizu a zírá před sebe. Podivná amalgamace živé bytosti a stroje… skrz fialové naslizlé maso stále prosvitují části automatona, kterého použila jako základ.
Možná na tom vidí i něco odporně fascinujícího. Jak obrovská musí být ta síla, když dokáže vyvolávat život, maso a krev, z čirého vzduchu? O tom se nesní ani nejmocnějším čarodějům…
Ať už je to cokoliv, dlouho to v tomhle světě nemůže existovat. Je to selhání – a nestvůra k tomu.
Je jen dobře, že se nachází v opuštěném koutě a že ten zápach ještě nikoho nepřilákal. Kdokoliv kdo by tohle… stvoření… viděl, by hned rozpoutal masovou paniku…

Co jsou Hlasy zač

Klečící hned vedle dotyčného, snažící použít kouzlo známého Thar’A’Kara, který byl známý svou vynalézavostí pro některé… pro další zase tím, jak moc krutý a bezcitný byl.
Jakmile jsem ale spustila kouzlo a v ruce se mi začal formovat krystal? Cítila jsem něco jiného, než jsem chtěla. Místo menšího krystalu čisté energie… to byl krystal velký, jak má dlaň a na dotyk, jakmile mi spadl do dlaně? Skoro jako kdybych se opět dotýkala té země, kterou jsem cítila v té pevnosti. Povzdychla jsem si a dlaní přejela přes obličej dotyčného s menší elfskou modlitbou. Vědoma jednoho… cokoliv se stalo nebylo dobré. Přesto jsem neplánovala dotyčného zachraňovat. Cokoliv s ním udělaly hlasy bylo tak nenapravitelné, že jsem s tím nic nemohla udělat.

„Deset takových… možná dvacet… pak můžu zkusit zlomit tu kletbu zvenčí… otázka je jedno. Tolik energie bude těžké samo o sobě ovládat a k tomu… je toto ještě tak strašně pokroucené. Snad Hlasy budou ochotné pomoci,“ povzdychla jsem si a začala hledat svou další oběť. Chudáků v tomto městě bylo dost, jen šlo o jedno. Energii jsem si nemohla vzít z každého. Čím více měl energie, čím méně byl zničený životem? Čím větší zapálení na to, aby žil? Tím více energie jsem si mohla vzít za normálních okolností… i bez uškození na životě. Jediné, čeho jsem se bála a dávala jsem si sakra bacha byl ten runový trpaslík. Nějak jsem tušila, že ten automaton nebude úplně nadšený, pokud zjistí, že jsem já jedna z nových epidemií. Navíc… získávat energii ze strojů od technomancerů bylo neskutečně složité. Nebylo tedy překvapení, že se jednalo o nejlepší zbraně proti mágům, krom zkušených mágů.

A tak jsem pokračovala. Můj cíl byl získat 5 krystalů (76), abych jich tedy měla celkově šest a pak se dala do nějaké hospody, kde bych si dala něco k jídlu a začala přemýšlet o tom, co bude dříve. Jestli hlasy, které mne kontaktují a budou chtít směrovat mé kroky jinak, než takto… nebo Cizinec? Nebo snad armáda? Kdo ví.

V tom mi byla vnuknuta myšlenka… popadla jsem jeden krystal a šla hledat nějaký rozbitý automaton… byl čas zkusit krystal použít na stroji, kterému takto vnuknu život. Nevěděla jsem jak opravit automatony… ale stačilo mi vědět jedno. Jak se i rozbitý automaton začne chovat, protože jak jsem pochopila… většinou se chovali podle toho, jaká do nich byla vložena mana. Někdo byl impulzivní a chtěl destrukci? Berserk. Léčitel? Snažil se všem pomoci… nyní jsem měla první možnost vidět, co jsou Hlasy zač v reálném světě... nebo v lepším případě jim otevřít schránku do tohoto světa, byť jen dočasnou. A šlo mi jen o jedno. Najít… nějaký… nepoužívaný… automaton (98).

Temné kouty a temnější kouzla

Situace je vážná a žádá si zoufalé kroky – obrácení k zakázané magii… ač je to stále lepší, než kdyby se pokoušela praktikovat nekromancii nebo nejrůznější jiná temná umění.
Ale ona vždycky věděla, že to byly jen projevy slabosti v Cechu a v akademiích, ve kterých působila. Cožpak existovalo něco jako moc, která se klanila před nějakými pravidly? Ne – byly to jen hry, které hráli slabomyslní čarodějové, kteří se báli svých vlastních sil… a sil svých učedníků.
Ona nikdy žádné takové starosti neměla… a tohle kouzlo bylo vlastně docela primitivní. Vyžadovalo jen málo její vlastní energie, takže by nemělo hrozit, že by se zaživa upálila… k tomu by mohlo dojít teprve až poté, co by se pokoušela všechnu tu energii použít… ale existovali i jiné způsoby, jak krystalickou magii využít než jednoduché zaklínaní.
Mnoho rituálů například – v těch by figurovala pouze jako médium pro energii z vnějších zdrojů… ale u kletby jako byla tato, si nikdy nemohla být jistá s tím, co se stane, když bude něco zkoušet.

Nebylo těžké najít nějakého chudáka, který se choulel v tmavé koutu – a nikdo nedbal na další skrytou postavu, která vypadala, že jen jde tomuhle žebrákovi v marné naději probrat kapsy.
Vyslovila zaklínadlo – tentokrát nikoliv v elfštině, ale v jiném, prastarém jazyce, který náležel Thar’A’Karovi… slova temnější a nechvalnější než výsostná řeč elfů.
Jakmile je vyslovila, uslyšela v ozvěně zašumět šepot Hlasů – jako v odpověď. Viděla, jak se oči mrzáka prudce otevřely… ale nevydal ani hlásku. Opět v nich viděla hrůzu – stejnou, jako v očích té strážné… ale pak byla pryč. Oči se uklidnily. Zůstaly otevřené…
Slabá fialová záře se začala motat mezi její dlaní a tím chudákem – viděla, jak se krystal formuje v její ruce – byl větší, než čekala. Pulsoval fialově. Na dotek hřál daleko víc, než měl. A bylo v něm také víc energie, než očekávala.
Když ho sevřela v dlani, měla pocit, jako by v něm cítila vibrace – jeho tepání jí připomínalo pulsy živého masa…
Pohlédla na muže a zkontrolovala ho – jeho víčka nesklapla, očím ale chyběl ten živý lesk… rychle zkontrolovala, zdali si ho Hlasy nevzaly.
Pořád dýchal, klidně jako spící. Byl na živu, ale to kouzlo mu něco udělalo.
Měla z toho nepříjemný pocit, protože nevěděla, co se stalo. Ale mělo to něco společného s Hlasy. Mohla i tak pokračovat dál. Tohle město mělo víc než dost ubožáků na to, aby mohla nastřádat tolik kamenů, kolik mohla nést bez toho, aby vypadala podezřele.
Otázka jen byla, jestli se to odvážila udělat… a pokud ano, na co tu nasbíranou energii plánovala použít?

Příprava na cestu... příprava na útěk...

Všechny mé řeči a prosby, každé mé slovo a ani náznak toho, že by hlasy chtěly odpovědět. Čekala jsem a čekala, stojící a hledící před sebe s pohledem, který by leckterému dost napověděl, jak se asi cítím. Neměla jsme daleko k tomu, aby mi zaskřípěly zuby… prsty stažené v pěst, nehty zarývající se do kůže a mé hluboké dýchání říkalo jen jedno. Byla jsem podrážděná a to dost… ale i tak jsem se jen zhluboka nadechla, zavřela jsem oči a vydechla.
„Fajn… dříve či později se mi někdo ozve, ať již vy, nebo cizinec,“ řekla jsem a vyšla jsem ven na cestu mezi chatrčemi a rozhlédla jsem se po okolí. Nebylo asi tak těžké i po chvíli hledání najít někoho, kdo spal a já z něj cítila, že je živý.
Zakázaná magie, něco, co by mým studentům za normálních okolností zaručilo vyhnanství, ne-li rovnou vězení, zamyslela jsem se a klekla si k spícímu muži, který byl ve svých třiceti, chyběla mu ruka, kterou měl ošetřenou a dokonce část ucha. Nejspíše voják, řekla jsem a jednu ruku jsem otočila dlaní vzhůru a druhou mi přiložila na hrudník.
„Ymag' law'nafh ah hai ya,“ řekla jsem a začala jsem tak kouzlo. Proces kdysi byl vytvořen na to, aby si mágové vlastní přebytečnou manu, životní energii, dokázali transformovat do fyzické podoby, kterou později mohou využít na kouzla. Existoval ale kdysi mág, Thar’A’Kar, který mnoho kouzel překroutil na to, aby je mohl použít na své masivní kouzla. Jedno město tímto konkrétním kouzlem změnil na město duchů, když přes 500 lidí změnil na krystalickou podobu jejich životní energie… nikdy se nezjistilo to, co se s ním stalo, kouzlo ale zůstalo světu známo.
A já? Použila jsem jej párkrát jako experiment na magických tvorech, kterým jsem jim vzala část energie a tu přetvořila na manu, kterou jsem pak mohla využít později. Doteď si pamatuji, jak mi můj mistr říkal, že doufá v jedno. A to, že ty krystaly jsou z mé vlastní many… sama jsem se zasmála a začala přeměňovat manu dotyčného do krystalické many ve své ruce. A to ve snaze jej připravit o energii, kterou získal ve spánku. Nyní zde ale bylo ale pár záležitost, které jsem musela brát v potaz. Bylo to déle, než dekáda zpět, kdy jsem toto naposledy použila. Za druhé… jsem neměla předtím to prokletí a za třetí? Byly tu ty Hlasy… (17)
Seženu několik krystalů… tolik chudáků je tu dost… jen se o něco déle prospí, nic víc. Navíc… krystaly poslouží buď na cestu pryč, nebo na iluzi, aby mne nikdo nepoznal…

Kam dál?

Po svém přistání začala Kaedor tiše mluvit pro sebe, jako by oslovovala Hlasy samotné… ale nebylo vůbec jisté, zdali ty běžné řeči rozumí. Elfský jazyk na ně měl nějaký vliv… ale ani poté to nebylo tak úplně jisté – možná jen dokázali lépe pochopit její myšlenky, když je vyřkla ve svém rodném jazyce.
Necítila tady a teď jejich přítomnost – ani jako šepot, který už se naučila znát. Stále věděla o jejich energii, která se kolem ní motala, ale vzhledem k tomu, co dokázali, tohle nebyla žádná skutečná síla. Možná dokonce jen zbytky, které na ní ulpěly, když byla u studnice, ve které je poprvé zaslechla.
Jak moc se o ní skutečně zajímaly? Právě nyní jí neodpovídaly, mlčely beze slova. Kolika lidem nabídly to, co jí? Jak hluboko mezi běžným lidem už byly? Dovedla si představit, že něco tak mocného by s myslí běžného prosťáčka dokázalo udělat docela děsivé věci…
Ale prozatím měla problém s tím, že netušila, co vlastně chtějí – no a vlastně ani jak je pořádně přivolat.

Věděla, že se zajímají o životní energii lidí… a dle slov Cizince nebyly všemocné – ne dokud nebyly „blíž“. Jak silní budou až toho docílí? Kdo ví…
Právě nyní si musela vystačit sama. Zpozorovala, že zatímco uvažovala, sliz se docela vypařil a zůstal zde jen podivně vyžraný kráter. A ani ona svými smysly nebyla schopná z něj cítit podivnou magii Hlasů. Hned tak je žádní čarodějové neobjeví. Takže pokud se nechá chytit, všechno padne na její hlavu.
Cizinec se stále neobjevil a hostinec byl prázdný – mohla ho déle prozkoumávat a najít nějaké zásoby, popřípadě se podívat po nebohém putykáři… mohla také vyrazit zpátky ven a projít se po slumech a zkusit si zas najít cestu zpátky dovnitř města…
Nebo zjistit něco víc o Hlasech… oslovit je znovu? Chtít po nich něco víc? Právě teď na ní vůbec nereagovaly… a nebyla si jistá, zdali nebude své štěstí pokoušet až příliš dalším vyvoláváním.
Pokud by kvůli nějakému jejímu požadavku doslova vypařily dav kolemjdoucích, pozornosti městských čarodějů už by určitě neušla. Nejspíš po ní už na té strážnici vyhlásili pátrání.
Měla volnou ruku – její zranění byla uzdravená, nabrala už dříve nějakou sílu a měla alespoň trochu slušné oblečení. Základní potřeby vyřešené… bylo jen na ní, co se pokusí udělat dál.

Síla pod kontrolou... ale za jakou cenu?

Teleportace byla mnohdy založená na různých teoriích… jedna z toho byla to, že si každý představoval dveře, které se otevřou na dvou místech. Mág je schopen toto propojení udržet natolik dlouho, aby prošel… další si mysleli, že je to odhmotnění, přesun jednotlivých buněk… dokonce i technologové měli své vysvětlení… na konci dne bylo stanoveno, že magii je možné pojmout, jak kdokoliv chce… výsledek je stejný.
Jen nyní to, co se mi povedlo bylo něco, co jsem neviděla. Překvapená tím, co se stalo jsem jen polkla a nechala vše být takovým, jako to bylo. Pohled zpět mne ale překvapil o to více… destrukce? Nebylo přeci možné, aby teleportace udělala něco takového…

… ale bylo. Po dopadu jsem si všimla toho slizu, který jsem měla na ruce a na zemi. Vydechla jsem a zvedla jsem se z pokleku… všichni byli pryč. „Jak překvapivé,“ řekla jsem a podívala jsem se vzhůru, kde jsem cítila, že nechybí střecha. Vážně to byla teleportace… jen destruktivnějšího rázu.
Zhluboka jsem se nadechla a podívala jsem se na své dlaně… žádné spáleniny…
„Heh… takže používáte mé tělo jen jako zprostředkovatele kouzel… a jen živíte mé kouzla, bez toho, aby mi tekli tělem?“ Zeptala jsem se Hlasů, jako kdybych čekala odpověď a pamatovala si na mé vlastní slova. Nejmocnější artefakty světa nemůžou být drženy jen tak někým… artefakty jsou samotné entity, které jsou schopné kohokoliv zničit… a pokud dotyčný neumí pracovat s magií? Sežerou je rychleji než vyhladověný kojot mršinu.
„Nemáte někoho lepšího? Sama jsem se k artefaktům dostala… musím ale říci, že když mi to začalo trhat pokožku, tak jsem radši stáhla ruku,“ usmála jsem se sama sobě při vzpomínce, kdy jeden z artefaktů elfů se mi dostal pod ruce a já měla co dělat, abych o tu ruku nepřišla. I když ten dotyk… byl jako ta nejlepší droga, co jsem kdy měla…

„Fajn… hádám, že zlomení pečetě nebude úplně tak jednoduché…“ povzdychla jsem si s vědomím, že mi pomohli zlomit pouta za cizí život. Co budou chtít za pečeť od samotného pontifa? Město? „Mohu vidět Cizince? Docela ráda bych slyšela jeho interpretaci… nebudu chodit po městě a tahat z nevinných lidí životní energii jen proto, abych vám dělala zábavu,“ řekla jsem trošku povýšeně s tím, že můj trpký úsměv mluvil za své. Věděla jsem moc dobře, že v nynějším stavu jsem jen jejich loutka a pokud mi řeknou, že mám tancovat? Asi budu muset, jinak mne donutí. Nedivila bych se, kdyby do mne začali hustit magii jen proto, aby mne trošku spálili. Vypadalo to, že jsem dostala životní možnost se ukázat a pokud ji nevyužiji, tak nejspíše shniji v žaláři… nebo budu o hlavu kratší, protože již nyní jsem měla na sobě vraždu jednoho strážného a možná nyní i někoho… pokud nějaký chudák byl na místě, kde jsem se teleportovala.