Andor.cz - Dračí doupě online

Nalaya, Deiren - Tržnice a nový začátek

S úsměvem sleduji všechny vystupující a pak zaslechnu jak mi Nalaya mává před obličejem rukou a ukazuje na nějakého muže který děla kouzelnické kousky s ohněm a říká, že je to další člen.
"Ale jak to víš?"
Pak si najednou uvědomím slova Dibrona.
"Budu zvláštní. Najdete je snáz než si myslíte. To je ono!"
Bleskne mi hlavou a rychlým krokem dojdu kousek od onoho mladíka co si hraje s ohněm.
"Buď zdráv nadaný umělče. Jak vidím dýchá v tobě oheň magie.
Usměju se a přelétnu očima okolo po pár lidech a umělcích kteří mne poznali podle koruny a tváře a začali si něco šuškat.
"Jsi zvláštní a cítím, že tvé srdce je čisté. Mám pro tebe jednu nabídku ale zde ti jí nemohu říci je tu moc lidí. Půjdeš se mnou někam kde si můžeme promluvit?"
Optám se klidně a stojím vedle Nalayy a čekám co řekne onen muž.

Amiel - Přípravy na cestu

Hergr nakonec přikývne a jde si odpočinout ikdyž zprvu se snažil protestovat. Ty mezitím začneš schánět zásoby.
"Jistě pokud mi bude zaplaceno připravím vám to."
Kývne hostinský a umluvíš ho na cenu 7 zlatek. Pak jdeš sehnat oblečení a koně pro Hegra. Koně seženeš u jednoho statkáře za 5 zlatek je to pěkná herka ale měla by Hergra unést a tu cestu zvládnout.
Pak se ohlížíš po oblečení a ve vetešnictví se ptáš na jeho velikost.
"Oj! Tak ohromné oblečení? To je nadstandartní velikost ale myslím, že tu mám to co potřebuješ."
Zaleskne se mu v očích a vyndá na stůl kožené kalhoty, plátěnou košili a koženou vestu.
"Víc toho nemám. A bude tě to stát 3 zlaté."
Upozorní. Když seženeš vše co potřebuješ Hergr už netrpělivě čeká dole v hostinci s trochu odpočatějším obličejem.
"Sehnala si vše co si potřebovala? Můžeme vyrazit?"
Ptá se ihned zatímco brousí svou šavli kterou u něj znáš odjakživa.

Ari - Tvůj domov

Probouzíš se do dalšího rána ve své útulné jeskyni kde žiješ. Jeskyni obklopuje hustý les, který patří do království Starého dubu kde žijí nebo žili elfové. Sama si žádného ještě neviděla. Jelikož žiješ v podstatě celý život sama a zde na tomto místě tak ani není moc divu, že se nevyznáš v tom jak vše v okolním světě probíhalo. Kdo je u moci a kdo kde vládne.
Když vyjdeš z jeskyně aby si se napila z malého jezírka, které je hned kousek od jeskyně tak už svítí slunce a cvrlikají ptáci. Dokonce nedaleko zhlédneš i proskákat houštinami jelena ale ten hned zase zmizí v lese. Když začneš pít z jezírka tak najednou však les utichne. Vše jako by zmrtvělo. Ani ptáci nezpívají. Ti dokonce najednou vyletí z korun stromů a míří pryč. Něco nebo někdo je vyplašil. Hledíš upřeně tím směrem a snažíš se rozpoznat jestli tě někdo neobjevil.
Pak se něco mezi stromy objeví. Je to několik postav, které se přibližují a mají různé lidské zbraně. Když na ně dopadne sluneční světlo a oni vstupují na mýtinu za tebou jelikož si tě všimli vidíš že jsou to 4 kostlivci kteří jdou asi po tobě ikdyž nevíš proč. Otázka je zdali jsou jen 4 nebo jich je někde více. Každopádně se rychle přibližují a něco skřehotají přičemž mávají zbraněma.

Lupus - Hostinec v Troinu

V hostinci je jen pár usedlíků kteří jedí nebo spíše pijí. Trochu širší hostinský ihned kývne a odklluše. Za chvíli ti už přinese láhev s vínem a dušené maso co jsi chtěl.
"Ještě něco pane? A doufám že máte čím platit na sekeru nedávám. Už tak je tu dost takových co na to nemaj."
Podotkne trochu nedůvěřivě a když ho ujistítš že zaplatíš až dojíš tak odejde zpět za půlt kde leští sklenice.
Po chvíli kdy jíš projde do hositnce černá zahalená postava a zámíří k tobě. Bez optání přisedne naproti tobě. Nejde vidět do tváře ani části těla hábyt a oblečení zakrývá vše a kápě skrývá obličej.
"Zdravím tě Lupusi."
Začne ledovým hlasem.
"Ne neptej se jak tě znám. Ale poslouchej mám pro tebe nabídku. Mohu ti dát moc a vše po čem toužíš. Svedl bys mnohem více a né mnoho lidí by se ti mohlo rovnat co ty na to?"
Šeptá k tobě tím chladným hlasem a usmívá se.

Město
Když vycházím z hradu tak si jen letmo vyslechnu Arvinovu poznámku.Si trhni nohou ty nadutý princátko ono tě to přejde po pár dnech v divočíně.Nafoukanec ?si trhni nohou.
Vyndu ven z města a jen tak se procházím uličkama.Co mám tady hledat elfka s princátkem si šly bůh ví kam nebudu tady jen tak chodit a hledat někoho zvláštního.
Jdeme miláčkové,podíváme se do hospody jestli něco nezjistíme.Dám si vínko a něco k jídlo ať si po městě běhaj sami.
Hele koukněte tam je vývěsní štít hmmmm hmmm hostinec královo pole.Uhni ty prašivý čokle Strčím nohou do špinavého psa co leží přede dveřmi.Otevřu dveře od hospody a vejdu dovnitř.Nic moc šero nakyslí smrad a nikdo tady pořádně neuklízel. Aspoň mě tu nebude nikdo otravovat Sednem si tam do zádu.Ukážu miláčkům a sleduji jak skáčou k zadnímu stolu.Přindu k hostinskému a opřu se o pult.Dám si víno a kus dušenýho hovězího a pro můj doprovod ,ale nic ani si sami něco najdou.Dojdu ke stolu a posadím se rukou zaženu doprovod pod stůl. Ticho a klid odpočívejte dokud můžete a néé že budete lozit do kuchyně!!!!Procedím skrz zuby.

Zpět ke skupině

Na proslov neznámého nijak nereaguji, jen se rozejdu zpět ke své skupině. Sotva přijdu blíž, už slyším, že je vše v plném proudu. Přijdu až k Dizzimu, který láká potenciální diváky. Mé číslo na řadu ještě nepřišlo, takže mám ještě chvilku čas.
"Co jim mám předvést? S hudbou, nebo žongléřství, či akrobacii?" zeptám se Dizziho. Jakmile mi odpoví, začnu přemýšlet, jak to nejlépe provést. Pokud vybere představení s hudbou, začneme nejdříve s pomalejší hudbou, kterou proložím pár ohnivými efekty a poletujícími větvemi. Postupně budu přidávat jednoduché obrazce z ohně, větví a kamení. jak bude hudba složitější, mé obrazce také. Pokud vybere žongléřství, ponejprv budu žonglovat s míčky, které ve vzduchu zapálím. Pak si telekinezí přitáhnu pár kamínků, které také nechám vzplanout. A když vybere akrobacii, předvedu jim pár kousků z mé ohnivé akrobacie. Jsem děsnej pyroman.

Město a tržiště

Ach ten Lupus, měl začít přemýšlet nad svým chováním Takhle nikdy možná někoho najít dokáže, ale svou neomaleností ho jistě nepřivede. Naopak poděsí se. Zabrala jsem se do svých myšlenek až jsem téměř přeslechla, jak mi Arvin nabízí, abych jej doprovázela na naší výpravě na městskou tržnici a hlavní náměstí, kde by se mělo vyskytovat největší množství lidí.
Pousmál se a vyrazil svižným krokem stejným směrem, jakým se před chvílí vydal náš lstivý přítel. Kývl na stráž, která se okamžitě hrdě napřímila. ,, Nevpouštějte nikoho bez mé přítomnosti do paláce.“ Rozkázal, prošel kolem nich s královskou grácií a pomalu začal sestupovat po stohlavých schodech dolů.
,,Maminko, jsi si jistá, že to byla dobrá volba zvolit pro tenhle složitý úkol právě mě?“ Zeptala jsem se aniž bych čekala nějakou odpověď.
Vyběhla jsem spontánně za Arvinem, což se na elfu v mém postavení vůbec nehodí.
,,Výsosti, posečkejte na mne, prosím.“Řekla jsem trošku váhavě.,,Jistě.“ Otočil se se širokým úsměvem a napřáhl ke mně ruku. ,,Pojďte, pomohu vám.“
Vděčně jsem rámě přijala a takto do sebe zavěšeni jsme došli až k tržišti, kde jsem se z příjemného doteku jemně vysmekla a dál ho následovala jako kachně svou matku. Naše prvotní myšlenka, že tady bude spousta lidí se nakonec ukázala být zcela mylnou. Všichni spěchali na přicházející kolonu komediantů, žonglérů a herců. ,,Asi nějaká zábava.“ Pousměje se opět. V té chvíli mi připadal velmi okouzlující. Na okamžik jsme zastavili a vychutnávali si vystoupení. ,,Jaká zajímavá náhoda…“ Zamumlal si pod nos a já po krátké odmlce přisvědčila. ,,Máte pravdu. Slyšela jsem, že do Trionu málo kdy zavítají kejklíři.“ Oba jsme si se zájmem prohlíželi všechny členy souboru, když jsem ho uviděla. Ten pocit se nemohl mýlit. Krk se mi svíral nervozitou, třásla jsem se jako v zimnici a v hlavě slyšela úplně nový hlas. Byl to nový smysl, který mi říkal : Vezmi ho s sebou. Je to další člen Zářící jednoty. Sáhla jsem po Argonově svalnaté paži a křečovitě poukázala na muže, který si obratně pohazoval s míčky. ,,To je on. Ten, kterého hledáme.“

S Hergrem

Poslouchala jsem ho, podepřela si rukou hlavu. Kývnutím poděkuji hostinskému za jídlo a pak smutně sleduji, jak jídlo v něm mizí. Musel vážně málo jíst nebo možná vůbec. Chudáček Hergr, i když je to silný chlap, i tohle je na něj hodně.
Chápu, že nás tlačí čas, ale Hergr si musí odpočinout, kdyby došlo k boji mlel by z posledního nebo by za pochodu, nebo rovnou padl vysílením.
Promnu si obličej, nejraději bych toho bastarda co mojí partu uděl rozčtvrtila na kousky, ale najít ho bylo nemožné, musela by to být zatraceně velká náhoda. Ale ne... nejraději bych zapíchla toho lorda Edgara, jenže to by nám bylo platné asi jako kanci cecky. Nejspíš by jeho smrt jenom všechno zkomplikovala a kdyby nás při tom někdo viděl, nejspíš by pak po nás i šli.
Jsem překvapená, když mi prozradí že skončili s cestou pirátů a stali se z nich spíš Korzáři. To mě pobavilo. „Heh... no jo... to mi lichotí, ale nejspíš jste se kvůli tomu připravili o všechnu srandu.“ Řeknu s pousmáním. „Kvůli mě jste se fakt měnit nemuseli.“ Loknu si od něj a pak se zhoupnu na židli.
Zajímá se kdy vyrazíme, měla jsem jasno kdy, ale musela jsem to Hergrovi podat nějak aby to vypadalo, že je to nutné.
„V poledne.“ Odpovím a židle s klepnutím dopadne zase na všechny čtyři.
„Takže si běž lehnout a až budeme vyrážet probudím tě.“ Postavím se. „Musím koupit zásoby a sehnat pro tebe koně. To chvíli potrvá a ty si aspoň na chvíli odpočineš.“ Zatvářím se nesmlouvavě a podám mu klič od mého pokoje. „A trochu se opláchni.“ Sice jsem taky kdo ví jak nedbala na čistotu, dokázala jsem prolézt bahnem a pak tak ještě týden zůstat, i když pak to ze sebe ráda smyji, ale Hergr smrděl.
Šetřila jsem si na pořádného válečného koně, zase z toho nic nebude. Musím nakoupit zásoby a sehnat koně. Nejspíš to nebude nic moc, snad nějakou ještě ne úplně utahanou herku.
Já sama měla podobného koně. Říkala jsem mu Prašivec, protože měl srst šedou, že vypadal jako kdyby byl věčně zaprášený a navíc to byla zlomyslná potvora. Kousala a schválně lidem šlapala na nohy. Navíc se někde naučil i plivat, pořídila jsem si ho protože by ho nikdo nechtěl ukrást.

Prohlédla jsem si ho, tak budu muset na něj sehnat nějaké oblečení. Vypadal jako bezdomovec, jen by upoutával pozornost. Nejlepší bude najít něco aby vypadal jako obchodník.
„Tak padej. Všechno zařídím a pak vyrazíme.“ Stisknu mu rameno a pak jdu za hostinským, kterého požádám o zásoby na dva dny pro dva.
Pak snad vyžebrám od někoho místního koně.

Lupus/Nalaya - Hledání s Arvinem

"Měj trochu úcty Lupusi. Kdyby si viděl dál než před sebe věděl bys, že je najdeš. Bohužel není svou nejsilnější vlastností moudrost."
Odfrkne si Dibron trochu podrážděně. To už ale Lupus vychází ven a Nalaya zůstane s Arvinem a Dibronem na chvíli sama.
"Hodně štěstí alespoň vám dvěma věřím, že vy je najdete. Mějte se však napozoru cesta nebude vždy lehká."
Pousměje se stařec smutně a pak zmizí jak se objevíl.
"Nuže dobrá měli by jsme jít. Každopádně toho nafoukance nehodlám následovat. Pokud chceš můžeš jít za ním Nalayo nebo hledat někde sama. Ale kdyby si chtěla následuj mě. Znám své město dobře a většina lidí bývá na náměstí nebo na tržišti tam by jsme měli začít hledat."
Usměju se a vyrazím z paláce a dám znamení strážím aby zavřely palácové vrata a nikoho nepouštěli. Lupus si to štráduje svou cestou a je na něm kam půjde.
Já a Nalaya pokud chce mířím na náměstí odkud je vidět skoro všude. Tam ovšem není kupodivu moc lidí ale už odsud slyším hlasy nadšených diváků od tržiště. Za předpokladu, že jde Nalaya se mnou se ohlednu za sebe.
Vypadá to, že je dole nějaká zábava."
Pousměju se a trochu zrychlím krok. Když vyjdu jednou z bočních ulic na tržiště skoro nikdo si mě ani nevšimne protože jsou lidé zabraní do vystoupení. Jen s úsměvem sleduju představení souboru který k nám zase jednou zavítal.
"Zajímavá náhoda."
Zamumlám si polohlasně takže je mi jasné že to slyšela i Nalaya pokud je někde poblíž. Přejíždím očima všechny členy souboru kteří vystupují a sleduju jak si počínají.

Amiel - Setkání s Hergrem

Unavená tvář mohutného muže se na tebe opět upře. Ruce spojí na stole a se smutným výrazem pokýve hlavou.
"Jidlo a voda bude asi potřeba. Vyrazil jsem před dvěma dny a od té doby jsem neodpočíval."
Povzdechne si a jako by převaluje slova na jazyku.
"Stalo se to před třemi dny. Už jsme byli dlouho na moři a potřebovali doplnit zásoby a tak jsme přistáli v tom městečku. Už jsme tam párkrát byli a vždy vše proběhlo v pořádku ale tentokrát ne. Někdo nás musel prozradit když jsem se vracel s dalšími 5 chlapy se zásobami na loď spatřili jsme něco děsivého. Na palubě se bojovalo. Byla to osobní garda lorda Egara a on sám tam byl taky. Nevím kolik mužů padlo na palubě ale kapitán na nás volal aby jsme se rychle stratili. Vím, že hodně z našich zajali a odvedli. Ale Egar si nás všiml a poslal za námi pár svých chlapů. Tehdy jsme se rozhodli, že se rozdělíme. Já a Helf jsme tě šli hledat v naději, že tě najdeme a ty nám pomůžeš. Ostatní čtyři chlapi se šli schovat do hor nedaleko města snad to stihli a nechytli je."
POvzdechne si Hergr a to už vám hostinský nese jídlo a nádobu s pitím. Hergr začne jíst je vidět že dlouho nejedl hltá jídlo jako hladový pes.
"Musíme vyrazit co nejdříve Amiel. Nevím kolik mají ještě času. A vůbec už netuším jak nás mohli napadnout a pochytat když jsme už dlouho nic neprovedli. Není co dělat málo lodí teď vyplouvá. A navíc jelikož tě měl náš kapitán rád jako dceru tak ctí tvé zásady takže spíše než piráti jsme ted takoví Korzáři."
Utře sipusu od jídla a ušklíbne se.
"Kdy vyrazíme?"
Optá se když zapíjí jídlo a otírá si vousy a ústa. Je vidět že je netrpělivý a navíc není ve svém teritoriu které je moře.


Deiren - Podivná událost

"Ty tedy odmítáš můj dar, který ti nabízím? Che.....jsi jen bláhový člověk jako všichni. Nabídl jsem ti moc a to co jsi stratil mohl jsi mít vše co by sis přál. Dokonce i trůn krále Arvina kdyby jsi chtěl. Ale odmítl jsi a dal jsi přednost životu někoho koho neznáš před vším co jsem nabídl."
Zakroutí postava s kápí hlavou chladným hlasem jakoby trochu sklamaně.
"Narodil ses jako ubohý člověk a zemřeš jako žebrák u svého souboru. Není třeba tě zabíjet nemáš žádnou hodnotu a jsi neškodný."
V hlasu jde cítit nádech úšklebku a opovržení. Když se ohlédneš po té postavě tak jen uvidíš jak se jakoby rozplyne ve vzduchu a úplně zmizí. Bůh ví kam ale ty můžeš být rád, že jsi živý a, že ti dal pokoj.
Když se vrátíš zpět k ostatním už předvádějí své dovednosti lidem, kteří je se zájmem sledují a občas hodí nějakou tu minci.
"Jen pojďte blíže a prohlédněte si něco neuvěřitelného. POjďte a sledujte členy našeho souboru a to co dovedou!"
Volá nakřáplým hlasem nejstarší člen vašeho souboru starý Dizz který vás vede.

Království kvetoucí růže --> cesta --> Trion

,,Nikty-stai? Nikty-stai!“ Volám svou chůvu v poklusu směrem do svých pokojů otáčejíc hlavou ze strany na stranu, zda-li ji někde nezahlédnu. Zastavila jsem se a šeptla si pod nos zoufalejším tónem. ,,Chůvičko moje milá, kdepak jsi?“ Nix byla patronkou už mé matky a byla pro mě něco jako babičkou. Starala se o mě s největší láskou i shovívavostí prakticky od mého prvního nádechu až po dnešní den.
,,Tady, sluníčko, copak se děje?“ Cupitala ke mně v tradičním elfském oděvu, typickém pro starší generace, které se skládalo ze složitě střižené dlouhé úzké stříbřité sukně a hedvábné zavinovačky s krajkou.
,,Ach chůvičko.Mamá mi dala důležitý úkol, který nesnese odkladu.“ Postěžovala jsem si a vykročila se starší dámou, jež mě objímala kolem pasu směrem ke svým pokojům. ,,Pomohla bys mi prosím s balením? Nikdy nevím, co vše budu potřebovat …“ Jen se pousmála a sáhla po klice borovicové pozlacené šišky. ,,Nuže dejme se do díla.“ Řekla nakonec natčeným hlasem, okořeněným nejistotou, ale v milém výrazu tváře nedala nic znát. Tuto vlastnost jsem jí vždy trošku záviděla. Dokázala i svůj největší problém zabalit a schovat hluboko do sebe a na venek se tvářit spokojeně a nevzrušeně. Je na sebe vždy tvrdá a neústupná, ale i díky těmto vlastnostem ze mě vychovala skutečnou dívku hodnou svého postavení.
Dvoukřídlé dveře ze dřeva barvy alabastru se otevřely a to chodby chráněné před slunečním svitem se okamžitě opřela ostrá zář. Vešla jsem dovnitř s Nikty-stai v závěsu. Okamžitě se ode mě však odpojila. ,,Nachystám ti vše do sedlových brašen.Ty se jdi mezitím pořádně umýt a převléknout.“ Po těchto slovech otevřela skříň, vyndala z ní několik kousků oblečení a začala je skládat do vhodného tvaru, aby se velikostně vešel do brašen. ,,Děkuji.“ Vyhrkla jsem kráčejíc do přilehlého pokoje, což byla vlastně ona koupelna.
,, A nebylo by přece jen lepší jet až ráno?“ Řekla chůva trošku váhavě a vyčítavě se na mě podívala. ,,Cesta do Trionu netrvá ani den .“ Podotkla jsem a vzala ji za ruce. ,,Nemusíš mít strach. Mám přece Naskalaye.“ Ukázala jsem jí jeden ze svých úsměvů, o kterých jsem si bláhově myslela, že jsou přesvědčivé. ,,O to se bojím víc. Je to přece jen hřebec zrozený ze zápasního větrů a horských pramenů. Není na světě rychlejšího, ale také divočejšího…“ Znovu se zadívala ukřivděně. Nix moc dobře věděla, že Naskalay na sobě nesnese jiného (nebo jinou) nežli mě. Nikdy nezklamal a důvěřuji mu stejně jako on mě. Možná to je důvod, proč jsem z něj zatím nespadla.
,, Dobrá tedy.“ Řekla nakonec. Zřejmě usoudila, že nemá cenu se se mnou přít. ,,Dávej na sebe pozor, dítě.“ Pevně mě stiskla ve svém náručí a já ucítila její nádhernou skořicovou vůni. Každý elf voní po nějaké bylince, nebo má určité nadání. Jen královská rodina se liší nadáním pro živly. Pouze jednou se v naší rodině stalo, že někdo z ní uměl ovládat všechny čtyři živly. Moje babička. Velká královna a ještě větší žena. A já jsem nejspíše po ní. Byla prý stejně divoká a nespoutaná. Na veřejnosti však vystupovala rozhodně a elegantně. Kéž bych jí mohla být více podobná …
,,Sbohem Nikty-sai.“ Pozdravila jsem na odchodu. ,,Ne sbohem, nýbrž nashledanou!“ Zavolala za mnou a já ji odvětila jen zamáváním a úsměvem.
Musím si pospíšit. Proletělo mi hlavou, když jsem se konečně vydala do stájí. Mile mě tam překvapili. Můj bílý hřebec se hrdě naparoval před svým dámským obecenstvem už nauzděný a nasedlaný. ,,Děkuji Mariofu.“Zavolala jsem přes celou chodbu na postaršího podkoního, který se okamžitě zvedl od kydání jednoho z boxů. ,, Šťastně dojeďte princezno.“ Popřál mi. Nasedla jsem na Naskalaye a z téměř dvoumetrové výšky mu zamávala na rozloučenou. U hlavní brány mě čekal ještě jeden člověk, jemuž jsem musela říct ,,nashledanou“. Maminka. Sestoupila znovu ze svého trůnu, aby mi mohla požehnat. Jak jsem už řekla. Neznám laskavějšího a více milujícího člověka, než je královna elfů.

Vyjela jsem z paláce i jeho nádvoří, což celé dohromady vypadá z dálky jako obrovský košatý starý strom s malou levandulovou kruhovou zahrádkou kolem kmenu, velikostně odpovídající průměru listnaté koruny, a hlavní bránou z popínavého břečťanu na esovitě skroucených větvích mladých vrb u nichž stojí na stráži dva spřátelení kentauři. Bude se mi stýskat. Je to poprvé, co odjíždím z domova na tak dlouhou i dalekou cestu.
Projela jsem hlavní bránou, která mi za pár chvilek zmizela za klikaticí stromů. Zámek stojí v samém srdci lesa, aby byl chráněn před nepřáteli a živelnými katastrofami, ale zároveň dost blízko na pomoc přátelským královstvím.
Dostala jsem se na konec pravého elfího panství, na místo, kde se les mísí s pšeničnými poli. Ty také patří pod královninu správu, ale není to přirozené. My jsme děti ,,Velké matky přírody“, což v zásadě znamená stromům, květinám a divoké zvěři. Obdělávání úrodné půdy je lidská práce. Obilí potom zpracují a upečou z něj pečivo, kdežto ,,zelení lidé“, jak nás přezdívají, protože nosíme převážně oblečení různých odstínů zelené, žijí pouze z darů své stvořitelky. Místo chleba, u nás na stole leží mísy s ovocem a bylinkové koláče (bez mouky).
Pobídla jsem Naskalaye do cvalu. Miluji hru jeho svalů, když běží. Jak se střídavě natahují a znovu povolují. Střídání dlouhých nohou i pravidelné dunivé zvuky po dopadu tvrdých kopyt. Je to dlouho, co jsme se mohli společně jít takto svobodně projet. Nechtěla jsem promarnit ani minutu a můj bujný přítel byl téhož názoru. V mém vzrušeném výkřiku zřejmě uslyšel slova, jež ho přiměly přidat na intenzitě. Pohyby jeho končetin se prodloužily ještě více a zrychlily. Připadala jsem si jako na velikém obláčku, která před sebou žene blížící se bouře. Pustila jsem otěže nechala ruce volně rozpažené a užívala si toho pocitu volnosti smíchaného s bezstarostností. Do obličeje mě šlehal teplý vítr, jenž mi odněkud přinesl hluboké mužné hlasy. Zpomalila jsem a bedlivě naslouchala. Byla jsem blízko vesnice. Proč si nejít na chvilku odpočinout? Řekla jsem si v duchu a klusem zamířila tím směrem.
,,Podívejte! To je elf!“ Vykřikl malý chlapec. Nevšiml by si mě, kdyby se mu jedna z neposlušných kuliček nezakutálela k Naskaloyovým velikým kopytům. ,,Mýty se vracejí. Elfové odcházejí z lesů.“Zašeptal asi jeho otec, otočil chlapce o 180 stupňů a pobídl ho, aby šel zpět ke kamarádům. ,,Buďte vítána. Je něco s čím bychom mohli pomoci?“ Zeptal se zdvořile a sklopil hlavu na prsa ve snaze uctivě se uklonit. ,,Děkuji.Rádi bychom se napili, než opět vyrazíme.“Odpověděla jsem a seskočila obratně z bělouše. Hned přiběhla mladá dívka v jedné ruce držíc vědro druhou mi podávajíc číši vody. ,,Jsi milá, děkuji.“ Řekla jsem a zhluboka se napila. ,,Smím se vás optat, kdo jste co vás k nám přivádí?“ Zeptal se mě opět muž, čím přerušil mé slabý smích, který rozpoutala Naskalayova obrovská žízeň. ,,Samozřejmě.“ Usmála jsem se na něj povzbudivě, což ho trochu uklidnilo. Byl nervózní, mnul si ruce a občas se nevědomky kousl do rtu. ,, Jmenuji se Nalaya, jsem dcerou královny elfů Te´kim Bluespirit a tudy jen projíždím. Mířím do Trionu, abych poznala krále Arvina II.“ Shrnula jsem a tím prostý lidský lid úplně usadila. Muž, který byl do teď pouze nervózní najednou vytřeštil oči a padl obličejem k zemi. Ostatní ho samozřejmě napodobili. ,,Odpusťte výsosti. Nevěděli jsme …“ Utnula jsem to dřív než stačil říct víc. ,,Nemáte se zač omlouvat.“ Sehnula jsem se a pomohla mu vstát. ,,Já vám musím poděkovat. Aniž by jste mě znali, ukázali jste mi své pohostinství a dali napít nejen mě, ale i mému koni.“ Pohlédla jsem mu do očí, avšak on ty své sklopil dolů. ,,Prosím vás ještě o jednu maličkost.“ Pozvedla jsem mu bradu. ,,Ukažte mi směr do královského paláce.“ Jen se na mě podíval. Byl asi zaskočený mou prostoduchou otázkou. ,,Tudy, princezno.“ Zašeptal malý kluk pevně třímaje dříve zatoulanou kuličku. ,,Děkuji ti. Děkuji vám všem.“ Pokynula jsem jim (nemám ráda, když se lid přede mnou plazí) a vyskočila opět do sedla. ,,Snad se někdy zase setkáme.“ Pravila jsem nakonec a volným krokem projížděla zadní cestou z vesnice. Milí lidé … Problesklo mi a opět rychle vyrazila vpřed.
Asi v poslední čtvrtině cesty mě zastavila skupina jezdců na koních. Byla to hlídka na své pravidelní objížďce, alespoň tak vypadali. Po půl minutě jsem jimi byla obklíčená.Zmocnil se mě nepříjemný pocit úskosti a strachu. Najednou se přede mnou kruh rozestoupil a dovnitř vjel člověk s nezvykle dlouhými vlasy spletenými do tlustého copu a tvrdými rysy v obličeji.
,,Cože?“ Podivil se. ,,Elfí dívka a tady? To snad není možné, co tu děláš?“ Změřil si mě pohledem a aniž by čekal až mu odpovím začal zase mluvit. ,,Jedeš do Trionu, že? Kam taky v tomhle království jinam.“ Na chvilku se zastavil. Přemýšlel jestli se mě má zeptat za jakým účelem jedu tak daleko. Nakonec však jen neostyšně prohodil: ,,Neměla by jsi jezdit samotná. Bohužel tě nemohu doprovodit, ale dám ti s sebou dva své muže.“ Chtěla jsem ho hned odmítnout,ale nedal mi příležitost. ,, Grene, Jarisi! Slyšeli jste, co jsem řekl, ne?“ Pohlédl káravě na dva muže v leklé zbroji. Oba poslušně kývly a postavili se každý na jednu stranu asi půl koňské délky za mě. ,, Hodně štěstí.“ Řekl nakonec a spolu s vojáky znovu vyjel svým směrem.
,,Tak pánové.“ Obrátila jsem se k dvou docela mladým hezkým klukům. ,,Jmenuji se Nalaya,“ Oba vytřeštili oči a překvapeně zalapali po dechu. To jsem tak slavná? ,,Musím na důležitou schůzku do Trionu. Jestli chcete se mnou, musíte se mě držet.“ Oba kývli na srozuměnou. Otočila jsem se zpátky k Nastalayovi. ,,Rychle chlapče. Prosím dovez mě tam co nejdříve.“ Má slova ten den snad měla magický účinek. Hřebec zařechtal, vzrušeně se vzepjal do poloviny své výšky ( i tak to bylo vysoko) a vystartoval vpřed rychlostí blesku. Zvědavě jsem se podívala přes rameno, co moji slavní ,,ochránci“. Zůstávali značně pozadu, ale stále nadohled.
Konečně jsem dojela k hradní bráně. Byla majestátní, kovová a zdobily jí zlacené ornamenty. Působila na velmi důstojně a já si vnitřně jen přála, aby král Arvin působil alespoň trošku podobně.
Gren a Jaris mě mermomocí chtěli doprovodit až ke králi. Stále se bránili, že neuposlechnutím přímého rozkazu se odsoudí k veřejnému ponížení a zneuctění. Neprotestovala jsem proto a se svými dvěma bodyguardy stoupala po snad stohlavých (samozřejmě, že nebyly z hlav) schodech k trůnímu sálu.
U stého ( to je jen obrazně řečeno, bylo jich tam určitě víc) vyvýšeného kroku jsem zalapala po dechu. Téměř jsem necítila nohy, nestačila s dechem a veškerá energie odplula neznámo kam. Hned jsem se sebrala. Rovná záda, hlavu nahoru, ruce v pravém úhlu spojit na podbřišku, kráčet ladně, elegantně a lehce, jako by jsi šla po mlhavých obláčcích… V hlavě se my vybavoval matčin hlas z hodin chování ve vyšší společnosti jedna za druhou.
Těžké dveře z ebenového dřeva z vnější strany pobyté zpevňujícím kovem se s kvílivým skřípáním otevíraly. Uvnitř vládlo oproti mým pokojům temno a ve vzduchu jsem místo bylinek, ovoce a čistého prádla cítila pot a kadidlo. Pomalými kroky jsem se vydala k trůnu, u něhož stály další dvě mužské postavy, krom té hlavní Arvinovi (to je jen důvtip).
,,Vítej Nalayo Kenemi Anmalio Sonokvei, princezno Království kvetoucí růže a jediná dcero elfí královny Te´kin Bluespirit.“ Shostil se slova starý muž. ,, Děkuji. Vítán budiž i ty v našem království a mé domovině.“ Odpověděla jsem na vřelé uvítání.,, Nejspíš tušíš, kdo jsem.“ Přikývla jsem. Ačkoliv jsem ho nikdy neviděla, znám jej z matčina vyprávění a znám ho stejně jako celou historii jednoty. Najednou doposud sedící muž ve stínu uprostřed hloučku vstal. Byl to ten, kvůli kterému jsem přišla Sestoupil těch několik málo schodů, aby mi mohl svou úklonou vyjádřit úctu. ,,Rád poznám dalšího člena našeho řádu. Dokonce z elfích řad.“ Rychlým mrknutím oka si mě prohlédl. ,,Zvláště když je to dcera jedné ze 7 zakladatelů řádu. Jsem Arvin II. syn spoluzakladatele řádu Zářící jednoty Arvina I. A nynější král Trionu." Pokynu mu a sama drobně sklopím hlavu a přidřepnu v téměř neznatelném pukrleti.
Naše spojení očima prudce přerušil Dibron svým odkašláním a následným proslovem o počátcích Zářivé jednoty, našem úkolu chránit draky (které ale musíme ještě najít) a v neposlední řadě i o vlastnostech, jež jsme zdědili po rodičích, a v jehož závěru očekával nejen mé vyjádření. Chtěla jsem se zeptat na ostatní členy, když mě kdosi předběhl. ,, Kde ale najdeme poslední tři zbývající? Mohou být prakticky kdekoli.“
Starý muž na sobě nedal znát jak se právě cítí ani jak se ho otázka dotkla. Vyznat e v něj byl pro mě velice těžký úkol. Zkoumavě jsem si ho prohlížela. Zřejmě můj pohled vycítil, protože odpověděl mě, ne tázajícímu. ,,Dva jsou tady v království, a jeden dokonce i v podhradí, ve městě. Vašim úkol je najít je.“ Už jsem se nadechovala k otázce Jak je poznáme, když mi odpověděl. ,,Snad je rozpoznáte, jsou zcela odlišní.“
Nevěděla jsem jak odpovědět. Snad je vyrazit na cestu. Ze stínu za mnou se vynořila další postava. Byla temná a ve stejném stylu byla i oblečená. ,,Jak asi najdem ty co mají jít snáma na čele to asi nebudou mít vytetovaný“ Frkl přes zaťaté zuby. Pomyslela jsem si, co to je za zjev. Že by vypadl z nějaké strašidelné pohádky? Najednou jsem ucítila na tváři teplý dech. ,,To je Lupus, za chvilku si na něj zvyknete.“ Poučil mě Arvin a jakoby nic neudělal se opět narovnal. Ta černá osobnost plná hrozivé aury mě lhostejně obešla a pískla do tmy po pravé straně. Potom se dal znovu do pohybu a za ním jsem ve světle pochodně pak uviděla pět odporných potkanů. Jsem elf, vím o tom, ale některá zvířata prostě nemusím. Nemám nic proti potkanům, ale tihle mi nevím proč připadali nechutní. Zadívala jsem se na Dibrona a Arvina, který nemeškal a následoval Lupuse k hlavním dveřím. Když ke mně dorazil odporný jedový hlas, zachvěla jsem se. ,,Vy byste měla jít taky elfko“ Zasyčel přes zaťaté zuby a otočil se opět k východu. Snad má Arvin pravdu a brzy si zvyknu…