Andor.cz - Dračí doupě online

V paláci

Stojím u okna, sleduji ten maras. Všichni lidé proudí za prací, zábavou či jen tak z nudy. Támhle kovář vyrábí podkovy, švec spravuje boty a z pekárny se line příjemná vůně. Všichni zde mají své místo, všichni někam patří. Patřím někam já? Ano, asi ano. Vždyť jsem novým členem Zářivé jednoty. Zamyšleně sleduji ten ruch na nádvoří a vzpomínám na můj život před tím, než jsem se přidal ke kejklířům.

Nikdy jsem netoužil po násilí. Ani tehdy, když jsem přišel o rodinu a svou tvář (chápej spodní čelist). Tak mne to mistr učil. "Tvá kouzla musí vycházet z dobroty, lásky a smířlivosti. Nikdy nedovol, aby vycházela ze smrti, nenávisti, nebo strachu" říkával mi. A měl pravdu. Jak šel čas, byla má kouzla stabilnější a já v nich jistější. Nikdy jsem se nepouštěl do něčeho většího, než umím. Neměl jsem to nikdy zapotřebí. Proto jsem zůstal u svých kejklířských kouzlech a tento um jsem vypiloval opravdu do nejvyšších možných hranic.

Zaklepání mne vytrhlo ze vzpomínek, otevírání dveří o něco víc. Lehce jsem otočil hlavou a koutkem oka spatřil vysokého a statného muže opírajíc se o obrovský meč. Otočil jsem se a on přišel o něco blíže, pak promluvil.
Na jeho první větu jsem jen kývl, na další již odpověděl: "Mé jméno je Derien. Je mi líto, pane Orwele, ale vaši nabídku musím odmítnout, i když vám za ni blahosklonně děkuji. Už je to hodně dlouho, co jsem se zbraní zařekl."
Sleduji jeho reakce, jak na to, že s ním nemluvím tak, jako ostatní, tak i na to, že jsem odmítl pojmout do ruky zbraň.

Elfí společnost

Čím více to stvoření, dítě lesů mluví, tím víc se podivná slabost, způsobená smutkem, rozlévá do nohou a celého těla.

Mohla jsem... mohla jsem - kdybych se tak... nebála? přiznat si pravdu, sama sobě je občas těžké a jindy až obdivuhodně lehké. Těžkému pocitu závaží na krku to však nijak neulevilo, spíše naopak. Hlava poklesne tak, že se spodní čelist téměř dotýká krku.

"Kdy se to stalo? Kdy váš král..." zadívám se na něj. Mohla být oním zachráněným drakem má matka? Pokud ano, tak vlastně zachránil ne jeden život, ale dva...

"A zotročit nás.... proč? A co se stane s vámi, když...."
Otázky jako od malého dítěte. Nemám k němu díky tomu, jak dlouho jsem žila mimo skutečný svět, příliš daleko. Ale i dítě pozná zlo, co čpělo z již dávno zetlelých těl, ten štiplavý zápach, co rozechvíval každou nitku svalů. Nevěřila jsem, že by je nechali, i kdyby tu žádný drak už nezůstal. Za to kdyby ano... možná by se podařilo nemrtvé zahnat, alespoň než dorazí někdo... jenže kdo?
Pocit, že těmhle stvořením něco dlužím se stal téměř jistotou.

"Chci vám pomoct... Protože.. když budu utíkat... Jestli opravdu jdou tak pevně za tím, co jim někdo poručil... tak mě najdou, znovu. A jiné království pak dopadne jako to vaše. To přeci nejde donekonečna. Jsou... sice silnější a schopnější draci pro boj, ale... ten se dá často vyhrát jinak než jen ohněm a krví."
Může být drak, takové v očích většiny moudré a letité stvoření, být naivní? Pokud má stále duši mláděte díky nepoznání skutečné krutosti vnějšího světa... pak si jistě svedete odpovědět sami.

Vzhlédnu do korun stromů.

"A les by nám mohl pomoci. Možná.... bychom je mohli zdržet, zatím vyslat tajného, rychlého posla, aby přivedl jiné na pomoc... a ti je pak překvapili."
Známé příběhy, pověsti, báje.... zde většinou podobné úmysly byly zdařené a mě ani nenapadlo, že by to mohlo dopadnout jinak. Nechtěla jsem přemýšlet nad tím špatným - kam by se pak poděla naděje?

Záchrana posádky

Zůstanu zírat na oběšence, byl to kapitán. Srdce se mi sevřelo bolestí. Muž kterého jsem milovala jako otce, který mě vychoval... sic pirát, ale s dobrým jádrem, byl prachsprostě oběšen a nechán na pospas času, rozkladu a pohledu každému. Nikdo ho nepochoval, ti bastardi!
V očích mě zapálí slzy, ale násilím je potlačím.
„To ano... zaplatí. Ten čubčí syn bude trpět...“ Pronesu zlověstně a přijedu koněm až k popravišti.
„Neklesej na mysli Hergre... zachráníme aspoň ostatní.“ Řeknu a slezu z koně. Vyskočím na šibenici a navzdory tomu, že Hergr už odjel, já vytáhla meč a odřízla tělo kapitána. Musí být pochován, nedokázala bych ho tady nechat.
Jeho tělo mrtvě padlo na zem, schovám meč a s námahou odtáhnu jeho tělo na hřbet koně, a přivážu ho provazem, aby mi cestou nespadl.
Lidé si nejspíš budou myslet, že vezu opilce. Kdo by předpokládal, že si vezu mrtvolu? Zatřepu hlavou, abych se zbavila smutku. Prozatím.
Pak nasednu a rozjedu se k věznici. Vybírala jsem si převážně prázdnější ulice a věznici jsem objela zadem, aby mě nikdo ze strážných nezpozoroval. Uvázala jsem tam koně, aby zůstal skrytý a pak se vydala dopředu. Došla jsem si koupit tuplák piva a pak se postavila tak abych viděla na dveře domu. A čekala až začne kanonáda. Čekala jsem až se strážní vyhrnou ven, ti co tam zůstanou... zemřou pokud mi budou bránit. A pak si najdu toho Lorda... bude trpět. Možná bych ho mohla oběsit jako on pověsil kapitána, ale ne hned.... hezky bych si to vychutnala. Nechala bych ho hezky věšet a až by měl nakročeno do záhrobí, nechala bych ho nadechnout... ale nakonec by zemřel... nakonec ano.
A podobně jsem se utěšovala myšlenkami na pomstu.

Legenda o Kreakovi

,,Nebudeme se přít, kdo z nás má pravdu. Byla by to jen ztráta času.“ Byla sice pravda, že na Deirena jsem upozornila já, ale také bylo pravdou, že Arvin ho přesvědčil, aby se k nám připojil. ,, A otec tě v první řadě ani neměl učit. Jazykem elfů, by měli mluvit pouze elfové – ne lidi.“

Nemám nic proti člověčí rase, avšak už po celé generace se snažíme uchovat si před nimi naše tajemství, jedním z nich je i magická mluva. Kdo zná náš jazyk, má dost pootevřené dveře k naučení se čarovat. ,,Omlouvám se, možná jsem vyzněla příliš rozhořčeně. Jen chráním své dědictví.“ Pronesla jsem tišeji. Nestává se mi často, abych se omlouvala, ale v poslední době mám pocit, že slovo ,promiň´ či ,omlouvám se´ používám až příliš. Usadila jsem se opět na postel a srovnávala si myšlenky v hlavě. Jak mu mám říct, co je Ortaine Yontarkal?

Po krátkém odmlčení, kdy mě Arvin nepřestával probodávat zvědavě dychtivým pohledem, jsem nakonec nalezla vhodná slova a rozhodla se ukončit jeho utrpení v nevědomosti.

,,Ortaine Yortankal je pradávná legenda o lidském muži. Můj lid věří, že je to člověk, který umí mluvit naší řečí proto, aby se dorozuměl s draky. V krvi elfů je část dračích genů, proto ovládáme magii. Na druhou stranu s nimi nemůžeme komunikovat. Avšak Ortaine Yortankal rozluštil tajemství našeho jazyka, čímž se mu poodhalil svět kouzel, ale je stále člověk, má tedy prázdnou mysl.“ Na okamžik jsem přerušila své vyprávění, abych se nadechla. Jeden by neřekl, jak ho obyčejné přemýšlení o vhodných slovech, které by správně vyjádřili podstatu pověsti, již jsem poslouchala jako malé dítě před spaním, dokáže unavit. ,,Tím chci říct, že komunikace s drakem je daleko jednodušší. Nás chrání pradávné dědičné kouzlo, jež nedovolí někomu nám snadno proniknout do hlavy. I když je to pokladnice veškeré magie i vědomostí.“ Znova jsem se musela nadechnout. Chtěla jsem říct to nejzajímavější. ,,Ale zajímavé na té legendě je, že pradávný Kreak dovolil svému příteli sedět mu na hřbetě. Nikdo neví zda-li je to pravda, nikdo také neví jak mezi sebou ti dva mluví. Možná je to vše jen historka na dobrou noc pro děti. Omlouvám se, asi jsem se nechala opět trochu unést …“Už je to ti zas, zase jsem se omluvila. Ach jo. Co je to se mnou? Vždyť takhle se nikdy nechovám. Matka by mnou byla jistě zklamaná …

Nalaya - Jak píseň pějí elfové

Přelétnu Nalayu znovu pohledem a trochu se pousměju.
"Deiren byla jen náhoda a to ty jsi jej poznala né já. A s Lupusem no to nevím bude to zajímavé."
Odvětím a přejdu po místnosti. Pak se mne ale princezna na něco zeptá. Obrátím k ní hlavu a trochu zmateným pohledem se na ní podívám.
"O čem to mluvíš Nalayo. Proč bych měl být Ortaine Yontarkal a kdo to vůbec je? Nerozumím těmto slovům ikdyž tuším, že pocházejí z vašeho elfího jazyka. Bohužel otec mne nestihl naučit plynulou mluvu v tomto jazyce takže znám pouze něco. Nejsem tak dobrý řečník jako ty."
Nespouštím jí z očí a snažím se vypozorovat co se děje a nač naráží. Taky mi vrtají hlavou ty dvě slova co vyřkla ale nic mi neříkají proto musím vyčkat jak nakonec zareaguje.

Amiel - Ve vlčím doupěti

Hergr zarazí koně ap ohlédne na tebe.
"Dobrá Amiel ale čas se nám krátí."
Podotkne a vyrazíte na popraviště. Tam je k vaší úlevě prázdno....tedy skoro prázdno. Jedna šibenice je obsazená a někdo tam visí. Při pohledu na něj se ti skoro zastaví srdce je to váš kapitán.
"U oka hurikánu."
Vydechne Hergr a seskočí z koně. Popraviště je opuštěné jen bezvládné tělo visí na provazu.
"Ka....kapitáne.....přišel jsem pozdě."
Padne na kolena před šibenici a oči se mu zalesknou smutkem. Pak ale vstane pln vzteku a rozkopne bednu vedle.
"Spočívejte v pokoji kapitáne."
Vyšvihne se na koně a obrátí ho k přístavu.
"Udělej co je třeba Amiel a já udělám totéž. Ten Lord zaplatí za to co udělal."
Pobídne Hergr koně a vyrazí tryskem k přístavu.

Deiren - Palác a jeho tajemství

Z okna vidíš nádvoří dole pod palácem, kde se to jen hemří lidmi, kteří prodávají, kupují, směňují a pracují ve svém každodenním životu. Vypadá to, že jsou zde spokojeni a moc jim tu toho nechybí.
Z přemýšlení tě vytrhne až zaklepání. O chvíli po něm se otevřou dveře a dovnitř vstoupí kapitán stráží.

Přejde trochu blíže s klidným výrazem na tváři.
"Vy budete nejspíše jeden z hostů našeho krále. Jsem Orwel kapitán palácové stráže. Mám pokoj hned vedle a král mne požádal abych vám nabídl nějakou zbraň pro nadcházející čas z naší zbrojnice budeteli chtít."
Opírá se o masivní meč a sleduje tě mirným pohledem.

Sean - hra na schovku

Jakmile vyrazíš pár kolistivců si tě všimne. Rozběhnou se za tebou ale nejsou to jediné co tě pronásleduje. Brzo tě dostihne i jedna šipka z kuše která se ti zakousne do stehna na zadní noze. I tak se ti daří jakš takš unikat ale pronásledují tě. Tempo, které jsi nasadil nemůžeš uržet a.....
najednou tě něco nebo někdo strhne z tvé dráhy a ty se ocitneš v křoví. Jednou rukou tě drží nějaká zahalená postava v hnědých a zelených barvách a druhou má přiložený prst před ústa aby jsi nevyváděl. Ale kdo je tento cizinec a pomáhá ti nebo tě hodlá zabít jako ty kosti? Zatím se však k ničemu nemá a ty slyšíš jak se všude pohybují kostlivci a zase mizí.

Vesnička plná kostěných sviní

Kostlivců si rychle všimnu. Přez vesnici se mi nechce, sice bych mohl vyběhnout na pláň a tam pelášit jak nejlépe bych mohl, ale je tu riziko, že by mě někdo trefil šípem do.. že by mě trefil.
Máš plán ?
Plán ? Jak bych asi mohl mít sakra plán ? Já jsem si nepřipravoval nic na chvilku, kdy mě ve vyvražděné vesnici přepadne hromada jakýchsi kostlivců !
A máš plán B ?
Jo, ten mám vždycky.
Začmuchám, kde je vůně lesa nejsilnější, kde tedy les pokračuje nejdelší dobu, pomalu a potichu se tamtím směrem natočím, vyberu si ne zas tak rychlou, jako spíš klikatou trasu. Chci běhat mezi stromy, kličkovat a nadskakovat. Přikrčím se, trošku tělem zacouvám, abych měl větší odraz, a vší silou se zadníma nohama odpálím. Pokouším se letět vzduchem co nejdále, a co nejpotišeji dopadnout do listů a rovnou běžet, a celou dobu po skoku se držím při zemi. Sice mě stejně někdo asi uvidí, ale ne všichni. Utíkám tím směrem, kde je les nejhustší a kde je nejvíce všelijakých kopečků. Neotíčám se, prostě běžím, co moje tělo zvládne.

Můj pokoj

Kdybych mohl, probudím se s výkřikem. Sice se s ním probudím, ale je to výkřik němí, vidoucí jen v očích. Mé tělo je orosené ledovým potem a ohnivé koule, se kterými jsem si hrál, chaoticky létají po pokoji. Snažím se uklidnit se a vystrnadit vzpomínky na minulost tím, že se soustředím na uklidnění chaotických koulí.

Když se mi to konečně podaří, zaslechnu pravidelné zvuky brousícího ostří. Já sám nikdy zbraň nenosil a ani ji nosit nebudu. Nemám ostří meče, či dýky rád. Už jen kvůli mé minulosti. Sedím na posteli, zhluboka dýchám a přemýšlím. Čas na večeři ještě není, král by pro mne někoho poslal. Proto se zvednu z postele a přejdu k jedinému oknu v pokoji. Ruku mám pokrčenou v lokti před sebou a kroutím prsty. Nad dlaní mi létají kamínky a jiné smetí a můj pohled sleduje dění za oknem.

Město

Chtěla jsem smlouvat, hádat se. Ne proto, že by to bylo normální, ale prostě proto, že ta cena pro vstup byla přemrštěná. Stříbrňák by byl tak akorát. Ale než jsem stačila promluvit, Hergr zaplatil. Překvapeně se na něj zadívám. Nevěděla jsem, že má nějaké peníze. Nakonec jsem tedy držela jazyk za zuby, kývla na ně a projela do města.
Hergr chtěl jít rovnou na věc, vykulím na něj oči. Chápu, že chce ostatní zachránit co nejdříve, ale nesmíme to uspěchat.
Rozjedu se za ním a zastavím ho. „Hergře. Neunáhli se, sakra.“ Syknu na něj.
„První bychom měli zjistit, jestli jsme nepřijeli pozdě. Než něco podnikneme, pojedeme první na šibenici a podíváme se, jestli...“ Stisknu rty. „Jestli tam už nejsou vystavení. Pak teprve půjdeme zachraňovat. Dobře?“

Palác v Trionu - Sama s králem v komnatách

Muži dokáží někdy ukázat své nitro více než tuší.
Za vnější slupkou dobromyslného statečného krále tohoto království se skrývala čistá duše. Tak nevinná, že mě to na okamžik zmátlo. Proč přišel za mnou a odhalil mi své starosti? Vyzařovala z něj nepředstíraná obava z možného neúspěchu, který jsme si nemohli dovolit.

Vstala jsem z malého bonbónku u toaletky, kde ležela celá dámská kolekce drogerie. Přistoupila jsem křepce k oknu a pohlédla na daleký stále tmavější obzor. Na lazuritovém nebi se začínaly objevovat první zářivé hvězdy, nemohly však konkurovat veliké Lunah, jenž svým bělostným svitem projasňovala stále houstnoucí tmu.

Jeho darem byla lstivost, není tak? Zeptala jsem se Arvina, aniž bych na něj pohlédla. Vychutnávala jsem si poslední teplé záchvěvy vánku, než mi služebné zavřou okno na spaní, aby nebylo v pokoji později chladno. Možná bude ze začátku působit jinak než ostatní, snažím se však věřit, že v každém je něco dobrého a jakmile to vyjde napovrch, stačí to jen rozvíjet. Snažila jsem se zachovat klid. Stála jsem rovně a sebejistě jako kmen mladé vrby, ačkoliv jsem se tak vůbec necítila. Něco nebylo v pořádku ...

Poodstoupila jsem od okna, začala mi být zima. Nebylo se čemu divit, čas nikdy nečeká až se někdo rozhodne dát mu svolení pokračovat v ubíhání.

Co se obav o vedoucí postavení týká, jsou neopodstatněné. Jsi k tomu předurčen. Obrátila jsem se k němu. Dnes jsi prokázal jen nepatrný zlomek svých dovedností, když jsi podvědomě vycítil, kam máme jít, abychom našli Deirena. Věř si více, pomůže ti to. Snažila jsem se nepatrně utišit bouři nejistoty a obav v jeho nitru. Nesl na jednoho člověka příliš mnoho starostí a velkou zodpovědnost.

Přenesl váhu tak, že se teď opíral bedry o parapet ze světlého dřeva. Dlouze se zadíval na strop a začal barvitě recitovat výrok jednoho z mých předků. Abyste lépe pochopili: Celá elfí kolonie je vlastně jedna veliká vzájemně si nápomocná i spřízněná rodina, kde se všichni oslovují jmény jako je ,,sestro“, ,,bratře“, ,,strýčku“, ,,dědečku“ a podobně. Citát z knihy Cleosis, který Arvinovy právě klouzal ze rtů, před ním vyslovil Easlien, jeden z největších filozofů a myslitelů naší kultury. Byl to údajně nejlepší přítel otce mé matky.

Najednou jsem si uvědomila, co se děje, co se mi nelíbí. Je dosti podivné, že se král, jenž vládne už dost dlouhou dobu své zemi, aby si uměl poradit s občysnými depresivními návaly, svěřuje nově příchozí elfské ženě, která je i vtéto době považována mezi lidmi za druhořadou a vždy poslušnou muži, ať po ní žádá cokoliv, že obyčejný člověk umí rozluštit pradávné tajemství elfského jazyka?! To není možné... Pokud ...

Zůstala jsem na něj šokovaně hledět. ,,Ty, ty …. Ty jsi Ortaine Yontarkal?“