Andor.cz - Dračí doupě online

Nemrtvá příšera v cestě
Ahri

Rozjela ses kupředu proti nemrtvé příšeře. Zahlédla jsi, jak se poděšená žena ohlédla přes rameno, když jsi jí míjela tryskem, ale pak utíkala dál. Příšera zařvala, když viděla, jak se blížíš a rozešla se ti naproti. Když jsi byla už skoro u monstra ohnalo se po tobě svým mohutným spárem, jen tak tak ses sehnula v sedle, aby tě úder nesrazil. Natisknutá na krk koně jsi však byla jen okamžik, než se vyhnula ze sedla a sekla si zboku do místa, kde by měla mít příšera koleno. Nůž se zakousl do tkáně, ale ucítila jsi tuhý odpor a pak odlétla trocha.....třísek? Až nyní z bližšího pohledu jsi viděla, že je příšera protkaná kořeny. Nejspíše bude tedy fungovat jinak, než byly obvyklé stavby těl. A pak se to ohlédlo za tebou a zařvalo to. Děsivě a rozezleně. Přímo vůči tobě, cítila jsi, jak tebou projela husina a Onyx zaržál zděšením a vzepjal se na zadní. Překvapení tím, že se tvůj kůň vyplašil jsi sletěla, jako zralá hruška, div tě netrefilo zadní kopyto svého koně, který uháněl v děsu dál od příšery. A monstrum? To se rozešlo dlouhými kroky přímo na sebe. Tebe mezitím bolel zadek a záda z pádu a byla sis moc dobře vědoma, že tenhle soupeř, nebude nikterak lehký. Alespoň se zaměřil na tebe a ne na vesničany, kteří již prchali někde v dálce.
Zbyl jsi na to jen ty sama, proti takové velké obludě, byl to docela nepříjemný pocit.

Posvátný roh a jeho tajemství
Alasseon

Otec se lehce usmál, jakoby snad věděl více, než ty.
"Trochu jsem doufal, že to bude třeba nějaký z tvých dědiců, nebo, že nikdy nebude třeba ten roh pozvednout."
Vysvětlil ti a svýma pronikavýma očima tě bedlivě pozoroval. Když jsi se rozpovídal, jeho výraz zůstal klidný a smířlivý. Nebyla v něm ani kapka hněvu, nebo výčitek.
"Jsem rád, že jsi mnohé poznal a co se mé smrti týká.....není to nic čím by ses měl trápit. Kdybys tam byl jen bys také přišel o život, bylo to tak lepší."
Odtušil a zadíval se do vánice kamsi za tebou, jako by tam snad viděl více, než ty. Jako by tam bylo více, než jen hromady sněhu.
"Udělal jsi to, co jsi považoval za nejlepší, abys ochránil svůj lid. To ti nemůže mít nikdo za zlé. A taky nikdo nikdy netvrdil, že vládnout a vládnout dobře je jednoduché. Vždy to chce své oběti a neúspěchy."
Opět k tobě stočil svůj pohled díval se do tvých očí a udělal ty dva kroky k tobě, které vás dělily. Pak jsi ucítil jeho ruku na svém rameni, které konejšivě stiskl.
"Mýlíš se Ale, oni potřebují tebe. Ty jsi teď jejich král. Můj čas již minul a nezapomeň vždy budu s tebou. Tady."
Přiložil ti druhou pěst na srdce. Meč zůstal zapíchnutý ve sněhu za ním. Zadíval se na tebe a znovu se usmál.
"Není co odpouštět Ale. Nikdy jsi mé odpuštění nepotřeboval. Bude z tebe dobrý král právě díky tomu, že jsi poznal to, co jiní třeba ne."
Pomalu se nadechl.
"Rád bych stál po tvém boku a viděl tě dál růst do síly, jako statný strom, ale nejde to."
Byl smířený s tím, jak se věci mají, moc dobře si jich byl vědom, ale přitom nezněl nijak extra smutně. Spíše vděčně, že tě ještě může vidět.

Záchrana dětí
Lenora

Neváhala jsi proběhla jsi s dětmi do portálu, ještě jsi koutkem oka spatřila úlevný úsměv Kvítka, který se díval za vámi a udržoval portál otevřený.
"Díky Velkému stromu stihl jsem to."
Usmál se. Vy už jste byli na druhé straně, někde opět v lese ale řidší části a portál se začal hroutit. Kvítko svěsil ruce unaveně dolů a zpoceně na vás pohlédl.
"Žij dobře Lenoro."
Usmál se a pak jsi zahlédla fialový paprsek, který mu narazil do zad mezi křídla.
"Ygggghhhhh!"
Hekl Kvítko a pak jsi jen viděla, jak ho pohltila fialová záře a portál se rozpadl. Poslední, co sis viděla byl jeho rošťácký úsměv.
Děti se stále bály, portál a nemrtví byli pryč. Holčička se zmateně rozhlížela, klouček ti dál tiskl krk a nechtěl se moc pustit.
"Co se....kde to...."
Rozhlížela se, pokud jsi mohla odhadovat tipla by sis, že budete nyní blíže okraji hvozdu, protože je tu více listnatých stromů a nejsou tak nahusto na sobě a nejsou tak mohutné.

Na okraji opony
Nalaya

Tma tě zahalila a tvé vědomí se odmlčelo, trvalo to, než jsi opět procitla. Cítila jsi, že ležíš na něčem měkkém a když jsi otevřela oči viděla jsi nad sebou rozmazané pohybující se tělo a tvář. Chvilku ti trvalo, než jsi zaostřila a spatřila jednoho z elfích druidů, který nad tebou stál a jeho ruce zářily přírodní magií.
"Nehýbejte se prosím princezno."
Odtušil a pokračoval ve své práci.

Mohla sis všimnout, že léčil tvá zranění, dával tě dohromady. Taky jsi zahlédla několik dalších elfů, kteří postávali okolo a hlídali tě. Patrně jsi tu měla i jakousi osobní gardu, až po nějaké době ti došlo, že tě museli odnést minimálně pod hradby, nebo snad za ně k jakémusi zadnímu voji, kde se kdo mohl staral o raněné.
"Zotavíte se, zranění, která jste utrpěla nejsou tak závažná."
Obličejem se mu mihl stín obav.
"Starosti mi dělá něco dočista jiného."
Pronesl tiše, skoro až zlověsně.

Bitva o celé království, o celý svět…

Cítila jsem jak mne někdo zvedl, slyšela jsem hlasy, které se snažili nezpanikařit a odvléct mě pryč. Všechno kolem bylo tak strašně rozmazané, od chvíle, kdy mě začali zvedat, kdy semnou začali hýbat se všechno rozmazalo do změti šedých, zelených a rudých barev. Krvácela jsem, ještě pořád z rán, které mi způsobil ten mág, když se mě pokusil zastavit a slábnoucí tělo tomu přestávalo vzdorovat. Cítila jsem bolest a jen stěží jsem držela v ochablých prstech svou hůl a otcův meč. Vlastně spíš leželi ty věci na mě, než abych je nějak svírala, ale z posledních sil jsem odmítala je pustit.
Před padesáti lety jsem tu bojovala, abych ochránila naše království, abych zachránila svého otce. Teď jsem tu bojovala, abych ochránila naše království a zachránila svou matku. A i když … I když vyhrajeme, selhala jsem znovu.
Tohle uvědomění neuvěřitelně zabolelo. Matka se skácela k zemi, protože zastavila mou bouři a ovládla ji, udělala to, co jsem nezvládla. Slzy v očích tolik pálily. A ta rána v zádech a v hrudi pálila snad ještě víc. Nejhorší však byl ten tlak na prsou. Nezastavitelná bolest způsobená strachem o matku, o Laerona… O Arwina.
Uvidím ho ještě někdy vůbec?
Hlavu mi pohltila tma a jakýsi vzdálený hukot, řev, zahlušil uši.

Záchrana

Kluka vysoukám na záda a holčinu čapnu za ruku a bez dalších větších řečí narážím od nemrtvých pryč.
Což se rozhodně mnohem lépe řekne než potom dále provádí. Kluk na mích zádech mě prakticky škrtil jak se držel a holčina po mém boku nemohla běžet tak rychle, jak bych chtěla nebo bychom potřebovali. Škobrtala a já skoro párkrát spadla s ní. A já sama měla jsem problém s udržením nejenom rychlosti ale celkově jsem tak trochu podcenila svoje síly, které teď nebyly jinak moc valné.
A aby toho nebyl i tak celkově málo, byly tu další. Další nemrtvý byly před námi, aby nám zatarasili cestu a možnost jim tak utéci. Zastavila jsem a holčinu přitiskla k sobě.
Tak jo, mysli, mysli co dál...
Skousla jsem si spodní ret. Tohle nevypadalo moc dobře, vůbec to nebylo dobré. Už, už jsem začínala uvažovat o tom, že se proměním a buďto budu s těmi nemrtvými bojovat svými drápy a tesáky nebo s těmi dětmi zkusit odletět pryč, když se tu něco kolem nás myhnulo.
Okamžik na to, spatřím Kvítka, srdce mi u toho poskočilo, že nakonec vydal se za mnou, ale na to teď příliš nebyl čas neb tu prováděl nějaký zaříkání. A zřejmě mělo úspěch, protože vytvořil cosi co vypadalo jako průchod pryč.
Nenechala jsem se pobízet dvakrát a vyrazila s oběma dětma do průchodu.

Na cestách za svým pravým já

Bylo to přibližně týden co jsem si na tomhle světě začala připadat sama. Se svou matkou jsem byla, až do jejího konce. Seděla jsem u ní na kraji postele a držela ji za ruku. Opustila tento svět šťastná a klidná, což pro mě bylo hlavní. Nebyla to žádná nemoc, nebo zranění, ale pouhé staří, které mi matku vzalo.
Ihned po jejím pohřbu jsem si sbalila věci, prodala náš malý domek a rozhodla se vydat na cesty. Alespoň můj věrný společník v podobně uhlově černého hřebec byl stále se mnou. Onyx je mladý jsou mu teprve tři roky, ale za nic bych jej neměnila. Každý můj kůň byl stejný jako on i se stejným jménem. Nechtěla jsem zbytečné změny a takto pro mě žil stejně dlouho jako já.
Cesta byla klidná a neměla jsem potřebu nikam pospíchat. Ve vesničkách, kterými jsem projížděla jsem si vždy našla nocleh, ať mohu pohodlně další den směřovat ke království Starého Dubu.
Druhý den byl krásný. Onyx poslušně klusal a já si užívala lehký vánek ve vlasech a klidnou cestu. Byl to opravdu dokonalý den, ale za svůj život jsem už sama zjistila, ze nic netrvá věčně.
Křik! Sám Onyx s sebou trhl a zastavil se. Jeho pohazování hlavou bylo známkou neklidu a pocitu nebezpečí. Dav vesničanů, který kolem nás probíhal byl vyděšený a brzy se na cestě objevil i důvod.
Divný vzhled netvora nebyl to nejhorší, ale když můj nos zasáhl jeho zápach sama jsem jej lehce nakrčila a ze zad stáhla luk a na tětivu ihned nasadila šíp. Hniloba a smrt kráčela mým směrem, ale být roztrhána na kusy jsem opravdu být nechtěla. Můj šíp vyletěl do vzduchu, až bylo slyšet jak si prosekává cestu větrem jak svištěl. Mířila jsem mu na oko. Přeci jen když neuvidí bude snadnější jej zabít, nebo se o to pokusit, protože nic takového jsem ještě neviděla. První šíp úplně minul (16%) a já se pro sebe zavztekala. Onyx začal přešlapovat na místě a já ihned nasadila na tětivu další šíp se stejným cílem. Dobre trefila jsem se(29%), ale hrot se odrazil od kostí z který byla nestvůra stvořená. Pohyb toho stvoření byl pomalý, takže mou výhodou byla rychlost a hbitost. Pobídla jsem Onyxe do trysku přímo proti kráčející smrti. Potřebovala jen vědět, jak moc je jeho tělo silné. V rukou jsem již držela své dýky. Chci mu podříznout nohy ve výšce kolen. Otázkou zůstávalo zda vůbec něco takového má kolena a mohu pracovat s úvahou stavby těla jako u člověka. Přeci jen když člověku podříznete kolena nemůže pak chodit. Přeci jen na konci budu rychlejší a z Onyxe seskočím když to bude moc nebezpečné, ale jen doufám, že tu smradlavou věc zvládnu porazit.

Posvátný roh


Mé plány byly do detailů dokonalé, opravdu dokonalé kdyby se nezačalo dít něco divného... Vánice? A...
Strnu a zapomínám dýchat.... Můj...
,,Otče?"
Pozoruji ho a instinktivně udělám krok vzad...
,,Ale... Jak?"
Dívám se na něj, prohlížím si ho... Je to fakt... Opravdu... Ale je starší než... Já, nevím co mám dělat... Odešel jsem, ani jsem mu nic nestihl říct, než zemřel a ani jsem neodešel dvakrát v dobrém... A Lenora, ona... kdyby ho viděla... Asi by jí znovu puklo srdce... A mě se pomalu trhá...
Chytnu se za hlavu a zhluboka dýchám... Kdybych ho neviděl jak stojí ve vánici, i když tady se počasí prostě změnit nemůže, ale ten roh je kouzelný, takže je to asi pravda... Protože můj otec má spát, a já jsem měl navždy vídat ten jeho obličej, když jsem odcházel...
Podívám se zpět na ten roh a pak znovu na něj...
,,Čekal jsi snad někoho jiného, když pokud vím jsem jediným tvým potomkem já?"
Zeptám se ho... Je to šok, ale přeci jen nemohu mu hned padnout kolem krku.
,,Mám k zanesení tolik map do našich archů, to bys nevěřil... A..."
Zarazím se, zatnu jednu ruku v pěst a zhluboka se nadechnu.
,,A taky mě mrzí, že jsem tu nebyl, když jsi... No... Vždyť víš... To... Zemřel..."
Povídám si s přeludem, s tím na kterého se tak spoléhám, že mi pomůže... Jen on to může udělat, jen on mi může pomoci.
pohlédnu mu do očí. Mrazí mě z toho pohledu, který jsem už tři roky neviděl. Mé srdce bije jako zvon při poplachu, protože jsem nervózní... Ještě víc než při prvním tréninku s ním... ještě víc než, když jsem se sám poprvé vydal za hradby města abych prozkoumal okolí, ještě víc, než když jsem měl začít učit jeho vojáky, protože jsem byl vážně schopný...
,,Kdybys seděl na trůnu ty, tak bys s tou hrozbou, které čelíme byl rychle hotový... Já... Nechal jsem Lenoru v lese, když bojovala s kostěným drakem... Nechal jsem padnout ty nejlepší vojáky... Já..."
Kruci!!!!
Nadechnu se...
,,Já jsem dopustil, aby se se mnou nevrátili všichni... Dopustil jsem abys umřel beze mě... Dopustil jsem to, že jsem se s tebou nestihl ani rozloučit..."
Derou se mi do očí slzy, ale jako někdo mého formátu se to vší silou snažím rozdýchat, i když můj otec je jiná liga a viděl mě brečet už tolikrát, ale i tak, nejsme tu sami...
,,Otče, já a my všichni tě tu potřebujeme... Potřebujeme abys velel, protože nemám tvé zkušenosti a nevím jak dál... potřebuji tě vedle sebe, potřebuji tě tady... Nemůžeš... Nesmíš..."
Kruci... Moje nohy, podlomila se mi kolena protože tohle je i na mě už moc... Výčitky... To je to co se mi teď honí hlavou... Výčitky z toho, co jsem udělal, a co jsem udělat měl... Měl jsem zůstat... S ním...
,,Doufám, že mi někdy odpustíš to, že jsem odešel..."
Vydechnu a zvednu svůj pohled k němu...
,,Prosím tě..."

Na cestě za poznáním
Ahri

Po smrti matky jsi opustila svůj domov a vydala se do světa. Jednak poznat něco nového, jednak možná zjistit, kdo vlastně je, nebo byl tvým otcem. S trochou štěstí jej třeba poznáš a možná tě i přivítá s otevřenou náručí, jako ztracenou dceru. To byla ta hezká představa, kterou ses sice konejšila, ale která byla zatím asi tak reálná, jako že už nevyjde slunce.
V sedle svého vraníka Onyxe jsi byla na cestě už druhý den. Minula jsi jednu, dvě malé vísky, kde si lidé žili podobně, jako ti tví. Mířila jsi na hranice. K hranicím Trionu a království Starého Dubu. Protože právě tam by měl někde žít tvůj otec.
Pohodlný poklus koníka a příjemný vánek ve tváři. To vše by bylo příliš krásné, kdyby se něco nepokazilo.
Slyšela jsi křik a vzápětí uviděla, jak skupinka neznámých prostě oděných vesničanů prchá po cestě tvým směrem. Zakopávali a ale zase se zvedali a křičeli děsem. A pak se to vyřítilo na obzoru za nimi. Obludné monstrum, jaké jsi nikdy neviděla. Rudě žhnoucí oči, obrovské pařáty a obnažené zuby. Zbytky masa z pod kterých vykukovaly kosti, ale přesto to běželo, za vesničany.

"Bohové pomozte někdo!"
Křičela jedna mladá vesničanka, kterou přidržoval za ruku jiný mladík a táhl jí za sebou. Spatřila jsi, že opozdilec, který zakopl byl o pár sekund později rozšlápnut a následně rozerván na dva kusy tou příšerou. Měla ke třem metrům. A i na tu vzdálenost jsi cítila, hnilobu a smrt.

Posvátný roh
Alasseon

Vzal jsi roh z podstavce měl jsi vše naplánované. Vážně jsi chtěl vyběhnout na hradby a zadout na něj. Přivolat pomoc pro svůj lid, ať už jakoukoli. S mohutným rohem v rukách ses otočil na patě a vykročil rychle směrem k rádci, aby ses dostal ven ze síní posledního odpočinku.....srdce ti tlouklo, jako splašené a pak buch buch.....buch buch.....BUCH......Poslední úder srdce byl hlasitý a zpomalený. Vzdáleně jsi slyšel hlas rádce.
"Veličenstvo co se......"
Hlas zanikl stejně, jako vše okolo. Pohled se ti rozmlžil a až po chvíli jsi začal opět vidět.

Všude najednou vanul sníh. Byla vánice, zima a skučení větru doprovázelo osobu, která stála před tebou s klidným vyrovnaným výrazem a opírala se o meč elfí práce. Byl to již prošedivělý elf, kterému se kdysi havraní vlasy pomalu ale jistě měnily ve stříbro. A ty oči, tak pronikavé, tak plné vědění. Tu tvář bys poznal kdykoli. Tvůj otec. Král.
"Říkal jsem si, jestli ten den přijde. A kdo jej zvedne."
Promluvil mírným poklidným hlasem a jeho oči tě pronikavě pozorovaly.

Setkání s rodinou


,,Ještě se ale nechystám na odpočinek... Ještě ne!"
Zavrčím to skoro a rozejdu se dolů. Nikdy jsem tyto chodby neprošel celé, ale vím, jak se dostanu k celé naší rodině... Asi bych se tu měl jednou zastavit, abych otci i matce vysvětlil, proč jsem byl pryč, a hlavně, proč jsem se vrátil a co dělám... Jdu za rádcem, který mě vede spletitou chodbou z kořenů, je to úchvatné i smutné zároveň. Zhluboka dýchám a když dojdeme do místnosti, kde spatřím roh, který je úplně jiný než všechny ostatní tak se mi zatají dech... Rádce mi začne vysvětlovat, co je to zač a mé srdce začne zaplavovat nevyřčená hrdost, jsem hrdý na svého otce, kterému jsem sice nebyl nejlepším synem, ale nenechám zahynout vše, co vybudoval on a naši předkové... I když kdyby mohl, tak mě praští, protože se to děje... Dojdu až k rohu... a opatrně ho vezmu do ruky...
,,Opravdu je mi tento roh souzen?"
Zeptám se rádce, a pousměju se... Můj otec nebyl tak špatný, narozdíl ode mě...
,,Nikdo neví, co se stane, ale právě teď je ta chvíle... Musíme to udělat... Musíme na něj zatroubit..."
Roh sevřu pevněji a pousměju se...
,,Musím ven! Na hradby!"
S tímto se s velkou nadějí rozeběhnu ven z hrobky všech mých předků, a běžím s větrem o závod, protože každá minuta je drahá... Vystoupám na hradby a musím se vydýchat... Mé tělo se třese, můj dech se chvěje a já vkládám své naděje do věci, kterou tu zanechal můj otec i když nevím, co se stane, ale... Můj otec mi to tu zanechal, takže věřím, že nám to pomůže... Přiložím si roh k ústům, prsty dám k dírám jako na flétnu a fouknu do rohu... Mé srdce je pod palbou úderů a já jsem nervózní, jako když jsem poprvé držel meč a měl jsem otci ukázat, co umím...
Otče... Tvůj dar, je darem nám všech... Děkuji ti nade vše...

Upovídaná cesta na voze
Zumishi

Vozka znovu potáhl z dýmky a vyfoukl obláček, pak popohnal své zvíře kupředu, abyste se kodrcali trošku rychleji.
"Tuž tos měl štěstí, že ťa hned nezamordovali. Banditi na cestách no fuj tajbl."
Odplivl si přes okraj vozu na prašnou cestu a pak znovu zabafal. Cesta ubíhala a dál to hezky drncalo a naklepávalo ti to půlky.
"Hmmm ba ba domů domů. Byl jsem prodat zboží a teď zasejc po pár dnech zpátky do tepla domoviště."
Pokýval hlavou starý vozka a odkašlal si, kouř jej asi podráždil na plicích.
"Doba je zlá, všude zuří války, prej i u nás v pohraničí se to řeže. Joooo....kdysi to byla jiná doba. To sa ještě národy dokázaly spojit za jedním cílem a bojovat, ale teď.....jen čekáme kdy přijde ta řežba i k nám....není kam utíkat."
Mlaskl vozka smířeně.
"Pokud chceš radu čertisko, vrať se odkud si přišel pokud je tam bezpečno, třeba ťa válka mine."
Doporučil ti skoro přátelsky.
"Oh, jak starostlivý chlapík.....dělá se mi z něj zle. Udělal bys nejlíp, kdybys vytáhl kudlu a podřezal ho. Třeba má něco cenného, když nic tak ten vůz."
Zašeptal ti v hlavě opět ten hlas.

Svatyně předků
Alasseon

"Ano výsosti vskutku musíte jít tam dolů a ano i vaše místo je zde připraveno, avšak to není to, o čem jsem mluvil."
Odpověděl rádce a vedl tě dolů do síní posledního odpočinku elfích králů a královen. Viděl jsi chodby, které se stáčely, jako kořeny a mířily k různým královským rodinám, které tomuto království za staletí vládly. Znal jsi některé chodby, jinými jsi nikdy nešel, ale tu, hlavní jsi poznával a také tu vedlejší, skoro na konci tunelu, kterou jste odbočili šikmo doleva a scházeli ještě níž. Chodby byly zpevněny hustým kořenovím, které vám dělalo pohodlnou cestu a zároveň poskytovalo osvětlení díky drobným lalůčkům které z kořenů na vašimi hlavami visely a bledě modře svítily. Kořeny v této chodbě měly spirálovitý prorůst směrem dolů.
Až když jste sešli dolů do menší síně věděl jsi, že drobnější chodby do všech stran vedou k jednotlivým členům tvé vlastní rodiny. Vše bylo řešeno rozvětvením, jako pravý kořenový systém. Byla to úchvatná práce, na které se museli podílet určitě i druidové, ač jsi zde nikdy žádného neviděl. Síň Vzpomínek každé rodiny předcházela chodbám k jednotlivým hrobům a sloužila, jako připomínka toho, co rodina významného vykonala, byly zde občas uloženy artefakty nebo jiné památné věci. Tys spatřil uprostřed síně předmět, který sis nepamatoval. Byl tam na podstavci z krouceného dřeva, který přecházel jednotlivé cípy kořenů, které vybíhaly v oblouku do stran a tvořily jakýsi náznak nevyplněné misky a ve vzduchu v tomto prostoru visel roh....roh, jaký jsi nikdy neviděl. Krásný roh, který tě uchvacoval.

Ten roh vypadal, jakoby žil vlastním životem. Doslova jsi viděl, chlad, který se linul po jeho jedné části, lávu, která bublala na jeho konci i květiny, které z něj vyrůstaly ve středu. Také na něm byly dírky, jako na flétně, což u rohu obvyklé nebylo. Bralo to dech.
"To je největší počin vašeho otce. Získáni tohoto rohu mu zabralo mnoho let a z toho co se říká, může jej pozvednout a zatroubit na něj jen příslušník vašeho rodu Veličenstvo."
Promluvil Rádce v pozadí.
"Váš otec říkával, že pokud jednou nastane den, kdy pozbudeme veškeré naděje, použije ten roh, aby vše v lepší obrátil. Nikdy však ta neučinil, nebylo to zapotřebí a nestihl to. Nevím, co přesně ten roh znamená, nebo dělá, jen vím, že Váš otec byl přesvědčen, že nás v případě nouze dokáže zachránit."
Vysvětlil ti rádce a sledoval tvé počínání.

Hromobití
Nalaya, Arwin a Laeron

Nalaya klesla do vody a bláta, bláta a krve. Všechno dění kolem ní dunělo a rozpíjelo se. Jako z ozvěny slyšela elfské hlasy.
"Princezna! Braňte princeznu! Držte formaci!"
Viděla stíny, které tančily okolo ní a pak mlhavé paže chytly za ruce a nohy a zvedly z bláta. Elfové, kteří jí chránili se rozhodli odnést jí do bezpečí. Čtyři jí nesli na ramenou a po stranách se kryli štíty, další dva dělali cestu před nimi směrem k městu a zbytek couval v zádech. I přes veškerou snahu to nebylo beze ztrát. Bojovníci byli již unavení a sil neměli tolik, co na počátku.
Okolo Arwina a královny se také strhla mela. Královnu téměř okamžitě zaštítili její elitní bojovníci a jali se stejného postupu, dostat jí do bezpečí.
Mezitím se děly divy na obloze, kde se nějakou dobu už zmítal Laeron. Temné slizké cosi se ovíjelo pevně okolo jeho nitra a snažilo se ho doslova sežrat. Ale pak, jako hrom z nebes udeřilo do Laeronovy duše jasné světýlko. Byl to hlas Nalay, a její přání, které projelo Laeronem a pomohlo mu vymanit se ze sevření té příšery. Byl to její hlas, který jej přiměl vystoupat do oblak.
"Néééééé to není možnééééé. Jsssssi můůůůůůůůjjj!!!!!"
Vřeštěl hlásek, když najednou uhodil blesk a Laeron zmizel v mracích. S novou podobou přišla svoboda. Mohl se opět volně nadechnout a cítil, že škvarky té slizké věci opadly z jeho nitra, kouzlo nebo co to bylo bylo zlomeno a on mohl zaměřit svou pozornost na to hlavní. Na černokněžného mága, který si s vámi dole zahrával.
S dalším zařváním se Laeronovi vydral z hrdla a tlamy soustředěný mocný proud bleskové energie, který udeřil, jako ten nejsilnější blesk do černokněžníka. Nestihl se ani pohnout, když to přišlo. Oslnivá záře a výboje, které metaly na všechny strany zabíjely zbytky nepřátelské armády. Laeronův vítězný řev se rozprostřel širým okolím stejně, jako dunění, které ještě vlnilo zem. Tam, kde stál původně mág byl jen kráter a nic......zmizel? Byla jeho existence vymazána? Kdo ví, ale nebyl zde. Bitva byla vyhraná zbytky nepřátel se rozdrolily ještě víc a elfové si mohli oddychnout. Dobojovávány byly jen poslední šarvátky s posledními zarputilci zbytek prchl do hvozdu.
Jásot elfů oznamoval vítězství v bitvě. Ale válka.....ta teprve začala.

Svatyně
Ilya

"Takže absolutně nevíme, co hledáme a musíme se spolehnout na to, že to náhodou najdeš...."
Odtušila Veska ne úplně přívětivě. Nejspíše se jí představa bloudění tunely svatyně moc nezamlouvala zvláště, když ani ty nevíš, kudy přesně jít.
"Ani já ani Veska nejsme magicky nadaní v tomto směru, abychom ti mohli pomoci."
Vysvětlil konejšivě a trpělivě Heremond a zpražil Vesku přísným pohledem. Veska si však nemohla pomoci a střelila pochybovačným pohledem po Ilye.
"Jsi si jistá, že je dobrý nápad rozdělávat oheň zrovna tady na vaší posvátné půdě? Já si vždy myslela, že elfové neradi pálí dřevo a tak, že máte nějaký světlušky, nebo jiný nesmysly."
Zkoumavě si tě prohlédla, jakoby snad začínala pochybovat o tom zdali jsi opravdu elf, nebo jen někdo se špičatýma ušima.
"Vesko nebuď drzá. Ilya určitě ví, co dělá. A zdroj světla určitě potřeba bude, pokud tam máme jít."
Další nemrtvý zhynul v průchodu.
"Tak či onak musíme si pospíšit, nevíme, jak dlouho je ta magická bariéra udrží, mimo svatyni."
Když jste se tak bavili, všimli jste si něčeho podivného. Země se zachvěla a k vám jakoby z velké dálky dolehlo dunění po úderu blesku, na obloze bylo vidět jen temná mračna v dáli. Bouře a velmi silná. Ilya si byla skoro jistá, že je to směrem k hlavnímu městu. A pak, jako v ozvěně děsivý řev, nějaké bestie, ze kterého vám naskakovala husí kůže. Heremond zamračeně pohlédl na nebe.
"Musíme jít."
Opět slétl očima na Ilyu.

Záchrana dětí
Lenora

Klučík s brekem a pomocí sestry i tvé se ti vysápal na záda. Pevně tě sevřel drobnýma pažema okolo krku, div tě neuškrtil a nohama se omotal okolo tvého pasu. Holčička s kníknutím si zakryla ústa a křečovitě sevřela tvou ruku. Drobně přikývla. Běžely jste, klučík se nesl a snažili jste se zmizet nemrtvým. Ti se šourali za vámi, keře a větvičky vás šlehaly do nohou, rukou, těla i obličejů, ale běžely jste dál. Dívenka občas klopýtala ale snažila se ti stačit. Tys taky neběžela, tak, jak jsi byla zvyklá, jednak dvojí zátěž, kterou jsi táhla, jednak taky ještě jsi nenabyla plně sil po svých zraněních.
Zahlédla jsi další nemrtvé, toulali se lesem snad všude dokonce vám šli i naproti. Dívenka si znovu přikryla ústa, aby nevypískla, klučík tiše plakal.
"Jsou všude.....úplně všude....."
Hlesla i jí se řinuly po tvářích slzy. A pak tvůj ostrý sluch zaznamenal něco dalšího. Lehký tichounký blížící se šum a jak něco řeže vzduch a pak se kolem vás něco mihlo.
"Vílí magie: Snový kroky!"
Spatřila jsi toho víláka, který ti už jednou pomohl, jak samý šrám s jedním natrženým křídlem, mnoha modřinami a podlitinami se najednou objevil před vámi s rukama napřaženýma před sebou. Vílí prášek zavířil vzduchem a prostor před ním se zamlžil, v prášku, jakoby se chvěl vzduch a tys viděla na jiné místo, klidnější část lesa, kde nebyli žádní nemrtví.
"Rychle projděte!"
Pobídl vás a dál držel ruce napřažené před sebou. Vypadal mnohem unaveněji a ztrhaněji, než posledně, když jsi ho viděla, ale v jeho tváři byl zarputilý odhodlaný výraz.

Děti

Odlákání nepřátel proběhlo poměrně dobře a hladce.
Dětem okamžik trvalo než mě zahlédli, ale nakonec se chytli a reagovali rychle, jenže věci potom nabrali trochu jinačí směr, než jeden doufal a věřil. Už když spadli společně jsem tak nějak tušila, že tohle nedopadne tak úplně dobře, byť vyběhla jsem jim napůl přikrčená naproti, abych ji mohla případně chytit a prostě odnést tak od nepřátel co nejdále, ale věci se jenom stávali horšími a horšími.
V okamžiku, kdy byly děti u mne, věděli o nás i nepřátelé. A brečící děti rozhodně situaci nepomáhali.
"Ticho, ticho! Ochráním vás, ale musíte být potichu!" řeknu jim tišeji, byť vědíc o nepřátelích za našimi patama, nechtěla jsem i tak přilákat jich mnohem více.
"Vlez mi na záda a drž se!" skrčím se a snažím se kluka vlastními silami usadit si na záda, podpírajíc jej jednou rukou pod jeho pozadím.
Holčičku vezmu za ruku a tak nějak jí možná trochu hruběji od sebe odlepím, na tohle teď nebyl čas a ničemu to nepomůže.
"Teď musíš utíkat co ti nohy budou stačit." nakážu jí, nečekám na odpověď a s dětmi takto vyrážím co nejrychleji pryč od nepřátel, snažím se to brát více kolem keřů a větších stromů, kteří by nám pomohli v maskování útěku.

Svatyně

Myslela jsem že výšlap na kopec bude naše smrt. Upřímně jsem ani nedoufala že se dostaneme ke vchodu do svatyně a v koutku mysli si se mnou pohrávala myšlenka, že už tam žádná svatyně nestojí. Naštěstí se před námi vynořila již pár set let nepoužívaná budova a rty se mi zvlnily do vítězného úsměvu. Juchů, ještě tady je! Ale poskytne nám tolik potřebnou ochranu?

Doslova jsme vpadli dovnitř, jako kdyby nám někdo hodil pomocné lano a my po něm bez váhání chňapli. Překvapila mě přítomnost magie, která mi ihned projela celým tělem. Při stavu, kolik magie jsem vyčerpala u útesu, bych za normálních okolností měla problém vůbec nějaké spojení navázat.
Pohlédla jsem na své společníky, nevypadali na to, že by něco takového pocítili. Stáli pár metrů od vchodu a váhavě na mě vrhali pohledy, které se mě ptaly, zda jít dál.

Chtěla jsem jim říct, že tu necítím nic nepřátelského, ba naopak, ale přesvědčilo je za mě samotné obranné kouzlo. Jak to, že pustilo dovnitř lidi?

,,No abych byla upřímná, o této svatyni prakticky nic nevím. Podle mě je to jedna z takových, která kdysi sloužila léčitelům, jako jsem já. Jelikož se nikdy neučíme boji, stavěly se svatyně tak, aby měly léčitelé jiné možnosti útěku. Nemyslím si, že to bude jednoduchá cesta, můžou to být tunely, labyrint, či dobře ukryté vchody, tak aby zmátly nepřítele. Jediné, co nám zbývá je se soustředit na onu magii, pokud se k nám nakloní a pomůže, nebo jít prostě dál."


Přišlo mi vhodné provést rituál k poctě Matky a magie a promluvit k nim.
,,Máme možnost rozdělat oheň? Myslím, že bude dobré, pokud si k naklonění magie trochu pomůžeme. Navíc dole asi světlo nebude."