Andor.cz - Dračí doupě online

Trůní sál - cizí návštěva

Poplašeně jsem sebou trhla, když se poblíž nás ozval cizí hlas. Ani já, ani Laeron jsme ho nezaregistrovali včas, snad je to vyčerpáním, ale rozhodně je to trestuhodné. Pokud by to byl nepřítel, mohl nás sejmout aniž bychom si ho všimli. A to není moc dobré.
Polekaně jsem zvedla před sebe hůl a dýku s duší svého ochránce, snad jako by mi mohli pomoct a zadívala jsem se na onoho… muže, který vyšel vedle Laeronova boku, naprosto v klidu, jako by se nechumelilo, že tu stojí zlatý drak a princezna klečí v kaluži krve i s podivným vakem.
„ K-kdo jste?“
Držela jsem hůl před sebou a snažila jsem se zahnat vyčerpání, i když to už zoufale nešlo. Snažila jsem se netřást, vypadat i po tom všem trochu důstojně a rozhodně ne jako zlomená troska.
„ K-kde jste se tady vzal?“
Zeptala jsem se opatrně. Ruce mi klesly trochu dolů, pokusila jsem se, aby to vypadalo, že mu přeci jen dávám trochu… důvěry, ačkoliv teď jsem nevěřila snad ničemu tady kolem, kromě svého draka.
Pokusila jsem se vstát, dostat se na nohy a opřít se o svou hůl. Vejce jsem prozatím nechala i s vakem na zemi.

Pokračujeme kdepak se mi touláte? ;)

Ven´tas
Lenora

Leč vše v tobě bojovalo proti tomu, abys tak učinila, vykročila jsi vpřed k portálu. Zahlédla jsi ještě koutkem oka, jak dvě dítka, která jsi přivedla za tebou hledí a o okamžik později za nimi stál Ven´tas s rukama na jejich drobných ramínkách. To už jsi udělala ale ten poslední krok, portál zablikal a tys najednou vypadla na zem. Dopadla jsi do mechu a kapradin mezi vzrostlé stromy, a když ses ohlédla viděla jsi jen poslední třpytky, které mizely na místě, kde byl portál.
V hlavě jsi stále měla zmatek a ještě sis asi nedokázala dát úplně dohromady, co se vlastně stalo. Dokonce sis nyní ani nebyla jistá jestli je tohle tvůj čas, nebo ne. Když ses posbírala konečně na nohy, které tě ještě úplně nechtěly poslouchat, začala jsi také vnímat více své okolí.
Bylo tady až nepřívětivé ticho. Nikde ani ptáček nezazpíval. Nikde ani veverka, nebo zajíc neproběhli. Jímala tě z toho zlá předtucha.
A pak jsi je zahlédla jako přízraky se šinuli tiše lesem. Mrtví ale připravení k boji. Další z těch stvůr, kterým jste už čelili. A bylo jich tolik. Jen zběžným okem jsi jich napočítala desítky a mířili tvým směrem a čím blíže byli tím ti přišlo, že zrychlují své tempo. A pak se rozběhli přímo k tobě, jakoby o tobě již dávno vědět. Další obtíží bylo, že jsi mezi obyčejnými nemrtvými spatřila i stvoření, která ti naháněla husinu. Rozličná ale neméně děsivá. A když už se vybíhaly ty příšery na mýtinku, kde jsi právě byla, ucítila jsi letmý záchvěv potemnělé magie. Trošku tě to polekalo. Kus nad tebou to vypadalo, jakoby se doslova rozestoupily stíny a z nich vyskočila štíhlá postava v černavém oděvu. Ani si tě nepovšimla a dvěma rychlými kroky byla u nejbližšího nemrtvého vztáhla k němu holou ruku a sevřela okolo hnijícího krku. Pak jsi k svému úžasu viděla, jak stíny doslova požírají tělo nemrtvého a to se rozpadá a mizí. Když se k tobě postava ohlédla, spadla jí kápě a tys spatřila tmavovlasého elfa.

"Je čas jít!"
Probral tě z toho všeho jeho rázný ostrý hlas. Pak se kolem tvého levého boku mihla další postava, která zůstala mezi tebou a mladíkem. Složitý elegantní účes a smoty světlých copů jí umožňovaly pohybovat se bez možného omezení kvůli dlouhým vlasům. Dívka, nebo spíše mladá elfí žena měla pevný mírně rozkročný postoj, ruce od sebe dlaněmi vzhůru a pohybovala prsty, jako loutkař, když tahá za nitky. Viděla jsi probleskující magické pramínky, které jí mezi prsty pableskovaly.
"Však už půjdeme. Jen jim dáme trošku za vyučenou!"
Odpověděla místo tebe dívka. Zahlédla jsi její její zbledlé oči. I v nich se třpytily magické toky a pak se zablesklo. Na okamžik ti přišlo, že se vše zpomalilo a pak vytryskly z dívčiných rukou rozeklané blesky magické energie, které zasáhly na tucet nepřátel, kteří se sesunuli k zemi.

"Kryj nás!"
Křikla dívka a rychlými dvěma kroky byla u tebe, aby se ujistila jestli potřebuješ podepřít, nebo jinak pomoci.
"Fffch! Jasně, jako vždy zase vše odedřu já jen proto, že jsem mladší co?!......Bahhh tak dělejte!"
Odvětil ostře mladík a mávl rukou s přikrčenými prsty ve vzduchu. Nemrtvý o dva kroky od něj padl na zem s utrženou paží a rozseknutou hlavou, z rány ještě doutnaly stíny.
"Jdou další a horší!"
Oznámil, aby vás trošku popohnal.

Trnín
Zumishi

Bylinkářka si tě prohlédla mírnýma očima od hlavy až k patě a pak pokývla hlavou.
"Ach tak starý Cyrdil tě přivezl.....noooo jak se na tebe tak dívám, dobře udělal."
Přešla blíže k tobě a vyhlédla ze dveří ven.
"Čekáš ještě na někoho? Jestli ne, tak pojď dál, venku se ti na to podívám jen těžko."
Chraplavý charismatický hlas byl dočista něco jiného, než ten otrapa co ti strašil teď ve věži. Stařenka ti poukázala na židli, která byla posazená mezi hromadu bylin a náčiní, tak, aby měla vše potřebné po ruce. Pak vyčkala až ses usadil a došla se podívat na tvou ránu.
"Jářku. Pěkná paseka, jen co je pravda, ale už jsem viděla i horší. Pokud to dáme do pořádku teď, nehrozí, že bys ztratil celou paži."
Lehce se pousmála, těžko říci, jestli jestli tě chtěla spíše uklidnit, nebo vyděsit.
"Čím byla rána způsobena?"
Otázala se stařenka věcně a začala si chystat hmoždíř, různé bylinky, nožík, děsivě zahnutou jehlu a pár dalších věcí.

Trůní sál
Nalaya a Laeron

"To, co každý, když je jeho lid v ohrožení. Dotáhnout to do konce."
Ucítila jsi zajiskření magie a pak jsi spatřila, že k vám přichází zpoza Laeronova levého boku. Nižší podsaditý, ale přesto na trpaslíka docela hubený muž s rozježenými zlatavými vlasy a vousy. V jedné ruce třímal hůl, která jiskřila blesky a nebyla sis jistá, jestli se jedná o magii, nebo trpasličí vynález. Druhou rukou si posadil jakési kulaté ochranné brýlky na čelo.
"Omlouvám se, že jsem zatím přišel sám a tak pozdě, ale jak se říká lépe pozdě, než nikdy."
Přízvuk tohoto trpaslíka byl mnohem více lidský a mluvil plynule společnou řečí. Jeho jazyk se zdál být také mnohem více uhlazený, než jsi očekávala. Letmo se ohlédl za sebe k hlavním dveřím.
"Je na čase znovu vstát a obrátit se ke svým nepřátelům čelem."
Pravil docela laskavě, nevnucoval se. Vyčkával v bezpečné vzdálenosti od tebe, tedy minimálně pro tebe, aby sis nemyslela, že ti chce jakkoli uškodit.

Hnijící maso a kořeny
Ahri

Monstrum padlo nakonec mrtvé k zemi a ty sis konečně mohla vydechnout. Kdo ví, jak by to celé dopadlo, kdyby se tady neobjevil ten mág. A když už jsme u něj.....uslyšela jsi pomalé kroky. Kroky se zastavily až kousek za tvou hlavou. Když jsi vzhlédla spatřila jsi toho muže, jak na tebe shlíží.
"Přežila jsi. Dobře."
Konstatoval a pak se zadíval kamsi do dálky a zpátky na tebe.
"Zdá se, že alespoň nějaký zápal a kuráž máš. Co tě to napadlo rvát se s tou bestií jen dýkama?"
Najednou se ti zdálo, že nad tebou stojí přísný učitel, nebo snad mistr v nějaké dílně a plísní tě za obrovskou hloupost, kterou jsi právě udělala. Jeho tvář však nebyla zkřivená ani hněvem ani úsměvem. Zůstával naprosto klidný, stejně tak perfektně ovládal svůj hlas.
"Dokážeš chodit?"
Otázal a po chvíli váhání ti nabídl ruku, aby ses mohla s jeho pomocí dostat zpátky na nohy.

Elfí katakomby
Ilya

Teya byla pryč a tys opět vnímala své okolí. Své společníky a chodbu kdesi v podzemi. Heremond i Veska k tobě stočili své pohledy. Veska ještě naposledy starostlivě pohlédla na starého rytíře, ale ten jí obdařil jen úsměvem a pokývnutím a posbíral se na nohy. Ona šla jeho příkladu.
"My také."
Kývl rytíř a opět tě oba následovali. Tentokrát sis byla jistější ve svých krocích a bylo vidět, že si toho všimli i tví společníci. Dělala sis skoro neznatelné značky do stěn na rozcestích, kdyby jste se museli vracet a snažila se vnímat závany větru. Byla to asi ta největší nápověda, která tě vedla. Sice místy se ti ztrácel, nebo přicházel z některé štěrbiny ve stropě, ale i tak dalo se tím, alespoň trošku řídit.
Chodby někdy klesaly jindy stoupaly, časem jsi ztratila přehled, jak hluboko vlastně jste. Máš pocit, že jste šli další hodiny, než se chodba roztáhla do menší útulné jeskyně, ve které bylo sice dusno, ale také příjemně teplo. Když ses rozhlédla viděla jsi, že kromě okrajů místnosti kde chodbu lemovaly ještě větší balvany a skaliska. Byl zbytek prostoru vyplněn krásným téměř průzračným jezírkem, které sem musela přivádět podzemní voda. A nejspíše někde docházel i k jeho ohřevu, protože z něj stoupaly obláčky páry, voda nevřela ale teplá určitě bude.
"Páni......co je tohle za místo?"
Žasla k tvému údivu Veska, na okamžik ti připomínala malou zvědavou holčičku. Heremond se jen mlčky se zájmem rozhlížel. Z této místnosti vedly jen dvě další chodby. Na obdobném místě jsi nikdy nebyla, tedy ne pod zemí. Ale mohlo by se jednat o některé z posvátných jezírek, kam kněží a kněžky chodívali meditovat a rozmlouvat s vašimi bohy. To jsou však jen informace, které ses dočetla v knihách, nebo ti je vyprávěl některý ze starých elfů.

Elfí katakomby

Teya mě opustila rychleji, než jsem chtěla. Nasála jsem vlhký vzduch podzemních chodeb a pomalu otevřela oči. Teya měla pravdu, moc se spoléhám na kouzla. Snažím se vzpomenout na její poučky „ Když se ztratíš v lese… když se ztratíš v horách….když nemůžeš najít cestu z jeskyně…“ Tenkrát jsem se jí smála, že vesnici stejně nikdy neopustím. Škoda, že jsem tenkrát nebyla prozíravější.
Zpět k jeskyni, k podzemí to nemá daleko. Myslím, že nejdůležitější byly…značky? Podvědomě jsem sáhla k dýce, kterou je budu chtít vyrýt.
V půlce pohybu jsem se zastavila. Chtěla jsem ještě v klidu přemýšlet, všimli si moji společníci, že už nespím?
Vzduch. Musíme sledovat průvan větru. Začaly mi naskakovat informace do hlavy, jako by dlouho spaly někde vzadu v mé hlavě a jen čekaly na správné využití. Teoreticky bude lepší stoupat než klesat, ale co když klesající cesty vedou někam pod budovy? Nad tím je asi teď zbytečný přemýšlet.
Posadila jsem se a rukou si podpírala čelo. Vytáhla jsem dýku a zadívala se před sebe s čistou myslí.

,,Jsem připravená vyrazit.“

Hníjící souboj
_________________

Sama bych se nejraději zastavila nad svými myšlenkovými pochody, ale bohužel.. nato jsem neměla čas. Díky své pružnosti jsem se zvládla odrazit přibližně k pasu té "věci". Sama jsem lapala po dechu kvůli smradu který ničil mé plíce a snad veškeré mé chuťové buňky bylo to opravdu ...nechutné. Ovšem toto všechno jsem brzy přestala vnímat, když mé tělo pohltilo samotné peklo. Byla jsem ponořena v plamenech, jako kdybych si v nich chtěla zaplavat. Cítila jsem spálené vlasy a i kůži a maso. Bolest byla, cítila jsem jí, ale ta mě nyní ovládnout nemohla. Nemohla zastavit to co jsem nucena udělat.
Podařilo se mi dostat až k prsou té stvůry, ale nechtěla se nechat zabít po dobrém - jak se dalo očekávat. Držela jsem se rukojeti své dýky, ať nespadnu, když se po mě začala příšera ohánět svými pařáty a cloumat s sebou ze strany na stranu. I jsem cítila jak se otírá o mou zbroj, která se pomalu vpalovala do mého těla kvůli žáru z magických plamenů. To ten mág mě taky nemohl nějak ochránit proti tomu?!
Nohama jsem se zapřela a vyskočila ještě výš ke svému cíli. Jeho srdce se mi na okamžik odhalilo a já nesměla otálet. Opět jsem jej cítila jak se mu skoro podařilo mě od sebe dostat, ale využila jsem jeho vlastní síly. Díky ruce které se mě snažila setřást jsem se dostala přesně k potřebnému místu a sama s křikem zabodla dýku do jeho "srdce", ať už to bylo cokoliv. Celé mé předloktí zrudlo a popálilo se vnitřním žárem netvorova těla, které bylo jako vařící uhlí. Díky ruce monstra která se mě snažila dostat pryč se mi jej samotného podařilo přemoci. Srdce i s dýkou jsem vyrvala z jeho těla a dopadla tvrdě k zemi na záda.
Bolestně jsem se opřela o ruku a sledovala umírající monstrum které se přede mnou bezmocně potácelo. Jestli mě tohle čeká na mých cestách, budu potřebovat trochu lepší výzbroj. Vlasy jsem měla z poloviny spálené, takže mi nyní sahaly sotva k lopatkám. Špinavou a smradlavou dýku jsem vytáhla z netvorova srdce a uřízla si vlasy v délce u svého krku, takže mi nyní jejich dálka sahala přesně k ramenům.
Má ruka se podlomila a já si unaveně a vyčerpaně lehla na zem a lehce se schoulila do klubíčka. Až nyní jsem měla možnost plně cítit tu bolest. Celá jsem se chvěla pod tíhou právě odehraného boje na život a na smrt.

Trůní sál

Roztřeseně jsem držela v dlani prokletou dýku a dívala se, jak z mého ochránce vyprchává poslední střípek života.
„ Udělám, co bude v mých silách.“
Zašeptala jsem k němu, tichým bolestným hlasem, chvíli před tím, než se jeho oči zavřely. Dívala jsem se na tu věc ve své dlani, když pohltila elfí duši. Dlaně jsem měla zakrvácené, umazané, poškrábané a celé mé tělo křičelo vyčerpáním a smutkem. Tíhou toho, že dal svůj život za ten můj, ochránil mne a zaplatil nejvyšší cenu.
„ Co mám dělat…“
Vydechla jsem tiše, téměř zlomeně.

Trnín

Ty mě nevyléčíš a takto nemůžu fungovat. Takže si nestěžuj. odbudu hlas, o kterém však stále nevím, co je zač a jestli je vůbec reálný.
Trvá jen malou chvíli, než se dveře otevřou a zpoza nich se vynoří obličej, v němž se zračí stáří a moudrost lidských věků. U lidí je tohle mnohem více zřetelné, než u netoliko stárnoucích ras, včetně té mojí. Podvědomě přelétnu očima zařízení chatrče, které se mi podaří uzřít z pozice přede dveřmi. Skutečně se zřejmě jedná o místní bylinkářku.

,,Omlouvám se za vyrušení. Byl jsem zde vysazen místním starým vozkou." Ani neznám jeho jméno. uvědomím si, že se mi stařík ani nepředstavil. Přitom jméno je důležitá informace, bez ohledu na to, čí jméno to je.
,,Prý byste mi mohla pomoci s mým zraněním." dotknu se opatrně zdravou rukou poraněného ramene. Důkazem budiž zakrvácená část oděvu v těch místech. Celkově můj vzhled asi nebudí dojem někoho, kdo si přišel koupit nějaký bylinný vývar. Stojím asi dva metry ode dveří, aby se stařenka cítila podvědomě více v bezpečí. Nevím, jaké má zkušenosti s potulnými zraněnými, kteří jí klepou na dveře pro pomoc. Stejně tak mohla už čelit nějakým lapkům a jiným zlodějům, kteří se pod touto záminkou chtěli dostat k možnému lupu, který si staří lidé mohou schovávat různě po domě.

Loučení

Brečela jsem, ani jsem se nesnažila to nějak skrývat.
Ostatně ani to příliš nešlo, zkoušela jsem to, ale velmi rychle jsem to vzdala a nechala je prostě proudit.
Hleděl na mě a já, skrz slzy, na něj.
Mluvil, mluvil na mě, ale jeho slova, vnímala jsem tak sotva každé třetí, možná čtvrté. Vnímala jsem, že řekl něco o tom, že co učinil udělal pro budoucnost nás všech.... Když vezme mé tváře do dlaní, lehce mu na jednu ruku položím tu svou. Cítila jsem jeho teplo, jeho jemnou kůži a moje se rozproudili naplno.
Dále potom slíbil mi, že odpovědi ke mě přijdou sami, stejně jako všechno potom pochopím.
Jenže... jak? Když už teď mi absolutně nic nedávalo smysl a byla jsem naprosto ztracená už nějakou dobu. Dříve ale než stačím něco říci, než se stačím vůbec k něčemu přemluvit, jeho rty na těch mých umlčí jakákoliv slova, která chtěla vyjít.
V tomhle okamžiku pro mě tak nějak přestala existovat realita, čas a svět kolem nás.
Vědomě jsem si přála, aby se tenhle okamžik natáhl na celou věčnost, ještě lépe, aby nikdy neskončila, ale to bohužel bylo jenom moje nejniternější vroucné přání.
Realita byla bohužel jiná, mrazivá, bodající...
Slzy, které tak na okamžik přestali téci byly zase zpátky.
"Ne..." vydám ze sebe nakonec i když moc silně to neznělo, když tenhle náš okamžik skončil a já musela čelit oné realitě, která na mě čekala. Ano mě, jenom a bohužel mě...
Jeden přál si, aby byl zase malé dráče, prosté malé dráče, jehož největší starostí je dostatečně jíst a sílit.

Magie zavíří vzduchem a znovu oběvuje se tu magický portál, který ústil zpátky do lesa.
Pohledem mihnu mezi Ven´tasem a dětmi, kterých jsem si všimla pořádně až prakticky teď. Každá moje buňka teď zápasila s tím co mi bylo jím řečeno, čemu bych měla jakožto jeho dračice naslouchat a poslouchat jej a tím, že jsem chtěla zůstat tady, s ním a bylo mi absolutně jedno co se stane se světem.
Trvalo mi a chtělo to nepředstavitelné množství mé vůle jako takové vůbec rozpohybovat svoje tělo a poté jej směřovat k tomu portálu. Tak tak jsem stačila ještě pokynout k dětem aby ku mě šli. Za sebe jsem se nepodívala. Věděla jsem moc dobře, že jestli bych se otočila už bych se nedokázala k ničemu přimět, nedokázala bych odejít. Snad mi odpustí...

Království a jeho lid
Alasseon

"Ne každého obyvatele města nejspíše nadchne, že se musí takto dělit o své pohodlí a zdroje, ale zařídíme to Veličenstvo. Co se týká naučení se zacházet se zbraní......není to tak, jednoduché, jak pravíte. Ano jsou to zvěsti, které o elfech kolují a které elfové rádi přiživují, ale opravdu tomu není tak, že by každý uměl zacházet se zbraní. Možná tomu tak bývalo kdysi za největší slávy elfů, ale dnes už to tak není. Mnozí z těch, co přicházejí do města, nezažili žádnou válku, mnozí jsou prostí rolníci, lovci, nebo řemeslníci. Období klidu mnohé ukolébalo a potřebu nosit zbraň a hlavně umět jí efektivně používat odsunulo do pozadí, taková je bohužel pravda Výsosti. Uděláme, co půjde, abychom naučili v rychlosti co nejvíce našich obyvatel alespoň zbraň správně držet, krýt se za štítem a bodat ostrým koncem, ale nečekejte zázraky. Z rolníka za pár hodin vojáka neuděláte."
Seznámil tě rádce za pomalých kroků nahoru se skutečnostmi, abys byl, co nejvíce v obraze.
"Posly rozešleme, jak si přejete Veličenstvo. Jen nenechte se mýlit. V říši není bezpečno nyní nikde. Jelikož nemáme nyní roztaženy po lesích hlídky, tak jak tomu bývalo zvykem nevíme zdali se nepřátelská armáda nerozdělila. Druhá část může být již na cestě a ničit všechny ostatní vesnice a usedlosti v širém okolí. Doporučoval bych spíše nechat obyvatelstvo stáhnout se do věších měst a pevností, aby měli v případě útoku šanci se ubránit. Většinu bojeschopných, souhlasím, že bychom měli koncentrovat zde. Je to obtížná situace můj princi, ale je třeba snažit se nacházet všechna pro a proti našich kroků. Každý chybný krok může být fatálním."
Rádce se díval upřeně před sebe. Doporučení a své názory ti dával automaticky, aniž by se ptal na to zdali o ně stojíš, nebo jestli se ti líbí, byla to jeho práce.
"Vydám příslušné příkazy Výsosti. Jakmile vše vyřídím opět se k vám připojím s novými zprávami."
Pokývnutím se s tebou před kryptou rozloučil a zamířil už rychlejším krokem do města. Viděl jsi, jak již cestou instruuje několik elfích ozbrojenců a předává jim základní úkoly.
Sám jsi zamířil na hlavní nádvoří, kde se zhruba po hodině začali objevovat první elfí dobrovolníci, ženy, muži, mladíci, děvčátka, starci i stařeny, bylo mnoho těch, kteří chtěli chránit říši. Jsi si jist, že jsi mezi přítomnými zahlédl i několik neelfích příslušníků, většinou spíše lidé, nebo púlelfové. Přichomýtl se k tobě také jeden z elfích důstojníků.
"Naši muži již obcházejí mezi obyvateli a vyzbrojují je. Jen doufám, že budeme mít dostatek času je něco naučit."
Starší elf s stříbřitými krátkými vlasy s hodností seržanta. Pamatuješ si jej ještě z dob, kdys byl malý a on byl jen obyčejný strážný u brány, než jej tvůj otec povýšil.
Do města proudilo stále více a více uprchlíků a ubytovat je a najit jím místo nebylo zrovna lehké. Pro jednou to vypadalo ve městě, jako v mraveništi.

Trůní sál
Nalaya a Laeron

Lareon byl na chvilku nepřítomný nejspíše předával tvou zprávu, hned na to na tebe opět starostlivě hleděl.
Elf zatnul zuby, když jsi z něj vytáhla dýku a bolestně se zachvěl.
"Yggghhh.....jste laskavá princezno......ale tohle....."
Těžce vydechoval, mezi prsty ti protékala krev. Oči mu padly na dýku, která ležela poblíž.
"Stará a temná....magie....nemůžete.....nejde to.....yrrrch....uuuh...uhhh...jen prosím.....dejde mé....duši svobodu......děkuji Vám princez.....no....."
Jeho hlas se vytrácel a jeho oči pohasly a zavřely se. Hruď se přestala zvedat a tys cítila jak tě pálí obě dlaně a temně se z nich kouří, něco ti bránilo jej vyléčit. Pak jsi zahlédla, jak krátký jasný paprsek vystřelil z elfa a vsákl se do oné temné dýky, která ležela vedle tebe. Vypadala zlověstná a na okamžik, jakoby snad zapulzovala temně rudou barvou. Cítila jsi z ní stejnou temnou neznámou magii, skoro ti připadalo, jako by se čepel dýky hladově leskla.

Trnín
Zumishi

Stařík se na tebe podíval s úšklebkem a zavrtěl mírně hlavou.
"Toho našeho bys musel vypít litry, aby tě bolela hlava, ale silné je to je pravda. Musíš ho umět správně udělat, aby to nebyla břečula na bolehlav."
Vozka ti přistavil povoz u domku bylinkářky a kývl ti na rozloučenou.
"Svět je malý. Třeba se ještě uzříme."
Šlehl bičíkem a rozkodrcal se dál do vesnice. Tys přistoupil ke dveřím bylinkářky a zabouchal.
"Měl jsi ho zabít mladíčku. Vše dobré se ti jednou ve zlém vrátí a ten muž ti přivodí utrpení.....a teď se chceš nechat léčit od nějaké šarlatánky.....ach....."
Začal zase otravovat ten hlas ve tvé hlavě.
Zevnitř se ozvalo zavrzání prken a kroky.
"Už jdu už jdu!"
Zavolal ženský hlas. Už byl starší a nakřáplý a když se dveře otevřely, tak v nich stála stařenka asi o hlavu menší než ty, která na tebe hleděla klidnými vlídnýma očima. Čišela z nich moudrost získaná věkem i zkušenostmi.

Za ní jsi zahlédl množství nádob, lahviček a také pověšených bylinek a jiného náčiní na jejich zpracování.
"Buď zdráv. Tak pojď dál mládenče a pověz, co tě trápí."
Ustoupila ti z cesty a poukázala na jednu menší stoličku uprostřed místnosti u stolu, který byl zahlcený dalšími bylinami, velkou otevřenou knihou, nožíky a mističkami. Vůbec se nepozastavila nad tvým zjevem. Chovala se naprosto přirozeně a nejspíše vůbec nebrala v potaz tvou barvu kůže, nebo to, že jsi po zuby ozbrojen.
Tvým odhadem jí muselo být opravdu hodně. Typoval jsi, že tak k osmdesáti létům by mít mohla. Možná více a i přesto se pohybovala docela svižně a zdála se vitální.

Elfí katakomby
Ilya

Teya se na tebe podívala, nejprve spočinula očima na svých chladných rukách, které jsi vzala do svých a pak tobě tváře. Lehce se pousmála a pomalu se nadechla.
"Co se stalo, stalo se. Jsem ráda, že jsi vyvázla a měla v tomto ohledu štěstí."
Lehce ti ruce stikla, ale pak je opět pustila a stáhla zpátky k sobě, jakoby se snad vlastního doteku bála.
"Moc se spoléháš na magii, co jsem tě vždy učila o lese hmmm? Magie je dobrá pomůcka, ale musíš se umět bez ní obejít. Když neznáš svůj směr tak si ho urči. Každý cesta někam vede a jít kupředu je lepší, než zůstat stát na místě a čekat až tě sežerou vlci."
Ohlédla se, jakoby někam do prázdna.
"Dochází mi čas Il. Přežij. Udělej to pro nás obě a přežij. A pokud někdy budeš moci......najdi prosím mou duši a dopřej jí klidu. Chci dojít do Luniny říše."
Ve tváři se jí zračila prosba, pak se ještě jednou usmála.
"Nechť nad tebou naši bohové bdí Il."
Pak se najednou vše rozplynulo a ty ses probudila.

Ven´tas
Lenora

Ven´tasovy oči byly měkké a láskyplné. Prsty se dotkl tvé tváře a odrhnul pramen neposedných vlasů, pak ti otřel slzy a usmál se na tebe. Přišlo ti, že se na tebe díval, tak, jako nikdy předtím. S klidem, vědoucností a neskrývanou láskou.
"Ach má drahá Lenoro. Tolik mne trápí, že sis tímto vším musela projít a že se tvá duše musela tolik soužit. I mne čas bez tebe připadal nekonečný a nikdy jsem tě nechtěl ztratit, ale to, co jsme učinili bylo pro budoucnost nás všech. Bylo to nesmírně důležité a stále je. Vím, že máš nyní spoustu otázek a spousta věcí ti nedává smysl."
Znovu se vlídně usmál a vzal tvé tváře do dlaní. I v tomto mrazivém počasí jsi cítila, jak jsou teplé, jemné a příjemné na kůži.
"Slibuji ti však, že všechny odpovědi k tobě od tohoto okamžiku začnou samy přicházet. A vše pochopíš. Nalezneš to, co jsi ztratila. A naše cesty se opět setkají, jen ještě musíš vydržet o trochu déle."
Díval se ti do očí. Zdálo se ti, že i ty jeho se skleněně zaleskly.
"Pamatuj si však Lenyí vždy jsi, vždy jsi byla a vždy budeš mou první a jedinou láskou."
Než jsi stihla zareagovat Ven´tas se k tobě sehnul, prsty obepínající tvé tváře tě pohladily po spáncích a pak jsi ucítila jeho jeho v této zimě vroucí rty, které přitiskl na ty tvé a věnoval ti polibek plný lásky a citu, takový, jako nikdy předtím, když jsi byla drakem nemohl. Až se ti z toho trošku zatočila hlava. Taky si nevzpomínáš, že by ti kdy předtím řekl Lenyí. Po polibku odtáhl svou tvář a pomalu pustil tvé tváře. Ještě jednou se na tebe usmál.
"Náš čas se nachýlil drahá. Musíš jít a já také."
S námahou se pomalu zvedl na nohy a pak ti nabídl ruku, aby ti pomohl na nohy také.
"Ochraňuj Ala a sebe. Najdu si k vám cestu. Slibuju."
Ubezpečil tě, pak se zhluboka nadechl a s širokým nápřahem zarazil svůj meč do země. Vzduch okolo něj se pohnul prosycen magií. Vše začalo kolem vířit a meč jasně bledě modře svítil. Jen kousek před vámi se otevřel vířící ovál, kterým bylo vidět někam do zeleného lesa. Na Ven´tasově tváři bylo znát soustředění a únava, která přišla s úbytkem sil, jenž musel investovat pro otevření této cesty.
"Je čas Lenoro! Jdi a zachraň to, co je nám drahé! JDI!"
Křikl na tebe přes hučící vítr. Děti se krčily za jednou sochou zmrzlého monstra, aby je to neodfouklo.

Halucinace...?

Všechno se to jevilo jako nějaký sen, hodně špatný výplod nějaké zvrácené mysli, který byl ale cítit až děsivě skutečně. Natolik skutečně, že v tuhle chvíli jsem tím byla naprosto pohlcena a popravdě ani jsem nechtěla s tím moc případně bojovat...
Zimu, led a sníh jsem vnímala jen minimálně, ostatně byl to můj element a děti mi v tuhle chvíli vypadli z mysli úplně. Během běhu mě zaštípali v očích slzy, které při doběhnutí k Ven´tasovi tekli po tvářích bez jakékoliv zábrany.
Až posléze, když potom promluvil došlo mi, že musí být poněkud překvapen či zaskočen, neboť doposud jsem před ním nikdy takto nestála, ale nevypadalo to, že by tomu tak bylo, ba spíše tak trochu naopak.
Mluvil a já, nechápala moc význam jeho slov.
"O čem to mluvíš...? Já, j-á... nerozumím, nerozumím tomu vůbec...." pronesu zmateně.
"Já nechci odejít... nechci tě znovu opustit, neměla jsem to dělat, nikdy jsem tě neměla opouštět... měla jsem zůstat a odejít pak s tebou..." rozvzlykám se tiše.
"Ta bolest... moje srdce, moje duše... bylo to, stále je, jakoby byly rozervány či probodány... nechci to víc cítit... nechci..."
Těžko lze popsat slovy to co jsem cítila a co ještě cítim z jeho odchodu, z jeho ztráty... ne, na to není dostatek slov nebo dostatečně silné slovo, které by to bylo schopné vystihnout... a nebyl ani nikdo komu bych se o tom mohlo svěřit.