Andor.cz - Dračí doupě online

Elfí svatyně

V momentě kdy praskla kouzelná bariéra, se mi do žil vlil nový příval adrenalinu a pustila jsem do brány více magie.

No tak dělej, dělej, dělej, otevři se!

Naši nemrtví společníci už si razili cestu k nám, a na poslední chvíli se brána otevřela. Srdce mi poskočilo nadějí a radostí zároveň, ale tělo mě odmítalo poslouchat.
Veska s tohoi naštěstí všimla a začala mi dělat oporu, já jsem se zmohla pouze na vděčný pazvuk. S poslední sílou vědomí jsme se doplazili za bránu.

S rozostřeným viděním jsem starostlivě pohlédla za sebe na Heremonda, jestli se nás drží. Brána se začala zavírat, já jsem nemohla nijak reagovat nebo varovat Vesku, nešlo to.
Naštěstí si toho všiml a jen tak tak vyvázl.

,,Heremonde…jsi v poř…“ Svět se mi najednou začal točit a pohlcovala ho tma.

Temné zprávy

Dívala jsem se ven, takovým trochu prázdným výrazem.
Moje moc ohrožuje můj život a také životy ostatních. Jsem nebezpečná všem v okolí, když se něco zvrtne a čím silnější kouzlo, tím víc…
Zmínka o tom, že musela anomálie vzniknout dnes, mě donutila obrátit k němu pohled.
„ Takže, když mého draka zasáhl ten mág…?“
Zachvěla jsem se.
„ Bude se rozšiřovat samovolně?“
Sklopila jsem zrak k rohu. Vzala jsem ho mezi prsty a smutně jsem se pousmála.
„ Doufala jsem… doufala jsem, že jsem přišla včas… Nevím jaký byl, nemohla jsem ho poznat, jen z vyprávění matky a sem tam zmínek někoho dalšího.“
Položila jsem roh na svůj klín.
„ Pomohl bys mi prosím na nohy a ven ze stanu, chtěla bych vidět, co se děje venku. Potřebuji vědět, co je s matkou a Ar… králem Trionu.“
Zvedla jsem pohled k léčiteli. Nebude souhlasit, ale vidět je potřebuju… a vzhledem k tomu, že tu ještě nikdo z nich není… nejspíš neskončil ani boj. A to mě moc neuklidňuje, zvlášť, když matka padla.
„ Nedaří se mi propojit s drakem… není to moc dobré… a musím se vrátit ke svým svěřencům.“
Skousla jsem si ret.
Laerone… Slyšíš mě? Laerone…

Otec


,,Jednou jsem zkrotil i tebe, tak roz zkrotím také... Já věřím tomu že dávná spojenectví přetrvávají... A také věřím svému lidu, ale Otče, oni jsou tu před branami, mají hlad a je jim zima... Nemůžu je sem vmáčknout všechny."
Pozoruji ho a prohlížím.
,,Ale také tu nemohu jen sedět a čekat..."
Když řekne, že se krátí čas, tak povzdechnu...
,,Můžeš pro mě něco udělat? Pozdravuj matku a vyřiď jí, že se mám dobře ano?"
Usměju se a stále si ho prohlížím, přijde mi, že jsem ho neviděl roky... A né jen jeden.

Zastávka

,,Nemrtví? To už zní jako vážný problém." přemýšlím, zda o tomto ví vedení cechu. Určitě ano a odhaduji, že už poslali pár lidí, aby zjistili užitečné informace. Organizace nikdy nezahálí, zvlášť když jde o takovéto události.

,,A draci tím spíš. Pokud je to tedy pravda." pronesu pochybovačně. K těmto informacím už jsem skeptičtější. Aby něco dokázalo vylákat draka z díry.....co by vlastně dokázalo takové bytosti donutit k nějaké bojové akci?
,,Pro klid místních by to určitě bylo dobré. Ale válka sebou nese kromě trablů i peníze. Práci a živobytí." pronesu zamyšleně. Nemíním se účastnit žádného ozbrojeného konfliktu. Ale obyčejní lidé obvykle nejsou schopni vnímat věci i z jiné strany. Bez ohledu na provokaci hlasu. Můj plán je dát se trochu dopořádku a odcestovat zpět do enklávy a podat hlášení o úspěšně nezdařené misi. Je to paradoxní, nakolik jsem pohořel, že mise je v podstatě splněna, přestože ne mou zásluhou. Pořád mi vrtá hlavou, kdo byla ta magická osoba, která tak jednoduše porazila marodéry.
,,Dobrý muži, víte o někom v dalším městě, kdo by mi mohl trochu lépe ošetřit tu ruku?" optám se vozky. Ptám se i kvůli tomu, abych odvedl jeho myšlenky od války k něčemu pro mne nyní reálnějšímu.

Oheň a čepele
Ahri

[/i]
O okamžik později stanul vedle tebe a pozoroval to ohavné stvoření naprosto klidným pohledem. Viděla jsi, že hodnotí každý jeho pohyb, ale sám neudělal žádný nazbyt.
"Hmm víš v čem je potíž u těchhle ošklivých potvor?"
Slétl k tobě koutkem oka zatímco se ještě doutnající příšera rozešla docela rázným a rychlým krokem k vám.
"Že jen oheň ho zabít nedokáže. Jen zvládne odhalit místa, kam posléze může proniknout čepel a způsobit smrtící zásah."
Bavil se s tebou nadále klidně, jako by ti právě sděloval, jaké dnes bude počasí. Monstrum bylo stále blíž a blíž. Už vás dělily jen okamžiky od toho, než vás bude moci svou mohutnou prackou smést a rozlámat, jako dřevěné hračky.
"Jaspergio!"
Udeřil mág koncem hole do země právě ve chvíli, kdy bylo monstrum od vás asi na tři metry a napřahovalo se, že vás smete. Z krystalu na jeho holi vylétl rudý zášleh, který se změnil v obří ohnivou kouli, která narazila do hrudi příšery. Dřevo zapraštělo, bylo to cítit hnilobným táborákem a monstrum zavřeštělo a zapotácelo se o několik vratkých kroků zpátky. Hruď jí celá plála, kusy dřeva odpadávaly a stravovaly další kousky dřeva.
Mág se pohodlněji opřel o svou hůl a pohlédl úkosem vyzývavě na tebe.
"Zbytek je na tobě děvče. Vidíš tu temně fialovou matně zářící věc v hrudi té bestie? Tam musí tvá čepel zasáhnout, abys ho zabila. Nemáš moc času, než se zase trochu vzpamatuje."
Oznámil ti mág a pozoroval tě. Když jsi pohlédla na hruď monstra, ze které ještě šlehaly plameny spatřila jsi někde v místě, kde by mělo být normálně lidské srdce onu temně fialovou matně zářící věc, která se předtím musela skrývat pod pevným dřevem, které spálil oheň. Dostat se však k tomuto místu, nebude vůbec snadné a plameny asi taky nepomohou.

Temné zprávy
Nalaya

"To je Vaše osobní soukromí princezno, do kterého mi nic není."
Vyjádřil se s naprostým klidem ohledně tvého možného těhotenství. Nad tvým následným výlevem zoufalosti si druid dlouze povzdechl.
"Ne chci tím říci, že musíte být opatrná. Velká moc nepřináší jen velkou zodpovědnost ale také velké oběti na to pamatujte. Taky Vám tím chci říci, že je třeba najít řešení tohoto problému, protože to ohrožuje Váš život. Ano čím mocnější kouzlo tím více."
Přikývl lehce a pak se na chvíli odmlčel, aby ti dal prostor opět promluvit.
"Nikdy v minulosti jsem neměl příležitost ani potřebu prozkoumávat Vaší magickou stabilitu. Takže ne, zjistil jsem to až dnes, když Vás Vaši bojovníci přinesli ke mě, abych Vás léčil."
Promnul si zamyšleně bradu, nad možnou příčinou, kterou jsi navrhla, ale pak lehce zavrtěl hlavou.
"Nemyslím si, že by to bylo možné, dle velikosti té temné anomálie bych odhadoval, že musela vzniknout dnes. Jinak by byla mnohem větší."
Nahodil svou vlastní ne moc přívětivou domněnku a následně se usadil poblíž tebe.
"Ne nebyl, slyšel jsem o ní ale v té době jsem nebyl v hlavním městě, nýbrž na diplomatických cestách. Mrzí mne Vaše ztráta byl to dobrý muž."
Podotkl a pozoroval, jak budeš reagovat a jestli se ti náhodou z nějakého důvodu nepřitíží.

Dračí volání?
Lenora

Nedalo ti to, dračí řev tě tak nadchl a rozproudil krev v žilách, že jsi zatoužila okamžitě letět za ním. Jak budou reagovat děti až tě uvidí proměněnou? Budou nadšené? Budou se tě bát? Vymanila ses z jejich sevření a zachytila jejich poplašené pohledy, když jsi od nich odstoupila. A pak jsi dala průchod svému dračímu já a rozhodla ses na sebe vzít svou skutečnou dračí podobu. Cítila jsi, jak tě prostupuje magie a každou chvíli se začneš měnit a.......prudký osten bolesti ti projel celým tělem a srazil tě na kolena. Nebylo to zvenčí, ale z tvého nitra. Celá ses zachvěla, ještě chvíli bolest odeznívala.
"Teto! Co je s tebou?!"
Vyhrkla holčička a vyděšeně se vrhla k tobě, chlapec jí následoval. Bolest pomalu ustupovala a ty sis všimla, že tvá kůže se jen neznatelně zavlnila a zůstala jsi nadále elfem. Žádné šupiny, žádná křídla a dlouhý krk, nebo ocas. Pořád jsi byla jen ta bělovlasá elfka. Nechápala jsi, proč tomu tak bylo, co se stalo. Že by vedlejší efekt portálu? Než jsi nad tím začala více přemýšlet uslyšela jsi opět zařvání draka na oné hoře, tentokrát mnohem zoufalejší a naléhavější. Děti se k tobě znovu natiskly.

Odchod z Detrimu
Arellana

Ratias se jen zvonivě zasmál a přidal do kroku stejně, jako ty.
"Neboj se neodejdou bez nás. Stihneme to."
Mrkl na tebe přátelsky. A vskutku měl pravdu, o pár minut později jste dorazili na shromaždiště. Snědý mág s tou překrásnou zajímavou holí neznámého materiálu stál už u hloučku dalších mágů, kteří se k němu sešli. Taky jste si mohli všimnout, že ještě někteří dobíhají, takže poslední nejste. Celkově se zdálo, že vaše skupinka by mohla čítat zhruba na dvacet členů. Většinou se však jednalo o spíše nezkušené jedince, které sis pamatovala ze svého studia.
"Páni nečekal jsem, že nás půjde v jedné skupině tolik."
Šeptl k tobě Ratias.
"Připravte se mládeži za deset minut vyrážíme. Takže poslední šance si to rozmyslet, nebo dozařídit maličkosti, až projdete portálem není cesty zpět."
Rozezněl se okolím hlas onoho snědého mága, mezi ostatními mágy to šumělo vzrušeným šepotem. Některé jsi od vidění znala, ale s nikým jsi nikdy nějak extra nekomunikovala od toho jsi vždy měla Ratiase.
"A je to tady."
Sykl na tebe Ratias a s úsměvem do tebe ždrcl. Minuty ubíhaly rychleji, než jste čekali a pak, když utekla ta poslední, mág udeřil koncem hole do země a před ním se otevřel mihotavý průhledný lehce nafialovělý oválný portál, kterým se dalo pohodlně projít.
"Je čas."
Vybídl vás. První nedočkavci začali procházet portálem.

Stará elfí svatyně
Ilya

"To není zrovna ten správný časový údaj, který jsem očekával."
Odvětil Heremond a postoupil trošku zpátky do chodby, pozvedl svůj štít a zapřel o něj meč, aby mohl pohodlně v případě potřeby bodnout. Veska stála nervózně vedle tebe a přešlapovala sem a tam.
"Skoro mi přijde, že vůbec nevíš, co děláš."
Zabručela možná spíše pro sebe, než k tobě. V okamžiku, kdy jsi začala vypouštět svou magii do dveří jsi ucítila taky něco dalšího. Magická bariéra praskla. Přejela ti z toho husina po zádech.
"Děvčata ať tam děláte, cokoli hoďte sebou, brzo tady bude docela horko!"
Houkl na vás dozadu Heremond a vy jste uslyšely, jak se jeskyní rozléhají chroptivé a mlaskavé zvuky doprovázené křoupáním starých kostí, jak se nemrtví hrnuli do útrob svatyně za vámi.
"Už jsou skoro tady tak dělej!"
Hryzala si nervózně ret Veska a potřásala mečem, protože nevěděla, jak by v tuhle chvíli pomohla. Ozvalo se mlasknutí a dunivý náraz štítu o něco.
"Máme je tady."
Oznámil Heremond a tys ucítila, jak se pozvolna zeď začala rozestupoval, sypal se prach a trhaly se pavučiny, když dva tlusté kusy kamene se rozestoupily postupně na velikost dveří.
"Páni! No už bylo na čase."
Chytla tě Veska za paži a vytáhla tě zpátky na nohy, tys je měla, jako z olova. Stálo tě to dost energie, takže jsi byla ještě za její oporu ráda.
"Musíme jít!"
Křikla Veska a začala tě táhnout do chodby, Heremond držel dál nemrtvé. Taky se ozvalo jakési krrrrch a pak se začaly kameny zase přibližovat k sobě. Heremond si toho všiml a rychle začal couvat. Chvíli to vypadala, že kvůli brnění mezi kameny uvízne a ty ho rozdrtí, ale nakonec se se skřípotem prodral za vámi, brnění měl trochu pomačkané a podřené a těžce oddechoval.
"Na tohle začínám být starý....uaahh!"
Cukl sebou, když se mezi kameny prodrala ruka jedné zombie, ale vzápětí se ozvalo křup, krrppp, fllllst a její zbytek byl rozdrcený mezi dveřmi, jen směsice vymačkané šťávy vytékala pod vaše nohy a ruka se ještě křečovitě chvěla.

Svatyně

Nechtěla jsem zatím myslet na nejhorší. Postupovali jsme dál svatyní a stále jsem měla naději, že z tohohle problému jednoduše vyvázneme.
Snažila jsem se nemyslet na tříštící se ochranné kouzlo a držela se instinktivně u Heremonda.
Pochmurné myšlenky mi pomáhalo rozehnat ono prostředí svatyně. Příjemná útulnost a příroda, která byla hlavním stavebním kamenem této chodby, ve mně vzbuzovala hlubokou úctu ke svým předkům.
Jen mi bylo líto, že nemám čas to tu prozkoumat v klidu a dokonce se sem už možná nikdy nedostanu, co víc, bohyně ví, zda svatyně zůstane nedotčená.
Šli jsme dále podél spletitých kořenů. Očima jsem nevěděla kam dřív, matně jsem si představovala, jak svatyně mohla vypadat dřív, a jakým vybavením disponovala. Z představ mě vytrhlo ono kouzelné pouto, které nás kamsi vedlo.
Narazili jsme na kamenné dveře, které pouštějí dál pouze za splněných podmínek. Mihla jsem okem po oltáři. Má zde nějakou důležitou úlohu?
Starému jazyku jsem bohužel nerozuměla. Je pravda že babička občas prozpěvovala různé prastaré říkanky, ale nikdy jsem neměla zájem se o nich dozvědět víc. Jak se mi to mohlo teď hodit!
Pomalu na mě dopadala nervozita mých společníků. Co mám nyní dělat? Jak jim mám říct, že jsem poprvé ve světě venku a nevím jak dveře otevřít?
První varianta, která mě napadla, byla si zkusit rozpomenout na říkanky své babičky a doufat že dveře na nějaké slovo zareagují. Ihned jsem toto řešení zavrhla, nemám tolik času, na to abych tu přeříkávala náhodná slovíčka.
Pokud byla moje domněnka správná a tato chodba opravdu sloužila elfím léčitelům pro útěk, napadla mě jediná volba. Prokázat dveřím, že jsem jednou z nich.
Nevím, jakým množstvím magie jsem disponovala, většinu jsem vyčerpala, jak již bylo řečeno, u útesů a jestli mě dále podpoří svatyně, ale nebylo zbytí.
Opřela jsem se zády o dveře, abych viděla na okolí a na případného nepřítele. Na jejich studený kamenný povrch jsem přiložila dlaně a pozvolna jsem do něj pouštěla léčitelskou magii.
,,Uvidíme“ Odpověděla jsem Heremondovi a usmála se na něj. Popravdě jsem nevěděla, zda to zabere a jak dlouho vydržím, než odpadnu a ztratím vědomí.

Odchod z Detrimu

S těžkým srdcem opouštím nejlepší přítelkyně, smutné myšlenky však rychle zaplaší jiné starosti.
Na okamžik mi hlavou probleskne myšlenka, že bychom chodit nemuseli, že bychom zde mohli zůstat. Chvíli se tou myšlenkou zabývám, ale pak jí hodím za hlavu. Nedokázala bych se na sebe podívat do zrcadla, kdybych teď vycouvala. A o tom, jak by se na mě díval otec, nechci přemýšlet už vůbec.
Kdepak, už není cesty zpět. Můžeme jen pokračovat vpřed a doufat v lepší zítřky.

"Nechci, aby odešli bez nás!"
Řeknu rozhodně. Přála bych si přitom, být alespoň z poloviny tak sebejistá, jak zním. Nestudovala jsem však celé ty roky pro nic za nic. Mám možnost něco udělat, změnit. A nevyužít takovou příležitost by byl hřích. Nehledě na to, že problémy by si nás nakonec mohly najít i tady.

Nadhodím si vak na rameni, a vykročím směrem ke shromaždišti. Čím blíže jsme, tím těžší se mi moje nohy zdají. Mám strach, ale nepřiznala bych to ani za zlaté prase. Koutkem oka střelím po Ratiasovi. Hledám na jeho tváři stopy nervozity, nebo obav. Znám ho celý život, věřím mu, jako svému bratrovi. Jestli se nebojí on, nebudu se bát ani já. Do řeči mi ale rozhodně není.

Na cestě, s dětma

Portál byl pryč a spolu s ním i Kvítko. Nemusela jsem být kdovíjaký myslitel, abych se dovtípila, že Kvítko se nevrátí a neuvidím jej tedy už nikdy. Bohužel, čas na žal teď nebyl. Musela jsem ho odložit prozatím, neboť měla jsem nastarost ty děti, které potřebovali někam do bezpečí. Což zaprvé znamenalo do hlavního města, což i zadruhé byl předtím plán Ala a zatřetí, to byla tak nějak jediná možnost, jediný nápad, který jsem v tuhle chvíli měla.
Chystala jsem, že vyrazíme, když můj žaludek zareagoval na onen průchod portálem, né zrovna moc příjemně a stálo mě to dost úsilí, nevyhodit to nic co v něm bylo, ven.

"To nic. Jsem v pořádku, to ta magie." odvětím dětem a snažím se přitom trochu usmát.
"Vyrazíme k hlavnímu městu. Vím, není to zrovna blízko, ale směřoval tam předtím i princ. A pokud někde najdeme vodu k pití, budu jenom raději. A, jsem Lenora." svěřím se dětem se svým plánem cesty, se kterou můžou i nemusí souhlasit, ale momentálně moc na výběr nemáme.

Další okamžik, skoro jakoby by zamrazilo až v morku kostí...
Rozhlížela jsem se kolem, snažím se určit naši další cestu, když tu jsem začínala pozvolna poznávat krajinu v dohledu. Srdce a útroby mi sevřela čísi studená, ledová ruka. Kromě úzkosti, naplnili mou mysl i žalem naplněné vzpomínky, na poslední chvíle kdy jsem jej spatřila živého...

Z tíživých, žalostných myšlenek vytrhne mě potom něco, co jsem neslyšela už nějakou řádku let a též myslela, že už vlastně možná ani nikdy neuslyším.Děti se samozřejmě báli, ale mě poskočilo srdce a rozbušilo se v jistém nadšení divoce. Chvíli přemýšlela jsem, než nakonec dračí duše nad voláním hlavy zvítězila.
"Děti, usnadním nám trochu cestování." řeknu jim s trochou úsměvu a poodstoupím krok dva, jestli se tedy od nich vymaním, abych se tedy mohla proměnit do pro mě trochu přirozenější podoby šupinaté.

Před oponou

Ležela jsem a sledovala léčitele. Myšlenky se mi míhaly nejrůznějšími směry, nebyla jsem schopna přemýšlet nad tím, že je něco špatného semnou, když mnohem hůř na tom mohla být matka. A kdo ví kde byl konec Arwinovi. Když zmínil těhotenství, zpozorněla jsem.
„ Myslím, že to ani není možné, když jsem nikdy nelehala s mužem.“
Zavrtěla jsem hlavou. Bylo by to při nejmenším podezřelé, kdyby narazil na něco takového. Dívala jsem se na léčitele a mračila jsem se s každým jeho slovem víc a víc.
„ Takže chcete říct, že vlastně nikdy nebudu schopná použít plnou moc, protože ji neudržím. Ba co hůř, stačí magický výkyv a stane se ze mě vražedný nástroj, který neovládá vůbec nikdo?“
Naklonila jsem hlavu lehce stranou, zamračená.
„ Takže vlastně budu k ničemu, protože cokoliv víc by mohlo být nebezpečné, pro ostatní?“
Pohled mi těkl k bojišti a na čele se mi zvlnila vráska. To jak mluvil o tom, co jsem provedla, i když mi to nevyčítal přímo, bolelo. Neovládla jsem se a zřejmě moje ovládání bude jen složitější. A hůř, tím, že jsem dračí jezdec bude problém i s drakem…
„ Jak dlouho už pozoruješ u mě tyhle anomálie? Ty výkyvy? Zjistil si to dnes, stejně jako o té temné, nebo už to víš delší dobu?“
Převalila jsem se na bok a pokusila jsem se opřít o loket a posadit se.
„ Je to má vina, že tam je. Zachránila jsem život příteli a sama jsem málem zemřela.Tehdy mě zachránila matčina síla a Laeron. Provedli mě tmou.“
Podívala jsem se na ruku, kterou jsem vytáhla jed z Ralova těla do svého.
„ Byl jste v té válce před padesáti lety? Když zmizel můj otec?“

Hnilobná příšera a ohnivá společnost

Snažila jsem se spíše sama sobě dodat nějakou energii a odhodlání v tom, ať pokračuji. Nevýhoda byla znatelně na mé straně a začínala jsem litovat toho, že jsem se vůbec do toho pustila. Oheň byl v nedohlednu, ale brzy mi začalo být teplo, dokonce horko.
Ohnivá koule se prohnala nad mou hlavou a já pár kroky zacouvala stále připravena k útoku než je příšera zakymácela. Kusy hnilobného dřeva a kostí odletěly do strany a já se lehce podívala přes své rameno. nemohla jsem jen tak spustit zrak z příšery. Pomalu jsem se od ní, ale přesto vzdalovala. Nechtěla bych uhořet za živa.
Muž stojící ve vypáleném kruhu v trávě vypadal vážně. Jeho hlas byl tvrdý a přísný. I když jeho věk byl znatelně vyšší než můj, alespoň vzhledově, tak byl velmi dobře upraven. Musel být nějaký mág, či něco takového. Hůl na jeho zádech byla velkou nápovědou.
Otázka, která byla spíše oznámením mě donutila lehce pozvednout obočí. Když to není otázka nemusel to říkat přeci.
,,Myslím, že váš způsob boje bude více účinný než ten můj." pokrčila jsem rameny. Sama jsem otočila zpět svůj pohled k netvorovy. Jeho kouzla budou lepší než můj meč, který si dříve otupím o jeho kosti než, abych mu způsobila nějaké zranění.