Andor.cz - Dračí doupě online

Mramorový palác

Konečně se na mě usmála alespoň trocha štěstí.

Pomyslím si, zatímco směřuji směrem ke svitku. Bohatství uložené kolem samozřejmě láká, ale nemůžu ohrozit důvěru strážných tím, že se radši vrhnu po něm, než abych vzal svitek a zmizel. Vezmu tedy opatrně svitek z podstavce a opatrně ho uložím u sebe.

Děkuji Vám. povím strážným.
Bohové Vás jistě za tyto činy odmění. řeknu a pronesu pro ně krátkou modlitbu.

Nyní se musím vrátit do chrámu, kam tento svitek právoplatně patří. řeknu zatímco odcházím z místnosti. Poté už rychle mizím opět přes kuchyň pryč z paláce.

Dala jsem poslední pomyslné "sbohem" oněm lidem a poté mě mocné máchnutí křídly vyneslo vysoko do vzduchu. Je to sice den rychlého letu, ale pokud poletím celou noc, mohla bych nad ránem dorazit domů.... domů... to slovo ve mě vyvolávalo smíšené pocity. Jedny se těšili, že konečně uvidí známé tváře a jiné se naopak báli toho, jak mě přijmou a poté jsem musela čelit oné kruté, temné pravdě. Už tam nebude žádný Ven´tas.
I přes všechny moje pocity a obavy se ve mě začínal rýsovat jediný - nadšení a onen nádherný pocit z volného letu. Vzduch svištěl okolo mého těla, opíral se do kožnatých křídel a olizoval mě, jako kočka koťata. Byl to nádherný pocit, znovu cítit onu volnost letu....
Noční obloha byla sice tmavá, ale cestu znám i poslepu. Stačilo věřit svého instinktu. Jak já říkám, instinkt tě vždycky dovede domů tam, kdes nechala srdce...

"Mrtví?!" řeknu rázně a velmi překvapeně. Né, tomu nemohu uvěřit. Mí bratří a sestry by neumřeli nějakou potupnou smrtí a během spánku jsem nepocítil žádné velké zlo, které by bylo případně za onu smrt zodpovědné.
Zavrtím nesouhlasně hlavou.
"Pověz člověče, nebo ty škvrně, kdo nebo co by zabíjel mé bratry a sestry?! Sami přece nemohli jen tak zemřít. Jsme přeci dlouhověcí a jen tak něco nás neskolí...." řeknu a několikrát přešlápnu na místě. Nevěřím, že jsou mí "přátelé" mrtví jen tak z ničeho nic. Nevěřím tomuhle lidskému tvorovy, dokud mi nevysvětlí, jak mohl můj druh za takto krátký čas vymřít. Vždyť tu nebyli ani lovci draků!

Araoth - Mramorový palác

Trpaslíci tě vyslechnou a změří si tě pohledem a pak se podívají opět na sebe a zauvažují.
"Svatý svitek říkáš...hmmm ano nějaký svitek tu před nějakou dobou náš pán uložil, ale opravdu je z chrámu?"
Podiví se. Druhý si promne vous.
"To přece není možné."
"Ale je víš to dobře, musíme pomoci naše duše nesmí být zatraceny."
"Hmmm tak jo jděte pro svitek budu hlídat."
První trpaslík otevře dveře a vejde do místnosti, která je slabě osvětelná a míří k podstavci, kde leží smotaný svitek.
"To je ono."
Mimo to je tam hromada bohatvství.

Nalaya - Na cestě domů

Když se přiblížíš uvidíš, že na stromě visí už v částečném rozkladu nějaký muž, nejspíše je to už tak týden, co ho tu oběsili. Kdo ví proč tu visí, nicméně po chvíli uslyšíš zvuky a okolo se vynoří zahalené postavy se zbraněmi.
"Co tu chceš cizinko?! Tohle je naše území takže takže budeš muset zaplatit nebo umřít."
Řekne jedna postava nakřáplým hlasem.

Lenora - Cesta "domů"

Rozhodla ses vznést a odletět z bojiště, chceš letět domů. To je ale minimálně dne rychlého letu. Letíš nad krajinou a vše se míhá. Vše je tak jednotvárné a hvozd ještě tak hodně daleko, ale co naděláš. Nyní máš čas dělat, co chceš, ale brzy stejně bude tma tak, jako všude.

Tiamat a Malari - Rozprava na bojišti

Muž na Timata pohlédne.
"Draci jsou mrtví nebo se skrývají, mnoho se stalo za tu dlouhou dobu."
Pokýve hlavou a nadechne se.
"Zůstanete nám pomoci v nadcházející bitvě?"
Optá se.

Alasseon a Noemi - Elfí hrad

"Ne pane nikoho v tomto městě bohužel."
Pak se skloní ent.
"Nikoho jsme nikdy neviděli, prootže linie se nepodařilo prorazit."
Objasní ti.

Amiel - Město Trion

"Prostě válku."
Pokrčí rameny. Pak jen kývne a vy dojedete k branám města. Tam vás naštěstí pustí, když však vjedete dovnitř vidíte, že se to tam hemží králvoskými vojáky a probíhá mobilizace.
"No páni, vypadá to, že se někam chystá vojsko."
Koukne po tobě Vellus.

Cesta do Trionu

„No teda... ty tedy umíš breptat.“ Zavrtím hlavou.
„Válku? Jakou válku?“ zeptám se zmateně. Žádná válka už dlouho nevypukla. Co zase lidi magoří?
„Já teda doufám, že to jsou jen nějaké nepokoje a ne opravdická válka.“ Pronesu a začnu se mračit.
„No... okoukneme to. A když to bude příliš velkej průšvih tak zase zmizíme. Souhlas?“ podívám se na něj a jestli to odkývá tak zase přidáme.

Problémy.

Vkročím do mesta a natrasiem si krídla. Vykrúcam krk a obzerám sa okolo seba, aby som zachytila všetko do najmenšieho detailu.
Tie stromy sa mi páčia. Zhora to musí vyzerať, že je tu naozaj iba les, vôbec to nenarušuje okolnú krajinu. Šikovné.
Následne vojdeme do paláca a ja venujem už plnú pozornosť Entovi a Alesseonovi, ktorí rozoberajú nepriateľskú armádu Kostnatých-dvojnohých, ktorí ma nútili už iba pri spomienke na nich vyhrnúť pysky. 
Niekto oživuje už mŕtve tvory? Ani sa nečudujem že mi z nich behali zimomriavky po chrbte. Taká opovážlivosť, niečo také urobiť. Veľmi hlúpe.
Keď ma Alesseon vyzve, zamyslím sa a pred očami mi prebehne obraz postupujúcej hordy. 
Nevidela som nič okrem nich. Možno som tam mala chvíľku zostať a pozorovať ich, veĺmi rýchlo som odišla.
Odfúknem horúci vzduch z nozdier.
Nevidela som nikoho okrem samotných dvjonohých-z-kostí. Vyrušili ma najskôr dvaja, keď som pristála a ostatných som zbadala, až keď som vzlietla. Boli ako lúčne-koníky, ničili všetko, čím prešli.
Zabruším na zdôraznenie svojich myšlienok.  

Tiamata jsem nikdy neměla příliš v lásce. Byl tak arogantní, pyšný, myslel jsi o sobě, že je nejlepší mezi draky.... kdyby byl nejlepší, neodmítl by Jednotu, která právě potřebovala někoho jako byl on. Možná by ani Ven´tas nemusel ani zemřít.... Ne, takto nesmím uvažovat...
Potřesu hlavou, jako bych chtěla ony černé myšlenky vysypat z hlavy. Teď, když je tady ale on, mohu se bez výčitek vydat tam, kam jsem se měla vydat už před dávnou dobou....
Ještě než k nám Rudý dorazí, sehnu se k rytíři, lehce jsi odfrknu a poté povím:
"Rudý je silnější než já, bude vám tady užitečnější než jsem byla já.... já se nyní vydám do království Starého Dubu, kde mě očekávají moje..... povinosti...."
Když jsem Rudý u nás, roztáhnu křídla a trochu s nimi zaklepu. Jsem sice lehce unavená, ale doletět tam zvládnu, alespoň doufám.....

Pokec

Zatnu drápy do země, když ke mě drak přiblíží hlavu. Pak promluví na starce, který řekl věc, která pro mě neplatí.
"Staré časy se nikdy nevrátí, alespoň pro nkoho, kdoje poslední svého rodu a druhu. Já jsem poslední...z menších draků."
řekn a v mém hlase je slyšet stesk a žal.
"Sloužili jsme lidem, každý z nás, teda krom mě, já tehdy byla příliš malá a mladá, měl svého jezdce, byli jsme na to vhodní-ryhlý, malý terč, který prokličkoval skoro všude."
pokračuji tiše.
"Ale bohužel...jednoho dne byli poraženi v bitvě....a já ukrytá v horách jako mládě....jsem přežila. Nevím o jiném mláděti, či dospělém, který by přežil. Žili jsem ve skupině, náš druh nebyl tak samostatný jako velcí draci. Každá skupina tvořila okolo 10 draků, někde míň a někde víc, ale nikdy byste neviděl samotného malého draka."
řeknu.
"Nyní...jsem sama...bez nikoho."
dokončím svou řeč a vylétnu nahradby. Tam si sednu a hledím do dáli a hlídám jestli nejdou nemrtví.

Město

,,Ách jo..."
Zamyslím se a pak se podívám na Noemi a Enta.
,,Musíme shromáždit vše co víme."
Pak si vzpomenu, že jsem dal hledat někoho, kdo přečte staré elfské runy.
,,Našli jste někoho, kdo přečte svitky po otci?!?"
Zaburácí můj hlas s tím, že čekám až někdo přijde, abych mohl začít nějak přemýšlet i s tím, co budu vědět od otce.
Takže... Musí tam být někdo kdo je vyvolává.... Ale jak je poznat? Jsou také nemrtví? Nebo jsou jinak odění a jsou živí? Tohle je strašná situace... Musí se začít urychleně nějak zbrojit nebo spíše... Musíme se zaměřit na ty správné. Jestli ti, co je vyvolávají, jsou s nimi i v boji, tak je to výhoda pro nás. Pokud jsou jinde... Jsme v pytli.
,,Ente? Ty jsi nikoho jinak oděného v řadách kostlivců neviděl? Ani ty Noemi? Musíme přijít na jejich slabinu."

Přistanu kousek od hradeb, abych je nezničil svými křídly a poté dojdu k Bílé. Jsme skoro stejně velcí, ale já bych řekl, že přeci jenom já o kousek více. Pokývnu jí pozdrav a poté se sehnu k tomu dráčeti, co se krčí u země. Lehce ho očichám a trochu poté vyfrknu našedavělí dým z nozder.
Poté se přesunu k onomu starci. Lidé, kdysi jsem je celkem dost nesnášel ale i teď lehce cítím mírný odpor k nim, ale to už je hold v mojí povaze. Jsem prostě pyšný, pyšný na svůj původ a to co jsem - Rudý drak, drak ohně, ztělesnění ohně samotného....
Stejně jako k tomu nedochůdčeti se skloním i k němu, abych jsi jej lépe prohlédl.
"Mluvíš o starých časech, starče.... ty to asi budeš vědět nejlépe... pověz... spal jsem velmi dlouhým spánkem a když jsem se probudil, mí bratři a sestry, nikde nebyli.... pověz, co se stalo s draky na obloze?" promluvím velmi silným a tvrdým hlasem.