Andor.cz - Dračí doupě online

Sean-Elfí město

Cizinec, který tě zachránil se na tebe ohlédne a zastaví se.
"Jsi v Království Starého dubu tedy v tom co z něj zbylo. Toto je jeho hlavní město."
Objasní. A rozhlédne se.
"Odvděčení zatím není na místě. Zanedlouho příjdou naši léčitelé a postarají se o tvé rány."
Podotkne ale kápi stále nesundává. Dle tonu hlasu, postavy a všeho ostatního by se dalo soudit že to nejspíše bude taky elf.

Amiel-útěk z žaláře

Všichni tví přátelé tě následují a vybíhají ze svého vězení.
"Mladí vždy někam pospíchají."
POvzdechne si stařík a zůstává tam sedět. Vy už mezitím chvátáte k bráně zpátky skoro bezezbraně a na Obzoru vidíte v přístavu jak se to hemží a odplouvající loď a další co se připravuje vyrazit za ní.
"Brána jistě bude střežené ale slabě."
POdotkne jeden z tvých přátel za běhu. Nemáte moc času na útěk brzo se jistě doví o vašich záměrech.

Deiren-s kapitánem stráží

"Ach tak rozumím."
Pokýve hlavou.
"Jsem si jist, že to král pochopí, když vás sem sám přivedl, ale u snídaně byste dalšího dne jistě neměl chybět. Dle informací co mám král bude s Vámi chtít něco probrat."
Objasní ti a sleduje tě.
"Kdybystě cokoli potřeboval víte kde mne najít."
Dodá ještě.

Palác

Když mne kapitán zastaví, jen se k němu otočím a vyslechnu si, co mi chce říci. Trošku mne zamrzí, že se s ním nesetkám hned, ale nemohu chtít vše. Trošku se uklidním a vrátím se zpět do pokoje, přesněji k oknu. Když mi kapitán nabídne svou dýku, s díky ji přijmu a uctivě odložím na stůl. Poté se k němu otočím a podívám se mu do očí.
"Bude má společnost vyžadována u večeře?" zeptám se ho, stále mu hledíc do očí.
"Jistě chápete, že nemohu jíst. Jsem živ pouze z magie. Z energie Matky přírody, která je ke mě tak blahosklonná a nechává mne se jí krmit" vysvětlím mu důvod, proč považuji svou účast u večeře za zbytečnou. Stejnak jíst nebudu.

Žalář

Odfrknu si. „Možná v porovnání s tebou jsem ještě dítě, ale ocenila bych, kdyby jsi mi tak neříkal. Dítě už nejsem od té doby co mi začali růst prsa.“
Když vidím, jak se dveře od žaláře sami otevřou podívám se na klíče ve své ruce, pak pokrčím rameny a odhodím je. Už mi k ničemu nebyli.
„To, že se divíš, že jsem přišla mě poměrně uráží.“ Řeknu, ale usmívám se, protože je ráda vidím. Nebyli všichni, ani zdaleka, ale je to lepší než nikdo. Když kolem mě ten nevěřící Tomáš prošel vlepila jsem mu jednu přátelskou za ucho.
Čekám až kolem mě chlapy projdou, všimnu si jejich pohledů. „Toho dědy si nevšímejte. Musíme vypadnout!“ Napomenu je.
Vyrazím za nimi, ale u dědy se zastavím. „Jak jsem říkala. Najít mě není pro tebe problém. Tak si mě najdi, až budeme uklizení někde v klídku. Pak si o tom tvém návrhu promluvíme. Teď by jsi se měl taky dekovat.“ Řeknu a rozběhnu se za ostatními.

Rozmluva s Arvinem

Omluvně skloním hlavu.
" Promiňte Vaše vý...." zarazím se a potichu si povzdechnu.
" Arvine... je to pro mne velice nezvyklé.. pochopte." zašeptám potichu a trochu se otřesu. Nakone se mu znovu podívám do tváře. Povšimnu si jeho starostí a sama se trochu zachmuřím.
" Něco vás hodně trápí... Chcete si o tom pohovořit?" zeptám se ho tiše a stále ho pozoruji.
" Ano... Večeře... to bude velice vhodné... dlouho jsem nejedla." na tváři se mi ukáže lehký úšklebek. Vidím, že mi již delší chvíli věnuje svou pozornost. Pousměju se na něj a pomalu vyjdu ze svého pokoje.

Elfské město

Při vstupu do elfského města se skoro leknu.
Ď-děkuji.
To je to jediné, co ze mě vyjde. Většinou mi lidé život nezachraňují. Většinou mi ho spíš zkracují. A když už mi někdo život zachrání, chce po mě něco.
Jak se mám odvděčit ? A kde to vůbec jsem ?
Optám se nervózně a rozhlédnu se. Taky mi přijde zvláštní, že mu neni divný mluvící přerostlý šakal. Asi to bude nějaký kouzelník. Chci mu říčt o nějaké přístřeší, kde by se mi rána na noze aspoň trochu zacelila, abych se mohl přeměnit na člověka bez toho, že by mi například chyběla noha od kolene dolů. Ale ptát se ho zatím nebudu. Asi vidí, že mě to dost bolí, když z toho mám pomalu slzy v očích a noha mi cuká. Zachránil mi život, tak ho přece nebudu ještě o něco žádat.
Vidíš, kde jsi ? Když zjistí, že jsi napůl něco jako démon, popraví tě.
Já nejsem démon. To ty jsi démon.
Ale popraví tebe.
Mlč, nebo z tvojeho veleváženého těla udělám chlupatý salát.
Utiším své rozjařené myšlení. Asi je hodně vidět, když jsem zamyšlený, ale.. co nadělám.

Nalaya-s králem

Nad jejími slovy se jen pousměji a pohlédnu na ní.
"Vždyť jsem ti už říkal abys mne oslovovala jménem. Stačí, že mě titulují a vykají všichni ostatní. Členové Zářící jednoty to jako jediní snad nedělají a jsem za to vděčný."
Objasním a po tvém probuzení ze zamyšlení poslouchám co říkáš.
"Draci nejsou pohádky a brzo se zase jistě objeví. Kdyby nebyli neměl by význam náš řád."
Usměju se a pohlédnu z okna.
"Čas letí a bude už večeře. Pojď za chvíli jí budou dávat na stůl."
Vyzvu jí a u dveří na ní počkám.
"Ten Lupus mi dělá starosti."
Mihne se mi hlavou ale pak se věnuji jen Nalaye.

Sean-útěk lesem

Společně se svým "zachráncem" rychle míjíš mezi křovinami a stromy a proplétáte se kolem kostlivců. Je vidět,že se ten cizinec v těchle lesích dost vyzná, protože se pohybuje najistotu. Pak se na chvíli zastaví a rozhlédne.
"Už to není daleko."
Podotkne a za chvíli dojdete k dvěma velkým stromům, které jsou zapletene do sebe. Když se mihnete pod jejich klenbou je to jakobys prozřel. Najednou se okolo tebe rozprostírá krásné zářivé elfí město. Nejspíše bylo skryto pomocí kouzel a ty stromy tvoří jediný vchod.
"Tady budeš v bezpečí."
Podotkne zahalený muž a otočí se na tebe.

Deiren-s kapitánem stráží

Když vidí kapitán tvé nadšení pro setkání se s arcimágem Dibronem pobaveně se rozesměje.
"Jak vidím jsi do všeho hrr, ale sklamu tě v této chvíli zde velectěný arcimág není. Byl tu ráno ale již odešel. Objevuje se tu čas od času dle potřeby ale jistě budeš mít ještě možnost se s ním setkat."
Pousměje se a poškrábe se na bradě.
"Co se týče toho dřeva na hůl jistě se ve městě něco najde. Zítra tě dovedu za našim řezbářem ten bude vědět co potřebuješ. Dnes je již pozdě a brzy bude čas večeře."
Objasní ti vše co jsi chtěl vědět.
"A nůž ten ti mohu poskytnout."
Vytáhne kudlu, kterou měl za pasem a jílcem napřed ti jí podává. Je krásně lesklá a zdobená.
"S tou jsem zabil prvního vraha, který byl poslán na našeho krále Arvina II."

Amiel-žalár ve městě

"Věci co se zdají obyčejné bývají zvláštní to máš pravdu dítě."
Usměje se a sleduje tvé počínání.
"A času máme dost tvému příteli se podařilo odrazit s Vaší lodí od břehu a tak se dostat z dosahu stráží prozatím. A co se týče žaláře tak dříve než za 15 minut tu nebudou. Mám pro tebe nabídku."
Mluví klidně a opírá se o svou hůl. Přitom jen trochu pohne levou rukou a dveře od cely se otevřou a tví přátelé na tebe šťastně a zmateně hledí.
"U všech vod Amiel přišla si."
Vydechne jeden z členů posádky.
"Musíme jít."
POdotkne jiný a všichni se hrnou ven je jich asi 15 což z původní asi 25 člené posádky není až tak hodně. Hodně z nich však kouká podezřívavě na toho starce.

S Arvinem v mém pokoji - zvláštní vyprávět si legendy.

Pozorně naslouchám jeho slovům.
" Myslím, že vy by jste se bez naší řeči jistě naprosto obešel, Vyše Výsosti." pousměju se na něj.
" Avšak pravděpodobně je to dobré, je vidět, že naše vztahy budou v bezpečí, když jste ochoten naučit se něčemu tak složitému jako je můj jazyk." pousměji se ještě víc a s elegancí mě vlastní se zvednu ze sedátka. Udělám k němu pár kroků, sotva slyšitelně došlapuji na podlahu, chovám se jak se patří.
Zamyšleně se zadívám do dálky. Myšlenky a vzpomínky mě na chvíli pohltí. Zadívám se na klesající slunce a vzpomenu si na svůj sen.
Úžasná bájná zvířata mě doprovází při každém kroku. Ačkoliv jen jeden z nich mě chápe a rozumí mi. Překrásné modré lesklé šupiny, které hází při západu slunce barevné odlesky, zvláště zelené a modré barvy. Obrovská blanitá křídla, dlouhý jemný krk, jemně vytvarované tělo, tlama plná ostrých bílých zubů a veliké modré chápavé oči, upřené na mě.
Zničeho nic sebou lehce škubnu a zadívám se a znovu na slunce. Kleslo. Celé moje zamyšlení trvalo delší chvíli než jsem očekávala.
Rychle skloním hlavu s omluvným pohledem.
" Promiňte... zamyslela jsem se." šeptnu tiše. Opravdu se semnou začíná dít něco zvlášního. Něco co by se matce nelíbilo. Aspoň tak to cítím. Rychle své rozpoložení ukyji za klidnou a rozvážnou tváří a pohlédnu mu do očí.
" Snad jsem legendy pravdivé musím uznat že by bylo úžasné vidět opravdového draka, ne jen ve snech." řeknu tiše. Avšak až příliž pozdě si uvědomím, že jsem prozradila trochu víc než jsem chtěla. Rychle se raději zadívám pryč, do dálky ven.
Nakonec si tiše povzdechnu. Srdce mi říká, že tomuhle muži mohu věřit, rozum a výchova pro změnu, že nemám úplně věřit nikomu kromě sebe. A teď? Kdo mi poradí? Nikdo musím se rozhodnout sama co poslechnout, avšak zatím je příliž brzy.

Křoví

Mlčím. Sice se mi chce výt jak na měsíc, protože mám hrozné bolesti nohy, ale co nadělám. Když řekne, ať ho následuju, tak ho následuju.
Zabije tě a okrade tě.
Ta šance tam je. Ale je rozhodně menší, než u šílených vraždících zombíků, kteří mě už jednou málem zabili.
Měl by si utýct.
Tady je někdo chytrej. Nerozptyluj mě, nebo zakopnu a jsme tuplem mrtvý oba.
Jdu tedy pomalu za tím oným neznámým. Jdu hodně pomalu, abych nebyl slyšet, ale hlavně protože mi sem tam cukne bolestí noha, tak si musím dávat pozor.
Když ho takhle vidím zezadu, nechceš ho zakousnout do krku, vzít co se dá a konečně utýct ?
Víš, ono když se sem dostal, nevšimli si ho, dokázal mě nalákat k sobě a snaží se mi pomoct, tak by to za prvé asi ani nevyšlo, a za druhé nejsem... nejsem jako ty. A nikdy nebudu, smiř se s tím.
Máš pravdu, jsi jenom člověk.
Nakonec ve své mysli mého nemilého přítele tak nějak umlčím, a pokračuju za svím zachráncem.