Andor.cz - Dračí doupě online

Proslov zástupce krále

Poslouchám toho co zde zastupuje krále, nespokojeně zabručím, když řekne, že neví kam král šel.
No o tom pochybuji...
pomyslím si, ale nechám to být. Je očividně dost zaneprázdněn a znervóznen mou zprávou.
"No mohu to skusit, ale jak jste si jistě všiml, nejsem zrovna bojový typ draka. Ale mohu to zkusit."
řeknu mu po dlouhém rozmýšlení.
Stoupnu si a protáhnu se.
"Je tady někde poblíž nějaká studna, ze které se nemusí tahat vědro a dá se z ní napít, nebo alespoň říčka, či žlab na vodu pro koně?"
zeptám se. Mám dost žízeň, sice sem se najedla, ale vyžíznělo mi po tom dlabanci.

Musela jsem jsi jednu vrazil, abych se ujistila, že ještě nespím. Bolelo to, takže jsem nespala. Aspoň teda prozatím ne. Věčný spánek v plánech rozhodně zatím nemám a dlouho ani ještě nebude.

Lidé vypadali dost vystrašeni. Většina z vojáků, viděla pořádnou bitvu tak jednou za život, někdy ani to možná ne. Hradby nebyli nijak pevné, aby se jimi dali odrážet případné šiky a stačil jedno z pořádnějších beranidel, aby prorazilo dřevenou bránu.

Šiky nemrtvích se blížili. Díky řece jsme byli z jedné strany chráněni, o víc, jsem ale očekávala útok na hlavní bránu. Nemrtví nezastavila, ani nespomalila tekoucí řeka. Procházeli jí, jakoby nebyla pro ně vůbec ničím. Dolehne ke mě odporný zvuk řeci nemrtvích. Vůdce hlasitě ječeli rozkazi v jazyce, kterému jsem sama těžko rozuměla.
Jedno jsem ale věděla naprosto jistě, tohle nění všechno. Není to celá armáda. Cítím odporný puch smrti namíle daleko odtud a je daleko větší a silnější než je tenhle tady.

Nedočkaví lučištníci vystřelili. Některé s šípů sice zasáhli nepřátele, ale oni je naprosto ignorovali a kráčeli dál i s zapíchnutým šípem v hlavě. To rozdmýchalo strach lidí ještě víc. Jediné, co mi dělalo velké starosti byli ženy a děti. To co jsem dělala dřív.... chránila nevinné a utlačované, bojovala se zlem.... oni se o sebe nepostarají. Ti muži nedokáží zastavit ani tuhle "hrstku", která se sem blíží, natož to co čeká za kopci.

Chytla jsem jednoho z mladíků, který se snažil nasoukat do zbroje a velká helma se mi klikala na hlavě.
"Opatruj to jako oko v hlavě." řekla jsem mu a dala jsem mu svou kabelu a meč. To co se chystám udělat... k tomu meč potřebovat nebudu. Mladík nejistě přikývl. Vrátila jsem se zpátky na hradby a přehoupla se přes ně. Nějaký muž na mě něco křičel ale já jsem je ignorovala. Hradby byli vysoké pár metrů, obyčejný člověk, by jsi zajisté ublížil, kdyby udělal co já.

Ne...Pro Ven´tasse, pro můj rod.... vířilo mi v hlavě. Budu čelit své noční můře.
Propošla jsem několik metrů před hradby a zastavila jsem se uprostřed cesty. Musela jsem jim připadat jako naprostý blázen co jde na smrt.

Zavřela jsem oči. Přeměna bude trochu horší, už je to pár let, co jsem byla ve své pravé podobě.
Mou postavu zahalil neproniknutelný bílí dým. Najednou se z něj vynořil pařád, velký přát, který následoval další, poté dva další o něco silnější. Dlouhý šupinatý ocas s trny. Ve vzduchu se zatřepala kůže napnutá na křídlech. Nakonec se oběvil i dlouhý bílí krk s hlavou a zbytek zavalitého těla. Vše bylo pokryté bílími šupinami. Od hlavy k ocasu, po svměru páteře trčeli trny.
Oči na hlavě se otevřeli. Napnul se dlouhý hadovitý krk, a poté se otevřela štíhlá tlama, ze které se vydral mocný řev, který pronikl až do morku kostí.

Před lidskou pevnůstkou se tyčil bílí drak, vysoký asi 10metrů, s krkem, který měl dobré 2 metry. Okolo něj se šířika ledová aura.

Volná...po někola letech jsem byla zase, tak jak jsem se narodila... natočila jsem hlavu, tak abych viděla na lidi, který jako solné sloupy stáli az hradbami a hrozbu emrtvích úplně ignorovali. Protáhla jsem jsi křídla, která tímto zdvyhla trošku větší vitr v okruhu několika metrů.

odkaz