Andor.cz - Dračí doupě online

Amiel

"Ano ano tolik.....Jistě, vež musí být prostorná studenti potřebují mnohé věci."
Usměje se na tebe a když se ptáš a studenty narovná se v zádech a upře na tebe pohled.
"Studenti jsou ve vyšších patrech a mají právě výuku. V tomhle patře jich je ubytováno jen pár a nechodí jich tu tolik v době studia, proto jsi žádné nepotkala."
Objasní ti to klidným hlasem a když nakoukneš do pokoje, který ti určil uvidíš, že je to tam překrásné, skoro jako pro nějakou šlechtu.
"Vanu máš v pokoji a teplou vodu ti zařídím."
Kývne klidně a usměje se.
"Snad se ti tu líbí. Potřebuješ ještě něco?"
Optá se tě a vyčkává.

Onyx

Obr si lidí moc nevšímá a upírá pozornost na tebe a hlídá si tě. Lidé se zastaví tak na 20 metrů od obra, tudíž tak 30 od tebe protože jsi ještě z jejich pohledu za obrem. Lidé vypadají pobouřeně a mají lesklé zbraně.
"Grethak! Zabijte Grethaka!"
Zakřičí jeden z lidí a vzduchem se mihne nablýskané kopí a zahryzne se obrovi do zad a ten zavrčí a trochu sebou trhne.
"Bloidug přišel chránit naší vesnici!"
Ozve se výkřik někoho jiného a lidé se hemží na své pozici.
"Pomozte Bloidugovi!"
Ozve se zase první hlas a lidé sborově zakřičí a vyletí nějaké další zbraně i když často minou.

Boj

Znovu uskočím stranou zelenému oblaku a čekám na přímý útok.
Přesně tohle jsem potřeboval. Mrzutě zavrčím, když zahlídnu ozbrojené lidi, jak se začnou houfovat. Proč se tu do toho vůbec pletu?
Pomalu začnu smraďocha obkružovat, abych ho dostal mezi sebe a lidi. Když budu mít trochu štěstí zaútočí na něj. Spíš po mě půjdou dohromady s tou shnilou bečkou. Znechuceně si odfrknu a čekám, co se bude dít.

Věž

Tiše hvízdnu. „Tolik? To je fakt město a ne městečko, jak na první pohled vypadá.“ Pronesu a překvapeně hledím za svým koněm, který sám odešel. Cože? Herka jde někam tak ochotně? Má mrzutá, tvrdohlavá Herka?
Zavrtím hlavou a následuji čaroděje. Když vejdeme do věže překvapí mě jak je to tam velké.
„Tyjo... a já si říkala, jak se do takovéhle věže vejde tolik lidí. Teď to už chápu.“ Rozhlížím se, ale žádné studenty nevidím. Trochu mě to zklamalo. Čekala jsem že tu všude budou lidé, mluvící spolu o magii, nebo si čtou knížky nebo se předvádějí jeden před druhém co se z magie už naučili.
Ale nikde nikdo.
„Kde jsou všichni?“ zeptám se a ani se zklamání nesnažím skrýt.

Odvede mě... někam. Tak nějak jsem nesledovala cestu a tak jsem nevěděla kudy jsme šli. Neměla bych se nechat tak rozptylovat.
Podívám se na dveře, za kterým by měl být pokoj. „Skvělé. Díky. A ještě... dá se tu někde umýt?“ zeptám se a otevřu dveře abych se podívala jak to uvnitř vypadá.

Arvin

Zadívám se na něj, když zaslechnu jeho nechápaví hlas. trochu se zamračím a dojedu mu k boku.

" Ve stínu, neviděl si ho, ale já ano... nevím kdo to byl... bylo to ale dost divné..."

Řeknu potichu a skousnu si ret.

" Možná jsem byla jen trochu nervozní z města a nic to nebylo, přesto se mi to moc nezdá Arvine."

Podívám se kolem a trochu podezřívavě se otočím. Jen koutkem oka. Pak se zase otočím zpátky.

" Kam tedy jedeme?"

Nalaya

Klidným poklusem vyrazíme s koňmi z branou ven. Zatím jedu s poklidem jen tak kam mne instinkt zanese, protože vůbec nevím kam jet. Upoutá mne až to co řekne Nalaya. Otočím k ní hlavu a zkoumavě se na ní zadívám.
"Jak to myslíš?"
Trochu se podivím.
"No jistěže je to možné lidé jsou tam na každém rohu takže nás mohl vidět v podstatě kdokoli. Pročpak se ptáš?"
Stále jí trochu nechápavě sleduji a čekám co se dozvím. Tohle mne trošku rozhodilo z míry, protože jsem takovou otázku nečekal.

Amiel

Koně jakoby instinktivně sami odejdou někam za roh a stařec se jen usměje a rukou otevře vyřezávané dveře a vstoupí do věže.
"Lidí ve městě? Ymmm bude jich asi pár tisíc a když by chtěla počty jen studentů a učitelů magie tak těch bude několik stovek."
Odvětí klidně a vevnitž věže vidíš že je to mnohem rozhlehlejší než se to může zdát z venku možná nějaká kouzla. Vede tě pak do prvního z pater věže a provede tě po patře k jedněm dveřím a ukáže na ně. Je to tu fakt veliké musí v tom být kouzla.
"Tady si odpočiň nikdo tě nebude rušit."
Usměje se a pokýve hlavou.

Onyx

Když se stáhneš potvora vycení tesáky a znovu po tobě máchne tlapou. Jsi naštěstí dost daleko. Pak zase vypustí ten smrad. I v tom puchu ucítíš a uslyšíš že se něco blíží do kopečku nahoru což je v celku zvláštní. Za chvíli uvidíš asi o 50 metrů dál jak se blíží skupina ozbrojených vesničanů.

Boj

Jsem mohl čekat, že se drápy přes ten jeho pupek nedostanou na nic důležitýho. Odskočím stranou, abych se dostal mimo dosah jeho útoků. Nepřehnal jsem to. Do skoku jsem instinktivně dal víc síly než bylo nezbytně nutný, proto ještě několik metrů kloužu, než se zastavím. Ne protiútoky budou bezpečnější. V bezpečné vzdálenosti si dovolím znovu rychlý nádech puchem mrtvol zamořenýho vzduchu.
Nic dalšího, ale nedělám. Jen čekám než vyrazí do útoku, přikrčený, připravený vyrazit. Jestli si odpustí ten dech, zkusím mu podtrhnout nohy ocasem. Jak bude na zemi tak si s ním už poradím.

Věž

Usměji se. „Já se nepodceňuji. Ale tak dobře. Ale pak neříkej, že jsem tě nevarovala.“ Pokrčím rameny.
Dovolí mi si u nich odpočinout, než mě zase vyšoupne na cestu.
Ale stejně je to vůbec celé divné, když sesedne také slezu a chytnu koně za uzdu.
Dá mi zásoby? Proč mi tak důvěřuje? Klidně bych si ty věci mohla vzít a na nějaký jeho poslání se vybodnout.
No hele... jsem pirátka, žoldnéřka... nebylo by to nic neočekávaného. No možná bych to i udělala, kdyby mě to jeho tajemné poslání nezajímalo. A já jsem hodně zvědavá.

„Kolik lidí tu žije? A kolik studentů?“ zajímám se a poplácám svého koně po krku.

Arvin

Na jeho mluvu moc nereaguju. Chci být už zase na volném prostranství, mimo zdi hradu. Nemůžu se už skoro ani dočkat až budeme z města pryč.

V tichosti se vyhoupnu do sedla a rozjedu se za Arvinem. Rozhlížím se kolem dokola, dávám pozor na svoje okolí. Přesto jedu přímo za ním. Nic neříkám, i když jakmile zahlédnu stín, trochu se zamračím.

Nakonec potřesu hlavou, přesto moje pozornost ožije ještě víc než předtím. Dojedu s Arvinem až k bráně a nadechnu se

" Velice dlouhá."

Přikývnu mu a zamířím si to branou s ním. Jakmile jsme z města venku, podivné tíživé napětí ze mě opadne. Na rtech se mi usadí jemný milý úsměv a hlavně se mi do očí vrátí uvolněnost. Jako bych tam ve městě byla zavřená jako ve zlaté klícce.

" Arvine? Je možné, že nás někdo ve městě sledoval?"

Otážu se po nějaké době cesty. Rozhlížím se kolem, občas si neodpustím i pohled vzad. Přeci jen to bylo ve městě trochu nepříjemné, pozorovat ten stín.

Nalaya

"Já vím já vím, ale prostě...."
Raději zbytek věty spolknu a připravím svého koně.
"Tak pojď Nykto."
Zašeptám svému vraníkovi do ucha a pohladím klisničku po hřívě. Pak jí vyvedu už připravenou ven ze stájí a postavím se vedle Nalay.
"Neměj strach jen se drž na hlavní ulici."
Odvětím a vyhoupnu se do sedla a pobídnu Nyx kupředu. Lehkým klusem vyrazím širokou dlážděnou ulicí a mířím k hlavním bráně. Jedu trochu napřed. Nalaya, která jede o kousek za mnou si může všimnout nějakého temného stínu v nedaleké boční ulici, který se mihnul, když okolo projížděla. Já si toho nevšimnul. Brzo jsme už u brány, kde se stavějí stráže do pozoru a otvírají bránu a přejí nám šťastnou cestu.
"Bude to dlouhá cesta."
Promluvím nahlas i na svou společnici, i když jsem to spíše řekl sobě.