Andor.cz - Dračí doupě online

Na okraji opony
Nalaya

"Nemusíte se obávat princezno jsou tu připravení další mnohdy zkušenější léčitelé, než jsem já. O každého raněného bude dobře postaráno."
Ubezpečil tě klidným hlasem a pak stejně, jako ty pohlédl na vojáky. Ti si vyměnili pohledy, pak ještě jeden na ujištěnou koukl na tebe a když jsi přikývla zvedli se.
"Budeme poblíž, kdyby něco."
Oznámil a s mírnou úklonou se se svými společníky vzdálil. Tvůj drak se neozýval, cítila jsi jeho divoké pocity a myšlenky, ale to bylo vše. Vše bylo vzdálené a uzavřené do sebe.
Druid se ztěžka posadil vedle sebe na velký kámen a pomalu vydechnul.
"Nemám pro Vás úplně dobré zprávy princezno."
Začal trošku zamračeně a očividně se snažil najít správné slova, jak to formulovat.
"Při Vaší léčbě.....hmmm jak bych to správně nazval....objevil jsem ve Vašem těle určité.....anomálie......ne nejste těhotná pokud Vás napadá toto...."
Ubezpečil tě záhy ale moc jako polehčující okolnost to neznělo.
"I když bych si přál, aby to byl spíše plod lásky, než toto.....ahhh....ty anomálie jsou vlastně jakési zhluky Vaší magie ve Vašem těle. Za normálních okolností nic neobvyklého, každý magicky nadaný je má, ale jsou v rovnováze, kterou si tělo každého z nás udržuje samo ale u Vás....."
Znovu svraštil obočí a zadíval se na tebe.
"Je rovnováha znatelně narušena a proto se Vaše magické anomálie shlukují do mnohem větších a nebezpečnějších uskupení, než je obvyklé. To, že jste Dračí jezdec tomu asi moc nepomáhá ani Vaše mocná magie.....ve výsledku to znamená, že nad sebou můžete kdykoli ztratit kontrolu, protože převládne ona magická anomálie......Ano jako dnes, když Vás strávila Vaše ohnivá magie."
Odsouhlasil chmurně, ale nezdálo se, že by ti něco vyčítal.
"Problém je, že spojení s Vaším drakem tyto výkyvy abnormálně umocňuje, protože i on je nestálý, jen jeho tělo se mnohdy dokáže poradit s těmito výkyvy lépe, než naše těla. Navíc, mám jisté podezření, že nevědomky tuto nestabilitu přefiltrovává na Vás. A jsou to také právě tyto nestability, které Vám znemožňují dotáhnout některá mocná kouzla do konce, a pokud ano nese to sebou nemalé riziko. A pak je tu ještě jedna věc......."
Starosti ve tváři se mu ještě prohloubily.
"Také jsem ve Vás dnes objevil novou mě docela neznámou anomálii, ale jedno vím jistě je temná, velice temná a nebezpečná."
Vzhlédl opět na tebe a dal ti chvíli času, abys to mohla vše vstřebat.

Odchod z Detrimu
Arellana

S krokodýlími slzami v očích jste s Ratiasem nechali Vessu za sebou. Ještě dlouho jste cítili její zoufalý pohled plný slz, než jste jí zmizeli v záhybech města. Neschopná slova vás vyprovázela pohledem.
Když jste byli dost daleko Ratias na tebe pohlédl koutkem oka a mírně přikývl.
"To mi povídej. Vůbec se mi nechce trhat naší partu ale s námi nemůže."
Povzdechl si a šel vedle tebe, zamyšleně vrazil ruce do kapes a chvilku přemýšlel.
"Jestli už máme vše vyřízeno tak asi na shromaždiště, ať neodejdou bez nás. Přece jen ten mág, co nás povede vypadal, že si na dochvilnost docela potrpí."
Nadhodil Ratias a další hodnou chvíli mlčel. Stejně, jako ty i on měl smíšené pocity z vašeho odchodu. Ale už jste se jednou rozhodli, takže nebylo cesty zpět. Tedy bylo.....ale představa, že se s prosíkem vrátíš domů a budeš čelit svému otci, nebyla dvakrát přívětivá.
"Takže připravená do toho vkročit?"
Koukl po tobě Ratias a snažil se asi vypozorovat ve tvé tváři nějaké ujištění.

Loučení

Naposledy obejmu Vessu, a odtáhnu se od ní. Vidím, jak se jí po tváři koulí slza, sama musím jednu zamáčknout. Kdepak, jsem velká, a mocná mágyně. Takové přece nebrečí.
Pohladím kamarádku po tváři a zastrčím jí pramen vlasů za ucho. Do úsměvu se musím nutit. Část mě si přeje, aby také mohla jít s námi. To je ta, která nechce trhat partu. Ta druhá ví, že tady bude v bezpečí. Ona a Ratias jsou jediná rodina, která mi nyní zůstala. Je dobré vědět, že alespoň Vesse nic nehrozí.
"Ani si nevšimneš, že jsme pryč, a budeme zpátky."
Řeknu. Zním velmi nepřesvědčivě i sama sobě. Raději Vesse naposledy zamávám, popadnu Ratiase za rukáv, a rozeběhnu se pryč.

Zastavím se, až když dívka zůstane daleko za námi.
"Tohle bylo mnohem těžší, než jsem si myslela."
Zamumlám tiše, a trochu bezradně se podívám na svého nejlepšího kamaráda. Rychle se ale oklepu. Vyrážím do boje, na Vessiny slzy budu ještě vzpomínat, jako na něco hezkého.
"Dobře, takže...kam teď?"

Před oponou

Tak snadno mě položil, tak snadno jsem vyčerpáním padla a nebyla jsem schopna se o sebe postarat… Natožpak o někoho dalšího. Zůstala jsem ležet, ale alespoň jsem pootočila hlavu kolem, abych se podívala jestli tu semnou někdo leží nebo je. Viděla jsem jen vojáky, kteří mě sem donesli a léčitele, který mluvil. Poslouchala jsem jen z části, trochu mi zvonilo v hlavě.
„ Děkuji vám.“
Vydechla jsem tiše a zaměřila svou pozornost na léčitele, tak abych byla schopná ho slyšet a rozumět tomu co říká.
„ První… Měli by brzy donést matku, bude potřebovat pomoc víc než já.“
Vydechla jsem tiše, na chvíli unaveně zavřela oči.
„ Co se děje? Co vám dělá starosti?“
Zamrkala jsem a podívala jsem se po vojácích.
„ Běžte stranou, kdyby se něco stalo, zavolám vás.“
Skousla jsem si ret a zadívala jsem se na léčitele. Co semnou může být, že je plný obav. Co se děje.
Laerone? Slyšíš mě?

Stará elfí svatyně
Ilya

"Fajn fajn, hlavně když nás odsud dostaneš."
Rozhodila Veska rezignovaně rukama a obrátila se směrem k chráněnému průchodu, který mohl každou chvíli sehnat.
Veska protočila oči a strčila křesadlo do jednoho ze svých váčků a zamířila za tebou. Heremond se jal toho uzavírat skupinu. Ucítila, jsi, jak temný nápor na svatyni začíná být pomalu ale jistě příliš, jet o jen otázkou času, než ochranné kouzlo povolí a nemrtví začnou proudit dovnitř.
Potemnělé prostory jeskynní svatyně vás uvítaly. všude prorůstaly kořeny a slabé světlo vám bylo jedinou útěchou v tomto temném místě. Kdysi byla určitě svatyně krásná a osvětlená, ale to již bylo dávno. Chodba se svažoval a tvořily jí kořeny, které vlastně utvářely určitý druh schodiště, který se kroutil a klesal stále dolů. Až asi po pěti minutách jste vešli do podzemní síně, která měla strop celý prorostlý kořenenovím a některé kořeny visely ze stropu, jako háčky, bylo znatelné, že na nich bývalo něco kdysi zavěšeného, ale nyní byly prázdné. A pak když jste se dobře rozhlédli a ty ses nechala vést onou magickou nitkou, spatřila jsi kamenné dveře, bez kliky a zámku, které byly ve stěně sotva znatelné na levé straně od prostého oltáře, kterým byla malá studánka, ve které voda již téměř vyschla. Dveře byly ozdobeny podobně, jako zdi, elfími symboly, ale byla to stará elfština z dob slávy vašeho lidu. Pro tebe to byl spíše mrtvý jazyk, než elfština, jisté podobnosti tam byly, ale za ten čas se mnoho změnilo.
"Dokážeš je je otevřít?"
Otázal se Heremond s nadějí a vlídností v hlase. Veska se pravidelně ohlížela přes rameno s rukou na jílci meče, kdyby za vámi naběhli nemrtví. Ty samotná jsi cítila, že je to už jen otázka okamžiků, než se bariéra opravdu zhroutí. Nebudeš mít tedy mnoho času na otevření dveří, které jsi nikdy předtím neotvírala.
"Kolik času potřebuješ?"
Optal se Heremond, aniž by se na tebe ohlédl. Stejně, jako tobě i jemu docházelo, že čas je něco s čím, nemůžete počítat.

Hnijící maso a kořeny
Ahri

Odpovědi se ti samozřejmě od toho monstra nedostalo, tedy možná tak v podobě nesourodého zařvání, když jsi mu zanechala další rýhu na noze a sukovitá ruka se kolem tebe prohnala div tě nesrazila jen tlaková vlna k zemi. Bylo to věru nepříjemné hlavně kvůli rychlosti o kterou jsi přišla, když jsi nyní pěšmo místo koňmo. Hodně se překlopily misky vah sil, protože nyní byl ve výhodě příšerák, který měl velký dosah a stačilo mu udělat krok, zatímco ty musela udělat třeba tři. Když ses rozhlédla, tak nikde v blízkosti jsi žádný kouř nespatřila. Možná až někde za obzorem v dálce se mohlo něco rýsovat, ale určitě nebyl prostor k tomu se tam snažit dostávat. Pak jsi ucítila náhlý závan sežehavého tepla, které němělo odkud jít.
"Garhagler mo traiger ho zurlhar!"
Zaburácel něčí hlas o kus za tebou a nad hlavou se ti prohnala ohnivá koule větší, jak tvá hlava, která zasáhla monstrum do hrudi, až se zakymácelo. Kusy dřeva na ní začínaly hořet a tys tam viděla stát v kruhu vypálené trávy muže. Již trošku staršího, ale dobře vypadajícího, upraveného, oděného v bílorudém cestovním stejnokroji, který připomínal vzdáleně nějaké roucho. Vousy i vlasy měl barvy ohně zatímco oči byly spíše klidnými oceány. Ve tváři se zračily ošklivé jizvy, které mu však spíše, než že by ubraly na charismatu naopak přidaly. Na jeho zádech jsi zahlédla ještě vyčuhovat hůl s téměř průhledným krystalem na konci.

"Nevadí, když se přidám."
Byla to otázka, která nebyla moc otázkou. Klidným rozhodným krokem se vydal směrem k tobě. Výraz měl pevný a oči upínal ne na tebe, ale na ono monstrum, se kterým jsi dosud zápasila.

Na okraji opony
Nalaya

Začala ses sápat do sedu, jako šílená v naději, že se dozvíš více, když něco více okolo sebe uvidíš, ale ucítila, jsi, jak se ti dvěma prsty jedné ruky opřel druid do ramene a bez větší námahy tě znovu zatlačil do provizorního lůžka.
"Uklidněte se prosím princezno. Nikomu nepomůže, když si jen více ublížíte."
Pronesl mírně a přelétl tě až přísným pohledem. Byl si moc dobře vědom, že jeho slovo léčitele má v tuto chvíli větší váhu, než slovo princezny.
"Stalo se to, že Vaši stateční bojovníci, Vás donesli až sem za městskou hradbu, do bezpečí, aby se o Vás někdo mohl postarat vzhledem k tomu, v jakém stavu jste byla."
Pomalu se nadechl ale jeho hlas zůstával dál ledově klidný, moc dobře si uvědomoval, že jeho místo je zde u pacientů a že pokud by panikařil nic mu to nepomůže.
"Vaše skupina je první, která se vrátila s bojiště, dle rozkazů, které má kapitán, jenž střeží bránu města zadní voj nesmí za hradby. Ze zpráv, které se dostaly k nám, to vypadá, že bitvu jsme vyhráli, už probíhají jen poslední boje a čekám, že brzy se nám tu vyrojí mnoho pacientů, ale to není to, co mi dělá starosti."
Mírně se zachmuřil a znovu se ti zadíval do očí, v těch jeho jsi spatřila starost a obavy, obavy o tebe.
"Pokud dovolíte princezno, rád bych si s vámi promluvil v soukromí."
Pohlédl stranou na někoho, kdo stál poblíž. Až, když jsi natočila hlavu spatřila jsi elfí bojovníky, kteří tě sem donesli, že stále jsou rozestavení poblíž tebe, někteří seděli, nebo klečeli v blízkosti. Jiní přecházeli nedaleko od vás, ale všichni tak, aby tě mohli kdykoli chránit.

Posvátný roh a jeho tajemství
Alasseon

Tvůj otec se lehce pousmál tvým vědoucím úsměvem, který míval už když jsi byl malý kluk.
"Asi jsem doufal, že alespoň v tomhle jsi mezitím dospěl."
Odtušil s naprostým klidem, díval se ti do očí a měl v nich jen smířenost a upřímnou radost, že tě vidí.
"To je možné na druhou stranu to jsou plameny, které časem odezní........Hmmm jak jsem zemřel? Složitá otázka na delší povídání, na které nebudeme mít dnes čas."
Pousmál se vlídně a poslouchal, co máš dál na srdci. Znovu se pousmál a zavrtěl hlavou.
"Ale takhle ten roh nefunguje Ale to víš moc dobře, cítíš to. A co udělat, abys je zastavil? Věř svému lidu, věř svým přátelům a pamatuj, že stará spojenectví nejsou mrtvá, dokud je nenecháš zemřít."
Řekl ti otec ve svém typickém hádankovém stylu.
"A Ale, s tím rohem opatrně jeho moc je.....řekněme nespoutaná a špatně ovladatelná."
Upozornil tě a pak vzhlédl k obloze.
"Náš čas se krátí synu."
Vydechl smířeně.

Novinky z pohraničí
Zumishi

"Hmmmm taky pravda.......v pohraničí?......No ba. Naši rytíři sa tam řežú s nemrtvákama hlava nehlava, teda to alespoň říkaj poslední zvěsti. A prý nedávno putovala do pohraničí i Trionská armáda."
Byl sis jist, že jste jeli úplně jiným směrem, než byla vesnice, která by tě asi neuvítala zrovna v dobrém.
"Zaslechl jsem, že dokonce někdo viděl v pohraničí i draky, ale za koho bojovali a jestli...to nevím."
Zadumaně zavrtěl stařec hlavou a promnul si bradu.
"Musíme doufat, že to semka nedojde."
Potřásl smířlivě hlavou.
"Jako ovce bude čekat na porážku, a co ty? Budeš taky jen další ovce Zumishi?"
Otřel se ti o mysl onen hlas až mrazivě slizce a pak ti ještě chvíli zněl v hlavě jeho husinu nahánějící smích.
"To válek je lepší sa nemíchat vodí jen problémy a zubatú."
Mlaskl vozka.

V bezpečí s dětmi?
Lenora

Kvítek byl pryč, portál taky, děti byly celé nesvé z nastálé situace a držely se jedno druhého a ustrašeně hleděly na tebe. Snažila ses je uklidnit. Už nebyly v takovém stresu, protože nebyli všude okolo mrtví. Věděla jsi, že nejjistější bude je zavést do hlavního města, kam mířil původně i Al. Narovnala ses, aby ses lépe rozhlédla a ucítila jsi, jak se ti sevřel žaludek do malého uzlíku a pak tě natáhlo. Stálo tě to nemálo úsilí, aby ses uklidnila a nepozvracela. Nejspíše následek průchodu portálem.
"Teto...jsi v pořádku?"
Zašeptala vyplašeně ale starostlivě holčička. Bylo to až roztomilé. Ach ta dětská nevinnost.
Jak se zdálo, ač jste nyní byli v bezpečí, přesto to byla do hlavního města ještě dlouhá cesta. Zvláště, když jste nyní byli více při okraji hvozdu. A pak ti padl pohled dál o okraji. Ušla jsi, jako v transu pár kroků a zůstala hledět na úpatí rozeklané hory. V ústech jsi měla najednou sucho a cítila jsi, jak se ti chvějí ruce, dokud tě za jednu z nich nevzaly hebké dětské ruce.
Když jsi totiž pohlédla na vrchol hory, poznala jsi jí. Byla to přesně ta hora, kde jsi ztratila svého blízkého přítele. Přijde ti, jakoby to bylo včera, kdy se to všechno stalo. Od té toho dne jsi tady nikdy nebyla. Nedokázala jsi to. Tohle místo přinášelo příliš chmurných vzpomínek.
Z celého zamyšlení a citového rozhození tě vytrhlo až zařvání. Přejela ti husina po zádech. Byl to dračí řev, který se nesl z hory.....Dítka se k tobě více přitiskly.

Ztráta

Prošla jsem s dětmi skrz portál.
Sotva pak otočila jsem se na patě, abych na přítele zavolala, aby prošel za námi, všechno se začalo hroutit, doslova. Nejenom portál samotný, ale potom, přiletěl nějaký paprsek fialové barvy, který Kvítka trefil.
"KVÍTKO!!" vykřiknu, snažíc se ze sebe kluka sundat, abych se mohla vrhnout pro přítele, ale sotva jsem se stihla dotknout jeho rukou, portál se zhroutil a to poslední co jsem viděla byl jeho úsměv.

Portál byl pryč, Kvítko byl pryč a přestože byly pryč i nemrtvý, nebyl to čas k oslavám. Spíše k pláči. Cítila jsem jak mi začínali vlhnout oči, neboť tušila jsem, že není příliš šancí nebo možností pro to, aby z tohohle Kvítko tak nějak vyvázl živí...
Zatlačím slzy když se ozvou děti. Nesmí mě vidět plakat. Musím se teď soustředit na to, abych je dostala někam do bezpečí. Trochu popotáhnu a rozhlídnu se kolem.
Rozhodně jsme byly pryč, mimo nebezpečí od nemrtvých, ale to je tak možná vše.
"Nevím, ale zůstat na místě nemůžeme." řeknu jim. Dále potom, zkusím sundat ze svých zad kluka. Chápu dobře, že musejí být k smrti vyděšení, ale nemůžu ho nosit stále.
"Pojď dolů, teď utíkat nebudeme. Vypadá to, že jsme zatím v bezpečí. Půjdeme teď ale zkusit najít nějakou pomoc. Nebo aspoň vodu k napití se."

Na voze

,,Jeden můj známý by řekl, že každý se musí nějak živit." nadhodím s lehce kyselým výrazem. I přes moji nepříznivou situaci, hraní jakéhosi věčně optimistického individua má něco do sebe. Jeho zmínka o válce je však zajímavou informací. Může to mít něco společného i s těmi velice solidně ozbrojenými marodéry?
,,Na pohraničí jsou nějaké rozbroje? Ne že bych se někam hnal, ale je lepší být informovaný." otáži se vozky a rozhlédnu se po krajině. Je to také z části z toho, abych zkontroloval, kterým směrem jedeme. Aby mne náhodou nezavezl zpátky do vesnice, kde se udál ten, pro mne nešťastný, incident.

,,Doma bývá nejlépe v podobných časech." k dalšímu komentáři se však nedostanu, když se znovu ozve onen hlas, tentokrát více konkrétní v tom, co bych měl dělat. Budu s tím muset něco udělat. Hlas sám o sobě mi zjevně neřekne, co je zač a jaký je jeho účel. Na druhou stranu, pro osoby bez nějakých morálních zásad by to byl praktický rádce. Na cestě nikdo není a patrně by na to nikdo nikdy nepřišel, pokud bych se vozu zbavil dostatečně brzo. Ale toto řešení není teď ani žádoucí, ani nutné.

Otec


Poslouchám jeho slova a když řekne, že doufal, že to bude můj dědic, tak vydechnu.
,,Vzpomínáš si na to, že jsem se ženit nechtěl?"
Pak pokračuje.
,,Myslím si, že kdyby tu byla matka, tak by ti oponovala..."
Pohlédnu mu do očí...
,,Vím, že jsi mi to měl za zlé, a ani nevím, jak jsi zemřel?"
Pozoruji ho a pak přejdu k věci.
,,Otče, jak mám zastavit armádu nemrtvých? Lenora je pryč, ani nevím jestli žije... A já sám s lidmi je nezastavím, protože všichni jsou moc vysílení útěkem... Nebo ti lepší jsou mrtví."
Dívám se na něj.
,,jestli mi nedáš radu, tak ti přísahám, že klidný odpočinek mít nebudeš ,protože ten roh budu mít v ruce furt... Abys mi mohl radit co a jak..."

Před oponou

Pokusila jsem se pohnout hlavou, když se opět ozvalo mé vědomí. Bylo to nepříjemné, rozmazané a podivně otupělé.
Přestala jsem se však hýbat, když mě k tomu elf vyzval. Zadívala jsem se na něj, pokusila se aspoň zaostřit pohled, abych mohla zjistit, kdo to je, ale v tuhle chvíli mi stejně hlava nefungovala.
Vydechla jsem a na chvíli zavřela oči, než jsem se znovu pokusila rozhlédnout kolem, co se děje, kde to vůbec jsem. A kde je…
„ K-kde je matka?“
Zeptala jsem se najednou s hrůzou v hlase.
„ Co se stalo?“
Pokusila jsem se zvednout, posadit se, i kdyby se mi v tom pokusili zabránit.
„ O mě se nestarejte… matka… Kde je?!“

Oživlý plesnivý strom

Vstříc a střemhlav nebezpečí, tak by viděla tuto situaci moje matka, ale jednalo se zde o bezpečí vesničanů. Křik příšery nebyl úplně příjemným zvukem pro me uši a lehce se mi nad nepříjemným zvukem zkřivila tvar. Nečekala jsem ze si tu se mnou bude povídat ale křičet umí každý. Musela jsem si sama pro sebe z toho udělat srandu, protože tohle bylo opravdu šílené.
Cítila jsem lehký vanek na svých zádech jak jsem se stihla těsně před špatně sehnout. Nečekala jen ze pohyby toho tvora budou tak rychle, alespoň když je tak veliky. Můj útok vyšel, ale nezpůsobil takové zranění jaké bych si prala. Opravdu tady bojují proti plesnivemu chodicimu stromu který na mě jen řve?
S následným proslovem mého společníka se Onyx vyděsil. Nestihla jsem zeragovat dostatečně rychle a i přes to ze jsem se teoufla prohlásit dobrým jezdcem jsem si nepříjemné dospěla na tvrdou zem a sledovala prach od koňských kopyt. Je pravda ze bych nechtěla ať se Onyxovi něco stane, ale tohle bolelo. Bohužel další uvědomění si ze jsem zde sama proti tomu stvoření také nebylo nejlepší. Jedine plus bylo to, ze nyní jsem měla umřít a vesnicemi už byly nejspíše pryč. I přes bolest zad a nadřazeného zadku jsem se postavila na nohy a lehce se prikrcila.
Co jsou slabosti pro dřevo? Jiste oheň by byl ideální, ale ten po kapse pravdu nenosím. Byla jsem pripravena se vyhýbat útokům a hledat slabinu.
,,Na pokec asi moc nebudeš... a asi mi ani nebudeš rozumět... sakra jsem jak debil co tady mluví sám se sebou.. ale co kruci al chceš?!” křídla jsem proti příšere během toho co běžela proti mě a já se vyhlásila prvnímu útoku spárů. Chtel mě chytit a já nemela v plánu skončit v ničí náruči a natož v smradlave a dřevěné.
,,Můžeme to probrat i po dobrém.. jen umíš mluvit nebo něco jiného než rvát?” Snažila jsem se pobavit k sebe samotnou a i když to bylo jen dřevo podařilo se mi přidat na jeho nohy další rýhy po mych dykach. Potřebuji oheň pokud ho mám zabit a ten tu momentálně nebyl. Rozhlizela jsem se kolem, alespoň v chvíli kdy jsem mohla a hledala stoupající dým, kde je dým je oheň a nyní i smrt toho kriklouna.

Svatyně

,,Ne nevíme co hledáme..." Procedila jsem podrážděně mezi zuby. Nikdo v téhle chvíli nedokáže vymyslet něco lepšího, tak o co jí jde? Tahle ženština má štěstí, že ovládám jen jeden druh magie, protože moje trpělivost začíná vyprchávat.
Už jsem vyndavala z brašny, křesací kamínky a sušené byliny, když v tom mě od Vesky propíchla další jízlivá poznámka. Měla jsem pocit, že mi snad samou podrážděností cukají uši, jak v nich tepalo.
,,Vesko.." Zacvrlikala jsem sladkým, leč jedovatým hláskem.
,,Oheň patří mezi přírodní živly, který rovněž uznáváme jako dar Matky a využíváme ho dle našich prastarých rituálů." Otočila jsem se k ní zády.
,,Zjednodušeně. Nepoužíváme ho k ničení. A světlušky a jiné tvory teď sotva najdeš, když les páchne smrtí." Neměla jsem chuť dál vysvětlovat náš způsob života někomu, kdo to stejně nepochopí.
Obvázala jsem motouzem svazek pár bylin a vykřesala do něj jiskry. Vzniklo mi provizorní kuřidlo, které možná nevonělo dvakrát dobře, ale jako pojítko by mělo postačit.
Mé zaříkání přerušil děsivý zvuk a následné zachvění země. Cítila jsem obrovský výboj koncentrované magie. To nebude dobrý. Už jsem se nesoustředila na to, aby rituál byl dokonale provedený, ale abych ho dokončila co nejrychleji. A přece jen se mi po ruce začal jako malé chapadlo plazit neviditelný provázek neurčité síly a lákal mě dál do temné svatyně. Předala jsem křesadla Vesce. ,,Postarej se o světlo, a neztrať mi je.” Ani jsem se nepodívala na své společníky a snažila se soustředit na neviditelnou nit a jít podle ní, dál do hlubin neznámé cesty.