Andor.cz - Dračí doupě online

Nalaya- Večeře

"Ano já vím, nejspíše bude vládnout dočasně některý z mých rádců za dohledu kapitána mých palácových stráží."
Odvětím klidně a kývnu sloužícímu a ten začne zbytek jídla někam odnášet.
"To, že Deiren snídat nebude vím. Ale nejde o snídani ale to, že u téhle porady by měl být jakožto jeden z těch kterých se to týká."
Objasním a přelétnu Nalayu pohledem.
"Bude to dlouhá cesta."
Napadne mne a podívám se Nalaye do očí.
"Dnes by sis měla odpočinout a to pořádně, protože bude to bude ještě náročný den zítra."
Podotknu s klidem a vesele jí sleduju.

Arvin - večeře

Občasně se podívám na Arvina co dělá, trochu ho zkoumám - hodnotím i když skoro nevědomky. Podvědomí si o něm zkresluje obrázek, jaký je, když asi začne důvěřovat opravdu hodně. Ke konci večeře než promluví se skoro usmívám nad tím pohledem. Matka už by se neudržela a já bych schytala za takové chování pár pohlaků. Samozřejmě. Nakonec odvracím pohled do svého skoro prázdného talíře a potichu si povzdechnu.
* Neměla bych myslet na žádné hlouposti. To přeci nejde.* povzdechnu si v myšlenkách a s tím talířek kousek odsunu, víc jíst nechci.
Jakmile promluví, pozvednu k němu pohled a zadívám se mu do očí. Vyslechnu si celou jeho řeč. Plánování věcí, dalo se čekat, že mi to oznámí dříve než ostatním, přeci jen jsme v podstatě sami.
" Ale jistě, to je důležité. Země by neměla zůstat bež vládce." pousměju se na něj.
* Ještě že matka nechtěla nikam jezdit. * oddechnu si v myšlence a zakoukám se na sví ruce složené na klíně.
" Mimochodem, Dreiren stejně asi nebude snídat, řekla bych." podotknu a usměju se laskavě něj.

Nalaya-u večeře

Jen přikývnu a usednu. Nandám si poskromnu jídla a začnu jíst nejprve ovoce.
"Sloužící toho zase přinesli jako pro půlku města."
POvzdechnu si v duchu a přitáhnu si za ramenu jednoho sloužícího a tiše mu do ucha pošeptám.
"Co zůstane po večeři rozdejte lidu už tak jsou pro něj těžké časy."
To co jsem říkal nebylo slyšet jen sloužící to slyšel. A za chvíli nato odešel. Pak se věnuji Nalaye. Na to že jsem dospělý muž toho moc nesním.
"Zítra nejspíše opustíme město, ale ještě před tím si musíme promluvit znovu s Dibronem a navíc musím určit, kdo bude zatím vládnout za mne."
POdotknu plán na další den.
"Ale to vše se dozvíte ty i Deiren až u snídaně."
Pousměju se a založím ruce na stole a sleduju Nalayu.

Sean-elfí město

Neznámý na tebe pohlédne z pod kápě.
"Ano jsi dlak a jsi také ten kdo potřebuje pomoc. Neboj se les nám šeptá, kdo chodí po jeho půdě."
Podotkne klidně muž a to už přibíhají dva nějací elfové v zeleném rouchu a prohlížejí tě. Něco si mezi sebou poví v jejich jazyce a pak pohlédnou na toho muže.
"Není to vážné brzo bude zdráv vezmeme ho k nám do chrámu."
Řekne kněží a neznámý jen kývne hlavou a kneží se naloží na nosítka a pronesou městem pár ulicemi až do honosného chrámu, kde to vypadá nepopsatelně krásně a tam tě uloží na jedno lůžko. Pak jeden z kněžích začne zaříkávat a kouzlit rukama a ty cítíš úlevu a jak se tvá zranění hojí.

Ari-s elfem

Elf se jen zvonivě zasměje.
"máš zajímavé nápady to vskutku. A co se letu týče ano zde to nebude možné musíš se dostat z lesa. Odtamtud již bude let možný."
Přikývne a houpe nohama.
"A ohledně té změny podoby.....no je to možné, ale je to složité a umějí to jen ti nejlepší. Nebylo moc draků co by mohlo měnit svou podobu."
Objasní elf.
"A nemrtví nehladají přímo tebe hledají všechny draky a hubí je což je otřesné."
Dodá a rozhlédne se kolem. Zatím jste v bezpečí.

Amiel

Dojdeš tedy úspěšně až k bráně kde jsou 4 strážní. Nedůvěřivě na tebe koukají, když říkáš aby odešli.
"Ty nás nemáš co poučovat děvce. Máme své rozkazy a jediný od koho je přijímáme je náš lord."
Odpoví jeden ze strážných. Všichni mají pevné kovové zbroje a halapartny. Dostat se přes ně nebude lehké. Mezitím je už slyšet dusod nohou tvých přátel, když se noží z uličky.
"Cože?! Vězni prchají! Ihned zpusťte poplach!"
Křikne strážný, ale pak se zarazí, když běžící muže přejede starý muž s holí na vraníkovi a zastaví před nimi.
"Mámsvé rozkazy z vyšší míst a tito vězni jak ty říkáš mají být transportováni za mého dohledu."
Podotkne stařec kterého jsi potkala již dříve.
"Já...já..."
STrážný je zmatený a starcova hůl jemně zasvětélkuje.
"Rozumím dobrá otevřít bránu."
Křikne strážný a brána se pootevře, a zavře se až ty, ten stařík a tví lidé projdou.

Útěk ze žaláře

Nechám chlapy utíkat, já ještě rychle skočím pro svého koně a brzy je dojedu. Uslyším jak jeden řekne, že brána bude hlídána.
Zamračím se a zapřemýšlím jak tohle vyřešit. Pak jednomu z chlapů hodím dýku, aby aspoň jeden byl trochu ozbrojený.
„Pojedu napřed a nějak to s bránou vyřeším.“ Řeknu jim. „A dávejte pozor. Nepouštějte se zbytečně do šarvátek, snažte se tomu vyhnout.“ Řeknu jim a pobídnu koně dopředu.
Zkusím je ukecat ať běží na pomoc, ale jestli se rozhodnou nejít budu se jich muset zbavit silou.
Projela jsem branou, pak ale zastavím a otočím koně abych na stráže hleděla.
„To tady postáváte když se na město útočí? To si snad myslíte, že do města někdo bude chtít, když se do něj střílí z děla?“ zeptám se rozhněvaně.

Elfí společnost

Slova lesního stvoření mne nijak zvlášť nepotěší, ani nepovzbudí, jen opět vyfouknu vzduch nozdrami, až tiše zaševelí liistí a zavlní se tráva. I kdyby... potrvá to nejméně týden, ne-li daleko víc. Křídla jsou zesláblá, skutečně mne neunesou ani kdybych se snažila sebevíc, navíc se klouby od téměř nepřetržitého nošení složených u hřbetu jistě zakřivily jinak, než by měly.

"Můžu to zkusit. Ale... tady to nepůjde, když jsou nemrtví nejspíš všude kolem."
Přes všechen rozum.... zázraky se dějí a štěstí.. to přeje těm, co věří a jsou připraveni. Možná.... možná jeho kouzelný, třpytící se prášek čeká i na mě - jen nesmím přestat doufat.
Vytáhnu krk a zvednu hlavu, jistá netečnost a skleslost zmizely, alespoň z větší části.

"Nešlo by je nějak.. oklamat? Zmást? Za pomoci magie by snad.... aby mě nepoznali. Nechci, aby kamkoli se pohnu za mnou brzy přišla vlna nemrtvých a aby tím trpěli ti, co za to nemohou. Nešlo by nějak.... jakkoli... změnit podobu nebo..." hlava opět poklesla. Stále se mi nelíbila podobná myšlenka, kterou jsem nyní vyslovila nahlas. Nevím, podle čeho nemrtví draky vycítí. Smysly jako takové přeci nemají... tak opět magie?
Kdysi... dávno... matka mi vyprávěla o tom, že každý má svou nezaměnitelnou auru, která se může jen trochu proměnit pod pocity a emocemi, nebo naopak velmi po nějakém silném zážitku, jehož vliv přetrvává... vlastně navždy. A kterým se něco změní.
Každopádně prvotní je to, jak vypadáme, ale... s tím já těžko něco zmůžu. A vpravdě si ani neumím představit, že bych vypadala byť obdobně jako ten, co seděl na větvi jen kousek ode mě.

Království Starého Dubu


Vydíš ? Království. Pamatuješ, co se stalo, když si byl v nějakém naposled ?
Nech toho. Měl sem hlavu v oprátce, jestli ještě někdy uvidím šibenici, uteču.
No tak.. Děkuju.
Řeknu, ale hned po tom si vzpomenu že říkal, že to zatím není na místě.
Vy víte, kdo jsem ?
Optám se radši. Je mi divné, že mu není podezřelý mluvící šakal. A až se změním na člověka, aby se taky neviděsil. No, pokud neví, kdo a co jsem zač, bude asi těžké to vysvětlit. Osobně proti elfům nic nemám. Jsou hodní, pohostinní, dobří střelci, dobře chutnají a umějí dobře kouzlit.

S Arvinem u večeře

" Ano to vím. Je to dost nepříjemné." řeknu tiše a zadívám se na něj.
" Navíc, to že po vás někdo jde není zrovna zlehčující okolnost." zadívám se na Arvina. V tichosti se rozhléžím kolem a nedávám najevo, že se mi tam líbí. Aspoň ne úplně, přesto je to vidět. Vlastně.. je to jen moje snaha, to co cítím. U něj se emoce nedají moc dobře držet. Nakonec si tiše povzdechnu a podívám se na něj.
" Arvine Alespoň na chvíli bychom měli zapomenout na starosti... alespoň na tuhle večeři." pousměju se a pomalu vejdu do sálu.
" Ano to je dost možné." odpovím mu na tu jeho otázku ohledně Dreidena. S díky se usadím na nabídnuté židli a pousměju se na něj.
" Děkuji Arvine." dodám potichu a zadívám sena jídelní tabuly. Počkám dokud nezačne jíst on, protože je to slušnější, ale pak se do jídla taktně pustím také. Jen decentně. Příliž mnoho toho nesním avšak sním dost na to, abych neměla hlad.

Nalaya- večeře

"Ano chápu."
Přikývnu klidně a jdu vedle Nalay směrem do velké síně, kde jídám.
"Trápí mne stale ta věc ohledně Lupuse, ale to již víš."
Dodám klidně a po projití zdobenýma chodbama, které zařizoval ještě můj otec možná děd se dostaneme do síně, kde je jen pár strážných a sloužících, kteří přinášejí jídlo.
"Nejspíše budeme večeřet sami, jelikož jsem zapoměl, že Deiren jíst asi nebude. Kapitán stráží se o něj ale dobře postará."
Odvětím s klidným úsměvem a odsunu jednu krásnou vyřezávanou židli, aby se mohla Nalaya usadit a pak si sednu naproti ní k jídlu.