Andor.cz - Dračí doupě online

Trnín
Zumishi

"Hezké jméno. Cizokrajné ale hezké."
Usmála se Majka a otevřela dveře do světnice.
"Matičko, otče máme hosta!"
Zavolala. Od plotny vzhlédla starší žena, která jakoby Majce z oka vypadla jen byla o něco starší, ale stále krásná, ale tím zralým způsobem. Z vedlejší světnice pak přišel muž, který by dost dobře mohl být dřevorubec. Statné urostlé postavy, tvrdých očí, tělo samý sval, rusé vlasy střiženy nakrátko a krásný upravovaný plnovous.
Všichni byli však oděni prostě, podobně jako Majka.
"Kohopak to vedeš zlatíčko?"
Zaburácel mírný ale přesto dunivý hlas jejího otce.
"To je Zumishi tatíčku. Hledá u nás přístřeší a jídlo přes noc."
Ustoupila od tebe, aby si tě mohl její otec prohlédnout. Ten udělal dva kroky vpřed a přeměřil si tě pohledem. Zastavil se očima na tvém zranění.
"Zdá se, že ho potkala nějaká nepříjemná příhoda. Hmmm dobrá spát může na seníku. Jídlo se pro pocetného taky u nás vždy najde. Pokud přidá ruku k dílu."
Byl sis jist, že slovo ruku bylo zvoleno záměrně.
"Pomůže ti před setměním zahnat slepice do kurníku a nanosit dovnitř dříví na otop. Pak ještě skočíte s nůší k Chaskům."
Vyhodil hned její otec podmínky a znovu slétl očima k tobě, aby se ujistil, že k tomu nemáš žádné větší námitky.

První poznání
Lenora

"Za to tys nezestárla zdá se ani o den."
Usmála se dívka. Její bratr ti věnoval škodolibý úšklebek.
"My víme a ty víš, že se to stejně neujalo."
Jak byl jako malý uřvaný, tak je jako dospělý drzý. Jeho sestra jej zpražila nepříjemným pohledem.
"Jsme rádi, že jsi v pořádku. A taky vděční za to, co jsi pro nás tehdy udělala."
Dodala a dotkla se tvého ramene.
"Ukázala jsi nám směr tehdy, my jsme tady nyní, abychom ukázali směr zase tobě."
Usmála se přátelsky. Mladík protočil oči v sloup a rozhlédl se kolem.
"Nerad kazím zábavu, ale to, že máme chvilku klidu, neznamená, že jsme v bezpečí. Proč jsi nás dostala zrovna sem?"
Zamračil se, sestra mu pohled opětovala.
"Bylo to nejrychlejší. Však tě neubyde."
Odbyla ho a nabídla ti pomocnou ruku, aby ses mohla postavit.

Hlavní město hledání
Nalaya

"Války jsou vždy ošemetná a nepříjemná záležitost. Ale ano moc času nejspíše nemáme. Musíme shromáždit veškeré síly, které budou možné."
Odvětil Horgal a promnul si vous. Když jsi vyslala myšlenku ke svému drakovi, přišla ti zpátky spíše pocitová odezva, že chápe závažnost situace a stále pátrá. Jeho rozpoložení ale také napovídalo, že nepřítel se opravdu stáhl a boje většinou ustaly.
"Lepší než byla před hodinou ale stále závažná výsosti. Nosí sem stále další raněné a odnášejí z bojiště naše mrtvé."
Odvětil ti léčitel. Tví strážci tě následovali, stejně tak Horgal. Naproti tomu léčitel byl opět zaměstnán novým přívalem zraněných. Když jsi se svým doprovodem vyšla ven před hradby. Obklopilo tě bojiště. Puch krve, spáleniny, smrti i hniloby. Převracelo to žaludek a pohled byl o to strašnější. Všude se válela těla. Ať vaše, nebo vašich nepřátel. Na mnoha místech v dohledu jsi stále viděla raněné, kteří ještě nebyli odneseni z bojiště. Viděla jsi vaše vojáky, jak procházejí po bojišti a dorážejí všechny přeživší nepřátele, aby zamezili jakékoli hrozbě. Jen postarání se o raněné bude na hodiny práce. O mrtvých ani nemluvě.
Naštěstí většina bojů utichla a zbylé malé šarvátky byly rychle řešeny. Bojiště jste ovládli, ale až nyní vidíš, za jak strašlivou cenu. Potoky elfí krve dnes telky. Stovky ne-li tisíce životů byly ztraceny. Všude se válejí zbraně, nebo kusy těl. Tohle byla otřesná bitva. Jen málo takových je popsáno ve vašich dějinách.

Trnín

Nejsem si jistý, zda ta dívka má odhad na lidi nebo pouze naučené fráze. Nakonec, každý má nějaké tajemství, které nechce ostatním sdělit. Zda se jedná o jeho osobní věci nebo profesní, na tom tolik nezáleží. Ovšem má pravdu v tom, že prakticky nelžu. Neříkat celou pravdu není lhaní. Možná zatajování, ale nikoliv lhaní.
Zhodnocení ohledně toho, zda jsem špatný či ne, již ponechám těm, pro které jsou tyto pojmy důležité. Dobro či zlo.....jde o úhel pohledu. Co se nám nelíbí, je zlé. Co je pro nás prospěšné, je dobré? To také nemusí být pravda.

Dívka je hodně výmluvná, cestou k domu Janků téměř neuplyne vteřina, kdy by mlčela. Což je zajímavá změna, od toho permanentně brebentícího hlasu v mojí hlavě. U něhož stále neznám příčinu. Již se nemohu považovat za osobu pod vlivem šoku ze zranění, takže podobné halucinogenní chování je nenormální. Což mi nepomáhá v problematice toho, co je ten hlas zač.
,,Těší mne Majko. Mé jméno je Zumishi." dojde mi, jak moc rozdílně naše jména zní. Jméno je jedna z věcí, které jsou případně postradatelné pro můj profesní obor. A nerad bych riskoval nějaké podezření ze strany hlavy domu. Není potřeba riskovat zakolísání hlasu či cokoliv, co by mu dalo záminku pro nedůvěru. Už jen fakt, že je ochotný mi poskytnout přístřeší je hodno úcty.

,,S pomocí bych rád pomohl. Jak jen mi to můj stav dovolí." poukáži na fakt, že na jednu ruku jsem v nejbližších několika dnech nepoužitelný. Nejsem příliš seznámen s životem na vsi, ale fyzické práce jsou zde určitě časté. Což může být značně limitující v oblasti pomoci, kterou mohu nabídnout. Toto zhodnocení však nechám na rodině Janků. Přinejhorším budu muset hledat nocleh někde jinde. Což v těchto končinách nemusí být úplně snadné.

Město v obležení temnoty

Dívala jsem se na Horgala, když mluvil. Dibronovo jméno mne moc nepřekvapilo ve spojení s různými povoleními k magickým úkonům, vždyť byl také Arcimág…
„ Dibron to bude vědět.“
Vydechla jsem a pohlédla na léčitele.
„ I tak je velmi špatné, že to přišlo tak náhle, bez větších varování. I když jsem ve starém dubu cítila změny, nebyly tak… tak silné, tak …“
Kousla jsem se do rtu. Když jsem to neměla možnost pochytit já, jak to měli zachytit oni, ty změny, které vedli k téhle katastrofě.
„ Chceš říct, že přijde další velký útok, možná už za pár hodin, maximálně pár dní …“
Vzhlédla jsem k nebesům a srdce se mi sevřelo.
„ Temnota svírá náš svět a my nemáme téměř ponětí o tom, jak to zastavit…“
Laerone…
Oslovila jsem draka. Dívala jsem se k nebi, kde se nacházel a snažila jsem se kočírovat své pocity. Mám strach, a ne zrovna malý. O svou matku, o Arwina. O své svěřence… o svůj lid. Umírají tady kolem, jsou ranění a já jim nedokážu pomoc.
Opřela jsem se o stůl, na kterém ležel vak s vejci a truhlice s dýkou.
„ Jaké je teď situace za hradbami?“
Rozhlédla jsem se po všech, co mi tady zbyli. Nakonec jsem se narovnala a pustila jsem stůl. Sebrala jsem vak s vejci a vydala jsem se k hradbám sama, musím vidět, co se tam stalo, osobně.

´Staří známý´

Ti dva, nepřestali se mezi sebou dohadovat, což jsem tak trochu nechápala a to nejenom, že poněkud na toto nebyla vhodná chvíle.
Nakonec vypadalo to, že se k něčemu stejně dohrabeme a stínová magie znovu naplní prostor a to ve formě jakéhosi tunelu... svým způsobem to připomínalo jistý průchod... někam, kdo ví vlastně vůbec kam.
Což v následujících okamžicích poznám na vlastní kůži, když jsem tak nějak byla ´vtažena´ dovnitř spolu s dívkou. To však trvalo jenom okamžik a potom byly jsme venku, skoro stejně jako můj obsah žaludku, který... naštěstí nebyl skoro prakticky žádný. Takže neštěstí nemohlo být velké, ale ne příliš to nezlehčovalo onen stav.
Proto jsem v tuhle chvíli docela ocenila jistou výpomoc s usazením se na nedaleký padlí kmen. A i když jsem se snažila hluboký nádechy a výdechy uklidnit rozbouřený žaludek, i tak jsem se nemohl neubránit lehkému úsměvu, když svými slovy potvrdí moje instinkty.
"Říkala jsem, aby jste mi říkali Lenoro..." pravím s oním úsměvem. "Vyrostli jste..."

Hlavní město hledání
Nalaya

Horgal si přehodil hůl z ruky do ruky a zamyšleně tě chvíli pozoroval.
"Neříkám, že sem mají namířeno. Říkám, že by tady už měli někde být. Jen asi každého z nás to vyhodilo díky ochranám města trošku někde jinde."
Zabručel ne úplně spokojen s výsledkem jejich přenosu. Pak si promnul bradu.
"Možná si s tím, někdo bude vědět rady, ale raději bych na to nesázel. Tyto odvětví magie jsou u nás zakázané a i jen jejich studia vyžadují nemálo zvláštní povolení od těch nejvyšší mágů a samotného velkého Dibrona."
Upozornil tě trpaslík s naprostou vážností. Léčitel mezi vámi přelétl pohledem. Nejspíše alespoň to nejdůležitější z vašeho rozhovoru pochytil.
"Výsosti les nikdy nečelil, tak decimující síle a tak temné magii. Věřím, že i to hraje svou roli v postupu pádu naší milované domoviny."
Zachmuřil se elf. Nebylo obtížné poznat, že i jeho trápí, co se děje s lesem.
"Záleží na tom, jak hodně jste je pocuchali. Ale moc času bych tomu nedával. Když budeme mít pár dní budeme nejspíše radi."
Zabručel Horgal a pak vzhlédl opět k tobě.
"O situaci v Trionském království toho mnoho nevím. Vím jen, že se potýkají s dostatkem vlastních problémů. To, co se děje zde není ojedinělé. Proto jsme byli Dibronem vysláni do různých koutů říší, abychom se pokusili situaci obrátit v náš prospěch a pomoci proti temnotě, která se roztahuje. Nedokážeme však zaručit kolik času tím získáme."
Vysvětlil v co nejkratší verzi.

Ztracená královna

„ Děkuji. Jistě není možné, aby nebylo o královně nikde ani slechu, snad nebude taková potíž ji najít.“
Podívala jsem se na své ochránce, než se polovina z nich rozprchla a vydala se hledat mou matku. Snažila jsem se nepříjemný pocit strachu zahnat, ale moc to nešlo. Pohled jsem nakonec stočila k léčiteli a Horgalovi. Vyslechla jsem si oba dva a mírně pokývala hlavou.
„ Pokud je pravda, že sem má namířeno několik dalších čarodějů, možná se najde někdo, kdo by s tím mohl pomoct. Doufejme.“
Trochu ztěžka jsem vydechla.
„ Takže další útok…“
Rozhlédla jsem se kolem po všech těch raněných elfech a zachvěla jsem se. Nemáme šanci město udržet…
„ Jak je možné, že došlo tak rychle k tak velkému útoku? Situace se v lese zhoršila tak strašně rychle…“
Skousla jsem si ret. Vzpomněla jsem si na pobyt v Dubu a na chvíli jsem zavřela oči. Les to věděl mnohem dříve. Ztrácel kontrolu nad svými kousky a já přicházela o přehled. Trvalo to strašně dlouhou dobu, než si bylo možné něčeho všimnout. A i když jsem to věděla, nemohla jsem nijak pomoc, protože jsem byla uzavřená. Mohla jsem jen sledovat a pozorovat.
Pohled mi sklouzl na hůl, kterou jsem dostala v srdci lesa. Dlaní jsem zabloudila k rohu mého otce.
„ Kolik máme času než znovu udeří? A jak je na tom Trionské království?“

Trnín
Zumishi

Došel jsi, až k dívce a oslovil ji vzhlédla od slepic a opřela si ošatku o bok. Nevypadalo to, že by jí tvůj vzhled nějak poděsil. Obdařila tě docela přátelským úsměvem a otřela si pot z čela.
"Dobrý, a co byste od nich potřeboval?"
Optala se dívka dle tvého očekávání. Bylo to pochopitelné v tak malé vesnici se musel znát opravdu v podstatě každý s každým, takže když se objevil cizinec je dost pravděpodobné, že soused bude bránit souseda před potencionálním nebezpečím. Výraz, že vesnice může fungovat, jako jedna velká rodina, zde bude asi mnohem platnější, než jinde.
Vypověděl jsi jí tedy svůj příběh. Celou dobu tě pozorovala a dívala se ti do očí.
"Neříkáte něco v tom, co říkáte, ale to nevadí. Nejste špatný."
Usmála se, jakoby nic. Jak poznala, že jí neříkáš úplnou pravdu si nechala pro sebe, a nebo to jen prostě střelila od boku a odhadla, že takový podivín, jako ty jí určitě pravdu neřekne? Kdo ví. Její úsměv však byl odzbrojující a tak milý, že plašil veškeré obavy.
"Jsem Majka Janků. Táta je hlava rodiny. Pojďte nějaké místo ke spánku Vám najdeme."
Pobídla tě a hodila slepicím zbytek zrní a pak zamířila zpátky k jednomu z domů. Byl možná trošku větší, než ostatní, nebo se tak jenom zdál? Každopádně tobě připadal v podstatě stejný, jako všechny ostatní.
"Před tátou raději řekněte jen svou prosbu. Nemá tak bystré oči, jako já, ale kdyby náhodou poznal, že mu něco tajíte ke stolu byste s námi určitě neusedl. Je to rovný chlap. Někdy možná až příliš."
Štěbetala mile cestou a v mezičase si broukala, jakousi vesnickou docela chytlavou melodii.
"Spát budete nejspíše na seníku, ale nebojte je to tam pohodlné. A hlady Vás naši taky nenechají pokud jim trochu pomůžete. V dnešní době se každá ruka hodí."
Vysvětlila, když už jste byli v podstatě u domu.

Trnín

,,Díky. Mějte se dobře." rozloučím se se starou záhadnou kořenářkou. Přání ohledně bohů přejdu mlčením. K nim žádná přímý vztah nemám a ani neplánuji v nejbližší době mít. Občas se tak moc koukáme směrem k bohům, že se zapomínáme dívat kolem sebe. Temný hlásek v hlavě se prozatím odporoučel někam do kouta mé mysli, což je vítané zlepšení.

Ruku mám nyní spíše necitlivou podvědomou snahou s ní nehýbat a také přípravky, které místní bylinkářka použila. Když už samotná operace proběhla jako fiasko, snad aspoň cesta zpět proběhne v rozumných mezích.
Vesnice působí obyčejně. Zdejší obyvatelé, jakoby kopírovali své domy jeden od druhého. Lišily se snad pouze vlastnictvím množství stavebního materiálu.
Nevím, který dům přímo patří oněm zmiňovaným Jankům, ale v této vísce není moc pravděpodobné, že by se tady lidé vzájemně neznali. Jen je potřeba se někoho zeptat. Je pravdou, že si připadám poněkud jako žebrák. I když k němu reálně nemám daleko. Veškerý můj majetek je omezen na vlastnictví v rámci naší organizace. Zrakem spočinu na dívce, která právě hází slepicím.
,,Dobrý podvečer." pozdravím opatrně zdravou rukou, abych upoutal dívčin pohled. ,,Omlouvám se za vyrušení, ale rád bych se vás zeptal, který dům náleží rodině Janků? Měl bych k nim takovou......docela velkou prosbu." upřesním, o co se mi jedná. Předpokládám, že se mne na to ona lidská žena stejně zeptá. Pokud tak skutečně učiní, vysvětlím jí, že hledám nocleh kvůli blížícímu se večeru a zopakuji svoji upravenou verzi střetu s bandity, kterou jsem již obdařil vozku i bylinářku.

Hlavní město hledání
Nalaya

"Jak si přejete princezno."
Kývli tví ochránci a dobrá polovina z nich se odloupla ze tvé blízkosti a rozdělila se do několika směrů, načež zamířili do města. Zbytek zůstal s tebou. Nejspíše tě nehodlali ponechat bez ochrany. Přece jen byla jsi jejich primární úkol.
Léčitel se zadíval na předmět, který jsi mu ukázala a mírně se na něj zamračil.
"Hmmm temný a mocný toď objekt. Nejsem si jist, zdali bude v mých silách zlomit jeho moc. Mohu se o to pokusit, ale výsledek zaručit nemohu. A určitě to zabere nějaký čas. Kolik to nejsem schopen říci."
Obeznámil tě s realitou. Oslovený trpaslík k tobě vzhlédl, posedávaje na jednom z kamenů tvořících lem okolo lampového městského stromu.
"Jak jsem řekl teleporty a portály. Jinak bychom se sem tak rychle nedostali. Koho dalšího? Hmmm mé společníky se kterými jsem skončil ve skupině. Všichni jsou z magické univerzity stejně, jako já jestli se ptáš na tohle."
Broukl s poklidem a pohrával si v ruce se svou holí.
"Hmmm kdybychom neočekávali, že nepřítel udeří znovu nejspíše bychom zde nebyli. Jediné co vím, je to, že mračna se nestahují jen nad tímto královstvím, ale všude. A temné síly jsou mocnější a dravější, než kdy dříve."
Pravil Horgal potemněle.

Tábor léčitelů

„ Najděte královnu.“
[/b]Prohlédla jsem si své ochránce, načež jsem se odvrátila a podívala jsem se na krabičku a vak. Vydechla jsem potichu oklepla jsem se.
„ V tomhle je dýka, která byla určena mně. Je to dýka, která pohltí duši toho, kdo je s ní zasažen. Obětoval se. A já nechci, aby tak zůstal.“
Podívala jsem se na léčitele. K Vaku jsem ho blíže nepouštěla, nepotřebuji, aby se hrabal v naší mladé naději někdo další.
„ Horgale… Jak jste se sem dostal a koho dalšího máme očekávat? Předpokládám, že i když jste zmeškali první bitvu, nebyla nejspíše poslední a bude vaší pomoci potřeba i později. Nebo máte nějaké další informace, které by se nám mohli hodit?“