Andor.cz - Dračí doupě online

Amiel

"Jo i tak se to dá říci, ale nepodceňuj se."
Odvětí s klidem a za vámi se brána zase nehlasně zavře.
"Ano to máš nejspíše pravdu měla by sis odpočinout."
Kývne stařík a vede tě pomalu městem. Brzo dojedete až k věži, ze které je cítit největší magie.
"Poskytneme ti jeden z našich pokojů a necháme tě odpočinout si a mezitím připravíme zbytek na tvou cestu."
Oznámí ti a u dveří do věže seskočí s koně.

Onyx

Když vyprskneš ohnivou kouli obr se pokusí trochu uhnout ale dost mu to ožehne bok těla. zařve v celku ohlušivě při tvém dalším útoku, když jej trochu škrábnou tvé drápy do břicha. Zlostně se na tebe podívá a z tlamy mu vyjde ta zalená pára. Je skoro jako kužel tvého plamene, který se plazí k tobě jako zlověstná chapadla smradu. Při tom vidíš jak má úplně zbělalé oči a s děsivým řevem se po tobě ožene silnou paží.

Obr

Tentokrát žáru ve svým hrdle nijak zvlášť nebráním, jen vyčkám než ta figura otočí pohled jiným směrem, zatímco se potichu zhluboka nadechuju. Jakmile se na mě nedívá zvednu se plynulým pohybem a vyšlu na něj plnou sílu mého dechu. Není to nijak koukavý útok, jako mají prý ohniví draci. Není ale o nic míň ničivý. Jedovatá pára vytryskne v mohutném proudu z mojí tlamy, na jeho okrajích se tetelí vzduch žárem.
Dál se nezdržuju ani nadechováním, drápy zadních nohou se zaryjou do země a mohutným skokem proskočím okolo něj zatímco mu pařáty jedné z předních tlap seknu po bachoru. Normálně bych mu jedním útokem prokousl hrdlo, tady si ale nejsem jistý jestli by mě to neotrávilo.

Arvin

Poslouchám. Dost dobře ho poslouchám.

„ Arvine, kdybych nepočítala s takovou možností, byla bych pěkně hloupá. Nemám strach ze smrti, je to jen etapa života, která nakonec dostihne každého.“

Pohlédnu mu do očí. Pak potřesu hlavou a podívám se na cestu. Zase si nejsem úplně jistá kam jít. Prostě je tu bludiště zdí a to je nepříjemné.

„ Dřív nebo později.“

Dodám nakonec polohlasně a dívám se na cestu dál. Když konečně dojdeme do stáje, vydám se rovnou k Loranovi, kterého rychle očistím a začnu na něj skládat cajky. Nakonec na sedlo upevním brašny i hůl a vyvedu ho ze stáje ven. Počkám až přijde Arvin a vyhoupnu se do sedla.

„ Budeš muset mě vést, ve městě se stále ještě dobře nevyznávám.“

Řeknu potichu a podívám se kolem.

Věž

Zamyslím se nad tím. No... bylo i víc druhý odolnosti. Jako třeba síla vůle. Na to je třeba taky jistá odolnost....
Zašlebím se. „Takže to jsme tvoje divoká karta? Hele nejsi moc náročnej. Já zase nejsem nijak velký terno.“ Viděl ve mě hrdinu? V ženský co byla většinu života pirát? Jasně... byli jsme lepší piráti, ale pořád jsme byli piráti.
Což není zrovna něco čím by se člověk chlubil poctivému člověku.

Zastavím svou herku před branou a pozvednu obočí. To tu bylo celé městečko? A on tomu šéfuje? Tak to je teda vlivnej děda.
„Jasně. Když už jsem se sem pachtila.“ Řeknu a vjedu dovnitř. Zvědavě se rozhlížím. Nikdy jsem nebyla tak blízko... no... prostě místu, kde je plno magie. Nejspíš tu bude spousta studentů co se učí magii.
„A kromě zásob. Můžu si tu někde i hodit chrupku? Jsem už vzhůru docela dlouho...“ Což byla taky jeho chyba protože mě pořád popoháněl už abychom byli na cestě.

Nalaya

Vidím jak Nalaya vychází a odpovídá na to co jsem jí řekl. Jen si skousnu ret a jdu o krok za ní a vážím slova.
"Já vím, jakou fyziologii mají elfové. Učil jsem se o vás a otec mi o vás hodně řekl. A nebojím se, že by tě skolila nějaká nemoc, ale spíše toho co může zabít každého."
Řeknu polohlasně a koukám před sebe.
"Vím, že máš mnohem více zkušeností než já protože jsi tu dýl, ale i já vím co dokáže i jen hloupá intrika. A někdy jsou zkušenosti k ničemu. Jsou situace na které se připravit nedá. A já bych si neodpustil, kdyby kvůli mě přišel někdo o život. Zvláště pak ty."
Mluvím stále polohlasně a bílý konec hole jemně klepe o kamennou podlahu.
"Co se týče koní. Ano pojedeme na nich, bylo by zdlouhavé jít pěšky takovou dálku."
Přikývnu a brzo procházíme síní a pak dál ven z hradu do královských stájí, kde je jak můj kůň tak ten od Nalay. Ještě nejsou připraveni ale to ten můj nikdy, protože jsem v podstatě jediný koho můj krásný vraník snese. Ostatní na něj raději nešahají.

Amiel

"Nenech se mýlit vzhledem slova. Nemusí se vztahovat jen k fyzickým věcem. Ale na to příjdeš časem už sama."
Usměje se a když mluvíš o lstivosti trochu pochmurní.
"Ano dá, ale je to vlastnost, která zlákáva ke špatným věcem."
Pak se ale usměje a zastaví se před mohutnou branou městečka, kde to nejspíše vede on.
"Ne zatím jsem nemusel. No pojeď na chvíli se mnou dovnitř potřebuješ něco na cesty, abys nejela takhle po lehku."
Usměje se a zaťuká holí na bránu a ta se nehlučně otevře a on vjíždí. Až za ní se na tebe ohlédne.
"Jedeš?"
Čeká až se konečně pohneš.

Onyx

Netvor se blíží, i když si ho na chvíli ztratil z dohledu slyšíš otřesy půdy, které se přibližují. Jde po tvých stopách a zanedlouho stojí na místě, kde se ztratily. Z blízky je snad ještě větší než se zdálo předtím. Je to tak asi 3,5 metrů vysoká trošku při těle obluda. V celku spoře oděná s pěknou řádkou ostrých zubů, něčemu zelenému na hlavě co by mohly být vlasy. Kůži má něco mezi zelenou a hnědou barvou takovou divně odpornou. Smrdí jako rozkládající se tělo a okolo se vznáší hnusný zelený opar. Rozhlíží se a hledá tě zatím o tobě však dle všeho neví. Jeho inteligenci je jen těžké odhadnout.

Údolí

Že jsem se do toho vůbec pletl. Vytáhnu drápy a hrdým krokem začnu kráčet zpátky po svých stopách. Cestou při každém došlapu zatnu drápy do země, aby zůstala jasná stopa.
Jakmile zmizím z dohledu obra moje nabubřelý chování zmizí. Drápy se zatáhnou, těžké pomalé došlapy nahradí lehké rychlé jen cílevědomost zůstane. Tak se ukaž smraďochu. Rychle se přesunu na dohled od svých stop, kde se uložím do křivolaký polohy, takže vypadám jako další skupinka balvanů. Moje nozdry se uzavřou stejně jako mžurky, jakobych měl plavat. Pak už nezbývá než čekat, až se obr objeví. Číhání je můj oblíbený způsob lovu.

Arvin

Do pokoje jsem došla sama, i když jsem opět bloudila chodbami. Přemýšlím nad tím co se vlastně stalo u snídaně. Je mi to docela líto, přesto si nejsem až zase tak jistá jak to vlastně myslel.

Chvíli jen stojím za dveřmi. Nakonec jen ale potřesu hlavou a začnu se chystat. Šaty jemně složím na okraj postele, zatímco se už pomalu převlékám do kalhot z jemné látky, košile a na tu upínám mitrilové brnění. Je to zvláštní věc, jeden z mála kousků, které byli vyrobeny pro mou matku. Dar mého otce. Je dobré, že mám stejnou postavu jako ona. Velmi dobré, proto jsem si tohle mohla vzít. Za opasek opatrně zasunu jednu jemně zdobenou dýku, Načež si začnu upravovat vlasy do dlouhého přesto pevného copu, který mi nebude nikde zavazet. Na záda si hodím svůj batoh s věcmi. Ne že by jich nebylo málo, přesto je to docela lehké. Přes to všechno hodím tmavomodrý plášť, téměř černý, se stříbrnou přeskou na zapínání ve tvaru růže.

Nakonec si potichu povzdechnu a zadívám se na tmavou prastarou hůl. Už k ní natahuju ruce, když se ozve zaklepání. Potichu si povzdechnu a seberu hůl, pak se vydám ke dveřím a opatrně je pootevřu. Zahledím se na Arvina, pouze krátce, pak skloním hlavu a otevřu dveře dokořán, zatím co on mluví.

„ Na rozdíl od tebe Arvine, jsem téměř nesmrtelná. Zemřít mohu pouze násilnou smrtí, žádná nemoc ani nic podobného mě skolit nemůže. Navíc… jsem starší nejméně o 90 let než ty. 90 let zkušeností. Neměl bys mít strach o můj život, myslím, že se o sebe dokážu dost dobře postarat. Přesto ti děkuji.“

Zašeptám potichu a zadívám se na něj. Když vidím, že se na mě ani nepodívá, odvrátím pohled s hrdostí. Jsem laskavá, ale po otci jsem zdědila hrdost a vzpurnost a bohužel i to se počítá.

Vyjdu kolem něj z pokoje, projdu kolem a zastavím se až kousek za ním.

„ Bereme sebou koně nebo mám poslat svého Lorana domů?“

Zeptám se a zadívám se přímo před sebe.

Cesta kolem věže

„Co? Odolnost? Tak to mi nezní moc povzbudivě, to vypadá na hodně boje.“
Podívám se na dědu. „Hmm... dobře. Lstivost se dá nakonec využít i jinak než pro podvod.“ Pronesu spíš sama k sobě než k němu.
Usměji se. „Kdo se bojí?“ pozvednu tázavě obočí.
Zívnu a protáhnu se, pak poplácám svého koně po krku.
Začínala jsem být trochu unavená, nakonec záchrana posádky, pohřeb a pak další cesta. Bylo toho dost a já neměla šanci si ještě dáchnout.
Chvíli jedu mlčky. „Hele a naháněl jsi jako mě i někoho dalšího?“ zeptám se. Nakonec prej můžu zachránit tisíce životů. To mi přijde na jednoho člověka docela hodně.

Nalaya

Prudká reakce Nalay mě trochu udiví a raní. Nestihnu ani nic říci, protože než odejde nepustí mne ke slovu. Když zmizí v chodbě jen si tiše povzdechnu a odejdu do svých komnat.
"Nečekal jsem, že zareaguje takhle....nemyslel jsem to zle to nepochopí že o ní mám obav?"
Hlesnu si v duchu a začnu se balit. Připravím si v celku obyčejné oblečení, do kterého se obléknu. A pak nějaké náhradní přibalím do velkého ruksaku, kam naskládám i zbytek všech potřebných věcí a nějaké zásoby trvanlivého jídla a vody. Na bok ruksaku připevním v koženém obalu složený luk a toulec s šípy a kromě meče, který mi visí u pasu zasunu v pochvě do vysoké kožené boty, do pravé, menší zdobenou dýku. Ze skříně pak ještě vytáhnu svou putovní hůl, vyřezávanou z bílého ebenového dřeva, která je asi 180 cm dlouhá. Byl to dárek od otce takže neznám její pravý původ ale něco mi vždy říkalo, že jí kdysi dostal od elfů. Přes plátěné oblečení navléknu ještě lehkou koženou zbroj a pak si přes záda hodím tmavě hnědý cestovní plášť s kápí a sepnu jej pod krkem sponou ve tvaru lví hlavy. S pár údery srdce a nádechem zvednu ruksak a hodím si ho pod plášť na záda a pak se stavím za velitelem stráží, kterému dám všechny potřebné instrukce pro království.
Nakonec zbývá jít za Nalayou. Dojdu až k jejím dveřím. Slyším jí zevnitř nejspíše se chystá. Tiše se nadechnu a zaklepu. Počkám až otevře a pak se smutkem v očích pohlédnu do těch jejích.
"Odpusť Nalayo vím, že elfové nejsou zbabělci. Naopak mají více odvahy než leckterý člověk já je....."
Zlomí se mi hlas a pohlédnu k zemi.
"Mám o tebe starost a pokud by se ti na naší cestě něco stalo neodpustil bych si to. Byla by to má chyba a selhání."
Řeknu polohlasně a nedokážu se jí podívat do očí.