Andor.cz - Dračí doupě online

Procitnutí

Okamžiky se strašlivě vlekly a já toužil jen po jediném.....zničit toho, kdo ublížil mé malé Nalaye! Spálit jej na prach svými blesky a tak jsem také učinil. Veškerou svou energii jsem vychrlil na toho černokněžníka a smazal jej z jeho bytí. Měl jsem z toho pocit zadostiučinění. Měl jsem radost a zařval na celé kolo.
Mraky se stahovaly stále okolo mne a kůže mi jiskřila. Pocit moci byl opojný.
"Ano dokážu cokoli! Nyní mám sílu dostatek síly je všechny porazit!"
Radoval jsem se a chystal se k dalšímu přeletu, abych zasel strach do srdcí zbylých nepřátel. Možná jsem porazil slizké cosi, co mne svíralo, ale okolo mé mysli se stahovaly temná mračna, která zastřela mé myšlení. Až do toho okamžiku........až do chvilky, kdy jsem to ucítil.....až do chvilky, kdy jsem si toho všiml, když jsem uslyšel ji.....
"Malička!"
Zařval jsem v mysli a trhl hlavou a donutil tělo k rychlé obrátce. Zběsile jsem jí začal hledat očima, i naším poutem. Mraky okolo mne se začaly rozplývat. Jiskření začalo přecházet v zlatavé odlesky.
"Jsem tady! Jdu si pro tebe!"
Máchl jsem křídly a poslední zbytky temných mračen z nich opadly, jakoby skrz ně prosvítalo slunce. Pak jsem se rozletěl zpět k městu, zpět k paláci a mé šupiny začaly světlat a měnit svou barvu, až se nakonec usadily na zlatavé barvě, neobvyklé zlatavé barvě, která při jakémkoli dopadu světla házela barvené odlesky na mých šupinách, takže to vypadalo, jako by mi po těle průběžně tancovala duha.

"JÁ JSEM LAERON! DRAK ELFÍ PRINCEZNY NALAYI A OCHRÁNCE ŘÍŠE!
Zařval jsem do myslí všech přítomných a vystoupal výše do oblak, abych dal vyniknout více svému majestátu a dál jsem očima hledal Maličkou.

Temné zprávy

„ Pokuste se vyhnout boji. Jen zkontrolujte situaci a zbytečně se neohrožujte.“
Obrátila jsem se ještě na ty, kteří se rozhodli splnit mé přání a zjistit co se ještě děje. Když se jeden z nich postavil po mém boku, vděčně jsem se o něj opřela, alespoň na chvíli, než budu muset vyrazit přes město do královského paláce. Pak totiž budu muset jít sama, nesmím teď projevit ještě víc slabosti.
„ Udělám vše pro to, abych si neublížila. Vezmu sem své svěřence, nesmím dopustit, aby se jim něco stalo, ale pořád je jistější je mít u sebe než někde nechat samotné.“
Vydechla jsem tiše a vykročila jsem k paláci, opírající se o svou hůl, meč u pasu a otcův roh přehozený šikmo přes hruď.
„ Jakmile sem dorazí matka, potřebuji to vědět. Budu se snažit vrátit se dříve, ale v zájmu nás všech doufám, že tu bude brzy a bude v pořádku.“
Podívala jsem se naposledy na léčitele a vydala jsem se na tu útrpnou cestu pro dračí vejce a zase zpět. Hlavou se mi po celou cestu míhali myšlenky kolem Laerona, matky a Arwina a měla jsem strach. Velký strach. Zničehonic jsem zůstala odříznutá od svého draka, uvnitř mě bylo něco temného a neměla jsem ani s kým to řešit, hledat nějakou pomoc.
„ Až dorazíme k trůnnímu sálu, posečkáš před ním. Vezmu si je a pak se vrátíme zpět. Doufám, že nám to nepotrvá moc dlouho… nejsem si jistá kolik máme času.“
Šeptla jsem tiše k bojovníkovi, který mne následoval.

Rozprava s kočím
Zumishi

"No co si budeme.....obvyklý typ návštěvníka, nebudeš."
Bafnul kočí ze své fajfky a vypustil obláček kouře do nebe. Nad tvou další otázkou je krátce pozastavil. Přežvýkl fajfku z jednoho koutku úst do druhého a mírně mlaskl. Jeho staré oči zalétly opět k tobě.
"Hmmm....asi stačí když budeš zdvořilej a slušnej. Pozdravit poděkovat a zaplatit za dobrou službu je dobrým zvykem."
Odtušil, jako by začínal uvažovat nad tím, zdali jsi opravdu tak z daleka, že ti některé věci nedocházejí, nebo jestli jsi tak natvrdlý, nebo máš tak podivné kontakty.
V dálce jsi zahlédl vesničku, ke které jste se kodrcali a kus před vámi ležela odbočka, nejspíše k onomu zmíněnému městu.
"Jestli se ho chceš zbavit a něčeho dosáhnout je nejvyšší čas."
Zašeptal ti hlásek.

Elfí katakomby
Ilya

Veska tě táhla napůl, jako pytel brambor a supěla u toho. I když jsi moc nevážila, určitě ses docela pronesla, zvláště, když byla v plné zbroji. Viděla jsi jí na očích, že se jí nezdá, jak víceméně náhodile zahýbáte a jdete tímto podzemím.
Heremond kráčel a tichými dlouhými oddechy za vámi. Vypadal smířlivě a mnohem více vyrovnaně.
"Jdeme varovat elfí království před hrozbou, kterou jsi již spatřila. Neseme zprávy z pohraničí a doufáme v pomoc elfů v boji se společným nepřítelem."
Odpověděl nakonec Heremond. Veska k němu úkosem pohlédla a zatnula čelist, více se soustředila na váš postup, než vyprávění.
"Přišli jsme z Trionského království, ale to jsem již myslím zmiňoval."
Trošku se zamračil, ale nechal to být. Šli jste dlouho, tu jste zahnuli, támhle stoupali, jindy zase klesali, nebo se i chvíli jakoby stočenou chodbou vraceli. Bylo to opravdu spletité bludiště a už jsi vůbec nevěděla, kde vlastně jsi. Tlumené osvětlení sice bylo přívětivé na oči, na druhou stranu děsivé na mysl, protože byli jste kdo ví, jak hluboko a cesta ven byla v nedohlednu.
Další dlouhé okamžiky minuly, když se Heremond zastavil a opřel se o zeď.
"Odpočiňme si na chvíli. Už nejsem nejmladší a má zbroj není přibývajícími roky o nic lehčí."
Vydechl a otřel si pot z čela. Veska se natočila směrem k němu. Zachytila jsi její starostlivý pohled rytířovým směrem.
"Všichni potřebujeme odpočinek. Hlavně se potřebujeme dostat ven. Jinak nám brzo dojdou zásoby a voda."
Odtušila ponuře a pomalu tě pustila a sama se svezla na zem, aby si trošku vydechla.

Dračí volání?
Lenora

Děti vypadaly více zaraženě, když jsi je tak odbyla a se zarytým mlčením tě následovaly. Nejistota a bezpočet otázek se jim jasně zračily ve tvářičkách. Vedla jsi je po úpatí hory. Stoupala jsi a občas jsi musela děti sebou popotahovat. Nehodlala jsi zastavit dokud nenajdeš původce onoho dračího řevu. Jednotlivé okamžiky se nesmírně vlekly a v této podobě sis připadala hrozně pomalá. Zoufale pomalá. Potřebovala jsi tam být hned teď, ale nějak jsi neměla odvahu zkoušet se znovu proměnit po té poslední zkušenosti.
Znovu se ozvalo zoufalé dračí zařvání, které rezonovalo okolím. Čím výše jste byli tím jasněji jsi mimo jiné také slyšela zvuky boje. Ještě pár kroků aby ses dostala na nejbližší hřeben téhle proklaté hory. Moc dobře sis pamatovala údolíčko, které se skrývalo v jejím středu, místo kde jsi přišla o svého drahého přítele. A pak jsi tam konečně byla už už jsi nakukovala, co se to tam děje, když s tebou i dětmi poryv větru zacloumal kus skály se s vámi udrolil. Začala jsi padat dolů, ale vše jsi viděla zpomaleně. Ohlédla ses nahoru a spatřila jsi, co ten poryv způsobilo. Spatřila jsi velkou bílou dračici, která letěla pryč. A v ten okamžik tě polil studený pot. Chvíli jsi nevnímala, že ses kutálela i s dětmi několik metrů dolů do údolí, než ses zastavila o jedno větší skalisko. Bolelo to, ale pořád méně, než to úděsné zjištění. S bolestným nádechem ses podívala do údolí. Srdce se ti málem zastavilo. Spatřila jsi tam svého přítele, svého jezdce, svou část duše, kterou jsi ztratila. Elfího krále Ven´tase, který stál pevně rozkročený ve své zdobené zbroji. V ruce svíral dlouhou štíhlou elfí čepel, ze které odkapávala krev. Všude okolo se to hemžilo těmi zrůdami. Ohyzdné bestie nejrůznějších tvarů a velikostí, které mohla temná magie stvořit.
Znovu se ti před očima mihl pohled na odlétající dračici. Teď už sis to uvědomovala, bylo to tvé žalostné volání. Tvé protesty, aby tě Ven´tas neposílal pryč z předem prohrané bitvy. Poslechla jsi ho tehdy a to ti zachránilo život, avšak platbou byl ten jeho.
Nyní jsi ho viděla, v plné síle, když se oháněl mečem, sekal končetiny a spaloval nepřátele svou magií, ale bylo jich mnoho. Ven´tas těžce oddechoval, sil mu ubývalo, ale bil se, jako lev a pak jsi viděla, jak zarazil svůj meč do země a rozhlédl se po všech nepřátelích. Viděla jsi, že říká nějaká slova, ale nerozuměla jsi jaká. Jasně modře mu zazářily oči a pak se ochladilo. Prudká zima vytryskla na všechny strany a vše co bylo v okolí zabalila věčným ledem. Král hleděl chvíli nehnutě před sebe, jako by snad viděl něco, co nikdo jiný ne a usmíval se.
V dalších okamžicích šel znavený král do kolen zachytil se však o svůj meč a snažil se udržet na nohou.

Temné zprávy
Nalaya

Bojovníci si vyměnili mezi sebou rychlé pohledy a pak na sebe kývli. Beze slova se dva z nich zvedli, chopili se svých zbraní a vydali se klusem směrem zpátky k bráně a bitevnímu poli.
Léčitel se na tebe podíval starostlivým pohledem.
"Měla byste se šetřit výsosti. Když si více ublížíte nikomu tím neposloužíte."
Odtušil, jeden z bojovníků se odlepil od kamene na kterém seděl a stanu vedle tebe, jako pevná opora.
"Jestli potřebujete do paláce, doprovodíme Vás tam."
Pohlédl na tebe pronikavýma mechovýma očima. Byl mladý, ale dospělost z něj jen čišela, stejně tak, jistý druh zodpovědnosti. Nebyla jsi sama. Starostí jsi měla požehnaně, snad se alespoň některé postupně vyřeší.
"Pak se prosím vraťte zpátky sem. Bude třeba zkontrolovat Váš stav."
Dodal ještě léčitel a vážně.

Za bábou kořenářkou

,,Na toto bude mít každý jedinec jiný názor." přikývnu, když se kočí zmíní o tom, že pro jeho domovinu představuje válka vážný problém. A určitě má pravdu, v ohledu toho, že on už z války jen těžko něco dokáže získat.

,,To bude snad stačit. Jen doufám, že mne nebude brát jako příliš velkou kuriozitu. A už tak jste toho pro mne udělal víc než dost." nadhodím nad faktem, že ne každý den se jeden dostane k ošetřování temného elfa. Ale za kořenářkou se mohu podívat i z jiného důvodu. Třeba by mi mohla poradit, co dělat s tím otravným hlasem. Přijde mi, že se snaží mne nutit do věcí, které by na mne zbytečně přitahovaly pozornost. Což je přesně opak toho, jak bych se měl ve společnosti chovat.
,,Měl bych si dát na něco pozor? Tihle léčitelé si občas potrpí na nějaké zvláštní chování nebo tak." optám se ještě vozky, navzdory vnitřnímu hlasu. Ptám se spíše proto, abych odhadl charakter oné bylinkářky. Ruka zatím bolí tak, jak by takové zranění bolet mělo. Přesto bych se rád vyhnul možnému zanícení rány.

Stará elfí svatyně

,,Taky...doufám..“ vydechla jsem se slabým úsměvem.
,,Myslím si, že bez magie se sem nedostanou...“ Snažila jsem se Vesce nějak ulehčit oporu, ale tělo mě stále neposlouchalo.
Ukázala jsem prstem směr, kterým mě vedla intuice. I když tu byla tma, připadalo mi to tu docela útulné a příjemné. Měla jsem sto chutí si lehnout a vím, že bych usnula hned, jen co bych zavřela oči.
Poslouchala jsem rozhovor mých společníků a očima jsem sledovala svoje nohy, jako bych je mohla očima přimět k pohybu.
Po chvíli se začalo jít o něco lépe, jelikož jsme šli mírně z kopce. Všímala jsem si úzkých chodbiček a tápala v mysli, kam asi mohli vést.
Nyní jsem si byla jistá, že svatyně opravdu sloužila léčitelům a tyto cesty byly vybudovány pro jejich útěk. Doufala jsem spíš, že každá cesta bude vést na nějaké místo, aby se větší skupina léčitelů mohla rozdělit a utéct do bezpečí a zavrhla jsem přítomnost slepých uliček. Neměla jsem sílu dál přemýšlet nad tím co bude a nechala jsem aby si nás cesta vybrala sama.
Pouze jsem rukou Vesce ukazovala směr, kam se máme vydat.
,,Jaký je vůbec důvod vaší cesty smím-li se zeptat?“ Chtěla jsem aby ti dva tolik nepřemýšleli nad hrozbami a trochu se uvolnili povídáním.
,,A odkud pocházíte?“

Dračí volání

Chtěla jsem se proměnit do své přirozené dračí podoby, nejenom nám tak usnadnit cestování, s dětmi na zádech se dají překovat vzdušnou čarou větší vzdálenosti, ale co se týče i potom bezpečnost a případného protiútoku, mám mnohem větší možnosti jak nás bránit. Jeneže, Bohové, nevím, netuším co se stalo, čím to bylo zapříčiněno, ale nemohla.
Skoro jsem začínala cítit šupiny na svém těle a potom, ostrá bolest, ochromující bolest protla moje tělo, od hlavy k patě, znemožňujíc jakkoliv se dále pokusit proměnit.
Cítila jsem, že mi srdce tluče jako bych běžela maraton a lapala jsem po dechu.
Děti tím byly samozřejmě dotknuté...

"To nic... nedělejte si starosti..." odbiju je.
"A už jsem to říkala, jsem Lenora." dodám ještě k tomu. I když je to od nich hezké, nejsem bohužel žádnou jejich rodinou, a to ani vzdálenou. Jen ochránce, prozatím.
Tak jako tak, ale dračí nářek neustával a moje duše nad ním krvácela. Nedalo se hold nic jiného dělat, než vyrazit tak jak jsem byla, bude to náročnější, ale nemůžu to ignorovat, prostě, prostě to nejde.
"Dobře, držte se blízko, jdeme." pokynu dítkám a vyrazím tedy spolu s nimi směrem odkud se dračí nářek táhl.

Za branami města

Vyčerpaně jsem se o léčitele opřela a vydala jsem se ven ze stanu. Bojovníky jsem zastavila.
„ Odpočívejte… Kdo ví, jestli vás ještě nebude třeba.“
Sklouzla jsem po nich unaveným pohledem.
„ Nemusíte si vyčítat, že se to nedaří, má-li to tak být, tak anomálie poroste aniž bychom tomu zabránili. Já s tím budu bojovat dokud budu schopná. A pak… nevíme co se stane… jediný, kdo by snad mohl něco vědět je… je matka.“
Kousla jsem se do rtu.
„ Potřebuju jí vidět. Potřebuju vědět, že žije.“
Obrátila jsem pohled ke svému léčiteli.
„ Ano, možná měla, ale má povinnost je jinde, než na lůžku. Musím se vrátit ke svým svěřencům.“
Pohled mi sklouzl k paláci, kde byli schovaní. Bylo tolik věcí, které jsem potřebovala udělat, tolik věcí, které jsem musela. A byla jsem tak vyčerpaná. Pohlédla jsem na své ochránce.
„ Potřebuji, aby se někdo z vás podíval, jak je na tom královna a kde vlastně je. A jak je na tom boj. Slyším, že se bojuje. Prosím můžete to zjistit? A také, kde je ten lev, jestli je v pořádku. Je to král Arwin...“
Na chvíli jsem zavřela oči, abych nabrala alespoň trochu sil, i když to jsem spíš měla v hlavě, jinak mi to nepomohlo.
Kolem bylo tolik smrti, tolik zraněných a umírajících. Měla bych být schopná jim pomoct… měla bych to zvládnout postarat se o ně. Ale při tom jsem jedna z nich. Něco tam uvnitř mě bojuje za to, aby mě nepohltila temnota, která zasáhla i mého draka. Vzhlédla jsem k obloze.
„ Laerone…“
Sledovala jsem bouřkové mraky. Někde tam byl a kdo ví jestli nebloudil sám v sobě. Neslyšel mě a to mi nahánělo větší strach než to, že mě pohltí temnota. Byl to on… On a moje matka, kdo mě z temnot už jednou vyvedli… nechci zůstat sama.
„ Je špatné, že se s ním nemůžu spojit.“

Oheň a čepele
Ahri

Rozběhla ses nakonec s veškerým přemáháním směrem k té příšeře a skočila. Tvé dýky se zasekly do dřeva a pak už jsi pomalu začala šplhat. Smrad, který z příšery šel byl dusivý a natahovalo tě z něj. Nejspíše by ses i pozvracela, kdybys neucítila spalující zášleh, který ti olízal zády a popálil částečně vlasy. Přinutilo tě to zhoupnout se a vyskočit výše a zaseknout dýky pod úrovní prsou. Visela jsi tam tak a pak se to monstrum začalo hýbat a ošívat. Rozmachovalo rukama snažilo se tě shodit, ale oheň to dál spaloval. Ryčelo to až ti to rvalo uši. Cítila jsi, jak ohnivé jazyky spalují tvé ruce, předloktí, nohy, tvář....prostě vše. Navíc tělo bestie bylo nyní plné žhavých uhlíků, které spalovaly také jen co ses na ně nechtíc natiskla. Bolest však překonávalo odhodlání, to monstrum dorazit a přežít.
V pozadí jsi slyšela, jak něco ten mág tobě cizím jazykem mumlal. Plameny na hrudi tvora trochu ustoupily, aby odhalily jeho podivné srdce. Hnáta se po tobě opět ohnala div tě nesmetla doslova jsi cítila, jak ti jeho dřevnatý hřbet ruky drhl při promachu o zbroj a se vší silou se nakonec udržela. Už jsi byla jen kousíček od svého cíle. Už jen jeden posun a mohla si ho dorazit. Příští okamžiky rozhodnou o tom, kdo bude žít a kdo zemře.

Znamení ohně a síla čepele

Koukala jsem na stoupající dým a lehce nakrčila nos nad smradem, který se rychle šířil do okolí. Muž který se zjevil vedle mě promluvil a já k němu jen lehce vzhlédla čekající na odpověď k jeho vlastní otázce. Ta bohužel nebyla o nic příjemnější a v mých očích se zjevila další otázka. Bohužel mé rozptýlení bylo veliké, když jsem sledovala rychle blížící se monstrum a snažila se vymyslet, jak jej zneškodnit. Byla jsem připravena k úskoku než monstrum dostalo další zásah. Sama jsem se postavila z pět do bojového postoje. Nyní nebylo zapotřebí utíkat čekala jsem, že to monstrum zabije sám. Proč by jinak ten boj začínal, že?
Co prosím?!
Oči jsem lehce vytřeštila než jsem se podívala na hořící monstrum. Jeho tělo bylo pokryté ohněm a já se měla dostat k "té věci" místo jeho srdce?! To jako krucinál jak! Nechtěla jsem přiznat svou slabost a debatování by ubralo další čas k použití síly k ukončení života té příšery. Pouze jsem kývla a vzala si do ruky i druhou dýku. Budu muset k "srdci" vyšplhat, i přes ty plameny.
Rozběhla jsem se a skokem se dostala pouze na úroveň boků. Mé dýky se zabodly do dřeva a já si skousla ret, ať nezačnu zvracet. Být takto blízko bylo opravdu hodně nebezpečné a já už nyní cítila žár od plamenů. Příšera byla jsem mimo, alespoň částečně a já se posunula o dva "kroky" vpřed. Očekávala jsem, že se každý okamžik probudí. I když jeho tělo bylo dobře kryto hroty mých dýk cítit musela. Nyní šlo o boj s časem.

Rozprava s kočím
Zumishi

"Pro tebe možná, pro takové, jako jsem já a naše vesnice přináší jen smrt a zkázu."
Opáčil starý kočí chmurně a popohnal zvíře, abyste se rozkodrcali zase trošku rychleji. Vozka notnou chvíli mlčel a zdál se být zahloubaný do myšlenek, které ti před okamžikem sdělil.
"Vážný problém? Spíše to bez, jako příležitost. Taková, jaká se nenaskytne každý den."
Zašeptal onen hlas v hlavě a doslova jsi cítil, jak tobě směřuje škodolibý úsměv neviditelné tváře. Muž opět vzhlédl a slétl očima k tobě.
"Ymmmch....u nás ve vsi je jedna kořenbába, ale jak moc tě dá do kupy to nevím. První pořádný město je asi dva cesty odbočkou, která leží ještě kus cesty před námi. Koňmo by ses tam dostal snáz."
Zabručel a znovu lehce práskl do opratí.
"Nebo vozem, tím by to šlo také rychleji a nemusel bys spoléhat na nějakou šarlatánku ze vsi a její odvary z jedovatých hub."
Zacvrlikal ti znovu hlas a vozka se jakoby nervózně ošil. Skoro, jako by ten hlas slyšel.

Stará elfí svatyně
Ilya

Veska tě dál lehce podmračeně podpírala a starostlivě se ohlédla na Heremonda.
"Ale ano jsem. Jen....uh.....doufám, že zbytek cesty bude už o něco poklidnější."
Dovydýchával se a pomalu se opět narovnal. Ještě jednou se ohlédl k zavřenému průchodu a trčící ruce.
"Doufám, že se jim to nepodaří otevřít, nebo prorazit."
Zabručel spíše pro sebe. Veska si tě trošku nadhodila, aby tě mohla lépe chytnou za ruku, kterou si přetáhla okolo ramen a pevněji tě chytit druhou okolo beder.
"Fajn kudy dál? Je tu docela tma."
Odtušila. Její štít tě tlačil do loktu a okolo vás se roztahovalo příšeří, jediné mlhavé světle zelené světlo, které tu bylo vydávaly občasné shluky drobných hub na stěnách, nebo stropě.
"Snad to není bludiště."
Zaúpěla trochu pesimisticky Veska. Heremond jí mečem poklepal na štít na zádech.
"Musíme jít, nevíme kolik času máme."
Vybídl vás. Už po prvních asi dvaceti metrech jste si všímali, že se chodba lehce svažuje, takže jdete hlouběji do kopce a pak možná dokonce až pod úroveň lesa samotného. Co začalo být problematičtější, bylo to, zprvu jen malé úzké boční chodbičky najednou byly mnohem větší a častější. Vaše zlá obava se potvrdila je to zde bludiště a rozcestí a chodeb je zde, jako v mraveništi.
"Skvělé a jsme v pytli, co teď?"
Slétla pátravě očima Veska k tobě.

Posvátný roh a jeho tajemství
Alasseon

"Najdi jinou cestu. Pamatuj, že království dělá jeho lid. Země bez lidu není královstvím."
Pronesl tvůj otec mírně a pak se ohlédl kamsi do sněhových závějí, jako by něco zaslechl. Jeho výraz byl ustaraný, než se vrátil pohledem opět k tobě.
"Pokud opravdu věříš tomu, co říkáš Ale, pak nečel hrozbě sám."
Pomalu se nadechl a udělal krok blíže k tobě. Jeho silná paže tě sevřela okolo ramen v chlapském obětí, kdy tě k sobě přitiskl.
"Ona to ví, vždy ti bude na blízku můj synu. Hodně štěstí."
Usmál se na tebe a pak jsi cítil, jak se začal rozplývat a vše okolo se zase mlžilo. Sněhové vločky ti vletěly do očí a až nyní sis uvědomoval, že jsi byl pryč mnohem déle, než rok. Pro elfa rok nic není, takže mu snadno přijde třeba i deset let, jako rok, možná i déle. Stárnete mnohem pomaleji, takže sledovat léta, nikdy nebylo nijak zvláště třeba.
Najednou jsi však byl opět v příšeří hrobky s rohem v ruce obklopený dusnem a zmateným rádcem, který tě sem přivedl.

Temné zprávy
Nalaya

"Mág?.......Hmmm ano něco takového by mohlo tohle způsobit."
Zatvářil se zamyšleně, nejspíše neměl čas se dívat na magický střet Laerona s tím nepřátelským černokněžníkem, nebo co to bylo. Pak znovu pohlédl na tebe.
"To nedokáži s jistotou říci. Lze to pouze.....sledovat. Díky nepřesnosti identifikace nejsem schopen předpovědět přesné chování, nebo možnosti šíření."
Zatvářil se omluvně a lehce nazlobeně sám na sebe. Když jsi pak přeskočila do vzpomínání, mlčel a nechal ti prostor se vypovídat.
"To mne mrzí.......ano ale jen ven ze stanu. Ještě jste nenabrala síly."
Upozornil tě hlasem kárajícího učitele a pak ti s dlouhým výdechem pomohl vytáhnout se na nohy a podepřel tě.
"Možná je to v tuto chvíli to nejlepší, co se mohlo stát, abyste se trochu zotavila, vzhledem k tomu, že nevíme v jakém stavu ať už psychickém, nebo fyzickém Váš drak je."
Zkusil nadhodit i onu světlejší stránku věci. Stále však nepřicházela od Laerona žádná odezva. Když tě léčitel vyvedl před stan. Několik bojovníků, kteří tam na tebe čekali se pohnulo, aby vstali, nebo se ti vydali na pomoc, než jsi je zastavila, že je vše v pořádku.
Před stanem jsi neviděla nic, co by tě nadchlo. Prostor poblíž zavřené brány se stal změtí provizorních stanů a přístřeší, kde se léčitelé i úplní začátečníci starali o raněné a umírající, které se sem někomu podařilo dostat z bitvy. Tolik zraněných jsi nikdy ještě neviděla. A zranění to byla ošklivá, od utržených končetin, po hluboké bodné rány, nebo klasická zranění z bitvy. Věděla jsi, že ne každý následující dny přežije. Co se děje za branou nebylo jisté, musel bys minimálně na hradby, abys viděla dění, avšak zvuky boje k vám ještě doléhaly, ač ne už tak silné.
"Měla byste se vrátit na lůžko princezno."
Pravil k tobě mírně léčitel, který tě podpíral.