Andor.cz - Dračí doupě online

Rozprávanie.

Trochu skrotím svoje nadšenie a zbrklosť a ďalej sa už tka neponáhľadm, iba sa snažím pokojne nasledovať veľkého tvora na ceste lesom.
Niekto, koho nebolo vidno už roky? Starší mi niekedy rozprávali o bájnych stvoreniach, ale ktoré môže byť toto? musí byť mocné.
Stará mágia vo mne zabuble od zvedavosti, ale zostanem pre tentokrát ticho. Cestou sa obzerám po mocných stromoch, ich širokých korunách a pevných kmeňoch, po zvery, ktorá sa mihne sem tam v okolnom poraste a premýšľam, čo za zlo musia so sebou niesť tí kostliví, keď to všetko ničia. Keď začne ent rozprávať, pokývem hlavou a pozriem sa na neho aby vedel, že má moju plnú pozornosť. Žmurknutím mu dám najavo, že počúvam a že by som bola rada, keby pokračoval, ale mlčaním mu dávam času, koľko chce. Našľapujem na takého veľkého tvora opatrne, aby som nepôsobila príliš veľa hluku, ale stále cítim narastajúci hlad.
Ešte nie, nasýtiš sa potom Noemi.

Hostinec

Zaklepu na vrata, nebo co to bylo, v lidských věcích se stále nějak nevyznám. Poodstoupím a čekám na odpověď.
"Kdo to je?" Ozve se z cimbuří. Povzdychnu jsi. Až sem byl cítit odér alkoholu.
"Hledám tu noclech...." Zavolám nahoru. Muž na cimbuří zmizí, ale zvuky kroků, občasného nadávání a mumlání se vrata otevírají a on se oběví mezi nimi. Muž ve středním věku, s těžkým pivním břichem. Ve vousech ještě zbytky večeře. Na sobě vojenskou uniformu a něco co připomínalo kopí. Prohlídne se mě odshora dolů.
"Tak pojď dovnitř děvče."
Vrata pootevře ještě víc, abych mohla projít. Když projdu dovnitř, svižně prohledá okolí za branou, jakoby se něčeho bál. Zavře vrata a zajistí je kládou.
Prý děvče.... kdyby jen věděl, choval by se jinak.....
Potřesu lehce hlavou, ve snaze zahnat tyhle myšlenky. Nikdy jsem se moc nepovyšovala nad lidi, ale staré zvyky se těško přemazávají.
"Asi budeš hledat nocleh viď? " řekne. Ten má teda postřeh, hlavně, že jsem mu to před pád okamžiky říkala. Přijde ke mě blíž, až moci dost dobře cítit alkoholoví odér.
"Támhle o pár bloků dál narazíš na hostinec U Velké ryby, snad tam budou mít ještě místo." řekne a ukáže do tmy směrem někde v budově o kus dál u které hoří pochodeň. Slušně mu poděkuji a vydám se tím směrem. Za sebou slyším jen jak něco mumlá.

Obrátim jen oči v sloup a urovnám jsi řemen, který drží můj meč na mých zádech. Budu už potřebovat nový, chce to zkušeného kováře, který mi vyrobí přesku a kožedělníka, který vybere správnou kůži. Musí být pevná a přitom i lehce pružná.

Jdu tedy k hostinci. U dveří se na chvilku zastavím. Vevnitř je pěkně veselo. Muži pijí a jsou slyšet i výkřiky žen, které je provokují a dráždí. Povzdechnu jsi. Jak odporní mohou někdy lidé být.

Zabořím ruku do kapsy, kde je bezpečně ukrytý dárek od přítele největšího. Stisknu jej a stisknu i kliku a vejdu do hostince.

" Unaveni budeme stejně."

podívám se na něj a pak na postel. Povzdechnu si a dojdu k němu. Chytím ho jemně za rameno. Kouknu znovu do postele.

" Arvine. Postel je dost velká na to abychom se na ní vyspali oba dva. Každý na své části. Pojď prosím."

Povzdechnu si potichu a potřesu hlavou.

" Jestli tam nebudeš spát ty, tak já taky ne, protože jinak se nedomluvíme."

Věž

Zasměji se. Takže to nebude takový slušňák jak jsem si myslela. Chvíli jsem si myslela, že je trošičku natvrdej aspoň co se žen týče. Naštěstí jsem se mýlila.
„To je fakt.“ Souhlasím. Bude s ním sranda. Na cestách se nudit nebudeme.
Zatvářím se zamyšleně. „Nooooo.... něco s mravním ponaučením?“ navrhnu.
„Něco určitě vymyslíš. Já mám ráda všechno.“ Pokývnu hlavou a pak si za ní složím ruce.

Nalaya - Večer v pokoji

V době kdy se Nalaya myje se procházím po chodbách a obdivuji krásy tohoto místa, nezdá se mi, že by tam byla dlouho. Vlastně čas ani moc nevnímám a jen se trošku usmívám. Pak mne zavolá a sedne si před dveře. Musí se jí nechat, že je opravdu krásná v čemkoli. S děkovným úsměvem zmizím v pokoji a pořádně se umyju od špíny, taky vlasy a pak se usuším a obleču do kalhot a volnější košile. Pak otevřu dveře a usměju se.
"Pojď dovnitř, nebo tím sezením na kamenech nastydneš."
Řeknu vlídně a až jakmile vejde tak zavřu a rozhlédnu se.
"Prospi se Nalayo jistě jsi unavená byla to dlouhá cesta. Udělám si taky něco k noclehu."
Podotknu klidně, poprvé asi nemám u pasu meč, ten se vším ostatním leží na židli opodál. Mezitím začnu hledat něco dobrého na spaní.

Lenora - Útočiště v pevnosti

Když zaklepeš na bránu pevnosti zaduní to.
"Kdo to je?"
Ozve se shora z cimbuří mužský hlas. Když nakonec něco řekneš asi usoudí, že nejsi tak nebezpečná a brána se pootevře.
"Tak pojď dovnitř děvče."
Vybídne tě voják ve středním věku oděný do vojenské uniformy a třímající kopí. Když vejdeš dveře se zase zavřou.
"Asi budeš hledat nocleh viď? Támhle o pár bloků dál narazíš na hostinec U Velké ryby, snad tam budou mít ještě místo."
Ukáže do tmy směrem někde v budově o kus dál u které hoří pochodeň.

Noemi - Setkání s prastarými

"Tolik spěchu tolik spěchu...."
Bručí ent a pomalu se otáčí k lesu.
"Následuj mne mladičká uvidíš, ty kdož neviděl už léta. Času není mnoho a nákaza stravuje les příliš rychle neuchráníme jej napořád."
Řekne pochmurně a pomalými sáhodlouhými kroky se rozejde mezi mohutné stromy.
"Ne jen entové chrání les, ne jen jejich je toto domov. I mnozí další, kdož byli zapomenuti zde žijí."
Vypráví pomalu.

Araoth - Úkol v mramoru

Již hodnou chvíli obcházíš okolo mramorového sídla a snažíš se najít nějakou skulinu, nebo možnost dostat se dovnitř. Hlavním vchodem to určitě nepůjde jsou tam 4 bdělí po zuby ozbrojení trpaslíci, kteří hlídají a pouštějí jen šlechtice na zvláštní propustku. Sídlo má pak dva boční menší východy. Jeden se zdá oteviratelný jen zevnitř a druhý normálně. A právě z něj zrovinka vyjde s nůší plodin trpaslík středního věku, který na tebe vyjeveně kouká.
"Kdo jsi a co tu chceš? Žebrotě nedáváme."
Upozorní tě a podmračeně si tě prohlíží.

Malari - K Trionu

Je už tma jako v pytli, když zahlédneš v dálce rozlehlé město Trion a všechnu jeho krásu. Otázkou však je zdali se raději neutábořit a nestrávit noc mimo něj. Kdo ví jestli by poznali v noci kdo jsi a nesestřelily tě stráže jako hrozbu. Máš tedy na výběr několik možností buď tam letět, nebo se utábořit na lukách okolo a nebo přistát u nedalekého lesíka a skrýt se tam.

Amiel - Noční pohádka

Vellus se pobaveně usměje.
"Raději si dám medovinu."
Ušklíbne se a při zmínce o děvčatech se pobaveně uchechtne.
"No na to bych nesázel. Přece jen není dobré nakrmit každou slepici v kurníku, protože pak by chtěly všechny víc."
Směje se a prokazuje přizpůsobivost ve hře.
"Jo dá se to tak říci....a co se týče pohádky....jakou by sis představovala?"
Provokuje tě a při tom se škodolibě usmívá.

Věž

Zatvářím se nevěřícně. „Ty nemáš rád pivo? No tohle!“ divím se, protože jsem ještě nepoznala chlapa co by neměl rád pivo.
„Dobře. Tak pro mě pivo a pro tebe víno?“ navrhnu. Víno bylo taky fajn, ale připadalo mi poněkud... sladká.
„A nebo taky budeš moci zkoušet místní ženský. Jsi krasavec, takže po tobě půjdou ženský jak slepice po flusu.“ Prorokuji. Aby ne... nakonec i já o něj měla zájem.
Ale buďto má železné sebeovládání nebo se mu nelíbím tímhle způsobem. Tak či onak, přinejmenším to vypadá na pěkné přátelství.
„Takže od zítřka jsme parťáci. Kámoši na cestách. Ty budeš krýt záda mě a já zase tobě. Už se těším.“ Zamyslím se.
„Fajn... když jsme domluveni... co bude s tou pohádkou?“ mrknu na něj.

Thruiden - Úkol

Zatraceně, tak dostat dovnitř bude asi obtížnější než jsem čekal.
pomyslím si, když uslyším odpověď na své dotazy.
Každopádně děkuji za všechny informace a nebojte se. Určitě se s tím poperu.... tohle nějak zvládnu.
Rozloučím se a vyrazím směrem k tržišti. Honosné sídlo hned vedle opravdu nešlo přehlédnout. Taková krásná práce opravdu vyčnívala mezi okolními stavbami.
Teď už jen musím vymyslet, jak se dostanu dovnitř. Předpokládám, že předníma dveřma mě tam jen tak nepustí.
Začnu tak obcházet sídlo kolem dokola a hledám jestli nenajdu nějaké slabé místo, kudy by se dalo projít dovnitř. Také se snažím pozorovat, jestli dovnitř nepřicházejí nějací sluhové donášející zásoby a případně jací hosté jsou vpouštěni dovnitř, pokud vůbec nějací.

Švihnem dlhým ostnatým chvostom a potrasiem rohatou hlavou. Nato chvost stočím okolo tela.
Nákaza nemŕtvych? Čo okolo seba také šíria? Ničia to sami alebo z nich ide energia, ktorá zabíja prírodu?
Vypočujem ho a pritom na neho neprestajne hľadím.
Jeden z mnoha ochrancov lesa. Takže ten s kým sa mám stretnú´t je tiež ochranca? A to že tu treba ochraňovať viac než len stromy...sú tu iné staré stvorenia? Tie, ktoré šíria dobrú, dávnu mágiu?
Prehovorím až po tom, čo jeho hlas stíchne.

Čo sa týka pomoci, rada pomôžem koľko bude treba. Ale rada by som vopred vedel, za kým ma posielaš? A bohužial, žila som dosť izolovane, takže rasa Entov mi nič nehovorí.
Ospravedlním sa, načo odmotám svoj chvost od svojho tela, napnem svaly a svižne sa postavím, aby som mu dala najavo, že som pripravená ísť.

Putování

Moje cesta zdá se poněkud nekonečná. Už ani nevím jak dlouho jsem na cestě a jak dlouhá mě ještě čeká. Stýská se mi po časem Zářící jednotě. Lidé v této době na tom nejsou o nic víc lépe než předtím, možná ba i hůř. Krajem kolují legendy o Mrtvých válečnících, kteří vstávají z hrobu a zabíjí potom živé, kteří taktéž ožijí. Nevím kolik pravdy je na těhlech legendách, ale zdá se, že lidé tomu urputně věří. Před pár dny jsem opustila lidskou osadu, kde na mě koukali lehce řečeno skrz prsty. Nikdo mi nechtěl nic prodat nebo ode mne koupit. Každý mě posílal slušně řečeno k šípku. Dřív by tomu ale tak nebylo. Dřív jsem byla uctívanější než byl sám král.

Dle rozhovorů, které jsem pochytila cestou po osadě jsem někde na pomezí království Trion a království trpaslíků Železné skály. Připozdívalo se a já se projednou chtěla vyspat pod střechou. Při západu jsem našla, při cestě podél řeky, něco co připomínalo lidskou pevnůstku na břehu, pro mě zatím bezejmenné, řeky. Když přijdu o něco blíž, podobá se to lidským stavením. Rozhodnu se jít tam, protože se rychle připozdívá a já nechci dnešní noc trávit v lese u ohně. S tužbou přenocování zaklepu na dřevěná vrata a očekávám nějakou odpověď.