Andor.cz - Dračí doupě online

Elfí město

Opět děkuji.
Zase poděkuju, tentokrát když se na mě přijde podívat. To děkování už musí být otravné.
Jo, je mi dobře.
Řeknu popravdě. Pak dostanu dotaz na cestu, kterou jsem se sem dostal.
Co mě sem přivádí ? To je těžká otázka. Prostě jen tak chodím po světě.
Vypovím svůj krátký příběh. Sice mi asi nebude věřit.. ale co nadělám.
Rád bych vám s nemrtvými pomohl, ale.. No, vidíte jak jsem napoprvé dopadl. Není tu kolem nějaké jiné město ?
Optám se na zdejší okolí.
Mohl bych naverbovat pár dobrodruhů, kteří by pomohli.
Navrhnu skromný nápad.

Arvin

Pousměju se na něj, když mi oznámí, že ho nezdrží doprovodit mě do mých komnat. Tiše našlapuji vedle něj, z lehkostí mladé elfky a princezny. Proč ne, když jsem ve společnosti krále. Ačkoliv lidského.
" Děkuji vám Arvine." šeptnu s lehkou úklonou, když se zastavíme u mých komnat. Chvíli se dívám na zdobené dveře, dokud se nezmíní, že se jde projít do zahrad. Se zájmem na něj pohlédnu a pousměju se.
" Kde jsou tu zahrady? Kdybych třeba nemohla spát, ať se nenudím v loži nebo nebloumám po pokoji." pousměju se na něj.
" Nebo bych snad mohla tentokrát doprovodit já vás?" usměju se o něco zářivěji, pobaveně. Kdo ví, třeba to přijme. Třeba mne taktně odmítne...

Nalaya

Přelétnu Nalayu klidným pohledem.
"Ne nezdrží. V noci většinou nepracuji."
Odvětím s mírným úsměvem a vedu jí k jejím komnatám.
"Cítím, že noc bude dlouhá."
Napadne mne a zastavím se u jejího pokoje.
"Tak jsme tady. Ráno pro tebe buď někoho pošlu nebo tě vyzvednu osobně. Určitě jsi unavená tak si odpočiň. Půjdu se ještě projít do zahrad."
Dodám k ní klidně a ještě chvíli se na ní dívám a pak se pomalu otáčím k odchodu.

Arvin

" Ano jistě. Máte pravdu." pokývnu hlavou a zadívám se stranou. Nemá cenu odporovat, lepší je ustoupit než se pohádat. Alespoň v některých případech, jako třeba teď. Bylo by to naprosto zbytečné.
Jakmile znovu promluví podívám se na něj. Už vztává, takže se rychle zvednu taktéž. Ani ne tak rychle jako s ladností a grácií mě vlastní.
" Pokud chcete a od ničeho vás to nezdrží, budu ráda, za vaši společnost." pousměju se na něj, celkem stejně laškovně. Raději ani nemyslím na to, co by mi provedli doma, kdybych se podívala stejným pohledem na člověka. To by bylo kázání a zakazování. Opravdu hodně. Jsem přece Elfská princezna. Já budu vládnout, když se s matkou něco stane. Nic se jí stát nesmí na takvou zodpovědnost mě sice chystají, ale... Nejsem si jistá že bych to snesla.
Úsměv mi zničeho nic zesmutní a pohled skloním k zemi. Tiše se rozejdu za ním do svých komnat. Už ani slovo neuvolním ze svých rtů ze strach, že řeknu něco smutného.

Útěk a stařík

Podívám se na staříka. „Ale? Opravdu? Nepamatuji si, že bych ti snad něco slíbila.“ Řekla jsem pobaveně.
„Navíc nehodlám chlapy opustit dokud nebudu mít jistotu, že jsou v bezpečí.“ Podívám se na chlapy, kterých zůstalo po čertech málo.
Ohlédla jsem se k městu, jak mohli tak rychle Kapitána oběsit? Podívám se dozadu, protože kapitánovo tělo bylo stále přivázané za mnou.
„Navíc musíme pohřbít kapitána.“ Stisknu rty.
„Ale co kdyby jsi mi konečně pověděl o co ti jde? Musí to být něco velkýho, že mě takovou dobu pronásleduješ.“

Nalaya

Nad její moudrostí se jen musím pousmát.
"Taktnost musí stranou. Naše cesta je důležitá a času není nazbyt. Neměj obavy nebude to nijak hrozné. A Deiren má jistě mnoho věcí na srdci také."
Podotknu klidně a když souhlasí s odpočinkem jen přikývnu a pomalu vstanu.
"Mám tě doprovodit do tvých komnat nebo najdeš cestu?"
Pousměju se laškovně a v očích mi hrají veselé plamínky.

Amiel

Když se ohlížíš vidíš že vás nikdo nesleduje. Stařec na koni tě přelétne pohledem.
"To není moudrý nápad Amiel. Vzhledem k tomu, že se vojáci mobilizují a dávají do pronásledování tvého přítele budou u pobřeží v blízkém okolí čekat. Nebylo by moudré, abys jim nakráčela do pasti. Tvůj přítel to jistě také ví a pokusí se dostat k pevnině obloukem."
Mluví stařec klidně a sleduje tě.
"Navíc myslím, že tví přátelé se již zvládnout vrátit na zpátky na svou loď sami. Tebe čeká jiná cesta."
Mluví v hádankách.

Kin

Brzo je tvá rána zhojená a za nějakou dobu se dostaví podívat se na tebe jeden z kněžích.
"Doufám, že je ti lépe dlaku."
Usměje se a jeho hlas je vlídný a líbezný.
"Nemrtví v těchto krajích se rozmáhají a není nikdo kdo by je zastavil ani my už na to nestačíme."
Povzdechne si zvučně elf.
"Co tě přivedlo vůbec do těchto končin?"
Optá se.

Ari

Elf se jen z pod kápě pousměje a přelétne tě pohledem.
"Ano s něčí pomocí by to bylo možná realnější jenže těch co by ti v tomto mocném kouzlu mohli pomoci není mnoho a většinou se dobře skrývají před většinou světa."
Odpoví a nad tvou otázkou chvíli zauvažuje.
"Doprovodím tě alespoň na okraj lesů. Je tu příliš nebezpečno."
Rozhodne se nakonec a pomalu vstane z větve neslyšně jako myška a projde se po ní ke kmeni.

Elfí společnost

"Já... nemyslela jsem, že bych to zvládla sama. To bych určitě nesvedla, ale... pomocí magie by možná..."
Chvilku zmlknu, když se elf ohlédne, ale zatím se kolem nic neděje. Jenže.. jak dlouho? Opatrně se zvednu, stejně tak zlehka protáhnu křídla, ty se pak lehce zachvějí, jako by se třásla, ale je to jen zbytek z protažení. Pomalu vytáhnu krk a nasaji vzduch, stejně tak několik úderů srdce poslouchám, zda les nepošeptá něco důležitého. Pokud ne, zadívám se zpět na elfa.

"Ty.. půjdeš se mnou, nebo se vrátíš?" je v tom jen lehčí zaváhání - musím si přeci umět poradit sama, i když vím, že lehké to rozhodně nebude. Napětí snad v každém svalovém vlákně je cítit víc jak dost, hůř se i dýchá a polyká. Stále naslouchám lesu, ale i svému společníkovi, který jím možná už dlouho nezůstane.
V hlavě stále zní hlavně jedna otázka: JAK nejlépe bych mohla pomoci? Přeci ne jen tím, že budu... utíkat?
Stejně tak nijak nedělala dobře myšlenka, že bych se měla co vzdálit, ale vlastně zcela opustit místo, kde jsem celý život. Pro náš druh je to nemyslitelné.

Útěk

Tiše zavrčím, už jenom tím, že mi řekl děvče mě pěkně dožral a tak jsem už sahala po zbrani, když si všimli chlapů. Chytla jsem rukojeť a povytáhla ho, když tu se objeví ten stařík a snadno přesvědčí ty idioty, že je to v pořádku. Váhavě se ruku stáhnu a poodjedu stranou, abych všechny nechala projít. Mhouřila jsem oči na staříka a pak jsem se rozjela za nimi s tím, že jsem se neustále ohlížela jestli nás přece jen nezačnou pronásledovat.
„To ušlo.“ Řekla jsem staříkovi což by se dalo považovat za slova pochvaly. „Hmm... díky. Dost jsi nám píchnul.“ Poděkuji.
Přesto se znepokojeně ohlédnu na město, musela jsem doufat, že se z toho Hergr dostal v pohodě.
„Musíme se dostat k moři. Takže nám nezbude než obejít město a tam počkat na Hergra.“ Řeknu všem.

Arvin - konec večeře

" Achtak." pousměju se, když mi objasní, že bude vládnout jeden z jeho rádců, poddohledem kapitána.
" U nás, kdyby matka musela odjet, pravděpodobně bych za ní pod dohledem rádců vládla já..." řeknu tiše a skloním hlavu. Jsem docela ráda, že jsem mohla jet a že matka zůstala doma. Aspoň sem poznala Arvina. Líbí se mi. Musím si to už přiznat, je prostě hezký a milý.
" Ano to máte pravdu. Měl by se jí účastnit, ačkoliv možná by bylo lepší probrat takové věci až po snídani ne? Z taktkních důvodů." upřesním a zadívám se na něj. Když se mi zahledí do očí, pohled mu opětuji, ale přesto znejistím docela dost.
" Odpočinout, to je také pravda, dnešní den byl docela únavný a ten zítřejší bude jistě také." řeknu tiše, přesto se nezvedám. Nesluší se abych vstala první.