Andor.cz - Dračí doupě online

Nalaya - V jejich komnatách

S povzdechem převinu pohled na krásnou elfku a pohlédnu jí do očí.
"Nevím. Nejsem si tím tak jist. Vypadá to, že se hlavně stará o sebe a jen o to co je v jeho prospěch. Nějak mu nedokážu moc věřit. Je sice trošku jiný ale jeho chování je až příliš nepřátelské a navíc teď se někam zdejchl a ani se už neobjevil."
Odvětím a pohlédnu zase na chvíli z okna a pak na Nalayu.
"Ty i Deiren oplýváte aurou, která vyzařuje dobro z vás ale u Lupuse je to jiné. A navíc čím více nás je tím jsem si méně jist zdali bych vás měl vést v tomhle putování zrovna já.....Ano ano jsem král ale i ty jsi z urozeného rodu a elfí moudrost je mnohem větší než ta lidská a Deiren ten si určitě také prožil svoje a tak ví co a jak. Já jsem povětšinou řešil jen ohledy království ale nikdy jsem nevedl tak úzkou skupinu."
Podotknu a projedu si rukou ve vlasech.
"Navíc ještě nám chybí několik členů nové generace a co když nebudou souhlasit s tím, že s námi půjdou příjde pak vše v niveč? DIbron mi toho moc neřekl a nepředpokládám, že to budeme mít jednoduché."
Opřu se o parapet okna zády.
"Musíme však pokračovat. Hvězdy svítí jen nad těmi kdož mají odvahu přijmout jejich záři."
Trochu se pousměju když cituji v elfském jazyce jeden z výroků z elfí knihy Cleosis kterou napsal jeden z velkých myslitelů elfské populace Easlien.

Sean - problémy

Když vyběhneš tak to zakřupe a už za běhu vidíš že situace není jinak moc dobrá. Jakmile zaběhneš mezi křoví uvidíš, že po celé opuštěné vesnici pobíhají kostlivci a nyní nejspíše hledají tebe a není jich málo. Dokonce i na okrajích lesa slyšíš křupání kloubů starých kostí. Jednají jako organizovaná skupina a vypadá to že mají svůj cíl a svého vůdce, který není na dohled.
O chvíli později zahlédneš procházet nedaleko dalšího kostlivce. Je to tu opravdu nebezpečné něktří mají na sobě ještě cáry oblečení nebo brnění a většina z nich má nějakou zbraň ať už luk, meč nebo sekeru či něco jiného. Vyběhnout zpět přes vesnici a pryč by bylo příliš nebezpečné a nejspíše sebevražda. Máš tedy malou naději, že jim nějak unikneš v tomto rozlehlém hvozdu na jehož okraji nyní jsi.

Amiel - Brána -> město

Přijedete k bráně a Hergr dělá jako by nic s klidným výrazem. Stráž na vás oba pohlédne a přechtne si prsty halapartnu. Na stráži jsou dva muži v brnění jeden vypadá na mladíka zelenáče a druhý na ostříleného bojovníka.
"Odkud jdete a co chcete? Copak nevíte, že už jsou brány města zavřené?"
Začne ten starý a přejede vás nepříjemný pohledem a zavrtí hlavou.
"Pokud chcete projít zaplaťte každý 2 zlaté za průchod se spožděním."
Dodá a než něco dalšího řekneš tak přiletí čtyři mince na zem k nohám starého hlídače a ten se jen usměje. Hodil je Hergr ze svého váčku který ani nevíš že má.
"Tak mazejte dovnitř."
Zabručí a kývne mladíkovi aby vám otevřel bránu. Když projedete tak se s vrzotem vrata zase zavřou.
"Tak jeď k vězení ty jsou tam pod začátkem kopce města já pojedu do přístavu."
Podotkne a pobídne koně a pomalu mizí v uličkách.

Deiren - Palácový pokoj

Nakonec při tom ležení se ti začnou klížit víčka a usneš. Je to však neklidný spánek zdají se ti zlé sny. Opět vidíš jak probíhá útok na tvou vesnici a jak vraždí a taky jak umírají tví rodiče. Jako zaseknutá kazeta se ti toto vrací znovu a znovu v jednom snu až se z hrůzou v očích probudíš. Pokoj je však prázdný a vypadá to, že ještě není ani čas večere spal jsi asi jen chvíli ale připadalo ti to jako věčnost. Z Vedlejšího pokoje je slyšet jak někdo něco brousí asi meč nebo nějakou takovo u zbraň když tam má pokoj kapitán stráží.

Palác

Uctivě skloním hlavu na znamení díků a poté kývnu i Nalaye na rozloučení. Když se král vydá směrem k mému budoucího pokoje, následuji jej. Jakmile mi ukáže můj nový pokoj, mé srdce zaplesá úlevou. Je to opravdu prostý pokoj pro prostého člověka.
"Máš můj uctivý dík, král" naznačím lehkou úlevu. Ovšem nejde v ní vidět pokora, jen úcta. Když mne opustí, vejdu do pokoje a pozorně si jej prohlédnu. Pár židlí, postel, stůl a skříň. Vše, co potřebuji k obyčejné radosti ze střechy nad hlavou a teplého lože. Usadil jsem se na postel, která byla nezvykle měkká, i když to byl obyčejný slamník. Avšak kdo spí na prknech kodrcajícího vozu, tomu se zdá měkké jakékoliv lože.

Vykouzlil jsem si tři ohnivé různobarevné koule a nechal je kroužit kolem pokoje. Je to studený oheň, takže se nemusím bát, že můj oheň něco podpálí. Uložím se na postel, jednu ruku za hlavu, druhou před sebe. Rukou, kterou mám před sebou, kroužím ve vzduchu a ohnivé koule kopírují její pohyb. Po chvilce se koule rozdělí a zabarví do jinačích barev. Pak se změní na různé tvary. Hlavně do podoby ptáků.
Mohli byste si myslet, že když ležím, je má tvář bez spodní čelisti vidět lépe, ale není tomu tak. Prozíravě jsem si už v mládí, ještě od mého učitele nechal šátek začarovat, aby v jakémkoliv případě držel tvar celého nepoškozeného obličeje. Jediné, co na něm nejde vidět, je můj dech. Ale to není zas tak divné, když vezmu v potaz to, že šátek má tvrdost dřeva.

Cesta do přístavu

Čím jsme byli blíž, tím víc jsem byla zachmuřená. Musela jsem stále myslet na to jestli nejedeme pozdě. Jestli ano... tak si toho lorda najdu a udělám mu druhou díru do zadku.
Byla jsem čím dál tím víc podrážděná a tak jsem postupně zmlkla, abych si svou podrážděnost nevybyla na chudáčkovi Hergrovi.
Nakonec jsme dojeli na dohled města. „Pustí. Pokud u brány nehlídají zrovna nějací horliví zelenáči, tak se dají stráže u brány snadno podplatit. Ani se jim nedivím... stát celej den, koukat na lidi a odpovídat na pitomé otázky musí být děsná nuda. Tak si aspoň takhle přilepší.“ Řeknu.
Znovu pobídnu koně a vyjedu k bráně. „Chovej se normálně. Tím na sebe neupozorníš.“ Dám mu radu. Kdyby hrál mrtvého brouka, byl by podezřelej... a stejně tak kdyby byl zase příliš hlučný. Pokud aspoň jeden chlap u brány nemá IQ tykve tak by mu mohlo dojít, že něco nehraje. No nestává se to často, ale člověk nikdy neví.

Stáj.. Skřeti před branami

Škubnu sebou a prudce se probudím. Stupňuje se ve mě panika, tak se rychle vyhrabu ze svého pečlivě vyrobeného pelechu a ve vlčí podobě se potichounku připlížím ke dveřím ze strany, kde se otevírají. Přitisknu se ke zdi, natočím hlavu na stranu a čekám.
Jestli se zabiješ, tak tě zabiju.
Žádný strach, mám to promyšlené.. tedy vlastně nemám.
Je to pravda, vůbec nevím, co dělám. Počkám, až se otevřou dveře. Jakmile se objeví větší škvírka, zarazím tak čumák a rozeběhnu se, aby se dveře rozevřely a sprintuju ze všech sil. Proběhnu mezi nohama, nebo koneckonců kudikoliv jinudy, cestou se snažím trochu kroutit tělem, aby ti skřeti aspoň spadli. Utíkám někam co nejdál, někde se schovám za stromem nebo za budovou a jedním očkem pozoruji, zda jdou za mnou, prchají nebo co se vlastně děje a co vlastně jsou za tvory.

V palácovém pokoji

Po nenadálém zaklepání na dveře do rozlehlého pokoje vstoupil Arvin. Vypadal docela unaveně, ale i přes to si hodlal za každou cenu zachovat svou důstojnost a královskou majestátnost.

Rozhlédl se. Jakmile zastavil u mé osoby, mírně se pousmál. Seděla jsem na bonbonku pokrytém hebkým měkkým polstrováním vzdáleně připomínající samet, pouze v hedvábném na půl průsvitném koupacím plášti. Kývla jsem na Kerstin, aby mi donesla večerní róbu, na to otevřela mahagonovou skříň a vyndala z nich tmavomodré lesklé šaty s límečkem a zvoncovými rukávy z materiálu podobného pavučině. Stačila jsem akorát říci ,,Děkuji“, když ji a Miyu doslova ,,mile vyhodil“. Obě se nám poklonily tradičně se sevřenou dlaní levé ruky u srdce a tiše vycouvali, při čemž za sebou zavřely těžké dveře.

,,Jak vidím již se připravuješ na večeři, avšak to není to proč jsem přišel." Pohodil hlavou v náznaku nesouhlasu a přešel k oknu, z něhož byla nejkrásnější vyhlídka do zahrady. ,,Rád bych se tě zeptal jak na tebe působí ostatní členové nové generace Zářící jednoty.“ Začal opatrně, ale šlo znát, že to není skutečně ona otázka, kterou mi chce položit.

Vstala jsem, abych se mohla za paravanem převléci a neztratila touhle konverzací mnoho času, jenž by mi pak chyběl na konečnou úpravu před odchodem do jídelny.
,,Tak trochu si říkám zdali nebyla chyba přijmou mezi nás Lupuse,“ Na nepostřehnutelný okamžik se zarazil. Sklopil hlavu a v náporu silných myšlenek zavřel oči. ,,Ano zasloužil se o členství a pomohl mému lidu, avšak nějak . . . no . . .nemám z něho dojem, že bych mu mohl tolik důvěřovat."

Vyšla jsem zpoza záclony a posadila se zpět na bonbonek u zrcadla. ,,Není v mé pravomoci někoho soudit.“ Odpověděla jsem moudře, jak by zřejmě odpověděla i má matka, abych vyplnila prázdnou díru v houstnoucím vzduchu. Obrátil se od okna a tázavě se na mě podíval. Poprvé jsem si všimla jaký je jeho pohled čokoládově hypnotizující. Musela jsem se rychle odvrátit a podívat na svůj odraz, abych se z toho nezačervenala. ,,Ale, jestli chceš znát můj osobní názor, dovolím ti nahlédnout do svých myšlenek.“ Nevěděla jsem, jestli to, co jsem právě řekla není příliš nebezpečné. Jsem tady jen necelých dvanáct hodin a už mám začít někomu plně důvěřovat? Rozum mi radil počkat ještě alespoň pár dní, ale srdce mi napovídalo, že ten muž, který přede mnou stojí a mluví se mnou jako muž se ženou sobě rovnou, je muž, jehož čest nebyla zatím pošpiněna. ,,Deiren na mě zapůsobil milým, přátelským dojmem s trochou odstupu způsobeného neznalostí mé osobnosti, což je naprosto pochopitelné.“ Sevřela jsem v dlani žíněný kartáč s perleťovou rukojetí a začala si na hlavě tvořit klasický elfský účes, který používáme při slavnostnějších příležitostech. Pramínky vlhkých vlasu se kroutily téměř samy a matčinu sponu, jíž nosím stále s sebou, jako vzpomínku na ni a na to, kdo vlastně jsem a jaké mám poslání, jsem měla položenou na speciální hebké podložce vedle řady parfémů. Vzala jsem stříbrný třpytivý šperk s motivy motýlů na okvětných plátcích květin z lehkého světlého starého kamene do rukou a pomyslela, jak bych se měla chovat k Lupusovi. Co by jsi dělala ty? Šeptla jsem a znova se zadívala do Arvinových očí. ,,Lupus je velmi zvláštní osobnost.“ Mluvila jsem pomalu a hlas se mi téměř neznatelně chvěl. ,,Je od lidí velmi odtažitý a nemá rád cizince, ale myslím, že po nějaké době, kdy mu i přes jeho všudy přítomnou aroganci a sarkasmus budeme projevovat naši důvěru, pomoc a náklonnost, by se mohl naučit ovládat svoje dědictví a pokusit se změnit.“ Mluvila jsem plná naděje. ,,Ostatně - říká se, že člověk dokáže zázraky, když může v něco věřit.“

Deiren,Nalaya - Palác

Nad reakcí Deirena se jen trochu pousměji.
"To je v pořádku tak trochu jsem to i očekával. A né neurazil jsi mne. Zavedu tě do komnat, které budou pro tebe více vyhovující."
Pokývu hlavou a ukáži rukou aby mne následoval.
"Za tebou se stavím ještě později Nalayo.
Dodám ještě za odchodu a provedu Deirena směsicí chodeb klikatících se na každém rohu často zdobených obrazy, brněními nebo zbraněmi. Nakonec zastavím u v celku prostých dubových dveří a otevřu je. Je to prázdný pokoj v celku prostě zařízen ale i přes to v celku pěkný.
"Doufám, že tento pokoje je již více dle tvých představ. Vím je těžké vyznat se v paláci ale cokoli budeš potřebovat zajistí kapitán stráže, který má pokoj hned vedle tebe. Ostatně tohle býval taky kdysi pokoj užívaný nějakými vojáky z paláce ale nyní je prázdný."
Informuju jej jak se věci mají.
"Před večeří se tu stavím a vyzvednu tě aby ses náhodou nestratil.....sám pamatuji jak jsem měl jako malý problémy se tu vyznat."
Obdařím jej milým úsměvem a pak mu popřeji příjemný odpočinek.

Když jsem se rozloučil s oběma přáteli musel jsem rychlým krokem přejít do trůního sálu. S povzdychem jsem však zasedl nikoli na trůn ale na obyčejnou zdobenou židli k pracovnímu stolu. Již na něm leží několik důležitých lejster potřebujících vyřídit. Nerad dělám tohle papírování ale musím je to má královská povinnost. Tak se tedy začtu do papíru a zjišťuji požadavky a oznámení. Nějakou dobu se tím zabývám potvrzuji, pročítám, zamítám či odkládám. Zabere mi to několik hodin. Nakonec se rozhodnu, že ostatní nechám na pozdější dobu a s protažením si promnu unavenné oči.

Nyní projdu klidnými dlouhými kroky až ke zdobeným dveřím Nalayy a zdvořile zaklepu. Po té vejdu dovnitř. S úsměvem spatřím, že dívku upravuje jedna ze služebných.
"Dobrá práce Mio nyní prosím na chvíli odejdi."
Řeknu klidným milým hlasem a služebná se s úklounou tiše vytratí dveřmi jež za sebou zavře.
"Jak vidím již se připravuješ na večeři. Ale to není to proč jsem přišel."
Zavrtím hlavou a přejdu k oknu a zahledím se z něj ven.
"Rád bych se tě zeptal jak na tebe působí ostatní členové nové generace Zářící jednoty.....tak trochu si říkám zdali nebyla chyba přijmou mezi nás toho Lupuse ano zasloužil se o to pomohl mému lidu ale nějak......prostě.....nemám v něj takovou důvěru."
Pronesu své myšlenky nahlas a věnuji Nalaye klidný vyrovnaný pohled když se má halva otočí směrem k ní. Rukama se ale dál opírám o chladný kamenný parapet okna.

Ari- Elfí společnost

Elf se s pod kápě jen pousměje a hlavu si opře o kmen stromu větve na níž sedí.
"Ach co se stalo? Naše království se stává mýtem a rozpadá se bez vlády. Žije nás tu kvůli nemrtvým už jen málo jen zlomek toho kolik nás tu bylo kdysi....Ach to byla krása....Každopádně mrtví vstávají z hrobů a obcházejí tyto kraje. Mnozí utíkají, jiní se skrývají, někteří bojují ale všichni vědí co nemrtví hledají...."
Odmlčí se na chvíli a strnule sedí jako socha.
"Hledají draky, kteří přežili. Chtějí je polapit a zotročit si je. Nevíme kdo za tím stojí ale začínají hledat nejprve zde jelikož právě zde kdysi padl náš král když chránil jednoho z draků. Ten přežil ale náš král padl. A stalo se to na úpatí právě nedalekých hor v těchto krajích."
Skouší ti objasnit aby si více chápala a otočí k tobě zahalenou hlavu.
"Musím tě dostat z těchto zamořených zemí. Musíš se dostat jinam...možná....možná k elfům v jiném království ano to by možná bylo úspěšné."
Přemýšlí nahlas.

Sean - Mrtvá ves

Spokojeného spánku si však užiješ jen na chvíli. Vyruší tě z něj totiž nějaké vrzání, zní to jako když se ohýbají kouby starého člověka. K tomu se ozývají také několikery kroky a blíží se ke stáji. Zbystříš a vykoukneš ze stáje a zahlédneš kousek kostnaté bezmasé nohy blížící se nebezpečně k tvému úkrytu. Bude to nějaká odporná bytost.
"Podrríívej se dovv...nitř....něcooo...seeem....slyše...ll...
Ozve se skřehotavý, chrastivý hlas. Nejspíše patří té bytosti tam venku a dle hovoru jich tam je snad i více. Blíží se k jedinému východu ze stáje měl by si postupovat rychle.

Amiel - Cesta do přístavu

"Neboj se Amiel já vím jak se střílí z děl. A zní to jako dobrý nápad mohlo by to vyjít taky vás budu případně moci krýt palbou, kdyby vás někdo pronásledoval."
Pokýve Hergr hlavou. Trochu popožené otěžemi koně a vyrazí zase rychleji kupředu. Cesta vám ubíhá rychleji než jste čekali přece máte jen ty koně a ti dělají hodně. Avšak starce, který měl také namířeno vaším směrem již cestou nepotkáváte. Je to podivné ale mohl jen někde sejít z cesty nebo něco podobného.
Po jedné zastávce na jídlo dojíždíte v pozdním odpoledni na kopec ze kterého již vidíte přistavní město obehnáno kamennými hradbami. Je vidět, že jsou dobře zajištění proti útokům.
"Snad nás ještě pustí do města."
Zabručí Hergr.

Setkání

Nejsem patrně jediná, kdo se umí velice dobře skrývat.... pomyslím si, natočím hlavu k onomu stvoření, v očích jiskru těžko potlačitelné zvědavosti. Do nozder nasaji vzduch, ale žádný cizí a rušivý pach necítím.
Chvíli přecijen trvá, než si plně uvědomím, kdo na větvi vlastně sedí - spíš než nedostatkem bystrosti je to ale z čirého překvapení. Někde hluboko uvnitř sebe jsem sice víru v to, že tahle stvoření ještě existují a žijí zde v lese neztratila, ale.... byla důkladně skrytá před mnou samotnou. Kdybych ji našla dříve... nemusela jsem se tak dlouho skrývat a jistě by se spolu s ní objevila i odvaha vykročit ven. Měla jsem to udělat už dávno...
Skloním hlavu a krk vybočím mírně stranou - nemám "dar" aby mi při studu zrudly tváře jako tomu bývá kupříkladu u lidí - tak jsme si, stejně jako další zvířata, našli vlastní "jazyk", kterým vyjadřujeme podobné emoce.
Naslouchám elfovým slovům, pozorně a v srdci se roztáhne úzkost. Dá se plakat i jinak, než očima. I když i to draci dokáží, ale jen velmi, velmi vzácně. Snad proto se říká, že "draci nepláčou". Opak je však pravdou, jen to není každý schopen spatřit.

Přijdu k elfovi kousek blíž, tak, že se ho špičkou čenichu skoro dotýkám. Opatrné, jemnější zafunění lehce rozevlaje látku jeho šatů.

"Co se stalo...?" mírně nakloním hlavu na stranu, přičemž z tvora nespouštím temně jantarové oči. Jen jedna otázka, která ale obsahuje snad vše. Následuje další, ovšem skrytá uvnitř mě samotné, neslyšená a naviděná pro ostatní.

Mohla jsem něčemu z toho zabránit?

Cesta

Přemýšlím o jeho návrhu... i jeho plán má své mouchy.
„To není špatný nápad.“ Řeknu nakonec. „Ale hned bych se s lodí nesnažila odplout. Vzhledem k tomu, že všichni tam poběží a než by jsi s ní odplul potopili by ji... ne... spíš by jsi se měl na vaší lodi schovat a vyčkat až se to uklidní. Pak bych zkusila odplout.“ Zkusím jeho plán doladit.
„Na toho muže zapomeň. Prozatím není důležitý.“ Mávnu nad tím rukou.
„Jo... to by mohlo vyjít.“ Pokývám hlavou.
Také koně popoženu. „Už aby jsme to měli za sebou.“ Povzdychnu si. Prostě to musí vyjít, musí... a taky budu doufat, že mě při tom nikdo neuvidí. Byla bych docela nerada, kdyby po mě pak někdo kvůli tomu šel.

„Ale ne že budeš střílet do obytných domů. Zabití nevinných lidí, by vám vůbec nepomohlo.“ Varuji ho.
„Navrhovala bych, aby jsi střílel uprostřed noci, na náměstí... to tam nikdo nebude... a způsobí to největší zmatek. Lidé budou rozespalí, budou víc zmatkovat. To se nám hodí.“ Dodám.