Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Příhraničí 
Družina
| |||
 |
| ||
| |||
 | Věž "Jasný, chápu... Taky si na něj budu muset zvyknout. Ale abych si ho jen tak zastřílel, na to jsou patrony drahý a tady nedostupný. Budu muset spoléhat na to, že ho měla Katrin zastřílené dobře..." chápu jeho odpověď ohledně půjčení SVT. Ale s brokovnicí mě překvapí. "Zajímavé... Slyšel jsem o takovým revolveru, měl v bubínku čelisti, které se svíraly kolem nábojnic... Ale nedokázal úplně všechny ráže. Jen ty s podobným průměre, střely. Každopádně - dobrý kup. Rád se na ni někdy mrknu." ocením kvalitu jeho zbraně. Zvenku vypadá jako celkem obyčejná opakovací brokovnice a on je to takový zajímavý kousek... Nástup Na nástup dorazíme s Gabrielou spolu. Proč teď něco skrývat když si o tom stejně všichni myslí svoje. Ale jsem rád, že jsme stihli v kovárně vše a že teď naše situace vypadá o trochu lépe. Když spatřím Benjiho, zamířím rovnou k němu. Pořád mu dlužím prohlídku toho Naganta a máme ještě chvíli. "Půjč mi toho Naganta na chvíli... U těchhle starých krámů většinou stačí vyčistit pera a mechaniku pod deskou a chodí hezky..." okomentuju vzhled revolveru když mu do dlaně vysypu náboje. Čištění je záležitost pár minut a když pak zkouším časování, spokojeně se pousměju. Ještě poctivý carský kousek co chodí jak hodinky. "Pěkný... Vypadá, že toho zas tak moc nastříleno nemá na to, kolik mu je..." ocením revolver při vracení. Ve Vřekotočí bude čas na to vyčistit ho pořádně i s řídkým olejem. "Cesta do Vřekotočí Sotva vylezem za bránu, už si zas říkám, jestli mi to za to stojí. Hnusný ledový vítr pronikající každou skulinkou až na kůži. Nepomáhá nic. Kožešinové rukavice, brýle, ušanka... Prostě nic. Nebo aspoň ne na dlouho. Vysoké boty s králičinou byly snad nejlepší kšeft co jsem udělal i když ani ty nejsou všespásné. Vzhledem k tomu, že půjdeme na začátku spíš lesy, nechávám si připravené AKM a SVT jen na rameni. Problémy nečekám, ale AKM mám víc v ruce a líp s ním budu střílet pudově. Když se ale dostaneme na otevřenou krajinu, zbraně vyměním. Nechci se nechat rozhodit přehazováním při útoku z dálky. A že tady bychom nepřítele na dálku viděli stejně jako on nás. Cesta bude zatraceně dlouhá a to mě sere. Dorazíme až někdy v noci. Pokud dorazíme. | ||
| |||
 | Odchod Aric "O vás vím, vy máte pouze společnou cestu na Sever. Ať už je váš cíl jakýkoliv. Dokud cestujete s námi a nesnažíte se nás pojebat, tak vám pomůžu jak jen budu moct." odpovím Aricovi na jeho slova o cíli skupiny. Rozhodnu se mu trochu objasnit naši cestu. "Blíží se Azurové slunce, a cíl naší mise je získat plány postupu Ledových aby se na ně Pevnost mohla připravit. Před asi deseti lety stejná skupinka neuspěla a Pevnost málem padla. Kdysi tuhle akci měla na starosti jenom Patrola. Maximálně se k nim připojil někdo z Gymnázia kvůli šamanům Ledových. Ale přítomnost Ligy a Bratrstva mě na téhle misi znepokojuje. Každý v Pevnosti ví že tyhle dvě frakce se zrovna v lásce nemají. Myslím si že se tady hraje ještě nějaká druhá hra o které my nemáme ani ponětí. A Gabriela? Ta je tady za trest. V Družině si to posrala, a tak vedení využilo téhle mise a poslalo ji s náma. Ta nikdy nevystrčila paty z Pevnosti. Nejdále kam se Družina venku dostala byl okruh hradeb Pevnosti kde dohlížejí na opraváře. Když pak udělají nějaký velký průser tak skončí buď v Pracovním táboře na severu a nebo popraveni. V Gabrielině případě s náma na nebezpečné misi...což je pro ni skoro stejné jako smrt. " Jeho slova o Betchanovi mi dají brouka do hlavy. Takže vyšší rozkazy z Bratrstva? Má to co společného s tím co mi před chvíli rytíř pověděl , a nebo to má něco společného s Freyou ? O důvěře má pravdu. Kurva vždyť ani já nechci teď věřit Gabriele a nasazovat za ni krk. A mám to snad chtít i po ostatních? Mám kázat vodu a sám pít víno? Je sice pravda že v Patrole to funguje. Spory jdou venku stranou a řeší se až v Pevnosti nebo osadách...ale tohle není čistá Patrola. Ale zkusit to můžu. Zkusit navrhnout tohle Patrolářské nepsané pravidlo. Udělat z nich Patrolu. Aspoň do Vřekotočí a uvidíme jak to bude fungovat. Budu muset jít příkladem a sám zkousnout něco, co by se dalo nazvat osobní hrdost. "Máš pravdu...něco mě napadlo. Uvidíme jestli to vy jde. Díky za rozhovor." poplácám mága po zádech. Alex "Ne díky, pro tenhle účel je sice lepší, ale já si už na svého Vintoreze zvykl. A má brokovnice? Karlovič říkal že má univerzální hlaveň. Měla by být schopná vystřelit několik druhů ráží. Nevím jak se to Karlovičovi podařilo, ale tahle bojová brokovnice je zatím jeho nejlepší kousek." odpoví ti Kluzký a ještě před tím než slezeš dolů po žebříku tak dodá "A Alexi. Buď opatrný a neudělej chybu. Některé věci nemusí být tak jak se zdají." Neslyšíš v tom něco u čeho by ses měl bát rány do zad od Kluzkého, spíše něco jako přátelskou radu. Přátelské upozornění. Nástup Zhruba po hodině vás Kluzký začne svolávat k odchodu. Balíte si své věci a jste připraveni odejít. Ještě před tím než opustíte Dolejší si vás Kluzký nechá nastoupit a pronese k vám "Vyrážíme do Vřekotočí. Je to poněkud delší cesta, a do soumraku to určitě nestihneme. Víme že se tady někde pohybují vampýři. Mohou být kdekoliv. Dokud svítí slunce tak můžeme být klidní. Nemusíme na ně vůbec narazit, ale taky se může stát že se s nimi večer setkáme. Proto chci zavést jedno pravidlo. Pokud ta situace nastane, musíme operovat jednotně. Všechny záště a konflikty musí jít stranou jestli chceme přežít. Jako jednotlivé rozhádané skupinky proti takové přesile nemáme žádnou šanci. Každého z nás sice pohání jiná motivace ale jedno máme všichni společné....nikdo tady nechce zařvat. Bude to těžké, už jenom díky předchozím událostem, ale až do Vřekotočí zkuste polknout osobní hrdost a spolupracujte. Na řešení osobních konfliktů bude dost času v bezpečí osady, tady venku pro to není prostor. Jinak nás to všechny přivede do hrobu. Pamatujte že kdyby jsme se do konfliktu s vampýry dostali...čím více lidí by zemřelo, tím menší šanci by zbytek měl na přežití. " Pak už Kluzký připevní vzkaz pro hlídku Patroly na radnici a vyrážíte ven. Cesta do Vřekotočí odkaz ♬ ♬ ♬ ♬ ♬ ♬ Jen co jste opustili palisádu usedlosti tak se do vás opět obul ledový vítr který si hledal skulinky ve vašem oblečení. Zanedlouho jste opustili zbytky lesa a vyšli jste na skličující pláň kde ze sněhu vykukovalo jen několik pařezů.
Lesy vám poskytovaly poměrně slušnou ochranu před větrem, ale zde na pláni vítr jakoby zdivočel a agresivně na vás dorážel. I Patroláři kteří jsou na takové počasí většinou zvyklí už začínají pociťovat známky tuhé zimy. Gabriela klepe zubama a mráz jí tančí po zádech. I když je Betchan tvrďák, tak i on začíná cítit jak se mu mráz dostává pod kůži. Aric byl sice už párkrát venku mimo Pevnost, ale takovou zimu tady ještě nezažil. Yuli se zimou zvládá bojovat o něco lépe, snad za to může její horkokrevnost a oheň v těle. Jediný komu zima nic nedělá je Sesterská dvojice které chrání jejich magie, a zdá se že i Kluzký ji zvládá až moc dobře. Zmrzlí členové se snaží držet krok se skupinou, ale moc to nejde. Mráz je až příliš silný. Příchod Azurového slunce je každým dnem znát víc a víc. Počasí si dělá co chce. Kluzký se za chůze napil kořalky. Ta na chvíli zahřeje. Jenom ten pocit chvilkového tepla je v tento moment k nezaplacení. Někteří cítí jak jim mrznou konečky prstů i přes ochranu rukavic či pořádných bot. Táhnete se slimáčím tempem, ale počasí vám nedovoluje jít rychleji. Ledový vítr vám bičuje celé tělo. S takovou do Vřekotočí dorazíte hodně pozdě. A další les je ještě daleko. Když v tom jste uslyšeli cinkání rolniček, a zanedlouho i dusot koňských kopyt. Můžete si všimnout jak se k vám ze směru ze kterého jste přišli pomalu přibližují dlouhé sáně tažené čtyřmi koni. "Zkusíme ho zastavit. Třeba nás kousek sveze. Rozestavte se a zataraste mu cestu." řekl Kluzký a vydal se směrem k povozu. Sáně už byly skoro u vás, a Kluzký dával vozkovi signál k zastavení. Jednou rukou ale stále svíral Vintorez. Sáně jsou opravdu dlouhé. Delší než bývají klasické, tyhle byly dělané na míru. "Prrrrr" chlapík okolo čtyřicítky se zrzavou kozí bradkou, zachumlaný do dlouhého beraního kožichu, přitáhl opratě a posunul si huňatou čepku na zátylek. Zastavil se a začal sahat pod lavici. "Dej tu ruku pryč." namířil na něj Kluzký. Chlápek poslechl a o dno zaduněla upilovaná brokovnice. "Peníze nemám." řekl chlapík ustrašeně K: "Kdo jsi?" Ch: "Mifa Rjachin" potáhl nosem a roztáhl rty do křivého úsměvu bez předních zubů. M: "No tak, nezabíjejte mě." K: "Odkud jedeš?" M: "Z Pevnosti. Po cestě jsem se zastavil ve Smrkový abych zaplatil dluh. Opravdu nemám peníze." K: "Kam teď jedeš?" M: "Domů, do Vřekotofí. No tak, nezabíjejte mě! Mám fenskou doma, a ftyry děcka. Zrovna jsem poplatil dluhy, zafínám s fistým ftítem." Kluzký sklopil zbraň a usmál se "Neděs se, nejsme banditi. Jsme z Pevnosti. Speciální průzkumná jednotka. Hodíš nás do Vřekotočí? Zaplatím." a vytáhl z kapsičky čtyři zlatý. Rjachin si zhluboka oddychl. Vypadá to že mu spadl obrovský kámen jenom ze srdce a ne i z něčeho jiného. "Hodím, co bych nehodil." zahuhlal vozka stále trochu nejistě a přijmul od Kluzkého peníze. Hlavou se mu asi honilo, jestli se ho po cestě někde nezbavíte. Kluzký sice sklopil zbraň ale držel ji tak, že byl připravený během vteřiny znovu namířit. "Dobře...a teď se pokřižuj." požádal vozku M: "Cofe?" vykulil na něj Rjachin oči. K: "Pokřižuj se." zopakoval Kluzký trochu rázněji a sevřel Vintoreze ještě pevněji. Miša sice vypadá že je v pohodě ale jistota je jistota. Jinak můžete přisednout k Černému vozkovi a slehne se po vás zem. Muž se pokřižoval, otřel si zpocené čelo a nasadil si zpátky palčák na zmrzlou ruku. "Výborně. Tak nasedat! " pobídne vás Kluzký a naskakuje na sáně. I když jsou opravdu velké, sedíte zde trochu namačkaní. Betchan zabírá svou mohutností trochu více místa. Kluzký si sedl na kozlík za Rjachinem aby vám uvolnil flek, a vozka pobízí koně kupředu. Sáně jsou navržené tak, že lavičky jsou naproti sobě. Sedíte po čtyřech. Strana s Betchanem se na sebe trochu více tiskne, zatímco strana bez něj má relativně pohodlí. Na dřevěných lavicích se povalují ovčí kožešiny které tlumí zimu. Na saních jde cesta jako po másle. Sice když jsou teď plně naložené tak jedou pomaleji, ale i tak krátíte zpoždění které jste nabrali pěšky. Miša je jeden z těch lidí kteří nevydrží sedět v klidu, a furt se Kluzkého na něco ptá. Ten mu řekne informaci o vampýrech "Vampýfi?!" trhl sebou vozka "To nám jeftě chybělo. Jednou to jsou pochodující mrtvoly, jindy vlci a teď jeftě vampýfi!" Kluzký se u vlků zarazil. Přeci jenom, Patrola likviduje vlky v širokém okolí. "A co je z vlkama? " zeptal se nakonec. "Spojili se ve velkou smefku. Aspoň dvacetpět jich je, a uf se vrhají na lidi. Ne nadarmo se zafalo mluvit o lykantropovi! Usadil se tu lykantrop, na to dám krk!" odpověděl Miša K: "Opravdovej lykantrop? A není to náhodou jenom vlkodlak?" zeptal se trochu nevěřícně. M:"Copak jsme nikdy neviděli vlkodlaka?" urazil se vozka "V kafdým domě najdef kofefinu! Lykantrop to je! A vlky navádí na lidi schválně! Rozefírá ho vztek. Páter na minulý mfi přímo řekl: Dokud neznifíme to satanské plémě, nebudeme se mít dobře." Alex, Benji a Kluzký vědí že Miša pěkně kecá. Všichni jste ve Vřekotočí už byli, a rozhodně to nevypadá tak jak to váš vozka popisuje. M: "Nevěříf? Sám uvidíf. To k nám lofci z celého Příhranifí přifli jenom tak? O Diegu Stopařovi si slyfel? A o Bolítovi? No vidíf! A stovku ve zlatě za hlavu lykantropa jsem si taky nevymyslel!" čepýřil se Rjachim na Kluzkého když si všiml jeho nevěřícného obličeje. Jestli vás nevodí za nos tak je to vážné. Tihle chlapi neztrácejí čas s každou blbostí. Jejich jména jsou v Pevnosti známá. Muži kteří se rozhodli zasvětit svůj život lovu příšer. Cestují po Příhraničí a předhánějí se kdo uloví větší bestii. Tihle byli opravdoví profesionálové kteří za měšec zlatých ani nevstávali z postele. Tenhle způsob obživy není jen tak pro někoho. Zatímco třeba Patrola je venku co chvíli, tihle venku prostě žijí. V osadách se pohybují jenom kvůli práci, ale jinak žijí a spí venku v divočině. Někteří z našeho světa je přirovnávají k moderním Zaklínačům ze stejnojmenné knížky. Lesy jsou v téhle části poněkud prořídlé. Hodně stromů zde bylo pokáceno a použito na stavbu různých budov. Vítr už téměř utichl a jeho zbytky se rozbíjí o stromy. Jedete už nějakou dobu, když začne padat sníh a vítr se začne znovu zvedat. Přijde vám jako by se začalo stmívat, i když je ještě poměrně brzy. Že by příchod Azurového slunce měl opět vliv na to naše? Včera vyšlo poměrně pozdě, a dneska může klidně zase brzo zajít. Tohle ale nevěstí nic dobrého. I z koňů jde cítit jistá nervozita. Až to skoro vypadá na sněhovou bouři. | ||
| |||
 | Rozhodnutí Přikývnu. Na obojí. Má pravdu. O tom se přít nebudu. A je to její věc. Udělal jsem co šlo, zbytek je na jejím rozhodnutí. Potřesu hlavou, když mi slíbí, že mi řekne. Příliš rychle děvče. Příliš rychle. Nepřijde. Vím to. V ústech se rozlije podivná hořkost. Až mě to překvapí. Nevím proč, ale čekal jsem, že to bude sladké. Nebo aspoň nasládlé. Ale není. Voda tomu trochu pomůže a to nehorší zmizí. Teď už zbývá jen čekat, co to provede. „Co uvidím? Obrazy jako od Pollocka?“ Zeptám se zvědavě a doufám, že to tak nebude. Uklidím do svého batohu její bylinky a překreju je svými věcmi. „Neboj. To bych ti neudělal.“ Ujistím jí a myslím to vážně. Překvapeně se na ni zadívám. Takové vědomosti jsem od ní nečekal. Většina lidí přijde s tím, že chce uhlí na sračku a klidně si vezmou i dřevěný uhlí z ohniště. Ale to moc nedělám. Naposledy asi před měsícem někomu z Patroly. „Je to aktivní, ale říkám živočišný. To znají všichni. Na rozdíl od aktivního.“ Lékárna je opět venku. Že já ji vůbec uklízím. Prolétne mi hlavou a podám Gabriele platíčko. Zbytek jednotky se může třeba posrat, ona ne. Platíčko zmizí ve stejné kapse jako před chvilkou prášek. Čekám co bude. Ale to co následuje mě překvapí. Nemít plnovous, asi by viděla jak mi poklesla čelist. Prostě mě s sebou nechceš. Nepotřebuješ. Obvaž. Posluž. Dej. A zůstaň. Nebo táhni. To je fuk. Poslechnu. Posadím se a nechám ji odejít. Sedím a dívám se na dveře, kterými odešla za jiným. „Zabiju ho.“ Řeknu tiše. Sedím a přemítám o plánu vraždy. Meč vyloučím. Uškrcení, zlomení vazu a rozdrcení krku taky. Všechno by ukazovalo přímo na mě. Stejně jako kdybych ho otrávil léky. Navíc škoda léků. „Zastřelím ho. Nějakou bouchačku seženu. Improvizovaný tlumič si udělám. Já, rytíř, přeci pistole nepoužíváme. Kdo by mě podezíral?“ Sklopím hlavu a přemýšlím, jak moc je to reálné. A jestli mi to pomůže. Asi nijak. Musím jí to říct. To je jediná šance. Musí to aspoň vědět. Teď hned. Vstanu a vyrazím ven. Ke kovárně je to jen pár kroků. Okno, dveře… Zarazím se a vrátím se k rozbitému oknu. Zevnitř je cítit teplo. Ale to je mi teď úplně fuk. Vidím Alexe s Gabrielou, jak se objímají. Sklopím hlavu a vycouvám. Nemusím jí to říkat. Nesmím. Není to důležitý. Vrátím se do druhého domu a ačkoli mě hlad přešel ohřeju si jídlo. Chuť nevnímám. Nevím jestli to je rýže, těstoviny nebo cokoli jiného. Je mi to fuk. Před očima mám jen Gabrielu v náruči Alexe. A co jsi čekal? Uvědom si kdo jsi a proč tady jsi. Žádný románek v plánu nebyl. Odstup ano. Drž se ho. Zapomeň na to. Potlač city. Jsi jen meč. Nic než zbraň. Ten trojúhelník by nikam nevedl. Jen by ohrozil tvoji misi. Nejsi tu, abys miloval. Máš jen zabíjet. Vyškrábnu konzervu a odhodím jí do kouta. Cítím, jak ve mně vzrůstá neovladatelný vztek. Vzápětí proti zdi letí židle i stůl. Musí to ven. Zhluboka oddychuji. Dokonce na okamžik zavřu oči. Když je zase otevřu, už je vše jinak. Mlčky přeláduju zásobník do kuše. Přijdou tam osikové šipky. „Máš ještě jeden dluh.“ Řeknu pro sebe a vyrazím hledat Arica. | ||
| |||
 | Dolejší - rozhovor s Kluzkým "Bude." přikývnu na souhlas. Jestli mu někdy někdo tvrdil, že dělat velitele bandě individuálů bude procházka růžovým sadem, tak si z něj krutě vystřelil. Patrolář byl očividně zkušený průzkumník divočiny, ale o vedení lidí věděl asi tolik, jako já o jeho zbrani. Prostě velký kulový... "To bohužel také neplatí." musím s ním opět nesouhlasit. Nechtěl jsem ho zbytečně deptat nebo nedej bože srát, ale řekl to zrovna dvěma lidem z celé skupiny, o nichž věděl, že se k žádnému hledání plánů neupsali. Co berou tuhle skupinu, jako prostředek, který je má dostat, co nejdál na sever. "Pochop, ty a tvoji průzkumníci to tak možná máte, ale co ten zbytek?" zakroužím prstem po osadě, abych imaginárně pojmul všechny rozeseté jednotlivce. "My váš cíl nesdílíme a vlastně neznáme ani jeho podstatu, takže těžko pro něj budeme chtít nasazovat životy." začnu přímo od nás. Lhaní mi nikdy nešlo, ale co víc, chci mít před ním čistý stůl. "Rytíř se včera v hospodě vyjádřil, že je tu jen z vyššího rozkazu Bratrstva." fakt, že se hned druhý den snaží smazat tohle pouto nechám nevyřčené. Nemělo smysl zatím vytahovat moje pochybnosti na povrch. "A Freya s Gabrielou? Kdo ví?" pokrčím rameny, když v rychlosti shrnu všechny členy téhle kumpanie. Schválně jsem vynechal Izumi, protože u ní se zdál cíl jasný. Bude následovat Freyu kamkoliv a nejspíš udělá cokoliv, co si šamanka bude přát. Jasně mohl jsem se plést, ale jestli ano, tak to stejně zjistím nejdřív, až mi její katana projede mezi žebry, takže nemělo smysl se tím víc trápit. Rád bych Patroláři dal i nějakou odpověď místo pouhého poukazování prstem na palčivé místa, ale snažil se o něco, co bylo z mého pohledu aktuálně nemožné. "To, čeho chceš dosáhnout je v tuhle chvíli bohužel utopie. Tady stále platí staré klišé aneb důvěra se musí budovat, nedá se přikázat ani koupit." věnuji Kluzkému rozpačitý úsměv. Dokud se všichni nerozhodnout vyložit svoje karty na stůl, nemohl udělat prakticky nic, čím by skupinu stmelil. "Pokud se i přesto rozhodneš přijít se zrušením nálepek frakcí, tak od nás můžeš čekat podporu." dám Kluzkému alespoň to málo. Pořád jsem v tom neviděl žádný benefit, ale pouze prázdné gesto a prostor pro alibismus. | ||
| |||
| V kovárně Jak dlouho už tu jsi a co všechno jsi slyšela? proletí mi hlavou. Měl jsem aspoň zavřít vrata od stáje, takhle sem mohl přijít kdokoliv... Ale přišla jsi ty, takže je vše v pořádku. Asi. Ale jo, určitě je. Když se ke mě přitiskneš, obejmu tě. Tohle mi asi zatím ke štěstí nebo spokojenosti stačí. "Možná o tobě..." pousměju se když tě pustím. Čas se nám krátí, ale všechno mám nachystané, tak se můžeme do výroby rovnou pustit. | ||
| |||
 | V kovárně Routa - znala jsem kluka, co když byl na ní, maloval. Jinak byl levej i na to, aby zvládnul domeček jedním tahem, ale s touhle bylinkou mu to šlo samo. Říkával mi, že je to droga umělců… těch opravdových, ne těch, kteří nasávající pelyněk v absintu, 2 dny čumí do blba a nakonec si uříznou ucho, o které je v žertu požádá jejich kurva. Nevím kolik je na tom pravdy, ale musím uznat, že se začínám cítit líp. Do kovárny vejdu tiše přes stáje. Podle zvuků je jasné, že Alex už je uvnitř. Opřu se a nějakou dobu se na něj dívám. Dokonce se slabě usmívám. V té chvíli je něco… kouzelného. Opatrně odložím batoh a když on odloží nástroje, vklouznu mu do náručí. „O čem to zpíváš?“ Zeptám se. | ||
| |||
| Do kovárny? Cože, dát je tobě? „Pomůže mi později…“ Vysvětlím. „Léky jsou vzácné. Nebudu je plýtvat.“ Dodám, protože jsem přesvědčená, že hýčkat se v relativním bezpečí je zhůvěřilost. „Jasně, že řeknu.“ Vypálím ihned a dost přesvědčivě. Pravda ovšem je, že netuším, co přijde a jak budu reagovat. Nevěřit, nesdílet a nepřiznat slabost – tak žiju a mám k tomu svoje důvody. Každý rozumný člověk tady, by je měl mít. Drogu zapiju vodou a čutoru podám také Betchanovi. „Ať slouží.“ Ušklíbnu se. Tohle je problém s někým, kdo je čestný – opravdu nevím, jak by na podobnou nabídku reagoval Alex. Což je taky důvod, proč ji nedostal. Záchranář je proti němu… čitelnější, v některých ohledech i jednoduší. A přesto váhám, jestli mu svěřit svůj majetek. „Tak dobře, něco k tobě dám.“ Souhlasím nakonec. Nechám si věci, které jsem už přiznala a taky ty, které potřebuji… u Betchana tak skončí asi 2/3 mých zásob. „Ne, že si dáš beze mě.“ Zvednu prst. „Jo… živočišný… věděl jsi, že se dělá ze zvířecích kostí?“ Napadne mě bezděky. „Ale aktivní, které se teď používá víc – to je z dřena, kokosových skořápek… ale lidi mu pořád říkají živočišný?“ Lehce se zamračím nad tím, co tu plácám a mávnu rukou. „To máš fuk. Jestli máš, tak mi, prosím, nějaké dej.“ Nastavím ruku, a pokud dostanu, přidám tablety do kapsy k prášku na bolest. Nad nabídkou doprovodu však zavrtím hlavou. „Teď se chováš jako ochranář. Navrčený a zbytečně vyděšený psisko.“ Oznámím klidně. Chci muže opatrně upozornit, že tohle mi příjemné není a to formou, kterou si vybral sám. „Kovárna je odsud tak 10 metrů a jak jsi slyšel, nic se tu stát nemůže.“ Připomenu. „Tak si sedni. V klidu se najez a sejdeme se na nástupu, dobře?“ Oznámím a opatrně si vytáhnu batoh na záda. Na rozřešení nečekám a vyrazím do kovárny. Jo chci jít za Alexem. | ||
| |||
| Kovárna Uvnitř to vypadá prakticky stejně jako při mé minulé návštěvě s rytířem a Gabrielou. Z věšáku seberu alespoň zástěru a položím jí na tělo kováře. Bojoval o svůj život statečně, ale pokud i ten druhý mrtvý byl vampýr, neměl kovář žádnou šanci přežít. Natož když jich venku asi bylo mnohem víc. Nikdo tu ještě není, nachystám si třísky a začnu roztápět výheň. Ruce se mi pohybují automaticky, ale i díky tomu můžu konečně opravdu v klidu přemýšlet nad tím, co se za poslední dva dny událo. Ne nad tím, kdo přidal lysohlávky do medu a smrtí Katrin, to jsou věci, které už neovlivním. V tomhle měl Betchan pravdu i když z každé mé odpovědi si vždycky vybral jen část toho, co uslyší a na co bude reagovat. Tyomnaya noc', tol'ko puli svistyat po stepi... Nevím, do přesně k tobě cítím, Gabrielo, ani jestli vůbec cítíš něco ty ke mě, ale vím, že rytíř nemohl být vzdálenější pravdě. Nedokázal bych tě zabít a nedovolím, aby to udělal někdo jiný... | ||
| |||
| Poprvé Rozmrzele se dívám, jak schovává lék do kapsy. Nemám rád pacienty, co neposlouchají. „Tam ti nepomůže. Nezabere. Bude tě kvůli tomu bolet víc než jen hrudník.“ Namítnu, ale tuším, že zbytečně. „Rádo se stalo. Kdyby cokoli, řekneš mi to, viď?“ Mrzí mě, že jí je zima, ale jinak to nešlo, mít víc času, zatopil bych v kamnech, ale když jen hodina.. „Jo. Jasně. To..je dobře. jídlo je důležitý.“ Odpovím trochu nejistě. „Já si dám. To se neboj.“ Přikývnu. Vidím to na sušenku s paštikou. Výhodou tohohle jídla je to, že nezmrzne. Na slunci se nezkazí. Ani čokoláda se nerozpustí. Pro armádu jen to nejlepší. Záchranář. To jsem neslyšel tak dlouho. Naposledy ještě doma. Teď se ale zeširoka usměju. „Jo. Přesně tak. Velký a silný záchranář. Ještě že jsi neřekla ochranář. Připadal bych si jak navrčený psisko, co chrání svou paničku.“ S neskrývanou obavou sleduji co chystá. A kolik. Mě o hodně méně, což kvituju s povděkem. I tak to bude určitě síla. Sjetej rytíř. To tu dlouho nebylo. Bude to moje poprvé. Když nepočítám vodku a místní kuchyni. Hříbky a saláty… Shrnu si prášek do úst. Že by mě chtěla otrávit nebo mi jinak ublížit mě ani nenapadne. Nechám to promísit slinami a čekám co se stane. Když se Gabriela začne chystat k odchodu položím ruku na její batoh. „Nechceš si to dát ke mně? S tím jak po tobě jde.. Jestli to u tebe najde.. Já si to obhájím. Jsem felčar. Celkem se to u mě čeká.“ Nabídnu jí. Není v tom žádný vedlejší úmysl. Prostě jen pomoc. Ochrana. „Živočišný. Na průjem. Máš střevní trabl?“ Zeptám se a už si zase chystám lékárnu. Nedivil bych se, kdyby měla. Celej tenhle podnik je na posrání a do toho ještě nervy na pochodu. Kdekomu by to srovnalo střeva do přímky. „Ať jdeš kamkoli, jdu s tebou.“ Upozorním tě. „Je mi jasný, že chceš jít za Alexem. Jdi, ale ne sama.“ | ||