Andor.cz - Dračí doupě online

Elfí katakomby

Nejdřív mě vylekal pohled na neklidné duchy elfů a ve snu jsem instinktivně ucouvla jak se ke mně začali přibližovat. Pak začali na mě promlouvat a jejich slova mě zasáhla víc, než jejich zjev.
,,Já-…nevěděla jsem….“ Začala jsem ze sebe soukat větu, se kterou jsem ani nevěděla co sdělit.

Mohla jsem něco udělat? Proč jsem se nepokusila použít léčitelství?
Jakmile jsem rozpoznala své známé, v koutku duše jsem si uvědomila, že jsou opravdu mrtví a nešlo je zachránit. Vybavila se mi postupně vesnice a nemrtví u útesu – kde jsem poznala svoje kamarády a sousedy, a logické myšlení šlo stranou.

Omlouvala jsem se jim stále dokola a s brekem sklopila hlavu. Nemohla jsem se na ně dívat a brečela bych tam snad navěky, dokud mě z toho nevytrhl známý hlas. Po pár váhavých sekundách jsem se odvážila znovu podívat před sebe.

,,Teyo!“ Zase se mi řinuly slzy z očí. ,,Ty také? … Vše se stalo tak náhle…. Měla jsem se alespoň o něco pokusit.“ Bylo mi jí líto, měla tak vznešený cíl a byla ještě tak mladá.... Opravdu jsem přežila jen já?

Vzala jsem ji za její ledové ruce a mlčky na ní hleděla, než opět promluvila.

,,Ztratila? Kde to jsem?“ Nechápavě jsem zamrkala a rozhlédla se kolem sebe. Vlastně ano, podzemí.

,,Snažím se najít cestu pomocí magie, ale dochází nám čas. Můžeš mi pomoct?“ Stiskla jsem ji pevněji.
,,Teyo, je mi to tak líto, kéž by tě to nepostihlo, vlastně nikoho z vás.“ Pohlédla jsem ji do jejích mrtvolných očí.

Trnín

Zabíjení je možná zábava, ale kvůli tomu tady nejsem. Nepleť si mou práci se svou morbidní touhou po lidských životech.
,,Toto je tedy Trnín." zkonstatuji při pohledu směrem, který vozka naznačí. Poslední dvě hodiny pro mne byly příjemné ve smyslu, že mi hlas dal konečně pokoj. Na druhou stranu se tak více připomínala bolest, plynoucí ze zranění. Pohledem zabloudím k ostružiní, které lemuje kraj vesnice z jedné strany. Zřejmě odtud plyne název tohoto místa. Nevím proč, spíše jsem čekal, že trnovité rostliny budou pokrývat většinu budov. Ale jeden nesmí příliš upouštět uzdu fantazii.

,,Ostružinové víno? Toho bych se asi prozatím vyvaroval. Když jsem ho pil naposledy, bolela mne hlava ještě dva dny." odvětím tónem spíše žoviálním, jako bych vzpomínal na nějakou neveselou příhodu. Pravda je taková, že alkohol mi nic moc neříká. Snad jen jako prostředek k omámení cíle.
,,Ještě jednou vám děkuji za dovoz sem. Snad budu mít možnost vám jednou vaši laskavost oplatit." pokynu opatrně vozkovi zdravou rukou na rozloučenou a slezu z kozlíku, když zastaví svůj povoz. Nevypadal, že by po mne vyžadoval nějakou okamžitou protislužbu. A kdo ví, kam mne kroky v nejbližších dnech zavedou.
Pokud již nebude mít vozka nic na srdci, zamířím ke dveřím domu, ve kterém má bydlet zmíněná bylinkářka. Když už nic, mohla by mít u sebe něco proti bolesti. Zdravou rukou zatluču na vchodové dveře.
,,Haló? Omlouvám se za vyrušení, ale potřeboval bych vaši pomoc!" ohlásím se za dveřmi. Je to takové neutrální zvolání, ale po všech lžích, které dnes zazněly, je tohle asi nejpravdivější věta, kterou jsem pronesl.[/justify]

Přepadení v paláci

Když Laeron přistál na nádvoří před palácem, trochu užasle jsem ho prohlédla.
„ Jsi jako Edron…“
Vydechla jsem tiše a došla jsem k němu. Přejela jsem mu po šupinách a pokud se sklonil, objala jsem jeho hlavu. To odloučení, které se nám stalo v bitvě, bylo strašné. Nepříjemné, tíživé, těžké, naprosto nepřirozené a děsivé. Nechci, aby se něco takového znovu opakovalo.
„ Už mi nic takového nedělej, Laerone, nechci znovu zažít, že mě od tebe někdo oddělí.“
Zašeptala jsem tiše než jsem ho pustila ze sevření a vydala jsem se do paláce. Pohled na vypálené stopy, roztavené dveře do trůnního sálu, bolel. Bylo to nepříjemné připomnění toho, že jsem se nebyla schopná ovládnout a toho, že matka možná někde umírá. Projel mnou strach, o to rychleji jsem došla k trůnu a odsunula jsem ho stranou, abych mohla vzít své svěřence. Opatrně jsem je vyzvedla a vydala jsem se opět zpátky. Tentokrát už o dost klidnější, naši svěřenci byli v pořádku a v bezpečí. Zavěsila jsem si vak na rameno, postupně jsem se znovu začala usmívat. Opravdu se mi ulevilo, alespoň na chvíli.
Nebýt mého ochránce a toho, jak vykřikl, nejspíš bych se nebyla schopná ani otočit. Něco se vynořilo ze stínů a já jen instinktivně pozvedla ruce, abych se mohla bránit. Zahlédla jsem černý lesk dýky a pak záda elfa, který mě bránil. Ani nevím, jak se to seběhlo, byl tak daleko od mě a nejdnou byl tady ztěžka oddechoval a v hrudi měl zabodnutou černou dýku, po útočníkovi nezůstala ani stopa.
Polekaně jsem Elfa podepřela.
„ V-vydrž…“
Vyhrkla jsem, pohled mi střelil k Laeronovi.
„ M-musíme ho dostat dolů k hradbám… všichni…“
Polkla jsem. Nevydrží to až dolů. Zadívala jsem se elfovi do očí a vzala jsem za dýku.
„ Laerone… zkus… promluvit všem do mysli… je… je tu stínový vrah a potřebuju… léčitele.“
Ani jsem nemluvila normálně, jen myšlenkou. Položila jsem elfa na záda a chytila jsem za jílec dýky, který sám držel.
„ Vydrž…“
Šeptla jsem k němu, tiše, konejšivě. Dívala jsem se mu do očí, když jsem dýku vytahovala. Odhodila jsem ji vedle nás na zem, jednu ruku jsem přitiskla pevně na ránu a druhou dala do vzduchu nad ní. Udělám všechno pro to, abych mu život zachránila, i kdyby mě to znovu poslalo do snových říší…
Ruku mi obalilo zelené světlo, zprvu chabé, ale byla jsem rozhodnutá udělat všechno, co půjde, abych ho udržela na živu a vyléčila co nejvíc, než přijde někdo další.

Rádce a král


,,Už jen to, že budou ve městě bude náležité starání, vím, že každý v domě má dost kožešin i přikrývek, ať je rozdají a rozdělí,aby každý měl kde být, pokud bude dům, který má prázdné místo ke spaní, tak tam ubytujte ženy s dětmi. Máme tu ještě dostatek vojáků, kteří mohou za krátký čas naučit naše muže se zbraní... Každý elf umí se zbraní, jen si to musí připomenout."
Jdu rychle po schodech a dívám se před sebe.
,,Dobrá poznámka, rozešlete posly do vesnic i do měst, které jsou ještě v bezpečí, pokud ubráníme hlavní město, tak se dál za nás nedostanou, ať každý muž, který chce pomoci v bránění své říše přijde na pomoc, ale... Děti se boje nezúčastní, jsou důležité pro další generace... Dále s poslem pošlete i prosbu o ubytování, pokud je možnost, že bychom mohli nějaké ženy, děti a starší poslat dál za hlavní město, udělejme to... Jen bude potřeba posly vybavit i pergameny abychom věděli přesné počty. Další věc o kterou žádám jako princ, tak je ta jestli by nemohli z měst za hlavním městem postrádat nějaké deky pokud jich tu nebude dostatek a... Každý kdo je v hlavním městě, a chce se naučit se zbraní ať se hlásí u hradu, pronesu řeč, a začnu s učením těch, co budou chtít. Všechny zprávy, které dostanete, tak mi je budete předkládat před hradem na rozlehlém nádvoří... Kde budu trénovat ty, co nám zachrání další svět pro příští generace..."
Pak se na něj otočím v chůzi.
,,A ještě něco, chci vědět o každém pohybu, za branami, pokud to nebudou elfové..."
Zhluboka dýchám a roh držím pevně, jako kdyby to byla moje trumfová karta... V podstatě je, ale jen díky tomu, co vím od svého otce.

Trůní sál
Nalaya a Laeron

Stejně, jako ty i tvůj ochránce vzhlédl k nebi, když se ozval ohlušující řev na všechny strany. Nejistě sledoval, co se děje, až se vyloupl z mraků zlatavý drak, který zamířil v ostrém okruhu směrem k vám. V letu se zdál jistější, než kdy dřív, rychle a elegantně klouzal vzduchem a proplétal se mezi domy města.
"Neuvěřitelné.....ymm co....? Samozřejmě princezno."
Odsouhlasil tvůj požadavek, aby na tebe počkal před trůním sálem. S Laeronem jste nakonec setkali až před palácem, kde byl také dostatek místa k přistání. Bojovník uctivě sklonil, hlavu, když jej spatřil z takové blízky a pak nejistě pohlédl na tebe. Měli jste možnost vyměnit si pár myšlenek, pak už jste se vydali do útrob paláce. Znovu jste si mohli oddechnout, jaké štěstí, že místní stavitelné počítali s draky při konstruování průchodů a místností.
Bojovník se zastavil u dveří do trůnního sálu a posléze vám je otevřel a zůstal stát u nich. Vešli jste s Laeronem dovnitř. Dojít k trůnu a vyzvednout tašku dračích vajec ze jejich úkrytu nebylo již tak těžké.
Nalaye bylo hned lépe, když měla své svěřence opět při sobě. I Laerona to svým způsobem potěšilo. Vraceli jste se zpátky ke dveřím a bojovníkovi, který vás doprovázel.
Pak se zavlnila magie kolem vás a najednou odnikud z mihotavého stínu vystoupila maskovaná osoba s dlouhou černou dýkou v ruce a maskou na tváři.

"Princezno!"
Křikl bojovník, který stál jen metrů od vás. Když sebou Nalaya škubla a stočila svůj pohled viděla, jak se jí chystá maskovaný bodnout. Pak se vše odehrálo příliš rychle. Laeron zoufale zařval. Nalaya se stihla krýt předloktími, elf, který vás doprovázel se najednou rozplynul v záchvěvu mlhy a najednou stál před Nalayou a lapal po dechu. Maskovaný ustoupil pár kroky zpátky do mihotavého stínu a opět se rozplynul. Možná se jednalo o druh portálu.
Elf těžce vydechl, zavrávoral a skácel se na kolena. V ruce pevně svíral jílec dýky, kterou mu maskovaný zabodl do hrudi. Bylo jasně patrné, že rána je blízko u srdce.
"Yggghhhh......prin...cezno....j-ste...v......poř....ad-ku?"
Trhavě natočil se starostlivým výrazem hlavu směrem k Nalaye. Z rány se mu řinuly potoky krve.

Trnín
Zumishi

"S tebou je teda příšerná nuda. Seš hroznej měkejš."
Odpověděl ti hlas znechuceně. A pak jsi měl alespoň na chvíli od svého společníka v mozku klid. Cesta poklidně ubíhala ještě dvě hodiny, než se tvář vozky trošku rozjasnila a ukázal kus před sebe na obzor.
"Támhle je! Trnín, jak krásný toď pohled."
Usmál se, na dohled se začínala rýsovat menší vesnice posazená v malém údolíčku, nečítala moc domů, z jedné strany vesnice byly vidět nahusto nasazená trnitá křoviska, na kterých se leskly načernalé plody, z této vzdálenosti ještě špatně rozeznatelné.
"Je tu krásný klid....hmmm a cítíš to? Na ostružinících už dozrává úroda.....nikde v širém okolí nenajdeš lepší Ostružinové víno, než tady."
Celý najednou ožil a byl ze své domoviny celý pryč. Byla to velká změna oproti tomu, jak laxně a unaveně se choval celou cestu.
"A támhle ta chatrč kousek dál od ostatních to je dům naší bylinkářky."
Ukázal na domek postavený až na okraji údolíčka, která byla zarostlá, jako by tam nikdo snad ani nebydlel.

Elfí katakomby
Ilya

Sladký a přívětivý obláček tě odnesl do země snů a dovolil ti nechat všechny starosti na chvíli daleko někde za sebou. Kdo ví, jestli Heremond a Veska taky usnuli, nebo si tiše podívali. V danou chvíli ti to bylo srdečně jedno a užívala sis možnost nerušeného odpočinku. Dnešek byl náročný a to po všech stránkách.
Jak to však tak bývá, žádná hezká chvíle netrvá věčně. Zavířily okolo tebe stíny, které nabraly postupně podobu elfů....

"Ilyo! Nechala jsi nás umřít!.....Je to tvá vina, jak jsme dopadli!.......Naše duše nikdy nenaleznou klid avše kvůli tobě!"
Promlouvali k tobě jednotliví duchové, jejichž tváře jsi moc dobře poznávala. Byli to tví přátelé, tví sousedé a známí.
"Proč bulíš Il?"
Pročísl najednou změtici vyčítavých hlasů jiný povědomý hlas. Ostatní duchové se najednou rozplynuli a když jsi pohlédla stranou uviděla jsi sedět na kmeni padlého stromu sedět štíhlou bledou elfku s ostře řezanými rysy jen o pár let starší, než jsi byla ty sama.

Byla to Teya....určitě to byla ona, ty dlouhé blonďaté vlasy, několikero náušnic v každém uchu i kožený pásek, jako ozdůbka na krku,za který ses jí vždy smála, že vypadá, jako pejsek. Vše na ní bylo stejné, až na ty bělostné oči, které bývaly barvy svěžího mechu.
"Neposlouchej je. Nemohla jsi nic dělat....nikdo z nás."
Promluvila k tobě smířlivě. Byla jednou z nejnadanějších lovkyň vaší vesnice a vždy snila o tom, že jednou bude chránit samotnou královnu, jako člen její osobní gardy.
"Zase ses ztratila viď?"
Věta, kterou jsi od ní slýchala často, když ses toulávala lesem a byla to vždy ona, kdo tě pak našel a dovedl zpátky domů.
"Neboj, není to tak zlý, jak to vypadá."
Pokusila se o úsměv tvým směrem.

Ven´tas
Lenora

Další prudká bolest ti proběhla tělem, když ses pokusila proměnit. Nešlo to, prostě to z nějakého důvodu nešlo. I tak jsi běžela, klopýtavě ale běžela. Elfí děti zůstaly daleko za tebou. Chladný vzduch tě řezal trochu v plících, ale tys nezastavila. V danou chvíli tě nezajímal nikdo jiný, než tvůj milý, než tvůj jezdec Ven´tas.

Doběhla jsi až k němu a padla do sněhu a zledovatělé trávy na kolena vedle něj, abys ho mohla obejmout. Jeho pohled se zvedl a zaměřil tvým směrem. Zahlédla jsi na jeho tváři spokojený úsměv. Dech se mu zklidnil. Vše okolo vypadalo, jako zamrzlé v čas. Děti se někde za vámi klepaly zimou, ale teď existoval jen tvůj král. Když jsi klečela vedle něj a držela ho v pevném snad až křečovitém obětí pohnul rty.
"Trvalo ti to Lenoro."
Trvalo pár dalších okamžiků, než sis všimla, že se opravdu radostně usmívá, a ještě pár dalších, než sis uvědomila, že tě nemohl přece poznat. Až nyní sis uvědomila tu strašlivou pravdu. Ven´tas tě nikdy neviděl v jiné, než dračí podobě. Mělo to být překvapení pro něj, až se vrátíte z poslední výpravy, z téhle výpravy, protože jsi vždy toužila jej obejmout, políbit, být s ním i jinak, než jen jako jeho dračice. I přes to tě ve tvé humanoidní podobě poznal, jako by tě tak snad vídal celý život.
"Pamatuješ, když jsem říkal, že čas je složitá věc? Čekal jsem dlouho, a přitom jen pár okamžiků, abych tě mohl znovu spatřit."
Vydechl úlevně a trochu se narovnal v ramenou. Únava a přepětí z něj jen čišely.
"Děkuji, že ses celou dobu starala o Ala. Vyrostl z něj dobrý muž a bude z něj dobrý král, i když to ještě neví......Musela jsi tehdy odletět, aby ses mohla nyní vrátit."
Láskyplně tě pohladil po tváři.
"Pořád stejně krásná. To, co ti teď řeknu bude.....ahh....těžké."
Vydechl a zakašlal.
"Koloběh se konečně uzavírá. Tohle není tvůj čas Lenoro. Ten vílák tě sem poslal, protože jsem ho o to před dávnou dobou požádal.....měl jsem jistá tušení, co se stane a byla jen jedna cesta, jak zachránit svět.....Myslela sis, že jsem zemřel, jen proto, abys mě nyní mohla najít a žít dál."
Smutně si povzdechl.
"Naše cesty se znovu střetly, ale ještě nepřišel čas, aby se opět propojily. Každý v tuhle chvíli patříme do jiného času. Ty se musíš vrátit domů a ještě chvíli mi dohlédnout na Ala a já.....já se musím postarat o ty dva támhle."
Usmál se vlídně a kývl hlavou na dvě třesoucí se děti, které se k sobě tiskly a pozorovaly vás z povzdálí.
"Je důležité, že jsi je zachránila. Jejich čas je totiž zde a jejich životy budou ještě významné. Pomůžu ti dostat se domů Lenoro. Znovu se shledáme, ač nejsem schopen říci, kdy přesně."
Znovu tě pohladil po tváři a podíval se ti do očí, jestli jsi pochopila, co se ti snažil říci.

Království a jeho lid
Alasseon

Rádce tě chvíli pozoroval, asi se chtěl ubezpečit, že jsi opravdu v pořádku a pak mírně potřásl hlavou.
"Jak pravíš, tak se stane můj pane."
Zařadil se automaticky po tvém boku, když jste začali opět stoupat ven s krypty.
"Nemohu zaručit, že se budeme moci o každého postarat a poskytnout mu náležitou péči, ale poskytneme všem útočiště. Město sice bude praskat ve švech, ale věřím Vašemu úsudku."
Letmo slétl pohledem k rohu, který jsi sebou nově nestl.
"Zjistil jste, co jste potřeboval Veličenstvo?"
Byla to otázka položená, jako by se tě ptal jestli bude dneska hezké počasí. Nemohl sis také nepovšimnout, že přístup tvého rádce se lehce změnil. Vkládal do tebe mnohem více důvěry, než před pár okamžiky a jak se zdálo, byl si svým rozhodnutím pevně jistý.
"Pokud dovolíte Veličenstvo vyšlu rychlé posly do sousedních vesnic, usedlostí a měst, abychom se ujistili, že byli všichni varováni a dostali se do bezpečí. Jakmile stáhneme do města všechny uprchlíky, navrhuji, každého, koho půjde vyzbrojit, aby se v případě bitvy mohl bránit a přispět k obraně města a svého lidu. Výzbroj je to jediné, čeho nemáme nedostatek. Spíše postrádáme zkušené muže kteří by jí nosili. Město udržíme tak dlouho, jak to půjde. Navrhuji poslat prosbu o pomoc, nebo alespoň varování i do ostatních království v okolí."
Přepnul rádce, do strategického módu a začal sypat všechny své rady na všechny strany, aby byl, co nejvíce užitečný.

Otec



,,Najdu, slibuji..."
Pozoruji ho a když mi dá poslední radu, tak přikývnu... Nemohu brečet, jsem velký válečník... Ale jakmile mě obejme a řekne to, co řekl, tak se neudržím, byl jsem pryč až moc dlouho, očividně déle jak jeden rok... Když se vrátím zpět, tak vidím rádce...
,,Musíme všechny, co jsou za branami dostat do bezpečí..."
Podívám se na rádce a pozoruji jej, jestli mi něco řekne, nebo bude mlčet.

Dračí volání?

Možná, nezvolila jsem příliš dobře, vzhledem k dětem, které teď byly pod mou ochranou, ale nic jiného mi nezbývalo. Nemohla jsem je tu prostě jenom tak nechat na místě a vydat se tam sama, ponechávajíc je tak všemu, čemukoliv co by si sem pro ně přišlo a tak, i když to není zrovna nejlepší, musejí se mnou.
Ani na vysvětlování nebylo příliš času, moje instinkty byly poněkud silnější než to.
Každé další zařvání rozechvívalo mou duši a hnalo mě dál až nakonec, jsem došla k místu a málem se mi přitom zastavilo srdce. Znala jsem to místo, znala jsem ho moc dobře. Místo obřího, nepopsatelného žalu... srdci a vnitřek mi okamžitě sevřela něčí neviditelná ledově studená ruka.
A pak...
Při pohledu na odlétajícího draka se najednou zamotal svět dokola. Nejenom svět, všechno bylo zmatené a zamotané, nevěděla jsem kde bylo nahoře a kde dole. Až poté bolest a krátké rozhlídnutí kolem, též fakt, že jsem byla na zemi, krapet špinavá od porostu, značili, že jsem buďto musela nějak ztratit balanc nebo mě musel srazit poryv větru od křídel odlétajícího...
Sotva jsem se vyhrabala na nohy, přišel další šok, šok, ze kterého jsem si naprosto jistá, že moje srdce vynechalo tak úder či dva, než znovu začalo bít ale neskutečně rychle.
Ven´tasi...
Do očí mi ihned vhrkli slzy a já nesnažila se je udržet a nechala je volně téci po tvářích.
Sledovala jsem to, jak bojoval, CO se vlastně dělo potom co já jsem odletěla pryč, i když mi to trhalo srdce a přemlouvala jsem jej, abych mohla zůstat a bojovat s ní, i kdyby to bylo za cenu našich životů...
Ale slíbila jsem, přísahala, že dohlédnu na to poslední, co mu bylo na tohle světě drahé... že dohlédnu na jeho syna, Alasseona.
Ani tehle slib jsem nedokázala řádně dodržet...
Když poté použil svého meče a své magie, aby jeho okolí pokryl ledem, automaticky jsem se otočila k dětem a snažila se je zakrýt svým tělem, aby je to případně nezasáhlo. Když se potom ujistím, že jsem v pořádku, otočím se zpátky, vidíc, kterak můj přítel shledává těžké byť jen státi.
Tohle už jsem nedokázala jenom sledoval. Ruka se mi zatnula v pěst a s řinoucími se slzami po tváři, rozeběhla jsem se přímo k němu, dělajíc to co jsem měla udělat už před lety, chránit svého drahého...
Zkouším přitom sáhnout do své duše a přinutit tělo k proměně, ale i když to nepůjde, bolest mě nezastaví, budu pokračovat dále, dále dokud se nedostanu k němu!!
"Ven´tasi!!!"

Katakomby

Slyšela jsem od Heremonda tutéž odpověď jako mi dal předtím. Myslela jsem, že mi poví o sobě víc, něco z jeho života, dobrodružství jaké prožil… Ale asi nemá sílu mluvit, nebo o sobě nechce mnoho prozrazovat, tak jsem to nechala být.
Podle mého mínění by se mnou Veska nemluvila vůbec, a to ani kdyby mě nenesla. Proč je tak nedůvěřivá? Ublížil jí někdo?
Místo abychom si zkrátili cestu mluvením, mi v hlavě vířily různé myšlenky a otázky ohledně těch dvou a o tom, kde nejspíše skončíme.
Pokračovali jsme chodbami nejrůznějšími směry, tak jak jsem se nechala vést instinktem, ale po nějaké době jsem měla pocit, že se mi tma snaží vkrást do mysli a přivodit nechtěné přeludy a fantazie.
Z tohoto stavu mě vytrhl Heremond. Uvítala jsem možnost odpočinku. Po něm bude jasnější mysl, no ne?
Zkoumala jsem ho chvíli starostlivým pohledem když usedal, ale přes těžknoucí víčka jsem neměla sílu cokoliv říct, či reagovat na jejich slova. Kývla jsem děkovně na Vesku, když mě pouštěla na zem a zády jsem se opřela o zeď.
Ihned jsem upadla do hlubokého spánku..

Směrem za kořenářkou

,,Z toho mám právě obavy. Osoba mého vzezření občas musí čelit určitým rasovým záležitostem." osvětlím staršímu vozkovi svou "situaci". Ovšem tak úplně nelžu. Ne že by mně někdy vadily nějaké rasové předsudky, ale bytosti tohoto světa jsou různí. Naštěstí to vypadá, že bylinkářku nebude potřeba nějakým způsobem více přemlouvat ku pomoci. Mohu se tvářit jak chci, ale současný stav zranění není dlouhodoběji udržitelný a už vůbec ne vhodný k cestování. Stále doufám, že jsem si zranění ošetřil alespoň natolik, aby se nezanítilo.

Něčeho dosáhnout? Jeho smrt mne nikam neposune a nic nepřinese. Vůz může někdo v těchto končinách poznat a začít se vyptávat. Ani nevím, proč se to vůbec snažím obhajovat nějakému podvědomému hlasu. dodám v duchu. Hlas je otravný a skutečně nevím, proč se před ním snažím obhajovat svá rozhodnutí. Jeho snaha o rozsévání smrti musí mít zvláštní motiv. Každopádně, další postup je jasný. Navštívit bylinkářku a požádat ji o pomoc. Poté se dostat do dalšího města a následně zpět ke klanu.

Za branami města

Ztěžka jsem se opírala o svou hůl a snažila jsem se jít. Tolik jsem toužila zůstat na místě, najít matku, ale teď musím ochránit své svěřence, musím je mít u sebe, abych věděla, že jsou v pořádku, že je… že je nikdo neohrozil.
„ Laerone… kde je ti konec…“
Vzhlédla jsem k obloze, nejistá, se strachem. To, že jsem se s ním nemohla spojit, to, že jsme byli rozdělení, neznámo jak daleko od sebe…
Opírala jsem se o hůl, pokračovala jsem v cestě do paláce, jak se jen dalo, když mnou projel známí pocit. Otřel se o mou mysl. Jakmile naše mysli znovu prolnuli, zastavila jsem se. Vzhlédla jsem, rty se mi zkroutily do šťastného úsměvu.
„ Laerone!“
Dívala jsem se do mraků, kde se něco zalesklo.
„ Buď opatrný… jsem ve městě, nemůžeme ho zbořit ještě víc.“
Usmála jsem se. Znovu jsem vykročila. Stále stejnou nejistou chůzí, tentokrát ale s trochu větším elánem.
„ Vidíš někde královnu? A toho bílého lva? Arwina.“
Pokračovala jsem, ale mé myšlenky budili bolest a strach. Stejně jako ostatní jsem zaslechla ve své mysli Laeronův nástup na pozici ochránce města. Musela jsem se usmát.
„ Tak poleť, ty můj ochránče… Mohl… mohl bys mne… dopravit k paláci a pak zpět, prosím? Jsem vyčerpaná…“