Andor.cz - Dračí doupě online

„ Věřím ve svůj lid, veliteli.“
Podívala jsem se na něj, když mě tiše varoval a věnovala jsem mu jemný laskavý úsměv. Pohled mi z něj ale sklouzl k mému drakovi, který si polehával ve dveřích.
„ Myslím, že nikdo nepotřeboval nezvladatelnou ohnivou princeznu, která se neovládala a ani nepotřeboval nezvládnuté kouzlo, které možná stálo život mou matku.“
Úsměv mi zmizel a srdce se mi sevřelo ještě víc.
Jakmile začal mluvit trpaslík, zadívala jsem se jeho směrem, stále bez úsměvu.
„ Moje magická moc se ještě ani zdaleka nestihla navrátit. Bitva a pak i střet se stínem a stínovým vrahem si vyžádali svou daň. Mohu poskytnout navádění a pomoc s hledáním kontaktních míst, ale na samotné kouzlení už mi nezůstala síla, alespoň ne, dokud si neodpočinu a tohle momentálně má větší prioritu než můj spánek.“
Podívala jsem se po všech přítomných.
„ Musíme počítat s tím, že tohle nebyl poslední útok. Navíc se tu objevil jistý Anth Karte, zloděj duší. Vím určitě, že má minimálně duši Pána vodních koní… Bohům žel místo, kde byl spatřen naposledy se proměnilo v kráter. Máme potvrzenou jeho smrt?“
Zadívala jsem se na Velitele vojáků a tiše jsem vydechla.
„ Ke všemu na mě byl uspořádán pokus o vraždu a uvěznění mé duše v dýce. Stínový vrah mne napadl při odchodu odsud, v jeho dýce však byla uvězněna duše jednoho z mých strážců, který mne doprovázel. Musíme přijít na to, jak ji vysvobodit, aby mohl dojít klidu.“
Zadívala jsem se na každého jednoho z nich, včetně svého draka a nakonec jsem skončila pohledem na svém rádci.
„ Budeme se držet naděje, že je Král Arwin ještě stále tady. Posledně, když se proměnil do bílého lva a zachránil mi život, byl pak několik hodin v bezvědomí, takže může být stále ještě někde na bojišti nebo mezi raněnými. Stejně tak i královna, naposledy, když jsem ji zahlédla byla v obklopení své stráže a nesli ji do města.“
Snažila jsem se věřit tomu, že jsou v pořádku, ačkoliv… strach ve mně vyvolával čím dál větší nejistotu a ta jen prohlubovala strach.
„ Laerone, Arwin sebou měl dračí vejce. Zvídavé… měl ho sebou i v bitvě. Necítíš tu jeho přítomnost? Jsou tu opravdu jen naši svěřenci?“
„ Budete informovat Dibrona o průběhu bitvy a jejich následků?“
Podívala jsem se na Dibronovi mágy.

Porada
Nalaya a Laeron

"Ztratit symbol znamená hasit naději."
Odvětil velitel varovně, tiše v elfštině, ale sklonil mírně hlavu, na znamení úcty. Trpaslík a jeho společníci tě zvídavě, ale zdánlivě klidně pozorovali a čekali, oč je budeš žádat. Ucítila jsi Laeronovu myšlenku.
"Jakou katastrofu?"
Znělo to trošku zmateně, než ses tomu však mohla věnovat mírně trpaslík opět přikývl.
"V tom případě bude asi nejlepší, když se o komunikaci postaráte vy osobně, nikdo z nás se s takovou znalostí měřit nemůže."
Náhle úplně pominul jakoukoli možnou účast druidů a prostě vzal, jako hotovou věc, že se o to zvládneš postarat osobně. No co trpaslík, asi neočekává, že bys potřebovala další souhlasit.
"Několik léčitelů sebou máme a zásoby? Hmmm ano to bychom mohli....ano to by šlo, nebude to sice nic zázračného, ale můžeme v tomto ohledu městu ulevit."
Přikývl znovu trpaslík a ještě se ohlédl na své společníky, kteří mu věnovali souhlasné pohledy. V sále zavládlo ticho, když ses chystala znovu promluvit, jedinou útěchou ti byl Laeronův pohled a oporu tvořící mysl, která podpírala tu tvou. Následná slova, která jsi vyřkla zůstala viset chvíli tiše a zlověstně ve vzduchu.
"Bude-li to potřeba postarým se o to princezno."
Uklonil se mírně rádce, který se tak uvolil tíhu tohoto oznámení vzít na svá bedra.
"Samozřejmě, jsem vám plně k dispozici s přípravou psaní, chápu, že něco takového bude nelehké....a co se posla týká...."
Krátce se rádce zamyslel a pak znovu potřásl hlavou.
"Nevím zdali bude dostatečného postavení, ale hádám, že zprávu bude schopen doručit rychle a bezpečně."
Ubezpečil tě, i když ti zatím neodhalil identitu tohoto tajemného posla.

Uprchlík z Trnínu
Zumishi

Obě ženy se na sebe krátce podívaly a pak věnovaly pohled opět tobě. V obou se mísily protichůdné pocity.
"Na další pasažéry nemůžeme čekat a hlavně bezpečí mé dcery je teď to nejdůležitější, vyrazíme okamžitě."
Pronesla k tobě polohlasně, ale slyšeli jste to určitě všichni tři Obě pak sesedly z vozu dolů. Dcerka šla pohladit koně a povzbudit jej k další cestě zatímco matka šla vedle tebe.
"V této vesnici nemáme žádné příbuzné a vlastně asi ani známé, a nestojím o to, aby se nás nějaký zoufalec pokusil zabít kvůli koni, nebo zásobám. Ne takhle to bude lepší."
Těžko říci, jestli ujišťovala tebe, nebo spíše sebe, ale tak či onak povoz se pomalu rozkodrcal kupředu. Cítili jste pohledy několika vesničanů z okolních domů, ale zdá se že zatím vás nikdo nehodlal zastavit ani konfrontovat, nebo požádat o svezení, většina nyní tak, jak jsi předpokládal balila a chystala se k odchodu. Vlnu klidu váš náhlý odjezd však rozhodně nezpůsobit. Ti, kdo si vás všimli začali dobalovat o to horlivěji, je tedy dost možné, že se vás někteří pokusí brzy dohnat, nebo vyrazí alespoň za vámi. A cesta do města Trion ještě byla dlouhá a mohlo se toho mnoho stát.

Šupinatý let
Lenora

"To je dobře."
Usmála se na tebe dívka zatímco její bratr byl stále trošku podmračený a zadumaný ohledně vašich problémů. Když jsi přišla s řešením celého problému tou nejasnějši se nabízející cestou, oba na tebe překvapeně pohlédli.
"Vážně teto?! Jasně to zní super! Let na drakovii wuhů!"
Zavýsklo děvče a doslova, jak oby jí bylo zase nějakých 10 let vystřelila rukama nahoru nad hlavu a jasném nadšeném gestu. Naopak ve tváři jejího bratra se začalo značit poznání spojené se zděšením.
"Počkat, ne....tak to teda ne. Ani náhodou! Tohle rozhodně v plánu nebylo, letět?! Ne s tím nepočítejte!"
Bránil se velice energicky a až podivně rozrušeně, zato jeho sestra ho obdařila jen vesleým úsměvem.
"Nebuď takovej srab bráško, nic na tom není a bude to paráda! Nemusíš se bát té výšky nespadneš, budu tě držet."
Zazubila se na něj. Ten naproti tomu nabral trošku nezdravou barvu a mírně se zachvěl.
"Vážně nemáme jinou možnost?.....Nemohla bys.....jo chápu nemohla....fajn, ale jestli spadnu tak si mě nepřej."
Vzdal to, když viděl její pohled a alespoň jí ještě zahrozil prstem až pak obrátil svou pozornost zpátky k tobě.
"No hádám, že cestu domů si ještě pamatuje že teto? Protože právě tam míříme, jen doufám, že to našel a nezničil."
Zabručel si pro sebe, ale co kdo měl najít už neřekl.

Porada v síni
Alasseon

"Ano veličenstvo to je pravda, je mnoho těch, kteří neumí pořádně třímat zbraň, ale mezi nimi jsou i lovci a či pohraniční hraničáři, a takoví umí vládnout lukem, pastevci, nebo rolníci, zase umí ovládat třeba vidle, nebo jiné zemědělské náčiní. Dejte jim příslušnou vojenskou obdobu a jsou hned lépe připraveni bojovat, hlavně chrání svo životy, životy svých rodin a znovuzískání svých domovů, to samo o sobě jsou motivace k boji, ale máte pravdu, že bez příslušné podpory armády, nebo vedení budou jejich řady rychle roztříštěny."
Přikývl rádce a mírným povzdechem zavrtěl hlavou.
"Nezáleží na tom, že tu teď není Lenora, váš otec, nebo kdokoli další. Záleží na tom, že tu teď jste vy princi. K Vám teď lid vzhlíží i když jste byl dlouho pryč. Jste královská krev, jste ten ke komu vzhlížejí v naději o pomoc a lepší zítřek. Nepotřebují ujištění o vítězství, potřebují vidět, že jste s nimi, že je povedete a podpoříte i v těchto nelehkých dnech, že opět neodejdete. Potřebují slyšet slova, která pozvednou jejich morálku a opevní odhodlání bojovat v jejich srdcích. Pokud upadne morálka, bitva bude prohraná velice brzy."
Vysvětlil ti velice trpělivě tvůj rádce.
"Možná to bude trvat, ale jednoho dne vám odpustí. Elfové mají sice dlouhou paměť ale....jak se říká láska je kouzelná."
Znovu přesunul oči k mapě a zůstával klidný. Nejspíše to nebyla jeho první a možná ani poslední bojová porada, nebo řešení nelehké situace a tak, jako kdysi tvému otci i tobě nyní stál neochvějně po boku a snažil se pomoci ze všech sil.
|"Delší období míru nás přimělo usnout pod dubem Výsosti. Ano bude moudré poskytnout našim obyvatelům alespoň základní výcvik. Mnozí z těch starších si pamatují, ale vyšli ze cviku, spousta mladých nezná, ale jak jsem řekl, jsou i takoví, mimo řadovou armádu, kteří se ohánět umí. Hlavně části naší armády jsou roztříštěny po celé naší říši. Části střeží jiná města, části pomáhají hraničářům na okraji hvozdu....počet zase takový problém není....roztříštěnost po naší říši a náhlost nepřátelského útoku naopak ano."
Rádce ti položil ruku na rameno a přátelsky ti jej stiskl.
"Jak budeme tedy nyní postupovat můj princi?"
Zeptal se tě skoro až konejšivým hlasem. V tomto okamžiku byl asi to nejbližší, co by se dalo nazvat obdobou rodiny, někým, kdo měl neochvějný zájem o tvé blaho.

Pokračujeme zkusím se k tomu co nejdřív dostat :)

Porada

Rty mi zkroutil smutný úsměv, když mi velitel zakázal účastnit se hlavních bojů, ne že by o tom zrovna on rozhodoval.
„ Veliteli, jsem pouze symbol, který lid jednotí. Avšak naděje je v každém z nás. A dokud neuhnasnou naše životy, tak i kdyby ten můj plamének zmizel, nikdy naděje nezemře.“
Zadívala jsem se na Velitele.
„ Vše má svůj čas.“
Zadívala jsem se na trpaslíka.
„ Žila jsem v něm a učila se od něj padesát let. Znám díky němu každý list tohoto lesa. S tím kam směřovat naše snažení kontaktovat lid mohu pomoct přímo já.“
Pohled mi sklouzl k Laeronovi. V prstech jsem svírala krajku krásného ubrusu. *Myslíš, že by mohli způsobit větší katastrofu než já?*
„ Můžete nám pomoci s léčením raněných anebo se zásobami?“
Pozorovala jsem trpaslíka. Dibron by mi neposlal pomoc jen tak … určitě tu mají nějaký další účel než jen boj. Nebo tu jsou jen kvůli obraně? Nemám po nic požadovat víc? Ani bych neměla. Ale naše situace je zoufalá…
* A teď to nejhorší…*
Zachvěla jsem se a srdce se mi sevřelo. Prsty jsem zaryla do légy a přehlédla jsem pohledem celou radu včetně všech mágů od Dibrona. Zhluboka jsem se nadechla, jako by mi docházel vzduch v plicích a začínala jsem mít pocit, jako bych se… možná i topila. I to by asi bylo příjemnější než to, co teď musím udělat.
„ Pokud do zítřejšího rozbřesku nenajdeme krále Arwina druhého…“
Pokusila jsem se udržet hlas dostatečně silný a neroztřesený, i když mi to zoufale nešlo. Srdce se mi svíralo žalem a do očí vháněly bolestné slzy, ale snažila jsem se je potlačit a udržet svou tvář klidnou, i když jsem znatelně pobledla.
„ Vyšlete posla do Trionu. Musíme zpravit jeho lid o králově ztrátě.“
Pohled mi sklouzl k rádci.
„ Můžete prosím napsat listinu pro královi rádce, prosím? Potřebovala bych s … tím pomoci. A vzhledem k tomu, že nemohu opustit svůj lid, potřebuji, aby listinu odvezl někdo… dostatečně postavený.“
Podívala jsem se na velitele. On by nebyl zrovna špatným poslem. Jenže přijít o něj si nemůžeme dovolit.

Další noční putování

,,Strach dokáže být velkou motivací, ano. Asi bude lepší vyjet pomalu a přinejhorším nás doženou další vesničané." přitakám souhlasně na to, že bychom neměli příliš dlouho otálet. Existuje zde možnost, že by nás mohli zdejší obyvatelé napadnout a ponechat zamčené v této vesnici v pomýlené představě, že to nájezdníky zpomalí.
,,Zda sebou někoho chcete vzít je jen na vás." o své předchozí myšlenky se s nimi nepodělím. Není potřeba vytvářet nervózní náladu více, než už za současné situace je.
Rozhlédnu se okolo, zda se k nám někdo blíží s jiným úmyslem, než se jen možná zeptat na nějaké informace. Ale většina vesničanů má nyní asi na práci si posbírat své věci a zvířata, která chtějí vzít sebou.
,,Pokud už není nic dalšího, navrhuji vyjet. Kdo může, měl by jít pěšky ať koni co nejvíce ulevíme od nákladu." shrnu nakonec svůj přístup k tomu, co bychom měli dělat dál. Doufám, že si kůň odpočinul natolik, aby byl schopný alespoň chůze při tažení povozu.

Na vlně šupin

Nečekala jsem příliš na to, až ozve se případní odpověď.. protože moje nohy prakticky ihned zamířili zpátky k východu.
I tak jsem ale po cestě zaslechla odpověď, na kterou jsem již nikterak nereagovala a mířila ven. Nebylo pochyb o tom, že jsem nyní cítila jistý... zmatek celkově a to nejenom ve své hlavě, ale též i něco.. co se nedalo tak úplně dobře popsat slovy samotnými.
Venku pak, jak jsem je našla, čekali na mě stále sourozenci. Samo sebou, neobešlo se to bez nějaké té poznámky, ale to jsem tak nějak přešla bez většího dotčení.
"Cítím se... volněji.. asi to líp nevyjádřím." řekla jsem k jejich dotazům ohledně sebe. Sama jsem se trochu potýkala s tím, jak jsem se vlastně cítila, protože.. jsem si v tom sama nebyla jistá, ale nebylo to nic co by bylo nějak.. špatné. Když pak padne otázka toho, že bychom měli překonat určitou vzdálenost za krátký okamžik, skoro ve vteřině, sotva ta otázka dozní, mě napadne jedno řešení.
"Myslím, že jedno řešení by bylo.. už jste někdy letěli na hřbetě draka..?" zeptala jsem se s jistým, šibalským úsměvem, kde musela ona moje myšlenka být zcela jasná, co jsem tedy plánovala dále udělat a jistým koutkem svého nitra jsem tušila, že by se to těm dvěma mohlo líbit..

Rádce a špatná situace.

Zamračím se, když mi rádce začne říkat, kde nepřítel udeřil, jako první.
,,Nemáme moc času... Většina z těch co tu jsou neumí držet meče... Takže jejich obrana bude tak čtvrteční normálním vojákům... Takže je to jako poslat malé dítě samotné do lesa a doufat, že nezabloudí."
Zadívám se na něj.
,,Řeč? Víš, že já na tohle nejsem a vůbec to neumím... Ani tu není Lenora, takže moje slova o tom, jak to zvládneme budou jen těžko uvěřitelná..."
Sednu si ztěžka a zamrkám na něj.
,,Nemyslím si, že mi odpustí... Málem ze mě byl eunuch... Tohle ani má smrt neurovná..."
Podívám se na něj, trochu vděčně, že změnil téma, ale když mi ukáže, kde se nepřítel seskupuje, tak mě polije studený pot.
,,Tohle není jen blízko..."
Zamračím se.
,,Víš, co mě děsí? Že ej tu tak málo tehdejší, co umí ovládat zbraně... Z celé ras je vojáků, fakt děsivě málo... Jestli tohle přežijeme, tak se bude s mečem učit každý, i kdyby to měl být zlatník, nebo švadlena... Každý bude umět použít meč..."
Zhluboka dýchám, abych nezačal propadat panice... Protože situace je ještě horší, jak špatná.

Porada
Nalaya a Laeron

Velitel se trochu zarazil a pak svraštil obočí, jak chvíli přemýšlel.
"Takový úkol určitě budou plnit se ctí princezno, ale stejně tak budou chránit i Vás. Stejně se domnívám a věřím, že i další z rady budou souhlasit, že byste se měla držet mimo hlavní oblasti boje....bez urážky princezno, ale pokud by se stalo něco Vám, veškerá naděje uhasne."
Pravil velitel mírným, ale vážným tónem a zadíval se na tebe. Nastalý okamžik ticha přerušil až onen příchod mágů.
"Věřím, že by bylo lepší, kdybychom dorazili dřív, ale těžko upět nad rozlitým pohárem."
Odvětil trpaslík přátelsky a společně s ostatními zaujali místo na jedné volnější části stolu, aby si vyslechli, co pro ně máš na srdci. Po tvé otázce se rozhostil v salónku okamžik ticha, který narušovalo jen zaškrábání Laeronových drápů po podlaze, když se snažil lépe uvelebit a šepot slov, které si spěšně vyměňovali mágové mezi sebou.
Po chvíli se k tobě opět trpaslík obrátil.
"Inu hádám, že způsoby by asi byly. Tedy minimálně, co se kontaktu týká, ale řekl bych, že je spíše něco, čeho by měli být schopni druidové, nejlépe takoví, kteří jsou s tímto lesem a stromem spřízněni."
Poškrábal se trpaslík zamyšleně na tváři.
"Někteří z nás by samozřejmě mohli zkusit pomoci asistovat, ale sami bychom se do toho spíše nepouštěli, neradi bychom vám tu způsobili katastrofu."
Jeho pohled přelétl po místnosti.

Porada

Nebylo to jednoduché, říct, že se možná budeme muset stáhnout. Že nevím jak tohle může dopadnout a beru v potaz i možnost, že se náš domov neudrží a padne. A nikdo z nich si tu možnost ani nechtěl připustit.
Zamyšleně jsem se zahleděla na Laerona, v hlavě se mi komíhaly myšlenky a nebylo jednoduché je dobře uspořádat. Strach o Matku, o Arwina… O naše město. Bylo toho moc. Ale mezi nimi i myšlenka na strom a na padesát let v něm. Na to, kdy nám náš úkryt poskytl mnoho vědomostí včetně toho, že nám ukázal každičký lístek našeho lesa.
Zadívala jsem se na Velitele, který promluvil, že mě bude chránit matčina garda.
„ Je něco mnohem cennějšího než můj život, co je potřeba ochraňovat. Nový život…“
Pohled mi sklouzl k Laeronovi.
„ Bylo mi svěřeno několik dračích vajec. Přísahala jsem, že je ochráním. Není ale bezpečné je brát do přímého boje a nechat je úplně o samotě také ne. Chci, aby se královská garda ujala jejich ochrany.“
Když rádce odešel, trochu jsem se zamračila. Byla by možnost, aby nám mágové pomohli spojit se se zbytkem lesa a zachránit náš lid, který tam někde uvízl?
„ Děkuji, že jste přišli.“
Promluvila jsem k trpaslíkovi a jeho spolupracovníkům.
„ V první řadě vám chci poděkovat za vaši pomoc. Vše by bylo o mnoho těžší a delší, kdyby Vás Dibron neposlal. Děkuji Vám, že jste přišli.“
Pokývla jsem jim s díky hlavou a zvedla jsem se od stolu.
„ V zahradě je prastarý dub. Strávila jsem v něm padesát let i se svým drakem.“
Zamyšleně jsem přešla okolo stromu k Laeronovi.
„ Kořeny toho stromu jsou napojené na celý les. Během našeho odpočinku nám ukázal snad každý lístek v lese… Není nějaká možnost, že bychom okolní obyvatele kontaktovali pomocí tohoto propojení? Nebo je dokonce díky tomu dostali bezpečně sem?“

Uprchlík z Trnínu
Zumishi

"Rozumím, no vždy si můžete chvíli odpočinout a vyrazit pak s námi."
Dodal starosta jakoby mimoděk a už mizel opět u sebe doma v horčnějším překotu, než by se dalo očekávat vzhledem k jeho proporcím.
"Uvítal by odpočinek, jako asi my všichni."
Odtušila se slabým úsměvem matka, která pohladila koně po hřívě a boku krku.
"Když ho nebudeme štvát snad tu cestu do města zvládne."
Dodala soucitně a přešla zpátky k vozu, na kterém posedávala její dcera.
"Po tom proslovu jsou lidé nervózní. Řeší co bude dál, ptají se jestli by měli čekat na ostatní, nebo vyrazit rovnou sami...už bylo i pár takových kteří se ptali jestli by nemohli jet s námi."
Svraštila dcera obočí starostmi a pak se zadívala směrem k tobě.
"Pokud chceme odjet bez dalších pasažérů měli bychom vyrazit, co nejdříve. Když se lidé bojí dělají různé věci."
Smutně sklopila oči, bylo vidět, že se jí nechce nechat zdejší obyvatele jen tak na pospas, ale žalostně si uvědomovala, jak je na tom váš povoz, kůń i případné zásoby na cestu.