| |||
Učebna/Chodba Miaarea, Han, Alfa, Ylrys, Rosa, drak Alfě vrazím do ruky pohár a cítím příchozí mysli. Nezajímám se o ně až tolik, jak bych měl, protože se snažím vyřešit současnou situaci zde... A velmi záhy toho lituji. Jakmile se ozve rána, je mi jasné, že ta dívka nestačí zareagovat dostatečně rychle. Vymrštím se dopředu a strhnu ji stranou za zeď. Ji přitisknu pod sebe a ještě ji zaštítím vlastním tělem, aby ji nezasáhl žádný hrot. Vidím, že má štít, ale nehodlám nic riskovat. Vzápětí ucítím útok na mysl, jak se snaží něco zjistit, u mne ale prostě nemá šanci. Mysl mám po celou dobu obrněnou, takže ani zpěv u mne nemá šanci. (99%) Ohlédnu se po ostatních, abych viděl, jak na tom jsou studenti. |
| |||
Učebna – chodba polobůh, Ylrys, Alfa, bestie, Rosa Dívka se nebrání, poslušně se nechá vést. Aspoň tohle dokážu! Miu se mi zformuje do štítu těsně nad lebkou, skrze vlasy. Ozve se jen zasyčení a do nosu mne udeří pach spálených vlasů, jak mne pohladí. Co už, stejně se jich brzy vzdám... Táhnu ji dál ke dveřím, jedním okem na polobohovi. To ale zmizne a objeví se před dívkou s pohárem něco v ruce, i krev a maso zmiznou z podlahy. Jen neochotně zavřu ústa a vykročím dál. Ještě to určitě neskončilo... Natáhnu ruku po klice a ani nevím, co, kdo nebo proč mne táhne dozadu. Vlastní překvapení, kusy dveří, nebo něco jiného (10), nevím a ani vědět nechci. |
| |||
Chřtán – chodba v přízemí drak, Oranil, Ylrys, Alfa, Miaarea, Han a všichni v doslechu Nepadám dál, do drakova žaludku, jak bych ještě před chvíli čekala, nýbrž jsem postavena na zem, jemně, něžně, jako bych byla z toho nejkřehčího porcelánu. Přijal tedy nabídku, až do konce věků budu nic než jeho loutka, hračka a služebnice. Příkaz se mi rozezní myslí. Rozcupovat? Jako by se stalo... Vykročím vpřed, na rtech pokřivený úsměv. Kdysi dávno jsem milovala sledovat oči lidí, jak z nich prchaly poslední zbytky života. Jak jsem do nich bořila zuby a nechala lahodnou chuť krve plnit mi útroby. Mé, jeho, naše společné. Čí pocity to jsou nevím, ale brzy je znova poznám. Lehce se dotknu jejich myslí, když kolem mne proletí kousky dveří. Jen je oťuknu, ochutnám, nasaji jejich emoce (43). Ze rtů mi splyne hluboký výdech, než nasaji do plic vzduch páchnoucí krví. Útroby se mi pohnou, připomenou ten hlad, co tak dlouho vyčkával na kraji vědomí, déle ho ignorovat nebudu. Zastavím se kousek před troskami dveří, oči zarudlé, vlasy i šaty přilepené na kůži zmáčené dračí krví i slinami. Pustím se do zpěvu. Nesnažím se píseň ovládat, usměrňovat, jen jim posílám ten žhavý vztek a dračí zášť. Posílám s tím i obraz bytosti, která má zahynout, jen ať se zničí sami (93). Ve zpěvu se znova dotknu té nejslabší mysli, co mi kladla nejméně odporu. Pojď za mnou, jen pojď. Ponouknu tu bytost (16). |
doba vygenerování stránky: 1.4048719406128 sekund