Andor.cz - Dračí doupě online

Ráno přichází kuřátka moje

Aaron
Za temnoty si vyrazil na svou pouť. Hned ti došlo kam touhle mrtvou zemí musíš jet. Do hradu Vorgho, který je državou jednoho nekromancera. Je to blízký a věrný spojenec pána zla. Vyrazil si tam. Za cestu nocí sis dopřál jen krátký odpočinek a pak zase pokračoval. Už musí být ráno, ale zde slunce stejně nesvítí skrz temnotu na obloze. Država by měla být ještě pár hodin jízdy před tebou. V dálce však vidíš pohybující se změť, která jde jak se zdá tvým směrem. Zatím ale není vidět, kdo to je.

Onix
Schoval ses do jedné horské jeskyně. Naštěstí je slepá takže není odkud by se zhlubin vyrojili ti malí otravní mužíčci. Spokojeně tedy usínáš a budíš se až s ranními paprsky slunce. K tvému zklamání a možná i radosti se žádný jiný drak však neobjevil. Hory jsou chladné, ale tvá pevná kůže a slunce vše pohlcuje takže zimou netrpíš. Už z dálky slyšíš a cítíš, že v údolí za horami se něco děje.

Alka´in
Ať už ses rozhodl přiblížit k městu nebo ne, tak než ses tam dostal, tak se ti z nepochopitelného důvodu zatmělo před očima. Když se budíš je již ráno a vidíš, že leží na matraci v nějakém pokoji. Po zorientování vidíš, že v místnosti jsou krom tebe jestě 4 mladí elfové, kteří tě bedlivě sledují. Dle všeho jsou to vojáci.
"Lež klidně pyl z květů Mugori má silné účinky a ještě neodezněly."
Promluví na tebe jeden v rodném jazyce.

Amiel
Když je po pohřbu, tak starý muž jen kývne.
"Ještě zde strávíme noc a pak vyrazíme na cestu."
Podotkne a naposledy se prospíte na lodi. Pak už na "pořízených" koních vy dva vyrazíte někam zpátky do vnitrozemí.
"Čekají tě mnohá překvapení Amiel. A tvá cesta bude dlouhá a namáhavá, avšak pokud vytrváš vyplatí se ti to."
Vlídně se usměje a jede klusem dál.

Oerkhan
Je to jen větší statek i tak tě zdejší rodina příjme jako poutníka a poskytne ti nocleh a večeři. Možná to bude tím, že už je to v celku starší pár asi zde žijí sami. Ráno tě budí vůně snídaně, která voní až do malé světničky s né mocprostornou postelí, na které jsi spal. Do světnice vejde pán domu. Může být ve tvém věku.
"Pojď poutníče najez se s námi před svým odchodem. Není toho moc, ale rádi se podělíme s potřebným."
Vlídně se na tebe dívá.

Sean
Jeden z elfů na tebe upře klidný pohled.
"Ano jsou staré smlouvy velmi staré, ale ty již jsou dlouho mrtvé. My zde přežijeme. Odpočiň si a nabij síly a pak jdi kam tě nohy ponesou. Dávej si však pozor."
Řekne klidně a během chvíle je tam už jen jediný elf, který se s tebou právě baví.

Epona
Až bude moci odepíše na předešlý příspěvek a já jí pak posunu na ráno taky.

Nalaya
Soukromě dohraje večer s Arvinem jak uzná za vhodné a pak se přesunou do rána v paláci, v času, kdy je třeba jít na snídani a probrat věci ohledně odjezdu z hradu.

Na cestách

Již tomu bude deset let, co se toulám světem a hledám svého boha a víru. Již deset let, co mé nohy naposledy zažily pohodlí. Má cesta je dlouhá a strastiplná. Každý večer ulehám s myšlenkou, že se již druhého rána nemusím probudit, ale doposud se tak nestalo. Zbroj i meč již dávno neslouží svému původnímu účelu, ani nevím, proč je stále tahám s sebou. Vždyť bych je mohl někde položit u cesty a neohlížet se. Zbroj vyměnit za obyčejný šat tuláka, meč za hůl. Oboje je rzí doslova prolezlé a již nepoužitelné. Někdy mi i připadá, jako by se na mě rozpadala.

Je skoro týden, co jsem byl naposledy v nějakém městečku, či vesničce. Sic peněz moc nemám, ale stále mi stačí na ubytování a nějakou tu stravu. Toulám se královstvím známém jako Petrai. Neznám jej, avšak lid je zde dobrý a hodný. Starému muži pomohou, přístřeší poskytnou, někdy i jídlo. Cestuji ve dne, v noci, bez úmoru, někdy i bez odpočinku. Nyní, noc černá jako ďáblovo oči a daleko přede mnou světla. Na tváři se mi objeví unavený úsměv a mé znavené nohy, jakoby znovu získaly již ztracenou energii. Netrvá dlouho a přede mnou se objeví nějaké obydlí. Zvolním krok, prohlédnu si temné siluety staveb a osvětlená okna. Stále však nerozeznám zda-li to je samota, či menší vesnička, můj zrak již není to, co býval.

Elfí Město


Pozorně poslouchám elfa.
Smlouvy, to je ono. Určitě musí existovat nějaká stará, téměř zapomenutá smlouva aby vám někdo přišel na pomoc. A pokud ne.. Umím smlouvat. Seženu vám pomoc.
Někdo si tu hraje na hrdinu, že ?
Símtě. Shrábnu odměnu a padám.
Jestli to nevadí, ještě bych se pár hodin zdržel a pak se vydal na cestu. Jistě máte důležitější věci na práci než se starat o zraněného dlaka.
Nadhodím čas svého odchodu a rozhlédnu se, jestli jsem jediný raněný a co se vlastně kolem děje.

Pohřeb a děda

S posádkou jsme uspořádali kapitánovi náležitý pohřeb. Pohřbení do moře, jak se pro námořníka sluší a patří.
Při pohřbu nezůstali moje oči suché, nakonec jsem se loučila s otcem... říká se, že krev není voda. Ale v tomhle případě na krvi nezáleželo.
Stařík po pohřbu na mě promluví. Přikývnu. „Ještě okamžik.“ Řeknu a začnu se loučit s chlapy. Všechny jsem je objala, políbila na tvář a nabádala je ať si dávají pozor ať je nemusím znovu zachraňovat.

Pak se staříkem odejdu. Nasednu na koně a ohlédnu se na loď.
„Dobrá....“ Otřu si naposledy oči.
„Tak o co tedy kráčí, čaroději? Kdo mě má potřebovat? Skoro to zní jako kdybych snad měla zachraňovat svět nebo co.“ Mrzelo mě, že jsem se svou rodinou nemohla zůstat déle. Ale ten děda byl tak neodbytnej... pořád mě naháněl kdo ví kam.

Cesta

''Nejkrásnější část dne problémová a vražedná noc.....královně meče nedám...už nikdy nebudu sloužit koruně pche...bude my stačit zabijet zakrslé či velké bastardy za kus žvancepousměju se a v rychlosti si pohladím jizvu na bradě.
A ch jo ..vyhrknu ze sebe protože sem se přemluvil že se hodím do poklusu..
Ve tmě za cestou se rýsovaly opravdu zajímavé stíny které mě několikrát donutily zastavit obezřetnost na cestě je na místě .
Fuu měl bych přestat kouřit od tý doby co sem byl s trpaslíkama už neběhám tak jako dříve .

Železné hory

Pomalu se ohlídnu v temném okolí a přežraně si odfrknu. Za poslední dny z okolí skoro vymizely lesy, stejně jako zvěř dost velká aby se v nich musela ukrývat. Vidina nehostiných hor mě donutila ulovit a sežrat párek srnců, kteří mě teď v žaludku nehezky tlačí. Měl jsem je raději napřed roztrhat na menší kusy.
Přes veškerý nepohodlí, ještě chvíli pokračuju v cestě kamenitou krajinou. Před chvílí jsem narazil na vyšlapanou stezku těch malých dvounožců. Opatrně jsem se přes ni proplížil, abych nezanechal nějaké stopy, ale dokud nebudu dostatečně daleko nebudu mít jistotu že za mnou nepolezou. Tihle a jim podobní mají otravný zvyk útočit na potkání a nedají pokoj dokud nezabiju každého v dohledu. Nemluvě o tom že se balí do kamených skořápek, které mi skřípou mezi zuby a nechutné schopnosti začít dolézat když nekterého z nich zabiju. Proto se jim většinu doby snažim vyhýbat.
Tady by to mohlo stačit. Líně se protáhnu až mi zatrne v hřbetních trnech, kde ostatní draci prý mají křídla. moje nové nocležiště je vrcholek mohutného převisu na jedno z místních pahorků. Stočím se do klubíčka a hlavu si uložím na konec obtočeného ocasu. Díky mým hrubým šupinám vypadám jako další kus skály a prach cesty se postará o správné zabarvení. Ráno sem to tu bude pěkně vyhřátý sluncem. Naposledy pootevřeným okem zkontroluju okolí než usnu. Možná tu budou i ostatní draci.