Andor.cz - Dračí doupě online

Amiel

"Ano přesně to myslím."
Přikývne a přelétne tě pohledem.
"A ty by ses měla držet hlavně té předposlední."
Pak se na chvíli zamyslí.
"Ono se tomu říká cnosti, protože to byly přední vlastnosti králů a královen, kteří jednotu založili."
Objasní ti a už jste skoro u akademie, která se rýsuje jako menší město obehnáno hradbami.
"Neměj strach dobře to dopadne."
Přikývne.
"KDyž se necháš vést svou podstatou bude to správné."
Uzavře nakonec.

Onyx

Když najednou spustíš děsivý řev spatříš vesničany dole jak zatuhnou a ohlížejí se tvým směrem nejspíše si tě všimli a nejsou sami. Obr na tebe upře oči a zamžourá do dálky a pak se jeho hruď vzdeme a vydá také děsivý trochu bublavý řev, který doprovází zelený opar, který vydechne. Jeho dech bude asi dosti smrdutý naštěstí se tak nějak vstřebá v ovzduší. Pak se obr rozběhne oklikou okolo údolí po kamenech a vypadá to že míří k tobě.

Údolí

Nevypadá, že si tu někdo hrál s magií. Z pohledu který na mě obr upře mě svrbí supiny. To by bylo snazší. Míň smradlavá hlava na hryzání. Zatím to ale nevypadá že by si mě všiml. Co tu u všech všudy dělám?!
Potlačím žár v hrdle, uvolním napjatý tělo a postavím se do hrdého postoje, taky aby mě bylo vidět než se zhluboka nadechnu. Už teď toho lituju. Pak hrdelně zařvu (odkaz), až se začne drobná suť sypat dolů ze svahu. Zbechuceně si odfrknu a zavrčím, i když to postava v údolí asi neuslyší.

Arvin

„ Ano, ano to chápu. Pro mě to tu prostě není přirozené.“

Pousměju se na něj, jakmile mi vysvětlí záhady jeho panství.

„ Upřímně mě to tu trochu děsí. Je to tu velké, v lese je to rozlehlé to ano, ale tam… tam je to prostě jiné.“

Zamyslím se. Nevím jak mu mám vysvětlit mé soužití s lesem. Tam jsem doma. Kamenné zdi měst jsou nepřirozené.

Jakmile začne mluvit o lesech, zadívám se na něj. Poslouchám ho až do konce.

„ Já se v lese cítím v bezpečí, zvláště, když mi příroda napovídá co se kolem mě děje, když jí umím naslouchat. A s koncem. Vždy má něco konec i začátek. Nějak to skončit musí, protože, když není konec, není ani počátek.“

Nakonec jen tiše hledím na sklenici s vodou. To už ale mluví o tom, že si to můžu rozmyslet. Podívám se mu do očí a lehce se zamradím.

„ Rozmyslet? Arvine, Elfové nejsou zbabělci, kteří by prchli při prvním záchvěvu nebezpečí.“

Zvednu se od stolu a vydám se ke dveřím.

„ Až budeš přichystaný na cestu pošli pro mě… Děkuji za snídani.“

Řeknu značně chladně a hlavně tak aby bylo dost dobře poznat, že už nechci slyšet ani slovo. Tohle mě ranilo a ani za nic se mi nelíbí to co prohlásil.

S tím si to okamžitě zamířím do svého pokoje. Vlastně se snažím neztratit jen hledám cestu podle toho jak mě vedl ten voják.

Cesta kolem věže

„Je přece normální, aby se mladí ptali starších. Jsou zkušenější. Navíc ty dvojnásob, když ještě k tomu mluvíš tak tajemně.“ Usměji se.
„Zářivá jednota?“ zopakuji a zamyslím se.
„Ano... slyšela a ne jednou. Počkej... to jsi jako ty ctnosti myslíš odvaha, moudrost, laskavost, síla, odolnost a lstivost?“ zeptám se
„Lstivost mi zrovna nepřijde jako ctnost.“ Našpulím zamyšleně rty.

Podívám se na něj. „Instrukce... no fajn.“ Vzdychnu.
„To jsem na to teda zvědavá. Ale jestli se mi na té tajemné cestě něco stane, tak tě budu chodit strašit.“ Usměji se. Jen jsem vtipkovala. Ten stařík se mi líbil. To prostě nešlo jinak. Byl přátelský, divný no a proto se mi zamlouval.

Nalaya

Když dojím usměju se a poslouchám co Nalaya říká. Nad poznámkou o hradu se musím usmát.
"Ano toto sídlo je hodně spletité a špatně se v něm člověk orientuje, když tu moc dlouho není. Ale otec to tak učinil záměrně, aby tak zabránil zlodějům nebo útočníkům na hrad jejich snadné proniknutí hradem. Hrad je tak spletitý, že by se tu poztráceli a bylo by je jednodušší porazit pro organizovanou skupinu i pár strážných, kteří to zde znají."
Objasním záhadu hradního labyrintu a složím ruce na stůl a propletu prsty mezi sebou.
"Ach ano lesy jsou krásné, ale některé také velmi nebezpečné. Již brzy budeme však v přírodě. Dnes pobalíme věci, já připravím vše na odjezd a předám vše svým rádcům, jež mne budou zastupovat za dohledu kapitána stráží a pak vyrazíme na cestu. Bude to však dlouhá cesta a nevím zdali bude mít někdy konce."
Dodám nahlas a v hlase je mi znát náznak obav.
"Stále si to můžeš rozmyslet Nalayo."
Upřu na ní na chvíli svůj pohled a sleduji její krásnou tvář.

Amiel

Stařec se usmívá a vrtí hlavou.
"Ach tolik otázek tolik otázek. Mladí se pořád jen na něco ptají."
Upře na tebe zase na chvíli zrak a pak se zahledí k věži.
"Ano těmito také, ale především těmi, které jsou staré a vztahují se k naší minulosti. Slyšela jsi někdy legendu o vzniku spolku, kterému říkali Zářící jednota?"
Optá se tě klidně.
"A ne nespletl jsem se v tomhle ne neměj obavy. CO se týče akademie mágů. Skutečně jedeš jen kolem tam se naše cesty rozdělí. Já se vrátím na akademii a ty poputuješ dál dle instrukcí, které dostaneš."
Vlídně se usměje.

Onyx

Kámen letí skutečně, krásně a daleko a dopadne jen pár kroků (tvých) od té bestie. Obr se zarazí a pohlédne nejprve na kámen a pak se rozhlédne. Úplně cítíš, jak tě sjíždí pohledem, ale vypadá to, že tě doposud nevidí, jelikož nijak nereaguje i když se dívá přímo na tebe. Možná tě na tu dálku nerozezná od kamení nebo nevidí tak daleko, ale je jasné, že ho tahle událost zaujala a hledá jejího původce. To oddální na chvílí jeho pozornost od vesnice. Puch však neustává a rozlíná se dále do širého okolí.

Vesnice

Když ten neskutečný smarad zasáhne mý nozdry jen stěží potlačím nepřátelský zavrčení. Tohle je jejich problém. Začnu se otáčet k odchodu, ale ten smrad mě znovu zastaví. Jestli mě ta věc najde budu mít co dělat se ubránit, jestli mě ten puch neumoří dřív. Ale další krok neudělám.
Tohle není možný. Pevněji sevřu balvan v tlapě a začnu se stáčet do klubíčka, drápy na zadních nohách zaseknuté do země jak nejpevněji dovedu. To není kvůli nim, až je vybije půjde dál a otráví celý tohle území. Zvěř pomře. A já bych se tu nemoh už ani zastavit, aby to po mě nešlo. To neni kvůli nim. S touhle myšlenkou se roztočím z klubíčka a jako žívý prak hodím balvan přes údolí před tu věc, dřív než se dostane k vesnici.
Už v té chvíli jsem si skoro jistý, že to nezabere. V tomhle bude zamotaná magie. Ještě chvíli sleduju co dopad šutru s obrem udělá, připravený vyrazit vpřed.

Cesta

„Jsem jednoduchý člověk a mám ráda, když se se mnou jedná na rovinu.“ Pokrčím rameny.
Znovu se zadívám na věž. Akademie mágů? Co tady? Já bojuji... nekouzlím.
Pořád mluvil v hádankách, ale myslím, že prostě lépe to nezvládne... nebo nemůže jak říkal. No dobře. Pokusím se to skousnout.

Podívám se na něj. „Starými ctnostmi? A to jsou které? Čest? Spravedlnost?“ zeptám se.
„Hele nespletl jsi si mě s někým? Já jsem dítě pirátů. Jasně vychovali mě trochu jinak a nebyli jsme žádní krvežízniví piráti, ale i tak.“ Pokrčím rameny.
„Takže teď míříme do té tvé Akademie nebo jedeme jen kolem? Nebo ty tam zůstaneš a já jedu dál sama?“

Snídaně

Jakmile zaslechnu tiché vrznutí dveří, otočím k nim pohled. okamžitě se usměju, když vidím, kdo přišel.

" Dobré ráno."

Tváře mi maličko zrůžoví a na jeho pokynutí se usadím u stolu. Podívám se první na něj, pak teprve na prostřenou tabuli. Popřeju mu dobrou chuť a sama se pustím s elegancí do jídla. Nesním toho zase tak moc, přeci jen sem elfka a z těchto jídel si až zase tolik nevyberu. Přesto nic neříkám, snaží se a to se počítá, pochybuji, že by si vybral něco k jídlu on u nás. Přeci jen je to jiná země a jiná rasa.

" Je to tu rozlehlé, to musím uznat. Nebýt toho vojáka, který mě sem odvedl, bloudila bych po chodbách ještě teď."

Podotknu s úšklebkem.

" Tohle není les, abych se tu vyznala, tady mi toho moc stromy nepoví."

Upřímně se zasměju a po chvíli mi v ústech skončí další kousek ovoce, které vlastně tvoří celou mou snídani.

Když se zmíní o odchodu, pokývám hlavou. Úsměvná tvářička se mi během krátké chvilky změnila na celkem zadumanou a tentokrát už nemá pořádně co říct.

Snídaně

Se zívnutím se ráno probouzím se své komnatě a dojdu k umyvadlu a opláchnu obličej.
"Včerejší noc byla zajímavá."
Uvědomuju si, když se převlékám se své noční róby a obléknu zase všední obyčejné šaty. Nic moc královského takové v celku normální oblečení jako jsem měl minulý den. Připásám k pasu meč a vyrazím do síně. Vím, že snídaně již bude přichystaná dle mých instrukcí ze včerejška. Ještě mi trochu leží v hlavě náhlý odchod Deirena ale to už se nic nedá dělat. Brzo už vcházím nebo spíše nakukuji do síně, kde spatřím Nalayu. Těší mne, že se zde dostala tak rychle a nezůstala někde ztracená. Klidným krokem vejdu do síně a usměju se na ní.
"Dobré ráno."
Kývnu a rukou lehce pokynu k jedné z židlí.
"Usaď se jistě máš hlad."
Sám pak usednu na tu protější a s přáním dobré chuti začnu snídat.
"Dnes budeme muset vyjet."
POdotknu, když zrovna nejím.