Andor.cz - Dračí doupě online

Zničená vesnička

Když objevím vyvražděnou vesničku, podivím se. Přemýšlím, jestli nemám skusit najít nějaké zbylé lidi nebo elfy, abych jim pomohl, ale dojde mi, že tam asi stejně nikdo není a není to ani moje věc. Nejsem žádný doktor. Takže si vesničku pomalu poklidně projdu, abych se v klidu nadýchal čerstvého vzduchu, a pak si najdu nějaký chlívek nebo stáj. Z lesa si přinesu pár velkých listnatých nebo jehličnatých větví - radši listnaté - a dám si je do toho chlívka na zem. Pak si tam nahrabu hromadu spadaného listí a podobných menších věcí. Spadané listí rozšlapu, aby bylo rozdrcené, ale ne na prach, to by dalo zbytečně moc práce. Pak si dám velmi tenkou vrstvu listí na ty větve, dám na ně doprostřed hromadu toho více podrceného listí. Přeměním se na vlka, přičemž hlasitě zavyju. Občas to má takovédle vedlejší účinky. Sice to už dělám běžně, ale pořád je to nesmírně bolestivé. Zahrabu se do listí, aby mi koukala jen hlava, a ležím. Jsem spíše v polospánku, jak vlci bývají. Je to výhoda, vlk má lepší čich a sluch, a pozná, když někdo de. To zavytí by navíc mohlo některé zdejší probudit nebo tak. Stopy do chlíva jsem po sobě samozřejmě zamazal.
Krásná vesnička.
Co je na ni sakra tak krásného ?
No.. to mrtvo.
Seš šílenej, víš to ?
Já sem ty. Takže mi nenadávej.
Začnu v mysli rozmlouvat sám s vlkem, který se ze spánku nevině usměje.
Ale umíš udělat dobrou postel, to se musí nechat.
Dále jen ležím, mám času dost. O jídle a vodě nepřemýšlím, kdybych dostal hlad, můžu něco v klidu ulovit, a kdybych měl žízeň, určitě někde bude nějaká řeka, rybník nebo potůček. Nejkrásnější na tom je, že jsem si téměř jistý, že tu nikdo není, a kdyby byl, tak ho ucítím nebo uslyším. Dobře se to spí, když vím, že jsem v bezpečí.

Cesta do paláce a zámecké pokoje

Vynasnažím se tě nezklamat. Usmála jsem se na něj stejně mile a upřímně, jako on ke mně promlouval. Možná, že se stane mým prvním přítelem. Pomyslím se a ta pomíjivá myšlenka se mrknutím oka změní na citelné teplo u mého srdce. Přítel. Význam toho slova jsem dobře znala, ale nikdy skutečně nepoznala. Mezi elfy se moc často neobjevuje několik stejně nebo přibližně starých jedinců, proto se také vztah, jenž mezi nimi panuje nedá popsat jako kamarádství, nýbrž starostlivost a určitá náklonnost,co bývá obvykle v rodině. Do mé blízkosti se neurozený lid dostával jen velmi zřídka, ale i on byl přívětivý a lidé mezi sebou vždy pohostinní a nápomocní. Společnost mi dělala většinou literatura, příroda či zvěř. O lidských vztazích jsem slýchávala a čítala pouze v knihách, které mi předaly touhu některé z nich zkusit a prožít.

Arvin si nás nevšímal, přidřepl si k šedivo- černému hlodavci s koženým obojem a snažil se mu porozumět. Zasmála jsem se v duchu jeho marné snaze chápat řeč zvířat. Nakonec na něj jen zavrčel, znovu se vzpřímil a vtipně si odfrkl. Ach Matko, jak je tento člověk humorný .. Mihlo se mi v hlavě. Hned jsem se však ovládla. Nehodí se, aby princezna ,,skutečných dětí Matky přírody" zaujímala stejné charakterové vlastnosti, jako náctileté lidské dítě …

Z mého kárání samy sebe mě však vytrhlo pokračování v cestě - eh, myslím, že k zámku. Přiznávám se, nedávala jsem pozor. Byla jsem až příliš zaměstnaná svými hlopě bláznivými rozjívenými myšlenkami.

Konečně jsme dorazili zpět. Přede mnou se tyčila obrovská hlavní vrata paláce, na nichž mě zaujaly honosná klepadla. Když jsem dorazila, nevšimla jsem si jich, protože starý moudrý mág mi pouhým pohybem zápěstí cestu uvolnil. Byla nádherná, nedají se k ničemu přirovnat, byla zkrátka jedinečná …

Ukážu vám vaše pokoje. Oznámil stroze, avšak přesto vlídně Arvin. S očima míhajícíma se po okolní výzdobě a zařízení jsem ho spolu s Deirenem ochotně následovala. Ačkoliv jsem byla unavená, ospalá a vysílená, nedala jsem na sobě nic znát. Toužila jsem po horké lázni a posteli. Nic mi v tu chvíli nepřipadalo krásnější, skutečně naprosto nic.

Arvin ukázal na první dveře. Byly okované vysoké se zdobnýma klikama. Líbil se mi nápad kováře, jenž je musel vyrábět. V jeho díle se skrývala jakási vnitřní krása a náklonnost k přírodě. Ten člověk musel oplývat obrovským talentem. Deiren otevřel jedno z křídel dveří. Škvírou, která se utvořila nahlédl dovnitř. Z výrazu jeho tváře jsem usoudila, že mu takový přepych příliš nesedí. Chápala jsem ho. Jak by mohl také tak rychle přímout královský přepych? Včerejší noc jistě strávil na nějaké tvrdé dřevěné lavici a dnes by má své kosti složit do peřin z husího peří - nikoliv

Než král odpověděl a vyřešil kejklířovu prosbu na prostější ubytování, ukázal na dveře naproti těch největších a nejhonosnějších, byly oproti ženských komnat, jak pokoj zařízený do světlých barev Arvin sám pojmenoval. Pomyslela jsem si, že prostory za těmi obrovitými dveřmi jsou vyhrazené jen pro královský pár, jelikož se zdálo, že pokrývají největší množství obytné plochy.

Pokývnutím jsem se s oběma rozloučila a vešla do sluncem zalitého pokoje, který vyplňovala převážně veliká postel na vyvýšené plošině oproti terasy. Ložní část odděloval od zbytkové místnosti průsvitný bílý závěs. Došla jsem až k posteli a všimla si, že do kostry z kaštanového dřeva byly vyryty motivy různorodých květin. Působilo to na mě velmi roztomilým a romantickým dojmem. Někdo už rozestlal, i když před pár okamžiky zvonily pozdní odpoledne. Načechrané peřiny voněly po levanduli a u dvou velikých polštářů, zakrývajících několikero dalších menších, ležel připravený koupací plášť a noční košile. S úsměvem jsem vzala plášť, přešla salónek, tak jsem pojmenovala část, kde byli u zdi dvě mohutně vyhlížející skříně, veliké stojící zrcadlo a paravan. Uprostřed stál sladký bílý stoleček na jedné nožce se čtyřmi židličkami. Byl doslova obsypán jídlem. Obvod lemovalo ovoce a střed vyplňovalo cukroví naaranžované do patrového tácku. Skutečně si daly služebné záležet. Sešla jsem dva schůdky a ocitla se u lázně. Vše bylo zařízeno tak, aby doplňoval popínající se břečťan. Připomínalo mi to trochu obrázky v knížkách o Řecku. U velikého okna s nazelenalými záclonami, jež bránili v pohledu dovnitř stál drobný stoleček s porcelánovou soupravou k umývání obličeje a rukou. Přes chytré ouško u ní vysela pak sněhobílá osuška.
Doslova jsem ze sebe shodila všechno oblečení a oblečená jen do roucha Evina se začala pomalu ponořovat do horké vody. Sedla jsem si na kamenné sedátko a pozorovala hravé plátky růží a poupata uvadajících leknínů plujících na zčeřené hladině. Nádhera. Po pěti minutách v postranních dveřích objevily dvě služebné. Jedna přistoupila ke mne a se zdvořilostí v hlase se dovolila, zda-li mě smí umýt. Němě jsem přikývla, na to ona vzala do rukou kousek hebkého plátna, omočila jej v mýdlové vodě smíchané s teplým mlékem-trik pro hebkou kůži- v nádobě vedle sebe a citlivými krouživými pohyby smývala prach a špínu z mého těla. Druhá přenesla oblečení ke koši u dveří, kterými přišly. Otevřela je a podala prádlo další služebné. Ta je zřejmě vypere. Přestala jsem myslet na vše a užívala si energii vody.

Vše však jednou končí. I má koupel. Vyšla jsem opět nahoru, kde mi Kerstin s Miou už držely připravený koupací plášť, což bylo něco, co nahrazovalo osušku. Vešla jsem do salónku a sedla si k toaletce naproti skříní a kochala se krásným výhledem přes okno na zapadající slunce. Kerstin mě následovala. Vzala se stolku kartáč z mílého kamene a začal mi pročesávat vlhké dlouhé vlasy. Pojednou se ale optala: ,,Bude si má paní přát jít jěště na večeři?“ Zřejmě to souviselo s tím, že by mi vytvořila na hlavě jeden z řady společenských účesů, zatím co by k němu Mia vybírala vhodnou večerní róbu. Už jsem chtěla odpovědět, ale přerušilo mě, i polekalo, nenadálé zaklepání na dveře.

Cesta do paláce

"Tak jednoduše, jako bych mohl odejít i od vás, má milá" pošlu jí mile modulovanou odpověď na její nevyslovenou otázku tak, že to slyšela jen ona.
"Proč si myslíš, že ti nedůvěřuji? A proč si myslíš, že důvěřuji králi?" znovu stejně modulovaná otázka, jen pro ni. Kamínky spadnou.
"Důvěru si člověk může zasloužit mnoha způsoby. Mnohé z nich musí nalézt sám, jiné jsou čistě na tom, u koho chceš důvěru vzbudit. Kejklíři si mou důvěru získali tím, že mne přijali takového jaký jsem. Sice kdysi padaly otázky proč nemluvím a komunikuji s nimi tímto způsobem. Stačilo jim to vysvětlit a dál se neptali. A když jsem je poprosil, aby mé tajemství zachovali, zachovali jej. Tím si mou důvěru získali. Jak si ty získáš mou důvěru, to nechám čistě na tobě. Věz, že to není tak složité" toto vyslovím také tím milým akcentem, ale neřeknu to pouze jí, ale i králi. Určitě mu muselo dojít, že nemá mou plnou důvěru. Pouze částečnou, jen o kousek větší než jakou má Nalaya. I on a jemu podobní si ji budou muset získat.

Když konečně dojdeme do paláce (krysích poslíčků si nevšímám, proto nekomentuji), král nám ukáže naše komnaty. Po otevření bohatě zdobených dveří mi trošku zatrne. Takové bohatě vybavené komnaty jsou pro někoho jako já zbytečné. Proto se otočím ke králi a mé oči naznačí něco jako úsměv.
"Možná se v této chvíli sluší poděkovat, ale já o takový apartmán nestojím, králi. Mne bohatě postačí obyčejný, stroze vybavený pokoj. Nejsem na takovýto luxus zvyklí a nevím jak se v něm pohybovat. Pokud tě to nějak urazilo králi, omluv mne."

Deiren,Nalaya - Cesta do paláce

Když jdu cestou tak si za mnou Nalaya povídá s Deirenem kterého ovšem neslyším pokud něco říká. Nijak na to nereaguji bude totiž jen dobře, když se členové řádu poznají a spřátelí. Proto myslím nyní na své věci do té doby než mě zastaví odporná velká krysa patřící tomu protivovi Lupusovi.
"Pro všechno nasvětě proč za mnou poslal tu odpornou věc."
Zavrčím si v duchu a koukám jak krysa něco píská.
"Na tohle nemám čas. Vyřiď Lupusovi, že pokud něco chce ať příjde do paláce."
Odvětím s klidem a krysa něco zapíská a chvíli ještě pobíhá u mě a pak zase někam zmizí.
"Otravná havěť."
Zamumlám si a dorazím i se svou společností do paláce.
"Tak vy dva jen pojďte ukážu vám kde si budete moci odpočinout."
Provedu je složitým komplexem a dovedu k jedné komnatě.
"Zde je tvoje komnata Deirene a támhle vedle zase tvá Nalayo."
Ukážu na dveře před sebou a na ty vedle nich o kousek dál.
"Mé komnaty jsou naproti těmhle dvoum."
Ukážu na třetí dveře které jsou naproti dveřím Nalayy.

Ari - Píseň lesů

Melodie neustává a ty stále nevíš odkud jde ikdyž máš pocit jako by byl její zdroj hned někde u tebe. Pak něco tichounce zašustí tak že to zaslechneš jen ty a spatříš jak na větvi nedaleko tvé hlavy sedí nějaká zahalená postava v zelených a hnědých barvách a už znáš zdroj melodie, která právě ustala.
"Zdravím tě dráčku. Je to již mnoho let co po těchto lesích nějaký chodil."
Zazní tichý melodický hlas kterému konečně rozumíš(klasická lidština kterou umíš).
"Ano vím vím lesy kdysi byly krásnější ale od doby co kdysi zemřel náš král se nenalezl žádný kdo by nás sjednotil a vedl. Nikdo kdo by nás chránil a my nemuseli schovávat před těly mrtvých které nyní kráčí našimi domovy."
Pokýve trochu smutně postava hlavou.
"ALe ty jsi důležitější jsi Drak jeden z mála, kteří se opět ukázali a musíš žít."
Mluví jakoby nic.

Amiel - cesta za rodinou

Hergr se zamyslí a přelétne k tobě očima.
"Ten nápad se mi nelíbí. Jít tam jen sama nemůžeš. Navíc ikdyby to vyšlo jak se dostanete jen s dýkami ven z vězení? Mezitím vypukne poplach a pobijí vás jak zajíce jen s kudlami nezmůžete nic proti lukům a mečům."
Zabručí Hergr a popožene taky koně k další jízdě. Vypadá to že se chvli zamýšlí.
"Ten stařík byl divný jako by věděl co chceme dělat.Hmmm....tohle by mohla spíše vyjít......půjdu a proplížím se do přístavu a vkradu se na jednu z lodí toho lorda. Z ní pak začnu pálit z děl do města což spustí poplach avšechny jednotky poběží k přístavu. Mezitím ty osvobodíš naše lidi a vypaříte se s města a já sepokusím odplout s naší lodí pokud to bude možné. Pokud ne a pokud bych neunikl unikli by jste vy."
Oznámí svůj plán na které moc není.

Lupus - Hostinec

Krysa se vypaří a nějakou odbu nevrací mezičímž se na tebe dívá ta bledule.
"Tak vidím, že nejsi hloupý a také vím, že tě král přijal do jistého řádu a to mi nahrává. Chci po tobě toto. Zabij ho, zabij Arvina a já ti nechám jeho trůn a pomohu ti se na něj dostat s tím vším ti dám ještě moc ovládat magii o které se ti nesnilo.Tak co ty na to souhlasíš? Plácneme si? vykonáš tento úkol za to co ti nabízím?"
Optá se s klidnou vyrovnanou a chladnou tváří a sleduje tu tvou.

Sean - Vesnice

Tvé dlouhé putování tě zavedlo až do jedné vesnice, mimochodem nyní opuštěné, na okrajích lesů království Starého dubu. Víš, že zde kdysi žili elfové a že tam žijí možná dodnes ale nevíš proč je tahle vesnice opuštěná a navíc někde jsou vidět i těla. Nejspíše ti co se opozdili s odchodem. Jsou to z převážné části lidé. Ale kdo je zabil a proč? Toď otázka. Avšak můžeš si zde odpočinout což by bylo pro tebe po dlouhé cestě dobré. To co tu bylo už asi odešlo někam jinam a nevrátí se do pár hodin. Taky je malá šance, že někdo tenhle útok přežil nebo že v domech bude něco užitečného co budeš moci nějak dobře využít.

Společná cesta

Deiren se naposledy ohlédl a mávnutím ruky se rozloučil se svými bývalými spolu-kočovníky. Připadalo mi podivné, že se od nich dokázal tak rychle odpoutat, byl s nimi jistě dlouho a nahrazovali mu rodinu. Jak mohl tak rychle opustit jejich teplo, bezpečí a jisté zázemí? V hlavě na chvilku zavládla malá přeháňka roztržitých myšlenek. Nakonec jsem však usoudila, že na svou otázku si odpověď sama neutvořím. Zpomalila jsem, abych se mohla přizpůsobit žongléřově pohodlné pomalé houpavé chůzi.
Chápu, proč mi nevěříš tolik, co Arvinovi. Necítím se kvůli toho nejlépe. Vyhnula jsem se mu na okamžik pohledem. I když se ke mně snažil chovat vlídně, stále kolem něj vzhledem k mé osobě, plula jakási průsvitná mlha. Chovám se jako adolescentka.Pokárala jsem se a znova vzhlédla k Deirenovi. Ale nemohla bych ti nějak dokázat, že si tvou důvěru zasloužím?
Mezitím, kdy jsme vedli vzadu za Arvinem tuto prozatím jednostrannou konverzaci, přiběhla k němu jedna z krys, které jsem zahlédla v paláci běžící za Lupusem. Byla stejně ohyzdná, špinavá a odpadky zapáchající jako předtím. Král k přidřepl. Na chvilku se zaposlouchal do jejího tichého pískání, jehož význam mi unikal, nakonec vstal a promluvil hlubokým mírnným hlasem : Lupus něco objevil, máme se s ním co nejdříve setkat

V korunách stromů

Jak se melodie blíží a její tón mohutní v hlasitosti, krok se stává uvolněnějším, vláčnějším a pomalejším. Hlavu pomalu otáčím ze strany na stranu, očima pátrám v listoví stromů, na haluzích a svěže zelených korunách.

Kdo jen by mohl takhle zpívat? Snad... že by povídání matky a ostatních bylo nejen pravidvé, ale upřímnost těch slov přetrvala až do dnešní podoby tváře světa?
Možná na tyto otázky dostanu odpověď dříve, než si myslím...

Hostinec v Troinu
Pozorně si prohlížím ksich toho podivýna na proti mě a jen zlehka mi cukne leví koutek rtů.
Vypadáš jak moji někteří zákazníci co to nezvládly.Pobaveně se usměju.A co se týká mé dýky tak se moc nechvástej všechno jde zabít i když to dávno sdechlo.Je to jen otázka jak.Tak že se uklidníme a ty vyklopíš co chceš a já se rozmyslím co a jak.A nechot namě s povídačkama že ti mám nejdřív něco dát a nebo podat ruku.
Lehkým zapískáním k sobě zavolám miláčky a jednoho si posadím na klín.A potichu mu pošeptám do ucha.Najdi toho nabubřelího panáka s tou elfkou a rychle je sem přiveď.Potom ho z klína strčím na zem a jen pohledem sleduji jak všech pět obřích Krys skáče přes hospodu přes stoly a lavice a dělají paniku mezi hosty.Pobaveně se usmívám dokud nezmizí ze dveří.
Potom se otočím na hosta a Tak k věci

Cesta do paláce

Na králova slova jen kývnu a vyrazím za nimi. Cestou ještě mávnu svým bývalým kolegům a jdu za nimi. Už nemluvím, není to třeba. Jen si cestou pohrávám s kamínky, které nechávám létat okolo své hlavy. Cestu nějak moc nevnímám, jen jdu tam, kam jdou oni.
Zářící jednota, zajímavé, hodně zajímavé. Snad to nebude něco nekalého přemýšlím a kamínky kolem mne lítají jako mouchy.

Na cestě

„To je dobře.“ Přikývnu a přece jen trochu uvolním sevření jílce meče.
Jeho slova byla zvláštní, ale usměji se, docela upřímně. „Budu se snažit. Mám svou hlavu ráda, vždycky se snažím o ní nepřijít. Dobře dojděte, muži.“ Rozloučím se s ním, naposledy se rozhlédnu a pak konečně pustím meč.
Sleduji muže jak jde dál, čekala jsem kdy najednou zmizí, cožpak to tak vždycky nebývá?
Podívám se na Herga a mlasknu jazykem. „Těžko říci. Možná je to čaroděj a umí číst myšlenky? Nebo vidí do budoucnosti?“ navrhnu možnosti.
„A cožpak to nepatří ke každé dobrodružné akci? Záhadný muž nebo žena, který ví víc než by měl?“ zasměji se.
„Myslím, že se z ním ještě setkáme.“ Pobídnu koně znovu do pohybu. Vytáhla jsem ze sedlové brašny kus sýra a chleba, podala jsem část Hergovi, nehodlala jsem na jídlo zastavovat. Každé zdržení by mohlo být osudné.

Po jídle jsem se rozhodla říct Hergrovi co jsem vymyslela. „No... zvažovala jsem naše možnosti. Nepřipadá v úvahu brát vězení útokem. To je k ničemu. Nevím kolik mužů tam mají, a navíc bychom museli zápasit i s dveřmi. To nejde. Takže jsem vymyslela tohle. Přijdu tam a představím se jako lehká žena, že mě poslali pro kapitána, jako poslední potěšení mrtvého muže.“ Pohrdavě se nad tím ušklíbnu. Nebyla jsem z toho zrovna nadšená.
„Budu muset někam po těle poschovávat nože, protože jiné zbraně bych tam asi nepropašovala. Jen co budu uvnitř, jednoduše se zbavím žalářníka, osvobodím ostatní, rozdám jim dýky a dostaneme se ven. Budu se snažit to udělat tiše, ale je dost možné, že na to přijdou a bude boj.“ Povzdychnu si.
„Nic lepšího mě tedy zatím nenapadlo. Jediná ještě možnost je zkusit se dohodnout s tím lordem, ale to je myslím ještě více riskantní.“ Projedu si rukou vlasy.
„Co na to říkáš?“