Andor.cz - Dračí doupě online

Elfí katakomby
Ilya

Jak Veska tak Heremond si prohlíželi toto zajímavé místo. Prvně se tvůj pohled setkal s tím Heremondovým, který zamířil za tebou.
"Odpočinek zatím není na místě. Čeká nás ještě dlouhá cesta a nebezpečí je stále blízko."
Veska nad jeho slovy jen stroze kývla a zamířila za vámi. Otázkou bylo kterou chodbou dále pokračovat. Nakonec sis jednu vybrala a pokračovali jste dál. O dalších pár okamžiků později vašeho postupu jste ucítili dunivé otřesy. Tlumené a zatím asi i docela vzdálené, nebo nepřívětivé. Heremond zpozorněl a pohlédl ke stropu chodby.
"Zlo nás stále hledá."
Zabručel. Raději jste pokračovali rychleji dále. Po čase už i tebe celé tělo bolelo a svaly pálily. Na takové výlety jsi fakt nebyla zvyklá. Nohy těžkly a kroky se zpomalovaly. Únava na vás opět doléhala až do okamžiku, kdy jsi ucítila čerstvý vzduch. Ještě pár kroků a stanuli jste u ústí chodby, když jste vyšli ven byli jste v další malé svatyňce. Museli jste si otevřít tajný vchod. Uvnitř svatyně nikdo nikde nebyl. Zdálo se to tu pusté a opuštěné.

Jezírko

Po hodinách chůze jsem byla nadšená, že jsme objevili i jiné místo než pouze spletité chodby, které vedly kamsi do nekonečna. Byla to menší jeskyně s teplým jezírkem.

Byla jsem stejně překvapená tak jako Veska. Rozhlédla jsem se po místnosti a nasála teplý vlhký vzduch z jeskyně. Na jazyku jsem cítila slaný železitý pach. Není pochyb, že jezírko mohlo být minerální termální pramen. Místo, které nejenom léčilo, ale bylo pro elfy posvátné. Jaká to škoda, že nemáme na prozkoumání čas a musíme dál.

Přemýšlím, zda navrhnout společníkům, aby si namočili své rány a zranění v jezírku. Jelikož ale v lese vše umírá a nevím v jakém stavu je tato voda, nebudeme raději riskovat přinejmenším infekci ran.

Tak jako tak, nasávat výpary z tohoto jezírka je příjemné a uvolňující. Chvíli u vody zůstanu stát a pak se krátce porozhlédnu po místnosti. Rukou jsem přejela po mokré kamenné zdi a přemýšlela, jaké to muselo být rozmlouvat s bohy.

,,Potřebujete si odpočinout, nebo jdeme dál?“ Zeptám se mých společníků.

Hlavní město hledání
Nalaya

"Technicky vzato za správných okolností a postupů dá ale....."
Trpaslík utichl, když zjistil, že jsi neočekávala odpověď na své konstatování a jen mírně kývl.
"Ne princezno čekali jsme zde na vás. Nikdo z těch, které zmiňujete se zde neobjevil."
Odvětil jeden z tvých strážců. Jejich pohledy však zůstaly zmatené ohledně tvého ochránce, který odešel s tebou. Po chvíli však stočili pohledy stranou, nejspíše se smířili s tím, že je prostě pryč. Tak jako mnozí jiní.
Léčitel vzhlédl od zraněného kterému právě kouzlem zastavil krvácení a pohlédl na krabičku a pak na pytel s vejci.
"S čím konkrétně potřebujete pomoci jasnosti?"
Otázal se a zabloudil k tobě pohledem. Horgal se potuloval v dohledu.
"Když je zavřená odstiňuje magii, nepozná to."
Broukl směrem k tobě, jakoby nic a dál se loudal kolem.
"Má se někdo z nás po těch, které hledáte podívat princezno?"
Optal se uctivě jeden z tvých ochránců.

Mé krásné zpustošené město

„ Nejsem šťastná s tím, že jsem přišla o otce. Protože se minulost změnit nedá…“
Obrátila jsem k němu pohled, poněkud nepříjemný. Nemám ráda takové obvinění. K dýce jsem se již nevyjádřila.
„ Ano ceny jsou opravdu velké.“
Vydechla jsem potichu, pohled mi padl na vypálenou cestu, kterou jsem prošla já. Zakabonila jsem se, ale šla jsem dál. To, že jsem nikde nezahlédla ani Arwina ani matku a to mi přidělávalo další starosti. Další vrásky na čele.
To, že jsem uviděla, své strážce mě trošku uklidnilo. Trošku.
„ Viděli jste někde Královnu? Nebo Krále Arwina?“
Zeptala jsem se starostí v hlase. Pohlédla jsem na Léčitele.
„ Jsem celkem v pořádku. Potřebuji ale vyřešit jiný problém.“
Ukázala jsem na krabičku s dýkou. Položila jsem krabičku na stůl, vedle ní balík s dračími vejci. Na chvíli jsem k nim vložila ruku a zavřela jsem oči.
„ Budu v pořádku.“
Šeptla jsem k nim s mírným úsměvem.
„ Jen musíme najít Královnu a Krále a vašeho sourozence, kterého u sebe má.“

Trnín
Zumishi

"Věřím, že ano panáčku. Věřím, že ano. Nechť tě tví bohové ochraňují."
Kývla stařenka vlídně, než jsi odešel. Venku to vypadá, že se den kloní k pozdnímu odpoledni. Do setmění však ještě zbývá alespoň pár hodin. Hlas tvého neznámého společníka v mozku se ozval jen v podobě znechuceného BLEH a na chvíli zase dal pokoj.
Venku bylo ještě stále docela teplo. Tobě bylo o dost lépe, než cestou sem, zvláště díky tomu, že už ti ruku nervala bolest.
No a pokud ses tedy vydal dál dolů do vsi najít domov Janků, pak jsi zjistil, že vesnice má jen pár domečků. Něco co by se dalo nazývat radnicí bys tady nenašel. Zdá se, že místní stařešina, nebo starosta žije stejně, jako ostatní obyvatelé vsi.
Chatrčky byly sice různě velké, ale jinak se v ničem moc nelišily.
I tak se stačilo zeptat prvního kolemjdoucího a věděl jsi který domek patří Jankům. Ještě stále jsi mohl vidět místní, jak pracují na zahrádkách, nebo se teprve vracejí odněkud domů. Dost možná z polí, nebo lesů z širého okolí. Jedna mladá v podstatě čerstvě dospělá dívka na návsi procházela s ošatkou a rozhazovala kolem zrní, protože se tu volně toulaly slepice.
Skoro to tu vypadalo tak, že minimálně hospodářství tady sdílejí všichni dohromady. Je taky pravdou, že tu toho asi kdo ví kolik i dohromady neměli. Zdálo se, že si tě zatím ona dívka nevšimla.

Město
Nalaya a Laeron

Horgal za chůze sice poslouchal, co mu říkáš, ale jen nad tím trošku nespokojeně mlasknul.
"Pokud jsi spokojená s věcmi, jak se udály, pak by sis na ně neměla stěžovat a být nad nimi nešťastná. Vše přináší svá pozitiva i negativa."
Ohlédl se zpět směrem k paláci a krátce se zamračil.
"Odpudivá magie, ale i takové se na světě vyskytují."
Souhlasil s tebou a nechal tě vylívat si srdce zatímco sám pohledem putoval po okolí a hodnotil, jak na tom vlastně město je.
"Ve válkách neexistují nízké ceny. Vždy jsou jen ty vysoké."
Chmurný podtón, který jeho hlas měl, jasně prozrazoval, že věděl, o čem mluvil. I tak šel však vzpřímeně. Netrvalo to dlouho a vrátila ses ke stanu, kde se o tebe staral onen léčitel. Tví strážci se k tobě okamžitě přidali. Ostražitě si prohlíželi trpaslíka a jejich zmatené výrazy také napovídaly tomu, že hledali svého spolubojovníka.
Horgal si významně odkašlal a podstoupil bokem, aby ti dal prostor.
Léčitel ti také věnoval starostlivý pohled, jakoby se snažil ujistit se, že se tvůj zdravotní stav nezhoršil. Každopádně svou matku jsi zde nikde neviděla. Taktéž ani Arwina. Kdo ví, kde jim mohl být konec. Hlavně míst, kde se starali o raněné bylo po celém městě rozeseto.....opravdu mnoho. Vzhledem k množství raněných, nebylo vůbec čemu se divit.

S Horgalem ve městě

Zadívala jsem se na trpaslíka, ale pak jsem odvrátila pohled a zahleděla se na zničené město.
„ Kdybych navštěvovala školu mágů, nikdy bych nemohla bojovat ve válce, ve které padl můj otec a ochránit město, protože bych teď byla ve věži a ne tady.“
Můj hlas mírně ochladl.
„ A nikdy bych nemohla nastoupit na matčino místo, až přijde čas. Protože by mé království padlo už před padesáti lety.“
Pohled mi sklouzl na mou hůl, kterou jsem držela v dlani. Dýku jsem svírala s ní, a byl to velmi nepříjemný pocit. Když však vytáhl krabičku, opřela jsem si hůl o rameno a dýku opatrně vložila do krabičky.
„ Děkuji.“
Znovu jsem se rozešla, opírající se o svou magickou hůl a nesoucí vak plný vajec. Lehčí než před padesáti lety, ale pořád dost těžký.
„ Nebylo odvážně. Ale oprávněné. Můj pocit mě nezklamal, když mi řekl, že mám jít za nimi. Stín by je dřív nebo později našel a kdybych přišla byť o jediné z nich…“
Tiše jsem vydechla. Rukou jsem vklouzla do vaku mezi vejce a jemně každé z nich pohladila prsty. Mírně jsem se usmála, klidnější než před pár vteřinami, i když mé napjetí nezmizelo.
Šla jsem jinou cestou, než tou, kterou jsem prošla jako ohnivá zkáza. Nechtěla jsem to vidět zrovna teď. Na to dojde později. Neměla jsem na to dost sil. Ne že bych měla dost sil na pohled na zpustošený les a město. Na tolik mrtvých.
Zachvěla jsem se a srdce mi pokleslo, při tom pohledu. Ztratili jsme tolik životů. Vítězství bylo drahé. Opravdu velmi drahé.
„ Jdu z jedné války do druhé, padesát let v královském dubu mi uběhlo ani nevím jak... a přicházím o své drahé. Musím najít matku a zjistit jestli je v pořádku. Musí být…“
Kousla jsem se do rtu. Mířila jsem ke stanům, kde ošetřovali raněné. Matku, co naposled vím, tak měli odnést z bojiště. Snad se bude nacházet tam. Pohledem jsem hledala i své ochránce.
„ Zaplatili jsme tak vysokou cenu…“
Tvář se mi stáhla smutkem a srdce sevřelo bolestí.
„ Matka mi nechala vzkaz… vzhledem k jejím vidoucím schopnostem… mám strach, že to bylo její poslední rozloučení.“

Trnín

Podezírám tu starou bylinkářku, že se snaží být přehnaně dramatická. Pokud se na to podívám čistě logicky, její věk naznačuje, že ji čeká jen několik dalších jar. Její tón a výraz však jsou přesvědčivé v tom, že by dokázala zasít semínko pochybností, které by mohlo časem přerůst v paranoiu. Možná byla kdysi herečkou či tanečnicí.
V hrsti? Možná. Vzhledem k mému stavu si nemohu nyní příliš vybírat. Ty sice máš hodně rad, ale nic, co by mi reálně mohlo pomoci. začnu znovu oponovat tomu otravnému hlasu ve své mysli a dávat mu tak zbytečně víc pozornosti, než je nutné.

,,Děkuji, podívám se za nimi. Třeba jim budu moci nějak pomoci i v tomto stavu." dlouze se nadechnu, abych si trochu urovnal nastálou situaci v hlavě. Že bych někde potřeboval složit hlavu je logické, na to jeden nepotřebuje moc přemýšlení. V kontextu její štědrosti je její snaha vystupovat záhadně, až děsivě, poněkud ironická. Možná se tak jen na stará kolena snaží zabavit? Nakonec, není to žádná ježibaba, která by žila v lese v chalupě na ptačím pařátu.
,,Jsem vám vděčný za pomoc. Třeba se časem nahodí příležitost, jak bych vám to mohl oplatit." vstanu ze stoličky a opatrně se začnu znovu oblékat. Uložím si věci, které mi stará paní darovala. Kolik tak může být hodin? zalétnu pohledem k oknu, abych zhodnotil, jaká je denní doba.

První poznání

Lenora

"Tak fajn....hrrrrrhhhh.....dělej!"
Zasténala, když se vytáhla na nohy a podepřela a pak se letmo ohlédla na svého společníka, který dalšími stíny porcoval nemrtvé, kteří se moc přiblížili.
"Vždyť už jdu hlavně se připrav!"
Oznámil mladík, otočil se a rozběhl se směrem k vám.
"Sheroshka silma ech gramhel!"
Natáhl za běhu ruku před sebe a jen pár metrů před vámi se zavlnily stíny vytvořily jakýsi temný tunel.
"Drž se."
Upozornila tě dívka a jednou napůl volnou rukou nakreslila tobě neznámé magické gesto.
"Rychleji, než vítr."
Zamumlala a pak vkročila do stínů. Od jejích nohou se zablesklo magií a tobě se zvedl žaludek tím, jak se najednou vše okolo tebe rozmázlo a začalo rychle pohybovat. Zahlédla jsi, že za vámi letí jakýsi stín. A pak flup. Byli jste ze stínů venku. Další nával žaludečních šťáv. Tohle bylo fakt zvláštní cestování. Stále jste byli v lese, ale po nepříteli ani vidu ani slechu. Dívka ti pomohla sednout na padlý strom a pozorovala tě zvláštním pohledem.
"Už jsi jí to řekla ségra?"
Koukl na ní její společník, kterému na tváři pohrával spokojený divoký úsměv.
"Ne ještě ne, kdy asi tak ty troubo jeden."
Zamračila se na něj dívka nespokojeně. Mladík se zeširoka usmál a koukl po tobě.
"Myslím, že teď jsme vyrovnání teto."
Mrkl na tebe a vydal se obhlédnout blízké okolí. Dívka po něm vrhla trošku zoufalý pohled a pak si mírně povzdechla.
"Je to už docela doba, co jsme se viděli naposledy."
Poznamenala a dřepla si před tebe.

Trůní sál

Nalaya a Laeron

Trpaslík Horgal si přeměřil Nalayu zkoumavým pohledem, pak nespokojeně mlasknul.
"Tak mocná a tak špatně připravená. Kdybys navštěvovala školu mágů, tohle by se ti nestalo."
Zavrtěl hlavou a pak sáhl do vaku u pasu a vytáhl z něj dřevěnou krabičku.
"Použij tohle, než si s tím ublížíš. Uchová to v bezpečí, tedy uchová to v bezpečí od toho tebe."
Podal jí krabičku z rudého dřeva, nevypadala, nijak magicky, ba dokonce velmi obyčejně. Znovu se na elfku zadíval.
"Hmmm odvážné, ale velmi unáhlené rozhodnutí. Řekl bych, že v největším bezpečí budou teď s námi."
Těžko říci, co v tuto chvíli přesně kritizoval.
"Nespěchej pořád tolik. Kdo spěchá brzy zakopne a rozbije si čumák."
Upozornil Horgal, než zamířil ven. Ve městě panoval zmatek. Spousta míst, kde ležely desítky, nebo stovky raněných. Muži a ženy, kteří mezi nimi přecházeli, starali se o ně, hledali své příbuzné a milované. Strašlivá spoušť. Leč mohla být bitva vyhraná stejně za ní byla zaplacena opravdu vysoká cena.

Laeron se mezitím vznesl k obloze, aby si prohlédl bojiště a zkusil najít lidského krále. I na bojišti to bylo hrůzostrašné. Bezpočet těl rozesetých před městem, nebo v jeho blízkém okolí ať patřily kterékoli straně. Velká rána pro les, ale les se snad zahojí. To elfí lid dnes utrpěl opravdu těžké ztráty.
Boje již téměř ustaly, většina se jich přesunula do lesa, kde zbytky nepřátelské armády pobíjely skupinky odvážných obránců, kteří se jali je pronásledovat. V blátě uprostřed bojiště ještě stále ležela špinavá královská standarda ale po Arwinovi, nebo královně nebylo ani vidu ani slechu ať se rozhlížel Laeron sebelépe.

"Hlavně klid děvče. Válka je vždy chaos a chvíli trvá, než se uklidní."
Uklidňoval za chůze Horgal, když jste měli možnost pozorovat všechny ty hrůzy.

Trnín
Zumishi

Stařenka ti věnovala jeden moudrý ale velice záludný a tajemný pohled.
"Neboj se chlapče. Až přijde čas vyzvednu si u tebe svůj dluh."
Potřásla hlavou. Znělo to na jednu stranu velmi dobře, protože co by tak mohla taková stará kořenářka chtít? Navíc se toho ani nemusí dožít. Na druhou stranu ti něco říkalo, že to nebude jen tak samo sebou.
"A má tě v hrsti ty tupče. Upíše si tě kdo ví k čemu!"
Ozval se opět po delší době onen nepřívětivý hlas, který tě zaškrábal v mozku.
"Pokud hledáš kde hlavu složit, zkus to dole na vsi u Janků. Vedou malou putyku a občas nechávají pocestné přespat. Jsou to dobří lidi, když jim oplátkou pomůžeš určitě pro tebe najdou i něco teplého do žaludku."
Navrhla ti bylinkářka, jako by snad v tobě četla, jako v otevřené knize. Přejel ti z toho mráz po zádech. Ta milá babča byla v určitém úhlu pohledu pěkně děsivá.

Trnín

,,To bych řekl, že to je dobrá zpráva." zhodnotím poznatek o jedech. V tom se se starou bylinkářkou shodnu, jed by se již projevil cestou.
Ucítím, jak špička zahnuté jehly pronikla kůží a potlačím bolestivý škleb v obličeji. Ne, že by to byla bolest na umření, ale není to příjemné, ani pro osobu mého povolání. Nechávám obličej otočený od rány a prohlížím si mezitím vybavení chajdy, ve které bylinkářka žije.

Po zašití ucítím, jak mi začne rameno ovazovat. Je zřejmé, že to nedělá prvně a má víc síly, než by se na takovou starou osobu zdálo. Mnoho lidí si to neuvědomuje, ale léčitelé a medici mají obvykle velkou sílu v pažích. Trochu sebou cuknu, když utáhne uzel na ruce. Bolest je trochu otupená. Teď bych se tak potřeboval pár hodin prospat a nechat bolest a únavu z cesty odeznít úplně. Jenže....tady zřejmě nebudu mít kde. Snaha dostat se zpátky ke svojí organizaci a onen otravný hlas v hlavě mi zatemnily fakt, jak bych měl postupovat. K čemu by bylo, kdybych cestou zkolaboval vyčerpáním.
,,Moc vám děkuji. Jen nevím, jak bych se vám mohl odvděčit? Tyto věci přece nejsou zadarmo." dodám trochu na odiv to, že jako možný obchodník propočítávám věci primárně na peníze. Odpočinek budu muset vyřešit až o něco později.

Cesta ze sna

Návrat... nebyl nikterak příjemný...
Dokonce i když jsem cítila pod rukama mech a kapradiny, slyšela jsem šumění stromů nad sebou... pořád... pořád nedokázal jsem s jistotou říci, jestli je to skutečné... jestli to nebyl nějaký další trik, nebo nějaké kouzlo...
Instinkty ve mě ale veleli, abych se vzchopila, abych se posbírala a to i na nohy jako takové. I napříč mé roztroušené mysli, ve které vířily myšlenky a přec, žádná nebyla nijak ucelená, ustálená, vyškrábala jsem se zpátky na nohy. Ty, cítila jsem, že nechtějí zrovna poslouchat jak by měli, ale nikdy mě úplně neposlušnost vlastního těla nezastavila, né úplně.
Moje srdce bylo dračí, stejně jako moje duše... tvor země a vzduchu v němž hoří neuhasínající plamen...

Mé uši vnímali ticho.
Ticho, které v okolí panovalo a které nespadalo úplně do běžného života lesa. Většina tvorů tohohle lesa byla na mou přítomnost zvyklá, tedy muselo to být něco jiného co vyvolalo ono ticho... nějaký jiný predátor... nějaké zlo...
A když jeden zmiňuje zlo, to na sebe nenechalo dlouho příliš čekat.
Viděla jsem je... ty hnusné, odporné zvrácenosti, které vstoupili sem a znesvětili tak zdejší prastaré lesy... nebyla to těla jenom lidí, elfů... byly tam i...věci, které nedali se dostatečně popsat slovy. Snad jakoby vylezli přímo z něčích nejtemnějších nočních můr.
A pak... míří ke mě... běželi ke mě... sakra...
Dát se na útěk, nevím jestli mělo smysl. Oni se neunaví, oni nepoleví...

Dříve však ale než se ke mě stačili dostat, pocítila jsem magii... ale... měla temný podtón.
V další vteřině, byla tu postava. postava, která se postarala o noční můry, jakoby nic, doslova a do písmene vlastníma rukama. Ta v další sekundě ukázala, že jde o elfa.
A nebyl sám.
Další ukázala se v dalším okamžiku, dívka, taky elfka, prosmýkla se vedle mě a zůstala mezi mnou a mladíkem, v jakémsi obranném postoji, než pak užila nějaké magie, která zakousla se do nemrtvých ve formě jakýchsi blesků.
V dalším okamžiku byla u mě, zjišťujíc jestli nepotřebuji pomoct... a jistým tichým vděkem jsem jí v tuto chvíli přijala.
"Jdeme..." kývnu jim.
Sice netušila jsem úplně co jsou zač, ale něco mi bylo na nich povědomé, něco mi říkalo, že jim můžu věřit.