Andor.cz - Dračí doupě online

Cesta

Po tom podivném proslovu se na mladíka zahledím jakoby mu narostla druhá hlava. Měl jsem je raději, když s křikem utíkali. Chvíli zvažuju, jestli ho nezabít, ale masa by z něj bylo pomálu a na tohle opravdu už nemám náladu.
"Dělej si co chceš." Zabručím unaveně, než se bez dalšího ohlédnutí jeho směrem vydám zase na cestu. Kdyba se tak rychle nemnožili tak je ta jejich blbost už dávno vyhubila. Zrychlím krok, jak mi to pohmožděný bok umožní v naději, že se mu ztratím dřív než začne vykřikovat ještě něco horšího.
Raději se soutředím na cestu před sebou. Vyježděné stopy jejich vozítek vytváří docela pohodlný povrch pro cestování, ale při první větší překážce se začíná stáčet nevhodným směrem, proto ji při první příležitosti opustím a vydám se volnou přírodou na nejpřímější cestu k jezeru v dáli. Tímhle tempem bych tam mohl za dvě hodiny být.

Arvin

Sleduji dobře okolí a ačkoliv to vypadá, že jsem si dotyčného pod stromem nevšimla, vím o něm už delší chvíli. Přeci jen vidím daleko líp než Arvinovi lidské oči.

„ Smutné to je, ale my se s tím prostě musíme naučit žít a smířit se s tím.“

Podotknu k dětem a potřesu hlavou. Nechci se o tom bavit, je mi to značně proti srsti a to jde poznat už jen z tóniny mého hlasu.

Jakmile Arvin naznačí, že si dotyčného pod stromem povšimnul, zadívám se na něj.

„ Vím o něm už delší chvíli. Jen tam tak stojí, nehýbá se.“

Šeptnu potichu a podívám se opět na postavu pod stromem.

„ Měli bychom si dávat pozor. Veliký pozor.“

Věž

Usměji se. „To jistě. Mít po boku mága by nebylo od věci. Jen kde sehnat nějakého, který by byl ochotný se se mnou courat horem dolem a kdo ví kam?“ pozvednu obočí a vydáme se do jídelny, nechám se jím vést. Nakonec on se tady vyzná.
„Dibron... jo ty myslíš toho tajemného dědu... Zapomněla jsem, jak se jmenuje. Ten má na starosti tuhle akademii, toho bych těžko přemluvila aby se mnou vyrazil. Navíc... už má svůj věk. Neříkám, že by nebyl mocnej a tak, ale trmácení se na cestách už asi nebude pro něj to pravé ořechové.“
Zkouknu ho pohledem. „A ty? Říkal jsi, že jsi tu jen na chvíli. Tobě by se nechtělo trmácet kdo ví kde a vrhat se do možného nebezpečí a možná i smrtelného.“ Ušklíbnu se.
„Zní to lákavě co? Kdo by odolal?“ zasmála jsem se.

Sletím dolů k vodě a hned do ni vlezu abych si umyla drápy. Pak se pořádně napiju a hledám jestli tu jsou nějaké ryby, které ybch si nalovila a najedla se z nich
Opět se ozývá můj žaludek.
No tak uklidni se brzy se najím..
pokárám v myšlenkách žaludek.

Nalaya

Při zmínce o tom, že naši blízcí jsou stále s námi se usměju a kývnu.
"Máš naprostou pravdu."
Pak však dojde na elfské děti. Slyšel jsme o tom, že jich moc nemívají, ale nevěděl jsem, že je to až takhle hrozné. Trochu se zachmuřím.
"To je smutné a je mi to líto."
Pak mluví o tom, že bychom se o tom už neměli bavit. Jen pokývu hlavou na znamení, že rozumím a že to chápu.
"Toto je velmi chmurné."
Před námi se začíná rýsovat osamělý strom a vypadá to, že pod ním někdo stojí. Zpozorním a trhnutím hlavy naznačím Nalaye svůj poznatek. Jistě ho vidí lépe než já, ale nevím o kolik. Vůbec se mi nelíbí, že tu je někdo jen tak.

Onyx

Jdeš obloukem kolem vesnice, aby ses jí vyhnul. Už jsi kousek za ní, když uvidíš mladíka sedícího jen pár metrů od tebe na kameni a hrajícího si malým tesákem. S úsměvem a úžasem na tebe pohlédne.
"Vezmi mě sebou."
Hledí na tebe s nadějí.
"Chci zažívat dobrodružství a cestovat."
Dodá a ostražitě tě sleduje.

Malari

Zdá se že máš dnes štěstí u nedalekého lesa vskutku uvidíš jezero i když né moc velké. Vypadá hojně a bude ti jistě stačit. Z legend si však slyšela že v hlubokých lesích žijí elfové a jiná stvoření. A ze zkušenosti víš, že skoro všude se dá narazit na lidi, kteří se ač nejsi moc velká tvé maličkosti bojí. Žádná stavení však v okolí nejsou.

Amiel

Vellus je tvou zvědavostí očividně pobaven a usmívá se.
"Ano takové amulety existují, ale není je lehké získat a ani ty tě neochrání před vším. Nejlepší ochrana je mít sebou amulet v podobě dobrého mága. Dibron je asi jeden z mála mágů, který umí snad vše co se dá. Není divu, že to tu už tak dlouho vede."
Podotkne s úctou. Když změníš téma ušklíbne se a kývne.
"Proč ne. Jídelna je o patro výše."
Ukáže ke schodišti a pomalu se tam taky vydá.

Cesta

Při poslechu křiku té lidské sebranky mám co dělat, abych se neotočil a nepobil je kde stojí. Kdyby se mi nepletli do cesty tak by mě teď nebolel bok od nalomeného žebra. Kdyby tu nebyli, tak se ani nemusím rvát s něčím takovým. Onaveně si oddychnu když je konešně ztratím z dohledu.
O pár kilometrů dál už konečně začnu cítit víc než jen ten otravný smrad. Dost tomu pomohlo, že jsem se vyválel v prachu a z drápů otřel co šlo, úplně všechno ale vydrhnout nešlo. Takže jezero. Zavětřím z vánku, který se nese ze směru, kam jsem měl původně zamířeno. Nic. Jenom hory. Už ani nemám náladu abych naštvaně zavrčel.
Jediné místo odkud cítím vodu, je pěkný kus zpátky po mých stopách. Pomalu se stočím tím správným směrem, abych se obloukem vyhnul té vesnici a vydám se zpátky. Stejně nikam nespěchám. Aspoň si trochu odpočinu.

Věž

Usměji se. „Oh tak výborně. To pak máte čas.“ Řeknu spokojeně.
Představil se, takže jsme mohli opustit to vykání.
Poslouchala jsem ho a pak se zamyšleně zamračila. „To je špatné. To pak abych nosila na krku deset kilo různých amuletů.“ Vzdychnu.
„A neexistuje nějaký univerzální? Který prostě chrání proti každé magii... nevím... třeba že vydrží určitý počet seslání? Tři a pak se zničí nebo tak něco?“
„Čeká mě dlouhá cesta a kdo ví na co při své cestě narazím.“ Zadívám se na něj.
„Nedáme si spolu něco k jídlu?“ navrhnu najednou.

Letím směrem na jih. Prosě kam mě křídla donesou a po cestě hledám dole něco k snědku a nebo jezero, kde bych se opláchla a napila.
Můj žaludek se velice hlasitě ozve.
Kdybych našla jezero a tam byly ryby bylo by to dobré, zabila bych dvě mouchy jednou ranou.
pomyslím si.

Arvin

Dobře ho poslouchám. To že je mu to líto, přejdu tichým povzdechem a potřesením hlavy.

" Nemyslím, že je důvod, proč by ti to mělo být líto."

Prohlásím po krátké úvaze a zadívám se na něj. Když se zmíní o matce a svém otci, položím mu ruku na rameno.

" Myslím si, že všichni tři, jak tvý milovaní rodiče, tak můj drahý otec, prostě žili svůj život. A žili ho tak jak chtěli oni a byli šťastní. I když jsme třeba některé neznali, znali je jiní a navíc... stále je máme v srdci."

Položím mu ruku na hruď, v místě kde má srdce a zadívám se mu do očí. Trochu na sedle poposednu a když stáhnu ruku, rozhlédnu se kolem.

" Matka mi mnoho věcí vyprávěla také... Dokonce se jednou zmínila, že na mě s otcem museli čekat padesát let. Ačkoliv byla několikrát v požehnaném stavu, většinou o malé přišla dřív než překročila třetí měsíc. U Elfů je bohužel tohle... velice těžké, mnohdy to nezvládne ani matka ani dítě."

Řeknu trochu zamyšleně a pak skloním hlavu. Můj rod je sice dlouhověký, ale tu radost, jako mít v náručí vlastní malé dítě, tu jen tak moc často nikdo nezažije. Vím dobře, že je to pravda. Nejsem z toho nijak nadšená, při představě že bych měla přijít o malé mi téměř puká srdce.

" O tom bychom se ale asi neměli bavit, takové záležitosti, myslím, nepřísluší ani jednomu z nás."

Řeknu nakonec a podívám se na něj.