Od všeho trochu

Vřídla – Kluzký/Yuli

Bylo dobré vědět, že si patrolář uvědomuje, jakou roli v tomhle složení hrajeme. Vnímal jsem to naprosto stejně. Následné vyložení karet mě doslova vyhodí z míry. Vytasit takové informace na neutrální útvar skupiny byl buď velice zoufalý krok nebo geniální tah. Těžko říct, co byl jeho případ, ale moji důvěru si tím docela koupil a já měl zase o čem přemýšlet. Takže za trest... Tahle skládanka bude ještě hodně zajímavá...

Vřídla – Yuli/Betchan

Yulin názor byl jako obvykle přínosný. Rytíř skutečně nemusel mít nutně postranní úmysl, ale mohl se chtít pouze vymanit z okovů řádu. Zvolil by k tomu podivnou cestu, ale vyloučit se to rozhodně nedalo. Skoro jako bychom ho svými řečmi vyvolali, Betchan se vynořil zpoza nedalekého domu a vydal se přímo k nám. Copak má na srdci tentokrát? vloudí se mi do hlavy myšlenka, zatímco sleduji zmateně vypadajícího rytíře. Jakmile promluví moje ostražitost záhy vystoupá do nebývalých výšin.
"Však o nic nešlo." smetu zbytečnou omluvu okamžitě ze stolu. Pravda, jeho reakce byla nepřiměřená, ale nic zásadního se nestalo. Poškrábu se rozpačitě na zátylku a na tváři mám typicky bezstarostný úsměv. Když pak Betchan vytáhne amulet, musím se držet, abych po něm okamžitě nehrábnul. Tajemství onoho amuletu mě zajímalo možná víc než samotného rytíře.
"Jasně... úplně jsem na něj zapomněl..." přiznám nerad. Kdybych si ho od něj vzal hned při rozchodu, mohli jsme být už daleko blíž k jeho rozlousknutí.
"Obávám se, že na tuhle potvůrku už nebudeme mít dost času." oznámím zklamaně. Rád bych se mu pověnoval, ale Kluzký už byl touhle dobou na věži, a tak do odchodu nemohla zbývat více jak necelá půlhodina.
"Ale jakmile dorazíme do Vřekotočí, tak se na něj vrhnu." přislíbím, ale s mojí pamětí tak trochu doufám, že to bude právě Betchan, kdo se zase přihlásí, až projdeme branou výspy.

Vřídla – Nástup – Všichni

Kluzký svoji roli vzal opravdu vážně, čím byl ale jeho proslov delší, tím se pomalu vytrácela i jeho podstata. Tím, že jsme si o tom mohli předtím promluvit, tak jsem chápal jeho záměr, ale pro ostatní to muselo být jak z Bčkového akčního filmu. Na reakci jsem opravdu nečekal dlouho. Přišla od Gabriely, která se rozhodla dát najevo teatrálním způsobem, co si myslí o myšlence "soudržnosti". Teď, když jsem věděl, za jakých okolností se do téhle výpravy dostala, dávalo její jednání i jakž takž smysl. Když jeden volí mezi jistou smrtí a skoro jistou smrtí, nejspíš dojde k závěru, že na ostatních prostě nezáleží. Smutné... Byl bych hodně překvapený, kdyby v dalším útočišti prostě nevzala roha.
Benjaminova byl jednoduchá a dokonale výstižná, nejspíš bych se i pobaveně zasmál, kdyby celou scenérii nenarušila prudká výměna názorů mezi rytířem a Alexem. Bylo to jen několik silných gest a pár ostrých vět, ale ve vzduchu se hned táhla vlna napětí. Ideální dávka do aktivity, která nás měla čekat v následujících několika hodinách.

Cesta - Všichni

Myslel jsem si, jak jsem připravený na cokoliv, co nás venku může potkat, ale to jsem se šeredně spletl. Daleko horší, než celá smečka Vampýrů se ukázalo samotné počasí. Mráz se jedovatě zahryzával do těla i skrze vrstvy teplého oblečení a udělat každý další krok bylo postupem času těžší a těžší. Nebyl jsem schopný pozorovat ostatní přede mnou nebo za mnou, natož okolí od případných hrozeb. Myšlenky my zapadly tak hluboko do sebe, že jsem málem nezaregistroval ani přicházející rozkazy.
"Co..co..že?" zvednu hlavu snažíc se alespoň drobně zorientovat v nastalé situaci. Nemusím tápat dlouho, protože zvuk rolniček se každou vteřinu zvyšuje a reakce ostatních je zřejmá. Ty saně prostě zastavíme.
Vozka zjevně rychle pochopil, že chtít nás objet by znamenalo střelbu a rozhodl se risknout vyjednávání. Paradoxně velice moudrá volba na někoho, kdo se o pár chvil později ukáže spíš jako učebnicoví vidlák.
Výsledkem bylo, že si vezeme zadky na saních, a i když je na naší straně s rytířem trochu těsněji, je nám alespoň o to víc teplo. Do debaty nepřispívám. Bohatě stačilo, že si Yuli neodpustila krátkou, nikým nevyžádanou šprťáckou vsuvku ve stylu Hermiony z Harryho Pottera. Jak moc mi to připomnělo Gymnázium netřeba zmiňovat, ale nejsem daleko od toho, abych vystřihl ukázkový "facepalm".
Muselo to být? pošlu nevěřícnou myšlenku směrem k Yuli, ale nečekám, že by se skrze výraz tváře dovtípila. Atmosféra začne opět trochu houstnout, když se počasí znovu přihlásí o slovo.

Cesta

Takže se uklidníme

Nad gestem Benjamina se jen ušklíbnu.
„Vidíte…vyplašili jste ho.“
Ukážu na muže.
„Takže přestaňte dělat kraviny a jdeme…“
Dodám o poznání tvrději a oba aktéry téhle nevítané podívané si změřím. Lehce zavrtím hlavou. Tohle, kurva, není vhodná chvíle na podobné srandičky.
„Jestli jsou ty vampýři venku emocionální… tak je tu máme jako na koni.“
Ušklíbnu se na ostatní, ale je vidět, jak mě celá tahle situace sere a taky znervózňuje. Tak jako tak, další hádku už nepřipustím.

Následná cesta je jedna z nejtěžších zkušeností, kterou jsem zažila. Zima zalézá úplně všude a ukrajuje si víc a víc z mé pozornosti. Choulím se ve všem, co mám, a stejně se začínám klepat. Přesto jdu. Krok za krokem. Vždy ještě alespoň jeden.

Sáně jsou jako zjevení – já však nejsem ta, kdo by roztahovala houfnici do dálky, prostě stojím na místě a jediné, co udělám je, že zvednu zbraň. Pak už jen čekám, poslouchám a doufám. Doufám zejména v to, že mi nesjede prst a já na vozku omylem nevystřelím… Sleduji, jak se muž křižuje a raději zbraň skloním. Opravdu si teď nejsem sama sebou moc jistá.

No saní lezu mezi prvníma – je mi fuk, jestli je to past.

Teplo ostatních mi však přeci jen rozproudí krev, jsem schopná poslouchat. Takže nejen vampýři ale i lykantrop… nebo vlkodlak? A i když jsem venku nová, přebiju Tokareva na stříbro. Začíná se stmívat. Moc brzy. Poposednu.

Dolejší

Dodělám svojí práci a pak už jenom odpočívám. Nemám zrovna potřebu tady lítat jako nějakej poplašňák. Vytáhnu Nagant, když se objeví Alex.

"Díky. Nemyslím, že bude nějak moc pobouchanej. Víš jak to je. To je ještě stará škola..."

Ono co si budeme ruské zbraně jsou ve zdejším podnebí prostě nejlepší. Jsou stavěné na extrémní podmínky Ruska a to je vlastně to co se děje tady v Příhraničí. Permanentní Sibiř. Chybí tu už jenom magistrála a myslím, že spousta chlapců z Ruska je tu jako doma.

"Děkuju. Reálně tam neležel moc dlouho, takže ještě se mu nestihlo stát nic moc zlého. Ty tváře těch Patrolářů, si ale nevybavuju. Tak nevím, jak dlouho je postrádáme."

Což mě celkem žere nebudu lhát že ne. Ono zase tolik nás není, aby aspoň letmo člověk někoho neznal, ale zase pokud patřili k nováčkům? Tak to je fakt, že možná jednou jsem viděl a tam skončila moje zkušenost s nima. To už je teď vlastně fuk. Pomalu máme nástup, takže poslouchám Leda a jen pokrčím rameny. Já se tam venku úplně nedívám, kdo je kdo a pomáhám tomu kdo potřebuje. Jestli se někdo ptá proč, tak protože potřebujeme každého jednoho. Já si to uvědomuju už od té doby, kdy jsme vyšli z Pevnosti. Takže tu provokaci od Gab více méně ignoruju. Kromě toho zvednutého prostředníčku jejím směrem. Jen hlavou kývnu k těm dvěma, aby si uklidnila svoje kohouty...

Cesta

Před cestou jsem si ještě překontroloval munici v Taurusu. Osiky a stříbro. Spokojeně jsem zamručel a zařadil se na konec našeho průvodu. V tuhle dobu cestovat ještě více na sever je poměrně nepříjemná práce a myslím, že spousta z nás začala litovat toho, že se do tohohle bordelu vůbec přihlásila. Byl jsem zabalený v tuleňovi, ale toho nemám na rukou, nohou a na ksichtě. Byla to zasraná zima, ale udržoval jsem se i navzdory jí ve střehu, protože tady jeden neví dne ani vteřiny. Naštěstí nebylo potřeba se nějak více věnovat nějakému zdejšímu tvoru, až těm saním. Celkem mi je toho vozky líto. Možná bych se ani nedivil, kdyby se prostě posral. Ono potkat takovou skupinu jako jsme my, tak to není příjemná věc. V saních si sednu k Freye a Izu, ale tak abych seděl až na konci a mohl sledovat cestu za námi. Což taky dělám. Kůň je celkem lákavá pochoutka a veze konzervy. Miša, jak se jmenoval náš vozka kdyby nešišlal tak nám povídá pohádky, u kterých jen protáčím očima, ale přítomnost lovců u nich ve vesnici, pokud je to pravda tak o něčem svědčí. Vytáhnu si revolver a překontroluju pořadí munice. Protočím buben tak, že dám dopředu stříbrné náboje. Hlavně když se děje co se děje...

"Ne tohle není dobrý. Ty Mišo? Nešlo by trošku vzít za opratě? A ano Yuli, zhruba tak, ale to probereme až za hradbama vesnice. Teď dávejte pozor na okolí. To co se děje není přirozený a věští to problém, komu to ještě nedošlo."

Je to takový polo rozkaz, ale kdyby tu byl někdo tak blbej, tak je lepší aby se připravil. Já se dívám za nás s AKčkem připraveným.

Nástup

Co jsem komu udělala?

Přijdu společně s Alexem. Na tváři klidný, lehce zaujatý výraz. Všechny přejedu zkoumavým pohledem. Těžko říct, co hledám, náladu mám ovšem lepší než kdykoliv dřív. Vyslechnu Kluzkého a odpustím si protáčení penenk nebo ostentativní nezájem. Naopak možnost spolupráce mě očividně dost potěšila. V očích mi zajiskří, když pohledem propaluji Benjamina. Možná je v tom stopa škodolibosti, když k němu udělám krok a lehce roztáhnu ruce.
„Tak co bráško, neobejmeš svoji novou se…."
Než stihnu myšlenku dokončit, ozve se Betchanovo „Alexi?! Mám to chápat tak, že dokud dejcháš, mám se od vás držet dál?“ – ztuhnu. Je to jako facka. Rána, kterou jsem nečekala. Klid je ten tam. Zatnu zuby a prudce vydechnu. Nutím se ke klidu. Zkusím se nasadit neutrální výraz. Zkusím se odvést pozornost jinam.
„Pánové?"
Oslovím ty dva přísně.
„Rušíte nám… MOMENT."
Ukážu na sebe a na Benjamina. Vážně doufám, že toho nechají. Tohle není vhodné místo pro spory!!

Rytíři a ti druzí

Zpozorním, když mu ruka sjede k pistoli. Vím, že meč nevytáhnu dřív než on pistoli.
Budeš střílet? Takhle zepředu? Před ostatníma? To přece není tvůj styl.
Letí mi hlavou a čekám, zda tam poletí jen myšlenky nebo i devět milimetrů průrazných argumentů.

Ale střelba se nekoná. Nedávám to na sobě znát, ale dost se mi uleví.
„To je fakt. Je to moje věc.“
Řeknu klidně.
Mé poslání. Kdybys věděl, co nevíš.
Odfrknu si v duchu.
Myslíš tu samou věž, kde jsi nedokázal přiznat svoje vlastní slova? Asi jo. U tebe to je těžké říct. Žádná přímá odpověď. Vždy více možností jak si to vyložit.

Zvolna k němu vyrazím a dívám se mu do očí tak dlouho, jak jen to jde. A minu ho o kousíček. Spor, hádka neřkuli jakékoli násilí není teď v mém zájmu. Kluzký se snaží nás spojit. Musím ho podpořit, ne mu házet klacky pod nohy.

Dolejší

Hnusák byl jedna věc.. a nešlo jinak než potvrdit Ariho slova nedecentním přikývnutím.
Jednak to bylo o počtu členů a jednak, bylo to i o ochotě samotné. A s tím, jak to tam celkově chodí.. kdy se jeví jenom pramálo pozornosti vůči ostatním pokud to neznamená nějakou významnou investici do kapsy samotné nebo moci jako takové.. potom sotva o jednoho zavadí pohledem natož aby někomu věnovali více pozornosti.
Co se týče té družiny co mu měla být v patách.. řekla bych, že podcenili situaci nebo je on překvapil ve slabé chvilce.. a my, my jsme mohli udělat to samé.. překvapit jej ve slabé chvilce, či to bylo prosté štěstí, kdy nás nečekal.. nad tímhle, můžeme jen spekulovat.
Ohledně poznámky o tom, že jsem něco jako tajná zbraň hromadného ničení, nemohu jinak než se trochu více ušklíbnout.
"Tsche.. nedám jim žádnou šanci na to něco zregenerovat.."
A jak to bylo s touhle skupinkou před námi.. musela jsem uznat ono tvrzení, že tahle skupina je více než nesourodá a každý si tu operuje pro svoje zájmy. Ano, to bylo vskutku tak. Už jenom my dva jsme měli vlastní cíle, ku kterým jsme zbytek týhle bandy nijak extra nepotřebovaly. A stejné tomu bude u každého dalšího.. ty dvě divoženky, osamělí mstitel ve zbroji.. všichni jsme měli záměry, jenom nás naše cesty svedli prostě dohromady na krátký okamžik.
"Musí za tím být něco jiného.. nějaký tajný úkol.. možná donášení nějaké informace.. získání nějaké věci.." kývnu na Ariho slova.
"..jenže stejně tak, může na tom být podobně jako my dva.. prohlédl skrz klapky, které měl na očích.." dodám dále, nicméně ale nijak nevyvracuji jeho slova. Možná jsem je jen kapku potvrzovala a přidala i kapku svého. No.. rozhodně to bude ještě.. celkově zajímavé.

Zastávka rytíře u nás je.. poněkud nečekaná.
Ale..nikdo jej neodháněl. Docela mě i překvapilo s čím to vlastně přišel, stejně jako kapku.. v jakém stavu vlastně přišel. Možná se mi to zdálo, nebo jsem si to moc třeba jen představovala.. ale, měla jsem z něj pocit, že něco se úplně nepovedlo. Že by kopačky od někoho, hm..? Těžko říci, těžko soudit, ale mít více času, asi bych zkusila tohle jablko v plechu trochu více nakousnout.
No, uvidíme co se zač ten amulet.. ale je dost možné, že to může být jenom cetka.

Nástup byl.. nástupem.
Samo sebou se to neobešlo bez předchozího povídání o tom, co nás čekalo, jakou příjemnou smrtí jsme mohli všichni do jednoho skončit, stejně jako z čích tesáků by mohla přijít. Já vím, já vím, bezpečí nade vše.. ale jednou jsme se prostě vydali na tuhle cestu, tak víme co se s ním všechno spojené a to jak to dobré, tak stejně i to všechno špatné kolem.
Proslov byl proslov, ale trochu větší pozornost si získala naše Sirka, která se ozvala poněkud hlasitěji, poté co byl osloven. Hm.. že by moje předchozí doměnka byla správná..? O tom, že je nevrlí, protože dostal kopačky..? Rozhodně to tak na mě působí daleko více. Měla bych hádat, kdo ze zdejších dam..? Gabi či šamanka..? A myslím, že je mi to docela jedno.. nezáleželo stejně na tom.
Jenže to poslední co jsme v tuhle chvíli potřebovali, byly hádky. No.. vypadá to, že asi pak jak bude chvíle či možnost, měla bych s ním hodit řeč..

Cesta potom dále, není nic o čem by jeden chtěl psát domů.
Myslím, že jsem ještě nebyla tak zachumlaná v kapuci, jako tomu bylo nyní aby mě ten vítr neošlehával tolika. No, jestli by něco chtělo zaútočit teď, tak rozhodně proti tomuhle počasí by moje čáry nepomohli ani v nejmenším.. maximálně tak zapálit nás všechny.
Naskytne se ale malé vysvobození v podobě povozu, na který jsme narazili. Kočí byl z toho maličko vyjukanej, o tom žádná.. to by zřejmě byl každý, ale nakonec se to nějak ukoulelo a my tak získali lepší způsob dopravy než se brodit ve sněhu na vlastních nohách. V povoze si tak nějak sednu jak to jde...
Ale slova o tom, jaká zvířena se tu ještě vyskytuje, se mi nikterak nelíbila. Jakoby pijavice samotné nebyly dostatečné terno. Nemůžu jinak než si povzdechnout.. snad i na vteřinu možná zalituju našeho rozhodnutí opustit ´teplo domova´. Ale to trvá skutečně jen vteřinu či dvě.
"Lycantrop.. tedy Lykan, je vlkodlak, co se dokáže měnit bez pomocí měsíce, dle své vůle... vlkodlak je ovlivňován měsícem.. či setrvává ve své vlčí podobě natrvalo.. tak jsem to četla alespoň v knihách Gymnázia... jak moc, jsou či nejsou mimo..?" pronesu nakonec svojí mírně zvídavou myšlenku nahlas. Přece jenom, už upíři/vampýři byly lehce větším překvapením jako takovým.. tedy chtěla bych o případném nepříteli znát více.

Někde...

Zamyšleně se brouzdám osadou. Ve stavu, že bych přehlédl cokoli a kohokoli. Nějaký dům obejdu dvakrát než si to uvědomím a zabočím na druhou stranu, abych se zastavil o zeď.
Zvolna se otočím a jdu někam.
A pak je tam uvidím. Oba naše kouzelníky. Sedí na něčem co mi připomíná lavici. Zastavím se kousek od nich a snažím se dát dohromady důvod, proč jsem přišel.
„Omlouvám se.“
Nepoznávám svůj hlas. Je tichý a nepřítomný.
„To jak jsem na tebe vyjel. Bylo to…“
Odmlčím se. Obtížně hledám slova. V hlavě mám prázdno jak ve špajzu po svatbě.
„Nevhodné. A zbytečné.“
Oči mi zatěkají po okolí. Sundám batoh a z kapsy vylovím tajemný amulet a podám jej Aricovi.
„Byl bych..ti vděčný, kdyby ses na něj podíval. Víš. Co je zač..a tak.“
Podívám se na oba dva a v zasmušilém výrazu se pokusím vytvořit aspoň slabý úsměv. Semknu k sobě rty, sklopím oči a hodím si batoh na záda.

Nástup

Na nástupu se držím stranou od všech. Nemám náladu na nikoho z Patroly ani na sestry. A na medovníka s Družinou teprv ne.
Jenže Alex je, bohužel, jiného názoru.
Jdi do hajzlu.
Bleskne mi hlavou, když mi oznámí svou potřebu mluvit se mnou. Svolím a jdu. Ale kvůli ostatním. Aby je nepotřísnila Alexova krev, kdyby mi náhodou povolily nervy.
Dívám se na něj tak lhostejně a studeně, že by mu snad i ledový vítr měl připomínat teplý letní vánek.
Musíme? No to je novinka. Na věži jsi to prakticky popřel. Za to já se jasně vyjádřil. Jí věříš a jeho jsi musel přesvědčit. Výhrůžka smrti je na to nejlepší.
Letí mi hlavou a čekám, až se sklapne a budu moci taky něco říct. Ale chyba lávky. Odkecá svoje a „rozmluvu“ utne odchodem.
Tak tomu říkám rozhovor.
Pomyslím si posměšně.

„Alexi?! Mám to chápat tak, že dokud dejcháš, mám se od vás držet dál?“
Houknu tak, aby to všichni slyšeli.

Poslouchám Kluzkého a docela se mi i daří ocenit jeho snahu. Můžu jen doufat, že na to všichni přistoupí, protože to je věc životně důležitá, pro můj úkol. Aby jsme byli jako mušketýři. Jeden za všechny a všichni za jednoho. To by bylo dobře. Už to sice nemá takovou váhu jako před krátkou dobou, ale stále to je důležité.


Cesta

Potácím se sněhem. Ostrý vítr se zakusuje hluboko a mrazivě mě upozorňuje na málo krytá místa. Je jedno, co na nás teď vyskočí. Střílet kuší v tomhle větru prostě nemá smysl.
Krok, krok, krok…
Nekoukám napravo ani nalevo. Dívám se sotva metr před sebe utopený ve vlastní soukromé mizérii. Proto se povozu všimnu až když se skoro u nás. Bez námitek si vlezu na povoz. Sedím, mlčím, neposlouchám hlasy ani cinkání rolniček. Je mi to fuk.
Až když se začnou bavit o bestiích, vtrhnou mě z letargie a já se zaposlouchám.
Jo. Klidně. Vlky, lykantropa, vlkodlaka. Je mi to fuk.