Čistá mysl...?

O trochu více zatnula jsem své ruce v pěsti, když hlas zmínil, že.. prakticky jsem si všechno způsobila sama..
Vše co jsem nyní pociťovala.. zmatené, nesourodé, zahalené jakoby v temnotě jejíž háv nedokážu sundat abych nemusela bloudit v kruzích. I přes ona slova, která měla spíše za úkol jakoby hladit moje tělo a duši, cítila jsem, jak utekli mi skrz víčka další slzy.
Moje ruce nakonec povolili až když hlas zmínil se o mých snech a taky toho, že jsem se za ty roky nezměnila ani v nejmenším.. odkud mě mohl znát? Jakmile však zmíní ony slova o tom, že byl čas aby se dvě osoby stali opět jednou.. otevřela jsem svá víčka a chtěla k tomu něco namítnout, že nerozumím těmhle slovům jenže přišlo něco jiného, nečekaného.. začalo to jako divný pocit na mé kůži, po mém těle než nakonec to přešlo v ostřejší bolest, která usadila se v mé hlavě.. natolik intenzivní, až dělalo mi problémy se vlastně celkově udržet na nohou a nebýt stěny, asi bych se sesunula na zem celkově..

Nicméně pak.. pak přišel ´zlatý hřeb večera´.
Začala jsem vidět množství věcí.. myšlenek, vzpomínek, vnímat spoustu pocitů přitom, které.. byly moje. Cítila jsem to.. všechno to bylo moje.. život prožitý... šťastný, naplněný láskou stejně jako porozuměním.. žádnou temnotou, ale naopak světlem..
Bylo to.. jako bych právě otevřela oči, které jsem měla celou tu dobu zavřené.
Aniž bych si to více uvědomovala mojí tvář zkropilo několik dalších slz..

Al.. Ven´tas...
Všechno to ve mě rezonovalo, všechno se to ve mě mísilo.. ale nic z toho co hlas říkal, nebo viděla jsem ve své mysli nebylo.. nebyla to iluze. Všechno mi říkalo.. instinkty, stejně jako moje vlastní pocity, že vše to byla pravda. A já tak tiše, dlouze vydechla zatímco uteklo mi po tváři dalších několik slz.. ovšem tohle byly slzy už jistého.. štěstí..? Ne, spíše z celkového uvolnění.. lehčí, čistější myslí, které nyní všechno dávalo smysl a neviděla více onen háv temnoty..
Trvalo mi okamžik než jsem byla schopná se tak nějak posbírat dohromady. Stejně tak jako bylo třeba několik hlubších nádechů a výdechů.
"Vidím to.. čistěji než předtím... děkuji Matko. Děkuji za všechno." pronesu nakonec tiché díky.
A pakliže jest tohle všechno tak není proč měla bych tu nadále zůstávat

Útěk z Trnína - nová víska

Zdá se, že místní starosta má hodně nahnáno. Což je v pořádku. Jenom blázen by neměl. Možná nám nemusí úplně věřit, možná si myslet, že přeháníme. Ale to nic nemění na faktu, že se uprostřed noci objevil vůz s uprchlíky. Což nikdy nevěstí nic dobrého. A také otázka pro něj možná nezní, zda si nevymýšlíme či nepřeháníme. Ale zda si může dovolit riskovat, že přeháníme nebo si vymýšlíme. Nezávidím mu tuto pozici.
,,Zhruba tak, jak popisujete. Těžko říct, zda něco z Trnína zůstalo. Ale předpokládám, že cokoliv užitečného bylo odneseno." přitakám souhlasně na starostův zběžný popis situace zničené vesnice.
,,Nechci znít hrubě, ale dokud žijete, můžete vše vybudovat znovu. Ale pokud nic jiného, posla byste měli vyslat v jakémkoliv případě. Království se o této invazi musí dozvědět co nejdříve." spíše odtuším. Sice to nepatří mezi klasickou práci, kterou vykonávám, ale ochrana země může mít mnoho podob. Když se zmíní o tom, zda bych nemohl pomoci já, jen zavrtím hlavou.
,,I kdybych neměl zraněnou ruku, proti armádě bych se nestavěl." je velmi tenká hranice mezi hrdinstvím a bláznovstvím. A ani jedno není v popisu mé organizace.
,,Moje rada zní, abyste začali co nejrychleji s přemístěním obyvatel směrem k hlavnímu městu. Na vozy naložit všechno potřebné pro uprchlický tábor." shrnu nakonec to, co považuji za nejlepší řešení. Koncept domova, který je může trápit, mi nepřijde jako dostačující důvod na to, aby se nechali přepadnout cizí armádou.

Zasedání rady

Skoro celou dobu jsem pozorovala mumraj, který vznikal kolem mě. Chystání rady, chaos způsobený nedávným střetem, strach všech tady okolo. Možná i panika, protože královna nebyla k nalezení. Když se objevil Rádce, celá bledá, vyčerpaná jsem se zvedla a vydala jsem se za ním do salonku, opravdu jsem byla ráda, když tam Laeron strčil alespoň hlavu.
„ Dobře. Projednáme hlavní interní záležitosti bez přítomnosti mágů, ale pak budou přizváni i oni. Jsou tu, aby nám pomohli. Dibron jistě neposlal nezodpovědné a špatné mágy.“
Rozhlédla jsem se po osazenstvu naší malé rady.
„ Tak abychom začali.“
Nadechla jsem se.
„ Položím seznam otázek a pak se jim postupně budeme věnovat. Takže v první řadě… Matku… Královnu zatím nikdo nenalezl? Kam se poděla její garda? Na bojišti jsem ji naposled viděla v jejich obklopení.“
Nejpalčivější otázka dne. Královna je pryč. Zůstala jsem tu jen já … nepřipravená, sotva kopající, abych se udržela na hladině vody a neutopila jsem se v tom všem.
„ Král Arwin se zúčastnil bitvy, jako bílý lev. Toho také nikdo nikde neviděl?“
Ztratit dva vládce dvou různých království během jedné jediné bitvy a nemít ani jejich těla, to se může vážně stát jen mě… Jak to mám asi vyřešit. Jak mám vysvětlit Arwinovu království, že jejich král zmizel, když se snažil pomoci nám?
Ruce jsem měla položené na klíně a v jedné dlani jsem žmoulala lem légy na stole. Nevím, jak dlouho to ta výšivka na ní vydrží a je mi to vlastně jedno.
„ Jaké jsou ztráty na životech? A kolik je raněných? Kolik zůstalo bojeschopných mužů?“
Další hodně těžká otázka. Tohle byl masakr a já ani nevím, jestli vydržíme nějaký další takový útok.
„ Jak velká je devastace hradeb a města?“
Pohled mi krátce těkl k Laeronovi.
„ Jaké jsou zprávy o pohybech cizích armád okolo našeho města a ve vesnicích okolo? Máme nějaké zprávy z ostatních měst a vsí? Jsou nějací uprchlíci, evakuovaní lidé z okolí nebo je potřeba zajistit jejich stažení sem?“
Slétla jsem pohledem na matčina rádce, nadechla jsem se a vydechla jsem.
„ Tak. Pro začátek by to mohlo stačit. Další věci budeme probírat postupně.“
Odmlčela jsem se a čekala jsem, kdo mi k tomu co vlastně řekne.

Uprchlík z Trnínu
Zumishi

Děvčata jen mlčky přikývla a následně šla za tebou do hostince. Z jejich výrazů jsi usoudil, že si nejsou úplně jisté, že by se takhle za noci na vozu dostaly do dalšího města, ale strach z toho, že sem dorazí stejní plenitelé, jako byli v Trnínu je svíral pevně.
Usedli jste se starostou ke stolu a ten spojil ruce na něm. Viděl jsi i když svíral prsty mezi sebou, jak se mu ruce třesou a na čele raší pot. Když jsi mu vyložil co se stalo, bylo vidět, že jej to nenechalo klidným. Měl oprávněný strach a tvá slova jeho obavy jen potvrzovaly.
"Takže...."
Začal opatrně a pomalu a dával si záležet, aby se mu netřásl hlas, nebo spíše, co nejméně.
"Trnín je pryč.....a možná míří k nám......"
Bylo na něm vidět, jak přemýšlí nad možnostmi.
"Trnín i zdejší ves patří pod Trionské království. Hlavní město Trion je nějaký ten den cesty koňmo odtud."
Vydechl pomalu a upřeně hleděl do mrtvého bodu na stole.
"Nemáme zde pořádně nikoho, kdo by nás byl schopen bránit proti případnému vpádu. A......i kdyby se všichni chopili zbraní, proti vycvičeným mužům nemáme šanci.......a utéct....? O vše bychom přišli...."
Byl v nezáviděníhodné pozici.
"Mohu vyslat posla, ale i tak to bude otázka dní....fuuuh..."
Oddechl a přimhouřil oči.
"Hádám, že Vy byste nám pomoci nemohl."
Odtušil starosta, spíše, než že by se ptal.

Ohnivý mág
Ahri

"Du´aveir? To je kde?"
Vzhlédl k tobě mladík, který tě léčil se zájmem. Mezitím jsi uslyšela vzdálené frkání, když na tvé zapískání přiklusal Onyx. Díval se ostražitě a nespokojeně odfrkoval, nejspíše ještě stále cítil ty bestie, ale nezradil tě a neutekl, což byla u koně obdivuhodná vlastnost.
"Du´aveir je jedno z malých měst království Starého Dubu. Mělo by to být maximálně pár dní cesty pěšky."
Odvětil místo tebe ten mág, který tě přivedl. Jeho pronikavý pohled tě zkoumal.
"Jdeme obdobným směrem. Míříme do království Starého Dubu. Cestou chceme vyčistit vše, co půjde od těch monster. Míříme k hlavnímu městu."
Oznámi ti promnul si bradu.
"Cesta skz hvozd bude nebezpečná. Neměla by ses tam toulat sama. Zvláště nyní, když jsou všude tyhle bestie. Ve světě se děje hodně špatného."
Pokračoval a pak se ohlédl na své společníky.
"Do půl hodiny vyrážíme."
Dodal ještě a šel zkontrolovat, jak jsou na tom ostatní. Ti si hlavně prohlíželi tebe, jakožto nově příchozí.

Opět hlavní město
Nalaya a Laeron

O necelou hodinu později za tebou přišel rádce, že zasedání rady je připraveno a odvedl tě na něj, do vedlejšího salónku, kde ses mohla usadit. Laeron tam mohl tak leda strčit čumák. Nejspíše draci nebyli úplně běžně přítomní na obdobných poradách. Kromě rádce zde bylo ještě několik dalších elfů. Vrchni velitel vaší armády, nejvyšší kněžka a představený druidů.
"Jsme připraveni výsosti."
Oznámil rádce, když jste všichni usedli. Laeron koukal do dveří a jeho přítomnost ne všechny nechávala úplně klidnými.
"Váhali jsme jestli přizvat i některého z příchozích mágů, ale nejspíše bude moudřejší s nimi jednat, až po této radě."
Vysvětlil ještě rádce.

Porada v síni
Alasseon

"Ano výsosti. Situace je velice choulostivá."
Souhlasil rádce a dál tě pozoroval, jak se skláníš nad mapou.
"Tam, kde nepřítel udeřil nejrpve. Z velké části jihu a části východu."
Povzdechl si a sám se zadíval také na mapu království a blízkého okolí.
"Ano mohli, ale pravděpodobnost je malá, protože tyto chodby znají většinou jen kněžky a těch je málo a útok na království přišel rychle a náhle. Naděje je však důležitá.....Snažíme se udělat si přehled ve všech uprchlících, ale je to obtížné je jich mnoho a udržet řád a pořádek není jednoduché......nějaké přeživší z některých vesnic, které se neozvaly zde dle mých záznamů máme, není jich však mnoho a jedná se převážně o ty, kteří byli v době útoku mimo ves, ať již na lovu, návštěvě příbuzných jinde, nebo za obchodem."
Poznamenal a mírně se starostlivě zamračil.
"Bude také zapotřebí promluvit k lidu veličenstvo. Učinit prohlášení a upokojit je, stmelit jejich duše. A musí to být dobrá řeč. Lid se bojí a strach zlomí i ten nejpevnější štít."
Upozornil tě a tobě bylo pochopitelně jasné, kdo musí být ten, kdo bude mít před shromážděným národem proslov.
"Stačí říci, kdy chcete před lid předstoupit."
Zalétl znovu pohledem od mapy k tobě.
"Věřím, že Vám časem odpustí, ženy jsou impulzivní a vášnivá stvoření. Není to tak, zlé, jak se to jeví."
Změnil najednou, jakoby nic téma a jen, co ti tohle řekl ukázal na jeden bod na mapě.
"Hlídky zatím hlásí, že se nepřítel seskupuje tady a tady. Jsou jen den možná dva od města, jak ve kterém místě, ale s části jejich voje budeme mít co dělat již brzy."
Upozornil tě a poklepal na místa na mapě. Bylo to až děsivě blízko hlavního města.

V nové vísce

,,Asi k tomu měli důvod. I když příliš nerozumím, proč přepadat a ničit zrovna Trnín. Ne, že by to v tuto chvíli byla důležitá informace."
Zavrtím hlavou. Stále nerozumím tomu, přepadat ves uprostřed noci a riskovat tak zbytečné ztráty. Terén jistě před nájezdem prohledali zvědové, ale to stále nevylučuje možnost, že kůň šlápne do zaječí nory nebo si někdo o větev vypíchne oko. Ale tohle riziko na sobě nesou velitelé oddílů.
Otočím hlavu dozadu, když se ozve otázka z vozu.
,,Myslím, že byste měli pokračovat dál. V noci to sice bude nebezpečné, ale těžko říci, jak bude ta armáda postupovat dále. Pokud možno, nejlépe zamířit přímo do většího města."
Vyčkáváme příchodu starosty. Ten naštěstí přijde rychleji, než bych čekal. Řekl bych, že jen těžko bude vstřebávat věci, které mu byly sděleny od ponocného. Starosta vypadá, že nejlepší roky už má za sebou, ale pokud je mi známo, starostu si vybírají samotní lidé v daném městě či vesnici. Takže bude mít jiné přednosti, než fyzickou zdatnost. Snad k nim bude patřit schopnost rychle se rozhodovat. Odvezu povoz na místo, které určil a sesednu z lavice. Očekávám, že o koně se někdo prozatím postará, alespoň vědrem s vodou.
V hostinci se usadíme u prázdného stolu. Majka s matkou se drží mne v patách. Starosta se zeptá na důvod, proč jsme uprostřed noci téměř vtrhli do jeho vsi. Mám dojem, že si chce jen ověřit to, co mu už řekl ponocný.
,,Trnín, ves nedaleko odtud, byl napaden nepřátelskou armádou. Nevíme, komu podléhá. Je možné, že zanedlouho dorazí i do této vsi. Pronásledovali nás, ale podařilo se nám jich zbavit."
Napadne mne, že vlastně neznám jméno té dívky, která mi už dvakrát zachránila krk. Odmlčím se, aby mohl starosta vstřebat tyto informace a zareagovat na ně, než budeme rozvíjet možnou debatu dále.

Družina ohnivého mága
_________________________________

Stále jsem si nebyla jistá co si o něm mám myslet. bylo to jeho normální chování? Nabídl mi pomoc, ale spíše to stále vypadalo jako kdybych ho extra otravovala. Snažila jsem se v sobě držet bolest od spálené ruky a k tomu i nával svých názorů na mága, které nebyly úplně nejhezčí, ale přesto jsem mlčela - přeci jen nabídl mi pomoc.
Společná cesta netrvala příliš dlouho, alespoň pro něj určitě ne. Já jsem počítala každý pohyb, kdy mi tělem projížděla bolest a cítila jsem zápach svého vlastního spáleného masa.
Skupina ke které mě dovedl byla složena nejspíše pouze z mágů, kdo jiný by s nimi vydržel. Chvíli jsem poslouchala jejich debatu a sama na tváři projevila lítost, když zmínili, že jednoho z družiny ztratili. Dívka, která tu informaci oznámila nevypadala úplně nejlépe, možná si byli blízcí.
Lehce jsem s sebou trhla, když se v mé blízkosti objevil mladík. Na odpověď jsem pouze kývla hlavou a sledovala s pevně sevřenými rty jak vzal mou ruku do dlaní. Rychle jsem cítila úlevu a chladivý dotek, který projel rozpáleným tělem. Oči jsem při této slasti byla nucena zavřít a s otevřením jsem ještě párkrát musela zamrkat. Ruka vypadala mnohem lépe, několikanásobně. Ano, známky po spáleninách byly ještě viditelné, ale byla jsem schopna již rukou lépe hýbat.
,,Děkuji.." hlesla jsem tiše než jsem se otočila za hlasem, který mi pokládal otázku.
,,Do Du´aveir... odpověděla jsem prostě a lehce si procvičovala prsty na vyléčené ruce. Když už jsem si byla jistá, potichu jsem zapískala. Věděla jsem, že Onyx bude někde poblíž a určitě jsem nyní nechtěla úplně dál chodit pěšky a navíc měla jsem v jeho brašnách nějaké jídlo.
,,Kam se chystáte vy?"

Čekání před radou

*Odpočinku se mi snad dostane po radě. Šetři své síly, kdyby tomu tak nebylo, Laerone.*
Divala jsem se jak se uložil okolo mě a natáhla jsem k němu ruku. Opatrně jsem prsty začala bloudit po šupinách na jeho hlavě. Rozhlédla jsem se kolem po sloužících, jak dokončovali práce okolo chystané rady. Nakonec jsem se náhlá přes Laeronovu hlavu, lehce jsem se o něj opřela a zavřela jsem oči.
*Co bychom měli dělat dál? *

Rozhodnutí


Nebyl čas řešit minulost, nebyl čas na to rozebírat to, co jsem měl udělat nebo neměl. Jak jsem se měl chovat, jak jsem měl vyrůst. Skoro před branami jsem měl nemrtvá vojska která ničila všechno, co mohla a s každým dalším mrtvým se stávala silnější.

Pozoruji rádce a dívám se na mapu.
,,Mohl bych to nazvat třemi slovy... Nepřítel před branami..."
Dlouze vydechnu.
,,Z jakých míst nejsou zprávy?"
Zamračím se a vstanu.
,,Mohlo se stát, že stihli utéct dříve, než je útok zasáhl. Nebo se mohli schovat. Vždyť pod hvozdem by měly být tajné chodby. Nebo ne?"
Zapřemýšlím, protože vedou tajné chodby z hlavního města, tak to muselo být i jinde...
Pokud o tom Neya ví, tak může odejít do ještě většího nebezpečí. Notabene, když chce jít ještě hledat svého otce...
Zakroutím hlavou.
Nemám na to čas, nemůžu teď zahodit životy všech kvůli lásce z dětství.
,,Nikdo z těch míst, ze kterých nemáme žádné zprávy, tak není v hlavním městě? Kontrolovali jste to?"

Na prahu domova

"Ano maličká válka je krutá a nelítostná a nese sebou mnohá utrpení. Cítím tvou bolest a sdílím ji."
Odvětil jsem v myšlenkách své malé Nalaye a svou myslí jsem se otřel o tu její. Pozoroval jsem jí. Cítil jsem její vyčerpání, únavu a strasti. Nikdo nemohl pochopit lépe, co cítí, než já. Sklonil jsem hlavu a přelétl jsem vše okolo pohledem.
"Tolik smrti. Tolik zla v tak krátké době. Rovnováha světa je narušena."
Cítil jsem to, nemusel jsem být mocný, ani nějak extrémně moudrý, tohle bylo něco, co se dalo vycítit. Stočil jsem hlavu k Nalaye a pomalými kroky vyrazil za ní.
"Samozřejmě, mé místo je při tobě. Tak, jako vždy."
Vypustil jsem z nozder obláček kouře a sám jsem se v té obrovské síni cítil trošku nesvůj. Nebylo tu kam vzlétnout a to bylo divné a navíc všude pobíhali ti malí elfové, nechtěl jsem na nějakého šlápnout, nebo jej shodit ocasem. Nakonec jsem ulehl poblíž trůnu a hlavu složil Nalaye jako nějaký hlídací pes pod nohy.
"To je špatné místo na odpočinek, měla bys nabrat síly, jinak se zhroutíš na jednání. Mohu ti půjčit svou sílu, ale......měla bys načerpat i tu vlastní."
Upozornil jsem svou malou elfku docela vážně a jedním velkým okem jí starostlivě pozoroval.

Přípravy na radu

Dál už jsem nekomentovala to, že matku do teď nenašli. Moje naděje se ztenčily na minimum. Ztratila jsem dva krále během jednoho dne. Kdyby tu matka někde byla, byla by tu první. Armáda by se postarala o to, aby byla královna v bezpečí. Teď už je to několik hodin, od bitvy. Kdyby tu byla, už by byla tady…
Necítila jsem se dobře. Ne vnitřně.
„ Dobře. Uvidíme se na radě.“
Kývla jsem na Rádce na rozloučenou a vydala jsem se na hradby. Podívat se na to, jak to vypadá na bojišti z větší výšky. Svíralo se mi nad tím pohledem srdce.
*Tolik ztracených… Tolik mrtvých a raněných…*
Dívala jsem se na bojiště.
* Selhala jsem, Laerone. Nedokážu je ochránit.*
Ohlédla jsem se na svého draka, který stál tam dole. Nakonec jsem se vydala z hradeb k němu a následně k paláci. Sledovala jsem komíhající se Elfy a čaroděje, kteří se snažili opravit, co se dalo, ošetřit koho bylo možné a zmírnit trápení těch, u kterých už to možné nebylo. Tolik elfů ještě zemře, protože naši léčitelé nejsou schopni poskytnout pomoc úplně všem.
Mlčky jsem zkontrolovala vak s vejci a upravila si ho, aby se mi lépe nesl. Budu muset svým svěřencům sehnat dobré strážce, dokud se nedostanou ke svým společníkům na cestě životem, ke svým jezdcům, pokud se nevyklubou sami.
Došla jsem až ke dveřím, které jsem vyhodila z pantů, když mě popadl vztek. Byly tak velké hlavně pro to, že se tudy dovnitř mohl dostat i drak. Nebylo to tak neobvyklé, nebo ano?
* Budeš tam semnou?*
Ohlédla jsem se na Laerona. Naposled jsem se dotkla jeho šupin, než jsem vešla dovnitř. Ještě před chvílí tu leželo tělo. Dýka, kterou mého ochránce zavraždili, byla nedaleko a i to jsem potřebovala vyřešit. Páchla temnou magií, jeho duše byla uzavřená v ní a já mu slíbila, že ho vysvobodím…Přešla jsem dál až do trůnního sálu. Pobíhalo tu několik elfů a chystali všechno na zasedání rady. Matčin trůn byl tak prázdný. Nakonec jsem k němu přišla. Srdce mě bolestivě svíralo a bylo mi do pláče. Pomalu jsem odložila vedle trůnu vak a následně jsem o opěradlo trůnu opřela otcův meč a na polstrování sedadla jsem položila roh.
Mlčky jsem se posadila vedle trůnu na zem a dál pozorovala, jak elfové kolem vše připravovali. Spíš jsem ale nepozorovala nic, byla jsem tak strašně unavená, vyčerpaná ve všech ohledech…