Okolí hlavního města

Když jsem uslyšela Laerona, zavřela jsem na chvíli oči, abych skryla trochu poražený výraz, odvrátila jsem se. Ale, bohužel i ten mi utekl, jakmile mi strážce sevřel rameno a vytáhl mě z vody. Měla jsem co dělat, abych udržela slzy, když jsem se na něj podívala. Můj lid tu trpěl a já neměla dost sil mu pomoct. A oni to věděli. Všichni tady, dokonce i cizinci.
„ Předně musíte najít královnu, já jsem až na druhém místě.“
Opáčila jsem, sklonila hlavu a rychle jsem si otřela tváře. Jsem vyčerpaná. Opravdu jsem, ale co mám tedy dělat? To mám jen pozorovat, jak tu umírají? Jak trpí?
Vidíš je někde? Vidíš někde matku, nebo krále Arwina? Ať už jeho lidskou nebo lví podobu…
Na chvíli jsem zvedla oči k nebesům, pak jsem se ale znovu rozhlédla kolem. Pomalu jsem vyrazila k místu, kde jsem naposledy viděla matku.

Království a jeho lid
Alasseon

Tvůj pohled se setká s pohledem té na první pohled neústupné a tvrdé dívky. Beze strachu ti jej opětuje. Žádné sklánění očí, nebo hlavy před členem královské rodiny se nekoná. Buď neví, kdo jsi, nebo jí to je absolutně jedno. Její výraz ve tváři je oponující možná až vyzývavý. Když jsi předstoupil před ní a položil svou první otázku dál se na tebe dívala. Čekal jsi možná ustrašené stáhnutí se, nebo něco vojenského, jako "ano pane" nebo "ano veličenstvo". Ale nic z toho nepřišlo. Dívka bojovně vystrčila bradu a mírně se ušklíbla.
"Když se rozšířily zprávy o tom, co se v království děje. Byla má rodná ves mezi prvními, kterou ty ohavnosti srovnaly se zemí. Svou rodinu jsem neviděla celých 10 let, zatímco jsem byla tady v kovárně a už nikdy je neuvidím. Jdu zabít ty, kteří mě připravili o mou rodinu."
Odvětila ti bojovně a vzpurně. Ne příliš horlivě, ale rozhodně.
"Každý jednou musí umřít. Elf, člověk, nebo zrůda. Můžeme si určitě jen, kdy to bude."
Nad tvou poslední otázkou se trpce ušklíbla.
"Slušností by bylo, aby se představil první ten, kdo se ptá, ale tebe tady všichni znají, že Alasseone elfí princi navrativší se z exilu."
Ne tahle holka žádnou úctu vůči svému princi, nebo králi neměla. Měla prořízlou pusu až hrůza, vůbec se za to nestyděla a v jejím hlase zaznívalo něco, co jsi zatím nedokázal správně určit, ale měl jsi pocit, že tam byla snad i kapička posměchu?
"Ale jsem Neya pokud to musíš vědět. Dcera kováře Narmiena."
Jméno toho kováře ti něco říkalo, ale u všech bohů přírody sis nemohl vzpomenout, kde jsi jej již slyšel.

Důstojník


Poslouchám svého důstojníka a vydechnu, protože měl pravdu.
,,Jestli nás má čekat nějaká budoucnost, tak v ní se každý bude učit zacházet se zbraní - je vám to jasné? Aby se tohle už nemohlo stát."
Dále jej poslouchám a pak se na něj zadívám.
,,Pokud najdu jejich vůdce a zabiju ho jako první, tak je možné, že ztratí vůli k boji... Nevím nic o silách, které s nimi hýbou... Ale vím, že ti co to dělají, tak musí být blízko... Aby je mohli ovládat."
Když o hodinu později byli lidé připraveni, tak jsem mezi nimi začal procházet a hledat... Když v tom jsem se zarazil...
To je to, co hledám...
Prohlížím si jí a analyzuji, a opravdu to bude to, co jsem chtěl najít. Rozejdu se k ní, abych si jí mohl lépe prohlédnout... Postavím se před ní, a prohlížím si jí zblízka.
,,Jsi si vědoma, do čeho jdeš?"
položím jí první otázku a čekám na její reakci.
,,Jsi si vědoma toho, že můžeš umřít?"
Tázavě pozvednu obočí a hledám v jejím postoji strach, nebo něco jiného.
,,jak se jmenuješ?"
Pokud vše půjde dobře a mé srdce zaplesá, tak to bude ona... Má tajná zbraň.

Hlavní město hledání
Nalaya

"Všichni jsme si toho dobře vědomi princezno."
Odvětil tvůj strážce a doprovázel tě na každém kroku. Bedlivě sledoval, co děláš. Když jsi oslovila svého draka chvíli trvalo, než se ti ozval zpět.
"Omlouvám se maličká, ale ani jeden z nás na to nemáme v tuto chvíli dost sil."
Ucítila jsi Laeronovu myšlenku. I tak ses však posila svých málo sil, které se ti stihly obnovit použít k tomu, abys znovu ovlivnila bojiště. Když jsi vkročila do vody, strážci tě pozorovali ostražitě a nedůvěřivě, ale až když jsi začala kouzlit, ucítila jsi pevný stisk na své pažit a jak tě někdo, jako pírko vytáhl z vody a zahradil ti k ní cestu. Hleděla jsi do odhodlané tváře svého strážce, který se ti díval zpříma do očí. Odhodlaný přijmout, jakýkoli trest.
"Omlouvám se princezno, ale tohle Vám nemohu dovolit. Chápu, že chcete svým krajanům pomoci stejně, jako každý, tak jak je ve Vašich silách. Ale těch Vašich je v tuto chvíli příliš málo. Ještě stále pátráme po královně, nemůžeme si dovolit přijít o princeznu."
Nesnažil se omluvit své jednání, snažil se jen dělat to, k čemu byl vybrán a určen chránit královskou krev.
Vodní pramínky opadly a vrátily se zpátky do vodní hladiny. Sama jsi cítila, jak jsi měla nohy zesláblé i jen po tomto pokusu, kdo ví, jak by to dopadlo, kdyby tě elf nezastavil.
Horgal, který tě doprovázel se podíval na vodu a pak na vás.
"Ty špičatá ouška mají pravdu. Nejsi teď dost silná na sesílání magie, takže to nech na mázích."
Odvětil a rozhlédl se kolem.
"Jsem si jistý, že zbytek z mého týmu, bude jistě již na bojišti ku pomoci vašim raněným."
Ubezpečil tě, jak jen mohl.

Trnín
Zumishi

"Pokud je slušný a upřímný pak ano."
Odvětila s úsměvem Majka a vzhlédla na chvíli od práce se dřevem.
"Chápu únava dělá své. Ale je to něco, nač my tady v Trnínu nemáme moc čas."
Postupně jste naplnili košík polínky a nakonec jej vzali každý za jedno ucho. Bylo to až idylické si jen tak kráčet okolo domku s dívkou a košíkem dřeva na podpal. Skoro, to vybízelo k tomu se usadit a založit si rodinu a trávit spokojený a klidný život.
"Ještě vidle a ušmudlanou tuniku a je z tebe rozený farmář......fuj tajbl."
Vrátil se s nepříjemným bodnutím do tvé hlavy onen otravný výsměšný hlásek.
Při tvé otázka se Majka krátce zamyslela a na okamžik zpomalila v chůzi.
"Ymmm ne asi nic extra zvláštního tady není. Jsme sice poblíž hlavní cesty vedoucí mezi velkými městy, ale to je tak všechno. Jediné čím se asi můžeme pyšnit je dobré ostružinové víno. Nic jiného mne nenapadá."
Usmála se na tebe znovu vlídně. Čím blíže jste byli ke dveřím domku tím jsi měl divnější pocit. Pak jsi bezděky vzhlédl směrem do dálky ke kopci ze kterého jsi přijížděl. Někde tam v dálce měla domek ona bylinkářska. Ale to, co zaujalo tvé oči byly plápolající rudá světýlka na obzoru na kopci.

Království a jeho lid
Alasseon

Předal jsi své rozkazy rádci ten je s úklonou přijal a vyrazil je plnit. Pak bylo na čase věnovat se stříbrovlasému důstojníkovi, který s tebou probíral verbování armády.
"Provedeme veličenstvo.....ale se vší úctou, pokud bych měl pustit do boje jen ty, které považuji za připravené, že to zvládnou a vědí do čeho jdou. Nemohl bych tam poslat nikoho z těch, koho máte v plánu cvičit. Prakticky nikdo z nich nemá představu do čeho jde a není připravený. Řádný výcvik jsou roky práce a pilování sebe sama. Oni se mají stát vojáky za pár hodin. Předem Vám říkám Veličenstvo bude to masakr až dojde na boj s tím se musíme smířit. Cena, kterou bude třeba zaplatit za naše království bude vysoká."
Mluvil k tobě polohlasně, aby zbytečně nerozséval paniku, mezi ostatní. Za hodinu už na nádvoří postával srocený dav elfů a elfek, mladých i starých, odhodlaných i nervózních a čekalo na tvé rozkazy. Byli vyzbrojeni provizorně tím, co bylo k dispozici. Většina neměla pořádnou zbroj, jen základní přilbu a lehkou elfí zbroj, jako zbraň měli luky, nebo elfí meče, ale při zběžném pohledu to nevypadalo, že by s nimi někdo uměl kdo ví, jak zacházet.
Přecházel jsi mezi shromážděnými a pohledem hledal někoho, kdo by vypadal více nadějně, než ostatní. V kom by byla skryta jiskra a síla, jakou viděl kdysi otec v tobě. Ale dokážeš něco takového rozeznat správně?
Tvůj pohled se nakonec zastavil na jedné elfí dívce. Měla ostře řezané rysy, tváře od sazí a popela, pod kterými se skrývaly rodová tetování táhnoucích se po lícních kostech až ke spánkům a dalších pár značek ještě nad obočím. Kratší divoké ohnivé vlasy krotila šátkem, ale její odhodlaný bojovný pohled nekrotilo nic. V nose měla dokonce železný kroužek a svou výškou ti nesahala skoro ani po prsa, ale i tak jsi měl pocit, že kdyby potřebovala bodla by ti meč do nohy, jen aby ses sehnul a ona si s tebou mohla promluvit z očí do očí. Na sobě měla kožené kalhoty, krátkou tuniku a před ní umazanou koženou zástěru na kterou jí byla oblečena zbroj. Meč v její ruce působil spíše příliš velký, než dobře padnoucí, ale nezdálo se, že by si s tím dělala velké starosti. I když drobné postavy bylo vidět, že je dobře osvalená a sílu rozhodně v pažích mít bude. Nejspíše patřila mezi místní kováře.

Rádce.


,, Pokud bude třeba, využij i pokoje paláce - já se uskromním. pokud toto vyhrajeme, tak každá rodina, která zde pomohla bude odškodněná tak, jak si zaslouží..."
Poslouchám rádce dál.
,,Ano to máš pravdu, ale každý rolník, nebo kovář se umí ohánět se svými nástroji a přeci jen meč se dá použít i jako kosa, nebo sekera, to samé i jako kladivo, chce to jen cit. A vím, že ti lidé ten cit mají."
Jdu stále vpřed a kývnu na rádce, když mi řekne, jaký není stav hlídek.
,, Pokud bude třeba, tak mohu jít jako posel i já sám. Jen každému klaď na srdce to, že kdyby se dostali do problémů, tak musí zpět poslat svého dravce... Potřebuji vědět, jak špatně na tom náš les je..."
Když se se mnou rádce rozloučí, tak jdu rychlým krokem do města se podívat, jak je to špatné. Vím, že lidé jsou unavení a bojí se... Ale pokud nás nezabijí nemrtví, tak si jsem jistý, že to bude strach, ale nyní není cesty zpět, musíme to zvládnout... Když ke mě přijde elfí důstojník tak se zastavím.
,,Rpzsortujte lidi, kováře, a mladší pošlete k hradu na nádvoří, budu je tam učit - vy ostatní si rozdělte zbytek - nenechte za žádnou cenu bojovat někoho, o kom si myslíte, že by to nezvládl... Nestačí jen chtít ochránit říši... Musí si být vědomi i toho, že mohou zemřít..."
Pozoruji dav lidí a prohlížím si je. Trénoval jsem dlouho a často takže jsem schopný trochu poznat i kvality ostatních. Hlavně je to i díky tomu, kolikrát mě otec srazil na kolena... Hledám někoho... Kdo by v mém pohledu byl vyjímečný.

Trnín

,,Dobře." přikývnu Majce na to, že nejdříve dojdeme pro dřevo, aby měly slepice ještě chvíli na to, pozobat zrní, které jim předtím nasypala.
Poznámka o dětech mi přijde zvláštní. Těžko si vybavuji, kdy mě naposledy někdo takto označil.
,,Rodiče působí přívětivě a vřele. Chovají se takto ke každému pocestnému, který nemá kde složit hlavu?" zeptám se cestou okolo domu, kde mají naskládané dřevo.
,,Nemluvný je asi správné označení. Možná za to může i zčásti únava. Myšlenky se mi pomalu ubírají směrem ke spánku než k hovoru." připustím a v rámci svých možností jí pomáhám skládat polínka do proutěného koše. Pokud mi to jedna ruka umožňuje, vezmu poté koš směrem zpátky, případně spolu s Majkou každý za jedno ucho.
,,Chodívají sem často návštěvníci? Myslím, jestli je tady v okolí něco zvláštního, co by jinde ve světě bylo vzácné vidět?" zkusím navázat hovor a něco málo vyzvědět o tom, co je vlastně Trnín za místo. Nějaký důvod, proč se zde osadníci usídlili, být musí. Nikdo nezačne budovat osadu jenom tak, bez nějakého důvodu k pobytu v dané oblasti.

Bitevní pole

Vyslechla jsem si své strážce. S každým jejich slovem mě svírala úzkost. Nikdo nic nevěděl, i když se jednalo o jejich vládce. Nevěděl, nebo mi to nechtěl říct…
Pohledem jsem se rozhlížela po celém tom pekle, které tu bylo, ten pohled byl strašný, ale vidět jsem to musela. Jednou přijdou zkázy mnohem větší… I když nevím kolik toho ještě mé království vydrží.
„ Všichni položili život pro to, aby svět mohl přežít. Pokud by naše království padlo, matka příroda…“
Zarazila jsem se a skousla jsem si ret. Zadívala jsem se na svou hůl, kterou mi příroda dala. Vzhlédla jsem k nebesům a tiše vydechla.
„ Laerone. Nemůžeme je nechat trpět. Ne takhle… Zvládl bys … přivolat déšť? Lehký, letní déšť, očišťující, já mu zkusím přidat alespoň trochu léčivé síly.“
Pomalu jsem se rozešla k potůčku, který protékal středem bojiště. Byl tu i před padesáti lety, je tady i teď. Voda si pamatuje vše. Pomalu jsem k němu klesla a ponořila prsty do rozčarované vody.
„ Mrzí mne, cos musela prožít. Ty, i les.“
Zašeptala jsem tiše. Jemně jsem hladinu vody hladila prsty, než jsem se postavila na nohy a pomalu do potůčku vešla. Voda potůčku mi obíhala kolem kotníků a o pár krků i lýtek, než jsem se zastavila. Ponořila jsem hůl do vody, cítila jsem, jak mi voda po těle přejíždí, jak chladí, studí. Jak postupně jeden, dva pramínky, možná tři, putují až k mým vlasům a mé tváři.
„ Zmírni, jejich bolest, uzdrav zranění a dej jim naději, do dalších dní.“
Zavřela jsem oči. Snažila jsem se soustředit vše, co mi zůstalo do toho, abych svému lidu ulehčila. Abych zachránila, co nejvíce těch, kteří měli na mále a těm, kteří byli poranění, ulevila od bolesti.

Hlavní město hledání
Nalaya

"Princezno po takové bitvě není čemu se divit. Před koncem bitvy jsme byli po Vašem boku. Náš přehled o tom, co se stalo s jinými význačnými vůdci, nebo naší královnou je stejný, jako ten Váš. Nikdo k nám zatím nové informace nedonesl."
Promluvil jeden z tvých stráčů vážně a srovnal krok s tebou.
"Rozhlédněte se výsosti. Všude kolem nás je smrt a zkáza. Ještě nyní naši bojovníci procházejí bitevní pole a hledají další přeživší a identifikují padlé. Ranhojičských stanů je plné město. Všude vládne jen mírně organizovaný chaos."
Promluvil k tobě polohlasem, ale dost nahlas, abys rozuměla každému slovu.
"Stejně jako Vy i my se o svou královnu obáváme a tíží nás každý život, který se dnes navrátil k přírodě."
Jeho hlas byl soucitný. Všichni jste si dnes prošli hrůzy, které byste raději zapomenuli. Nalevo kus od vás mezi hromadou těl nakládali elfí bojovníci sténajícího muže v napůl roztavené zbroji. O levou nohu od kolene dolů přišel a provizorní ošetření zastavilo krvácení jen stěží.
"A takové je to po celém bitevním poli."
Zašeptal elf chmurně.

Trnín
Zumishi

Nad tvou otázkou ohledně jména se jen Majka vesele zazubila a zatvářila se tajemně. Nejspíše je to něco, co nyní nezjistíš.
Otec dívky se na tebe zadíval a mírně kývl.
"Je to moudrá a dobrá žena. Bez její pomoci, by naše vesnice v mnohém strádala."
Kývl a pohlédl na Majku.
"Uděláme nejprve to dříví, pak zaženeme slepice ať se ještě trochu nazobou."
Odvětila Majka a vyrazila opět ke dveřím.
"Neloudejte se děti, večeře bude brzo na stole."
Usmála se od plotny Majčina matka. Působila dobrosrdečně a vstřícně stejně, jako její dcera. Jakmile jsi vyšel ven za Majkou ohlédla se na tebe.
"Vidíš, nebylo to tak zlé."
Usmála se a zamířila okolo domku. Z jeho boku byla hromada naštípaného dřeva hezky vyskládaného do hraňky schované pod převisem střechy, aby bylo v suchu. Majka začala menší polínka skládat do proutěného koše a některé větší ještě rozštípla zručně sekerkou, která ležela opřená na konci hraňky.
"Jsi docela nemluvný co?"
Koukla na tebe s úsměvem.

Bitevní pole

Ten pohled na bojiště byl zdrcující. Bylo to strašné. Všude byli mrtvý, umírající. Pach, který to všechno doprovázel mi už tak zkroucený žaludek ještě víc svíral.
Přesto jsem vyrazila na bojiště. Před padesáti lety tu proběhla velká bitva, ale tahle… tahle byla opravdu devastující. Cítila jsem se strašně vyčerpaná. Pomalu jsem se vydala do místa, ve kterém jsem naposled viděla matku. Tak nějak se strachem, co tam vlastně najdu.
„ Jak je možné, že nemáme žádné informace o královně a o Králi Arwinovi?“
Obrátila jsem svou pozornost ke svému doprovodu. Bylo při nejmenším podivné, co se to tu děje. Jak je možné vůbec, že neví, kde je jejich královna.

Trnín

,,Jak přesně se určuje hezkost jména?" optám se Majky cestou k jejich domu. Rozumím tomu, že jméno je potřeba, abychom mohli identifikovat objekt a osobu. Ale udržovat hovor nemusí být v tomto případě na škodu.
I ta jejich mluva je zvláštní. Nebo možná ne. Taková typická vesnická mluva a oslovování.

Po vstupu do domu se podvědomě rozhlédnu kolem. Jsem rád, že ten protivný hlas pro teď mlčí. Následně stočím pohled na Majčinu matku a otce. Matka vypadá jako starší, dospělejší verze Majky. Tedy není pochyb o tom, čí je to dcera. Vzhled rezatého chlapa by dokázal nahnat strach nejednomu muži. Mohu jen doufat, že si jej neznepřátelím nějakým neuváženým činem nebo čímkoliv, co by považoval za špatné.

Opětuji Majčinu otci pohled. Zkonstatování o příhodě je docela příhodné.
,,Přeji dobrý večer a omlouvám se za takové večerní vyrušení. Místní bylinkářka říkala, že byste mi mohli pomoci." vysvětlím svou vazbu na tento dům. Možná vědomí toho, že jsem k jejich stavení přišel na doporučení jiné osoby z vesnice, jim pomůže lépe vstřebat moji přítomnost.
,,Samozřejmě, udělám, co bude v mých silách." zdá se, že Majčin otec chápe, že těžko dokáži ve svém stavu nasekat dříví na večerní zátop.
,,Půjdeme hned nebo máte ještě nějaké povinnosti?" otázku směruji spíše na Majku, ke které jsem nyní odkázán z hlediska práce pro rodinu Janků.